ročník 42/2001:
                   
011Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Zastavení
Blahoslavenství
Z čeho máte v životě největší radost?
Jediné potěšení v životě i smrti...
Co to k čertu je ta Diakonie
Jaroměř a Rokycany
Neděle - nedělej
S nedělí na věčné časy
Čím jest nám neděle?
Honzo, co to vůbec je ten COM?
Malíři
Stanovisko k ČT
Mučedníci současnosti
Maxmilián Kolbe - Ve věku masových vražd
Koncertní písně
Kytice
Pravidla moštárny
Gabriel García Márquez - O lásce a jiných běsech
Ve škole
Tož tvoř
Široširou plání
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
  Křesťanští mučedníci 20. století
Mučedníci současnosti
  Dráža Havlíčková
 
 
 
 
„Kdo je ochoten trpět pro svou víru, ať je to člověk malý či velký, Žid či pohan, křesťan či nevěrec, muž či žena, na tom vůbec nezáleží: kdo umře pro spravedlnost, umírá jako mučedník, obránce Krista.“ Jan ze Salisbury (1115-80)
 
Na západním průčelí londýnského westminsterského opatství v deseti výklencích skromně postávají takové zvláštní sochy. Na první pohled působí středověce, ale když se na ně člověk pozorně zadívá, všimne si, že jedna postava má brýle, jiná zase tričko do půl pasu a navíc vypadají tak nějak povědomě.
    ;Ano, ten rozohněný muž uprostřed s malým černošským klukem u nohou je přece Martin Luther King a ten úplně vlevo vypadá jako Maxmilián Kolbe a také jejich společníci a společnice vypadají jako by v životě za něco bojovali, pro někoho se obětovali či někomu pomáhali.
    Tak jsem se na ně chvíli dívala, oni se dívali na mě a něco jsme si asi navzájem sdělili.
    Potom jsem se dozvěděla, že jsem měla tu čest s mučedníky 20. století.
    Asi o měsíc později jsem se schovala před deštěm do jednoho liduprázdného antikvariátu a tam jsem mezi starými a nevábnými knihami objevila jednu zcela novou s měděným obalem. Už to mě zaujalo a navíc to byla kniha o křesťanských mučednících 20. století.
    Otevřela jsem ji a zase se na mě dívaly ty zvláštní, jakoby obživlé sochy, které z výklenků westminsterského opatství kolemjdoucím zvěstují své mučednické evangelium.
    Ano, Maxmilián Kolbe, vedle něho Manche Masemola, Janani Luwum, Vévodkyne Alžběta Ruská, Martin Luther King, Oscar Romero, Dietrich Bonhoeffer, Ester John, Lucian Tapiedi a Wang Zhiming.
    Tu knížku jsem si samozřejmě koupila a přečetla.
    Životy těch deseti mučedníků mi připadaly natolik inspirativní, že jsem se rozhodla pozvat tyto osobnosti z westminsterských výklenků na stránky Bratrstva. V každém čísle se vám pokusím představit jednoho mučedníka, jehož život i smrt jsou větší než výklenek na westminsterském opatství.
 
Jak se mučedníci dostali do westminsterských výklenků?          
 
Tento nápad vznikl již v roce 1973, kdy započala rekonstrukce celého exteriéru westminsterského opatství. Tehdy si restaurátoři povšimli několika prázdných výklenků na západním průčelí a měli pocit, že rekonstrukce nebude zcela dokončena, dokud v těchto výklencích nebudou stát nějaké sochy. Otázkou bylo, jaké sochy.
    A tak v letech 1990-92 vyplnili šest výklenků v horní části průčelí čtyřmi novozákonními světci (Panna Maria, Sv. Jan, Sv. Petr a Sv. Pavel) a dvěmi středověkými světci, kteří mají nějakou spojitost s opatstvím.
    Tyto sochy, jelikož jsou tak vysoko, neupoutávají velkou pozornost. Avšak zbývajících 14 výklenků (10 přímo nad portálem a 4 po obou stranách) se stalo velkou výzvou, neboť právě k nim se upínají zraky všech návštěvníků i kolemjdoucích.
    Nakonec se zrodila skvělá myšlenka, totiž použít tyto výklenky ke sdělení jakéhosi poselství o tom, že ve 20. století jsme byli svědky zřejmě nejrozsáhlejšího utrpení nevinných a také mučeníků za víru.
    Avšak vybrat deset mučedníků z tisíců těch, kteří své životy položili za věrnost křesťanské víře a hodnotám, nebylo zřejmě jednoduché a závěrečnému rozhodnutí předcházel několikaletý výzkum.
    Měřítkem rozhodně nebyla popularita mučedníka, spíše šlo o to, aby každý mučedník reprezentoval další oběti pro-následování v dané oblasti.
    Skutečnost, že se na západním průčelí westminsterského opatství sešla tak různorodá a multikulturální společnost, symbolizuje jednotu církve v boji za pravdu, milosrdenství, spravedlnost a pokoj. A právě tyto čtyři hodnoty, za něž mučedníci položili a pokládají své životy, představují gotické alegorické sochy, které vyplnily zbývající čtyři výklenky po stranách portálu.
    Tento projekt byl dokončen v roce 1998 a ve stejném roce byly sochy slavnostně odhaleny za přítomnosti arcibiskupa z Cantebury, královny a zástupců různých církví z celého světa.
 
    „Křesťanské mučednictví v prvotní církvi se zcela liší od zkušenosti, kterou křesťané zakoušeli v pozdějších obdobích.
    Přesto se příběhy, které si křesťané v různých dobách o mučednících vyprávěli, nápadně podobají ... v mnoha z nich vyvstává důležitý okamžik rozhodnutí, kterého budoucí mučedník dosáhne tehdy, když zvolí ne cestu bezpečí, ale její alternativu s vědomím, že ho tam čeká smrt ....“

 
    (z knihy The Terrible Alternative Christian Martyrdom in the Twentieth Century, uspořádal Andrew Chandler, Cassell 1998.)
 
Maxmilián Kolbe
  Ve věku masových vražd
 
Maxmilián Kolbe
 
 
„Chci zemřít místo tohoto vězně.“
    I ve věku masových vražd se dějí zázraky. I v místech tmy a beznaděje, kde smrt děsivě vane s každým výdechem a nádechem, s každým povzdechem a tichým vzlykem, se dějí skutky milosrdenství a lidé mají k sobě tak neodbytně blízko. I v sebehorších podmínkách lze žít odpovědně a spravedlivě.
    Osvětimský vězeň 16770 Maxmilián Kolbe, je toho svědectvím.
    Kolbe se narodil 8. ledna 1894 ve Zdunské Wole. Jeho rodiče byli oddaní katolíci. Když bylo Maxmiliánovi 18 let, odešel studovat filozofii a teologii do Říma. V roce 1917 spolu s dalšími studenty založil nové hnutí „Militia Immaculatae“, jehož hlavním úkolem bylo šířit kult Panny Marie.
    Kolbe se vrátil z Říma zpět do Polska a začal přednášet ve františkánském semináři v Krakově. V roce 1927 princ Jan Drucki-Lubecki daroval hnutí Militia Immaculatae kousek půdy nedaleko Varšavy, aby se mohla rozvíjet jeho činnost. Hnutí tam vybudovalo své centrum, které nazvali Niepokalanov /město Neposkvrněné/ a začali vydávat různé publikace oslavující Pannu Marii. Vliv hnutí se postupně šířil po celém Polsku.
    Je nutné upozornit na to, že některé publikace, které hnutí vydávalo, obsahovaly antisemitské články. Sám Maxmilián Kolbe však nebyl jejich autorem, naopak, usiloval o to, aby nebyly zveřejňovány.
    V roce 1930 Kolbe odcestoval s několika spolupracovníky do Japonska, kde hnutí zakoupilo další kus půdy. Na místě, které v minulosti sloužilo jako pohřebiště pro nedotknutelné, postavili dům a začali s rozsáhlou publikační činností.
    O šest let později se Kolbe opět vrátil do Polska. V té době už hnutí vydávalo celkem 9 časopisů, a to s obrovským nákladem.
    Když vypukla 2. světová válka, Kolbe poslal své bratry z Niepokalanova pryč, ale sám tam zůstal. Brzy byl zatčen, poté na nějaký čas propuštěn a nakonec deportován do Osvětimi.
    A zde teprve začíná příběh mučedníka Maxmiliána Kolbeho, kterého papež Pavel VI. v roce 1970 blahořečil a poté Jan Pavel II. v roce 1981 kanonizoval jako mučedníka.
    V Osvětimi byl Kolbe znám svou skromností, nesmírnou dobrotou a odvahou. Tajně dával jídlo svým spolu-vězňům, i když jeho zdravotní stav nebyl nejlepší, působil jako zpovědník a navzdory všem zákazům sloužil mše.
    Na konci července 1941 utekl z bloku 14 jeden muž. Tehdy začali nacističtí vůdcové vyhrožovat, že pokud onen muž nebude nalezen, deset jeho spoluvězňů bude odsouzeno k smrti vyhladověním. Onen muž nebyl nalezen. A tak večer při nástupu důstojník Fritzsch, který obzvláště nenáviděl katolické kněží, začal vyvolávat jména deseti odsouzenců.
    Jeden z nich, když zaznělo jeho jméno, vystoupil z řady a propukl v pláč, neboť měl ženu a děti. Potom zaznělo ještě několik jmen a proces vypadal jako ukončený. V tu chvíli však z řady vystoupil ještě jeden muž - otec Maxmilián Kolbe a chtěl mluvit s důstojníkem. Když se ho důstojník zeptal, co chce, Maxmilián Kolbe řekl jenom jednu větu, která však znamenala život i smrt: „Chci zemřít místo tohoto vězně.“ Když se důstojník Fritzsch dozvěděl, že Kolbe je kněz, nechal ho odvést na místo Franciszka Gajowniczka spolu s dalšími odsouzenými do cely č. 6, kde všichni odsouzení, kromě Maxmiliána Kolbeho, během dvou týdnů vyhladověli.
    Kolbe byl při vědomí ještě v podvečer svátku Nanebevzetí Panny Marie 14.8. 1941, kdy mu byla podána smrtelná injekce.
 
 
 
Diskusní fórum k článku Mučedníci současnosti:    | vložit příspěvek |
 
 
Diskusní fórum k článku Maxmilián Kolbe - Ve věku masových vražd:    | vložit příspěvek |