Bratrstvo - evangelický č@sopis pro mládež

Můžeš se představit?
     Jmenuji se M´bona Samuel Antonio, jsem z Angoly. Do Československa jsem přiletěl v roce 1987. V Pelhřimově jsem dělal průmyslovou školu a potom jsem rok pracoval v Motoru v Českých Budějovicích. V roce 1993 jsem byl přijat do Brna na strojní fakultu.
     Jsem z věřící rodiny. Moji rodiče i prarodiče jsou katolíci. Jako děti jsme všichni byli vedeni ve víře v Krista, ale to dětství bylo takové divoké. Moc jsme si neuvědomovali, co je to život věřícího člověka, přestože nás k tomu rodiče vedli. Když nám bylo 16 - 17 let, tak rodiče řekli dost a koupili nám bible a že je budeme číst, protože jinak to s náma špatně dopadne.

To byla docela nátlakovka, ne?
     My jsme se na to takhle nedívali. To bylo dáno i tou společností.
     Brzy potom jsem přijel na studia sem a bydlel jsem pět let na internátě. Já jsem nikdy nepochyboval o bibli, o Bohu a tak, nechodil jsem na diskotéky nebo do hospody, byl jsem spíš studijní typ, ale s Bohem jsem nežil. Modlíval jsem se, jenom když mi o něco šlo nebo když se blížil problém.
     Když jsem byl už asi tři roky v Čechách, přiletěli kluci z Afriky. Znali se už z domova a byli to baptisté. Začali dělat skupinky, v neděli chodili do kostela a hned potom dělali bohoslužby na internátě. To chtělo odvahu, kterou já bych neměl. Začal jsem je navštěvovat, ale moc mi to nepomohlo. Mezitím moji kamarádi, třeba Alfredo a Gilberto, uvěřili. Tak jsem se začal opravdu snažit, abych nezaostával. Dokonce jsem zkoušel mluvit jazyky, protože jsem slyšel, že je to dobré, ale pak jsem zase měl pocit, že blázním.
     Když jsem začal studovat v Brně, bydlel jsem s Alfredem a Gilbertem. Už to byli jiní lidé. Dřív byli jako bratři, a najednou jsme si ne-rozuměli. Navíc se rozhodli pořádat skupinky v mém pokoji. Sice bych na tu hodinu mohl utéct někam ven, ať si tam dělají, co chtějí, ale já jsem se zúčastňovat chtěl. Když slyšíš, že se někdo pravidelně modlí za tvoje obrácení, tak tě to děsí. Ty modlitby dělaly nejvíc. Zasáhlo mě to. Oni každou neděli ráno vstávali, jeli do sboru a já jsem zůstával vegetovat na kolejích. Jednu neděli jsem prostě řekl: „A dneska půjdeme spolu.“ Pak byla konference v Praze a tam jsem vydal život Pánu Ježíši.

Jaký byl tvůj příchod do tehdy socialistického Československa? Potkal jsi tu rasismus?
     Těžko bych o někom mohl říct, že je rasista, spíš lidé nebyli na černochy zvyklí. Hned první cestu z Prahy do Pelhřimova si ke mně v autobuse nikdo nepřisedl, přestože bylo poměrně plno. Zdálo se mi to zvláštní, ale tehdy jsem byl ještě hodně mladej, tak jsem tomu nerozuměl. Říkal jsem si, že je třeba baví stát, protože chtějí sportovat. Když mě viděly děti, tak se ptaly: „To je opice?“ nebo „Proč se nemeje?“ nebo třeba „fuj“ a tak. Doma jsem na takové věci nebyl zvyklý.

Jak tě přijali v církvi?
     To je něco jiného, tam jsem našel takovou lásku a svědectví, že se to se světem vůbec nedá srovnat.

Jak jsi vnímal události po listopadu 1989?
     Nijak zvlášť. Učitelé, převážně komunisté, nám toho moc nevysvětlovali. Měl jsem z toho pocit, že se to nás, zahraničních studentů, moc netýká. Ty změny jsme si uvědomili až časem, všechno se uvolnilo. Lidé jsou jiní.

I v ohledu k vám?
     Jsou jiní. Mladí vyrůstají ve společnosti, kde třeba v televizi vídají černochy. Taky jezdí do ciziny. Ve Francii nebo Anglii je společnost tak promíchaná, že barva pleti moc nehraje roli. U těch starších je to jiný. Tam je pořád cítit, že na cizince nejsou zvyklí.

Jak vnímáš Angolu a Afriku obecně s odstupem třinácti let prožitých v Čechách?
     Divně, protože já jsem tady doslova vyrůstal, a proto mám takový spíš evropský pohled na věci. Když jsem byl v Angole naposled, tak se mi hodně věcí nezdálo. Třeba čistota a pořádek, to tam vůbec není vyřešeno. Taky jsem cítil, že mi vadí hluk a taková divokost. Jsou temperamentnější. Na to už nejsem zvyklý. Budu se muset na tamější poměry trochu adaptovat. A to i co se týče podnebí. Já už jsem si zvykl na studenější počasí.
     Musel jsem začít přehodnocovat. Tam pat-řím a budu tam žít dál, tak se musím přizpůsobit. Ale hodně věcí se už nevrátí, protože je budu chtít vést tak, jak si myslím, že je to správné. Třeba to bude víc po evropsku (i když třeba jen v mé rodině).

Jaké je to v Angole s tradičními náboženstvími?
     Vzdělaní lidé si z toho dělají legraci, ale obyčejní lidé (většina obyvatel je negramotná) věří v převtělování, animismus, posvátné stromy a bojí se duchů a démonů. Například když jim zemře příbuzný, tak se bojí zabít domácí zvíře, protože by to mohl být on. Pokud mají lidé častější kontakt s městem, sledují televizi, děti chodí do škol, pak se to mění a ta tradiční náboženství postupně umírají.

Jak vnímáš takové věci jako globalizace, amerikanizace?
     Především u nás máme jiné starosti, například kde a čeho se najíst zítra. V zemi je válečný stav... Jinak je ta integrace myslím mezi mladými lidmi živá. Například tancují evropské tance a ty tradiční je nezajímají. Dávají přednost takovým zpěvákům, jako je Michael Jackson.

Odbarvený černoch?
     To nevadí, máme ho pořád rádi.

Myslíš si, že Evropě a Americe jde o lidi, nebo spíš o suroviny?
     Evropa a Amerika stále jako by Afriku vedly a v pozadí diktují politiku, to je jasné. Ale věřím, že jim záleží na lidech. Že už nás nechtějí vykořisťovat, ale chtěli by, abychom se také někam dostali, abychom byli také prospěšní vám. Ale pak jsou tady i různé skupiny, já jim říkám „špatní lidé“, a ti mají na Afriku špatný vliv.

Ti špatní lidé jsou Afričané?
     Někteří. Třeba ti, co válčí. Jsou podporováni některými lidmi, kteří mají velký vliv na politiku ve světě, a to je smutné. Ale přesto věřím, že většina lidí nám chce pomoci.

A co Angola a demokracie?
     Ještě jednou opakuju, že máme závažnější otázky. Když chceš diskutovat o demokracii, tak se napřed musíš zeptat, jestli ti lidé nemají hlad. Protože hladové lidi moc nezajímá demokracie. Navíc je země ve válečném stavu. Máme občanskou válku, a tudíž demokracie nemůže být. Když to moc uvolníš, tak to druhá strana může zneužít a zítra může být ve městě. V současné době prostě demokracie není možná. Ale přesto se to trochu změnilo, lidé jsou svobodnější, otevřenější. Například se ozývají názory na prezidenta, kterého moc nepodporují. To dřív nebylo a já doufám, že až třeba nebude válečný stav, bude to ještě lepší.

Jaké jsou vztahy v rodinách?
     Na vesnicích jsou jasně rozdané karty. Muž vede rodinu a manželka i děti poslouchají. Manželka vaří, pere a myje nádobí. To jsou věci, které muž zásadně nedělá. Manželky vědí, že je to jejich úděl, a moc si ani nestěžují.

Je to dobře?
     Není. Ale to si myslím proto, že jsem tady v Evropě, ale tam to tak běží roky. Doufám, že já své manželce budu sem tam s nádobím nebo vařením pomáhat.

Máš děvče?
     Mám. Když jsem byl naposled doma, tak se mi tam někdo líbil, ale to ještě musí vykrystalizovat, to je prostě takové zakoukání se.

A nechtěl sis vzít Češku?
     Chtěl. Dokonce to vypadalo, že se ožením, ale nějak to nedopadlo. Žili bychom v Africe a to by pro ni bylo dost těžké. Vždycky jsem počítal s tím, že se vrátím domů.

Myslíš si, že je v Africe potřeba misionářů z Evropy?
     Misionáři jsou potřeba všude a nemusí ani být z Evropy nebo z Ameriky. V Africe je hodně lidí, kteří by to mohli dělat. Bylo by to jednodušší.

Otázka na závěr: Co považuješ ve svém životě za nejpodstatnější?
     Nej nej je život s Pánem Ježíšem Kristem, protože člověk je hodně hloupej a dělá spoustu špatných věcí. Jako věřící máme proti tomu bariéru, něco, co ti říká: „To bys neměl dělat.“ To v mém životě platí.
     Jinak další důležitá věc je moje rodina. Cítím v tom, že je mám, velkou sílu. Můžu jim sloužit, třeba se o ně i starat. Ten vztah je pro mě podstatnej, oni jsou jako část mě samého.

Děkuji za rozhovor.