[VRCHNÍ ČÁST STRÁNKY]
 

Novinář a hudební kritik Jiří Černý letos přijal pozvání na kurz do Janských Lázní a nabídl maličkou ochutnávku toho, co se dá v současné naší a zahraniční hudbě poslouchat skutečně s gustem. Kromě toho Bratrstvu poskytl rozhovor.

Před rokem 1989 u nás vytvářeli určitý prostor svobody písničkáři, ale v 90. letech jako by vymizeli ze scény. Jakou roli hrají dnes?
    Nejvíc záleží na míře talentu. Největší talenti 80. let - Nohavica a Plíhal - zůstali odlivem po roce 90 téměř nedotčeni, zájem o ně dokonce spíš stoupal, aniž by slevili z náročnosti. Jiný případ jsou třeba Vladimír Merta a Jaroslav Hutka. Ti byli na vrcholu někdy v polovině 80. let a krátce před revolucí už moc silných písniček neměli (Hutka ovšem udělal pro hudební scénu nejvíc tím, že vzkřísil zcela zapadlé moravské národní písničky a naučil je lidi znova zpívat.) Takže revoluce svou roli sehrála, ale asi ne nejdůležitější. A po ní už nebylo třeba, aby písničkáři zastupovali úvodníky, komentátory, tribuny lidu.
 
Je dnes někde prostor pro autentické veřejné politické angažmá písničkářů a zpěváků (čímž nemyslím zrovna stranické mítinky za účasti Lucie Bílé)?
    Zatím ne. Muzika je teď třeba od petic, pod které se zpěváci podepíšou, dost přísně oddělená. Ovšem časem se může najít osobnost, kde to bude provázáno víc.
 
Jakou roli vůbec hraje v písničkách text?
    Pokaždé jinou a nelze ani říct, že je text vždycky rovnocenný muzice. Většinou je u písničky hudba silnější. Jednou z výjimek je Sváťa Karásek, k němu si lidi jdou pro slovo jako k pastýři (ovšem i u něj slovo nabývá s hudbou většího významu). Zdá se mi, že ani nejde posuzovat text podle toho, jestli by obstál samostatně, bez hudby - je to trochu, jako kdybyste chtěli hodnotit krásu auta bez karoserie.
 
Jak se potom díváte na zhudebňování poezie?
    To se dělá mnoho století a nedá se o tom mluvit obecně. Znám víc případů nepřesvědčivých, ale jsou i výjimky: v romantice to uměl Schubert, dneska umí Skácela nebo Reynka zhudebnit Iva Bittová, a za snad nejlepší desku v tomto směru považuju O slunovratu - to je hudba Jury Pavlici (Hradišťan) na texty Jana Skácela.

Ještě pořád probíhá polemika nad účastí Karla Gotta na EXPO v Hannoveru. Co by mělo podle vás na takovém podniku reprezentovat českou hudbu?
    Iva Bittová, Vlasta Redl, ČeskoMoravská hudební společnost, Hradišťan, Magdalena Kožená (s barokním repertoárem), nějaká komorní hudba, autentický folklor - Horňáci, Martin Hrbáč.
 
Čím to je, že nakonec jezdívají takoví interpreti jako Karel Gott - kteří reprezentují vlastně celosvětovou pop-music v českém provedení?
    Program pro Expo zajišťuje Kocábova agentura, kterou řídí Miloš Zapletal - muž, který kdysi v Ostravě prosadil nahrávání asi čtyřiceti písniček Karla Kryla (bez toho by nevznikla deska Bratříčku, zavírej vrátka), jenže pak prošel kariérou manažera Olympiku, chodil do soukromých kursů k Jaroslavu Dietlovi a je vycvičen v jistém názoru na zábavu (pořádá soutěže miss atd.) - a o lidech, které jsem tu před chvílí jmenoval, asi nikdy neslyšel. Ministr kultury Pavel Dostál je zase doma v operetě a muzikálu (napsal několik operetních libret). Prezentaci české kultury v cizině by měli asi dělat mladší lidi.
 
Zmínil jste Michala Kocába. Jeho kapela Pražský výběr byla o třídu výš než ostatní české kapely...
    To bezesporu, a nejenom české.
 
...je tu dnes nějaký nástupce?
    Dnes nic takového nevidím. Vidím řadu talentů: třeba Vltavu, Majerovy brzdové tabulky, Mínus 123 minut - ale nevidím nikoho s takovou silou vyjádření, jako měla první deska Pražského výběru (nemá ji ani Výběr sám).
 
Jak se díváte na kapely, které jsou populární a vznikly producentsky, na objednávku (Spice girls, Lunetic atd.)?
    Mě osobně to moc nedráždí ani nerozčiluje, mě to nudí. Vím, co zlého může mladého člověka potkat - než to, to ať raději jásá nad Lunetikem. A znám pár (ne moc) lidí, kteří časem od takovéto hudby přešli k nějaké lepší a zajímavější, protože tahle je přestala bavit. V tomto smyslu i setkání s Lunetikem může sehrát kladnou roli v kultivaci člověka. Rozhodně této možnosti věřím víc než tomu, že by muzikály Rusalka nebo Hamlet někoho přiměly, aby se seznámil s předlohou - já takový příklad neznám.

Co další kapely nebo zpěvačky, jako Lucie Bílá, Iveta Bartošová a další, jimž celý tým vytváří nový image a prezentaci; patří to k hudbě?
    V hudebním světě to rychle ustupuje. Prototypem toho, co říkáte, je Madonna - a to je ve skutečnosti ženská, která si spoustu věcí dělá sama a osvobodila se od diktátu vizážistů a dramaturgů. Jako jsme zpoždění v populární hudbě, v tomto jsme taky. Ty typy, jako je u nás klasicky Csáková a do jisté míry Basiková a Bílá, ty v takové vypočítané podobě na Západě téměř neexistují.
 
Po muzikálu Jesus Christ Superstar se v populární hudbě začala objevovat náboženská témata. Je to tím muzikálem, nebo čím?
    Takto obecně to nevím. Ale myslím, že se na nahrávce pozná, jestli je vypočítaná (že se ježíšovské téma dobře prodávalo a prodá se zas), nebo jestli člověk cítí potřebu vyjádřit se právě takto. Pozná se to a např. o obou albech Basikové Gregoriana I a II bych řekl, že je to technicky velmi slušně zazpívaná hudba, ale výraz se s charakterem hudby trochu míjí. Ale ještě k samotnému muzikálu Jesus Christ Superstar: V tom početném ansámblu se díky tomuto dílu začalo pár lidí skutečně zajímat o náboženství a o křesťanství.
 
Existuje dnes něco, co byste nazval undergroundem?
    Ne. Aby vzniklo něco pod povrchem, musí být ten povrch velmi tuhý. A ať máme o naší demokracii jakékoli pochyby, po této stránce je tu totální svoboda.
 
Nepřenesl se underground z politické roviny třeba do konzumní?
    Klasická undergroundová témata tu samozřejmě existují. Ale k undergroundu patří - snad ještě víc než ta témata - určité prostředí. A jakýpak underground, když si kdokoli může vypálit cédéčko, na kterém bude 70 minut komukoli nadávat, a pak to dá ještě na internet? Technika vlastně zničila půvab práce pod rizikem.

Čím to je, že se v poslední době vyrojilo tolik muzikálů?
    Na to nestačí sebelepší reklama, základem musí být posluchačská poptávka. K jejímu vzniku asi přispělo přerušení tradic opery, která je vždycky svázaná se střední vrstvou - tu komunisti zničili a zatím se moc neobnovila. Muzikálová móda ten patos a krásu a křišťálové lustry trochu nahrazuje (do jisté míry nahrazuje i operetu). Navíc vyhovuje českému hudebnímu typu a zpěvnosti (oslovuje nás melodie, zatímco ve vnímání rytmu jsme mnoho let pozadu).
    Muzikály najdete různé úrovně a různého provedení - třeba v Brně bývají velké i malé role obvykle zazpívány o třídu líp než v Praze. Nebo Balada pro banditu v Ostravě je báječné představení (na Moravě je dobrých zpěváků mnohem víc než v Čechách). Už se trochu tříbí vkus diváků, jsem docela rád, že z muzikálové Rusalky vzniká propadák. Představení je to škaredé a navíc je eticky sporné ukrást Dvořákovi melodie a neudělat s nimi vůbec nic, jen trochu nakašírovat.
 
Kdyby někdo po nějakém muzikálu přece jen prahl, dalo by se něco doporučit?
    Velice slušnou úroveň má Evita (tematicky ovšem není ten muzikál tak silný jako Superstar). Dobrá je Klec bláznů v Karlíně (velmi inteligentně napsané libreto o transvestitech s chápavou reakcí publika). V Karlíně stojí za to i Hallo, Dolly s Jitkou Molavcovou. Potom všechny inscenace Balady pro banditu - což je bezpochyby náš nejlepší muzikál všech dob (hudbu napsal profesor Miloš Štědroň, text Milan Uhde). Zajímavý je Muž z La Manchy (v Praze na Fidlovačce je skvělý Viktor Preiss, zbytek inscenace je ztuhlý, lepší je to třeba v Olomouci a ještě lepší v Brně ve studiu Marta). V brněnském Městském divadle se dá jít vlastně na všechno, s výjimkou Rollandovy Hry o lásce, smrti a věčnosti (naopak mimořádný je Babylon). Jinak se dá snad všechno pominout, včetně Hamleta.
 
Jakož i Drákuly a Krysaře?
    Drákula je dokonalý kýč na úrovni červené knihovny, kdo to má rád, přijde si na své. V Krysařovi jsou náznaky talentů, především Daniel Landa sám je jevištní osobnost; jako autor ovšem neumí pořádně česky a muzikál Krysař je prostě špatný.
    Ještě jsem zapomněl na pozoruhodný muzikál z plzeňského loutkového divadla Jéminkote, psohlavci. A pak ještě opravdu vtipné a objevné představení Prodané nevěsty z Ypsilonky: tam postavili Smetanovu operu na hlavu, ale je to nádhera.

"Dobrý den, máte tady volno prosím?" Souhlasné přikývnutí. Můj batoh žuchnul na místo u dveří do kupé, proti na první pohled nevýrazné slečně. Ruksak vždycky vybere místo, kam si později sedám já. Na druhý až sto padesátý pohled na slečnu jsem musel uznat, že batoh má výborný vkus. Mladík u okna dal nohy ze sedačky. Když viděl, že usedám jinam, zase je tam vrátil. Do poklidného přebíhání pohledem ze slečny do dějin literatury od Arne Nováka a na ubíhající krajinu za oknem se ozvalo zapípání telefonu a přinutilo mě vyjít na chodbičku.
    Když jsem se vrátil do kupé, na místě vedle mě seděl takový bezzubý, mírně ošoupaný, leč čistý dědeček. "Vy jste mi volal?" otázal se duchapřítomně. Ještě duchapřítomněji zakroutím hlavou v domnění, že tím naše konverzace skončila. Mýlil jsem se. Moc jsem se mýlil.
    "Vy umíte telefonovat?" "Ne, ne. Ale zrovna hledám někoho, kdo by mě to naučil," odrážím útok a přitom se koutkem oka podívám na slečnu. Usmívá se. "Tak jste volal jemu!" vedl dál svou dědeček a ukázal na mladíka u okna, jehož mobilní telefon se viditelně houpal na opasku. "Ne!" "To je zvláštní," podivuje se a stejně jako já se dívá na slečnu. Usmívá se ještě víc než předtím. Dědečkovi to neunikne a ihned kontruje: "Vy jste manželé?!"
    Slečna zkameněla. Zbledla, zčervenala. Její proměna se nakonec zastavila na výrazu: To jsem zvědavá, co řekneš! "Ne." Že bych se nezmohl na lepší odpověď? "K jejímu velkému štěstí," dodávám rychle. Bylo to na poslední chvíli. Překvapený úsměv. Tak se tolik nepodceňuj. "Ale vy byste se k sobě hodili," nedá si děda pokoj. "To byste jí přál pěkný věci." Arne Nováku, zachraň mě, nebo nevím, kde to skončí. "Vy byste byla ale hezká maminka!" No nazdar. "To jo. Teda to ještě dlouho ne!" opravuje se rychle slečna a mění zelenou barvu obličeje za rudou. "A vy byste byl hezkej tatínek!" Dědku jeden!, žene se mi hlavou, ale nahlas odpovídám: "To ano, ale chudáci děti." "A proč?" ptá se slečna nechápavě. Zase mi stouplo sebevědomí. "No tak to..." dědeček kroutí hlavou, jako by chtěl dodat, že je velmi podivné, proč jsme se dávno nevzali. Zmlkni, dědku.
    Děda opravdu zmlknul. Občas jsem pohlédl na slečnu. Zakoulela očima směrem k tomu sňatkovému podvodníkovi, čímž dala najevo, že ho má tak akorát dost. Už se tolik nesmála, a tak jsem taky nasadil vážnou masku a ponořil se do hlubin myšlenkových pochodů Arne Nováka, které se ani v nejmenším neslučovaly s těmi mými.
    Vlak zastavil v Libni. "Ale vy byste byl vážně hezkej tatínek!" To už jsem nevydržel a vybuchl. Smíchem. Slečna ostatně taky. "Trochu brzo, ne? Nechcete mě aspoň nechat dostudovat?"
    Vlak se zase rozjel. "Tak vám všem přeju všechno nejlepší v tom novým roce," pronesl najednou děda, "a až pojedu příště, koukejte bejt manželé!" Znělo to skoro jako ultimátum, ačkoli nebyl bych proti. "No, tak já půjdu." Vrhli jsme na sebe se slečnou udivený pohled. Teď, když už zase jedeme? Ona jako by porozuměla, řekla: "Proč ne?" a otevřela dveře kupé. Div že mu ještě nepodala tašku.
    Dědeček skutečně odešel. Nikdy jsem ho už neviděl. V kupé zavládla zase nuda a ticho, občas přerušené mým přidušeným smíchem. "Tak na shledanou." Od té doby, co jsem vystoupil na Hlavním nádraží, hledám "svoji ženu". Bojím se totiž, že až zase potkám toho dědečka bez ní, nedopadne to dobře.

 
pro snazší vytištění si můžete tuto píseň otevřít v novém okně, nebo stáhnout jako zip soubor!