ročník 42/2001:
                   
017Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Zastavení
Ať se se mnou ve vás setkají
Máte rádi symboly a tajemství?
Co jsou svátosti?
A pamatuj na to, kdo jsi!
Co je to nevidět?
Konfirmace
Přiznám se ke konfirmaci?
Konfirmace na latríně
Hry pro první plískanice
Soudné sestry
Naděje - dobrá zpráva o naději
Katecheze na synodu
Klub zjizvených
Dvakrát Elie Wiesel
Rozvod...
Faráři na zeleno
Zvony milenia
Tož tvoř
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
  Katechismus?
Co
jsou
svátosti
?
  David Nečil
 
Co jsou svátosti? Každý konfirmand nejspíš dokáže odpovědět, že je to křest a Večeře Páně. To nám ale ještě neodpoví na otázku - proč vlastně děláme ty podivné věci v kostele, kterým náhodný příchozí většinou nerozumí. Musíme k tomu, že mluvíme o Bohu, k tomu, že čteme Bibli vůbec něco přidávat?
    Přitom víme, že je to dost ožehavé téma. Křesťané různých vyznání se budou do krve hádat, že právě to jejich pojetí svátostí je to správné. Stačí si vzpomenout, jak důležité bylo pro husity přijímání pod obojí, tedy přijímání chleba i vína, při Večeři Páně. Jednota bratrská definovala církev jako společenství, kde je kázáno Boží slovo a řádně vysluhovány svátosti.
    Svátost se řecky řekne mysterion a latinsky sacramentum. Mysterion znamená tajemství. Je to zvláštní plán vykoupení, který jsme my křesťané směli poznat. Ostatním zůstává skrytý. Slovo sacramentum je ještě zajímavější. První význam je jakási kauce, která byla složena před sporem u soudu. Pokud jste soud prohráli, částka propadla a byla použita na bohulibé, svaté (sacer) účely. Druhý význam označuje viditelnou zástavu nebo přísahu, kterou voják složil jako slib věrnosti do rukou svého velitele.
    Takže tajemství, které obsahuje spásu. Taky věc svatá. A k tomu přísaha a ještě viditelné znamení. To všechno je svátost. Augustin, který to chtěl trochu shrnout, řekl, že jde o viditelné Slovo.
    Pokud to shrnu já, je svátost takové zvláštní dosvědčení toho, co dostáváme od Boha. Zvláštní a obzvláštní, jedinečné a jednoznačné potvrzení jeho milosti.
    Tady už ovšem zase přestanu být originální. Hodně mě totiž zasáhl obraz, který navrhuje Kalvín. (Před ním to určitě taky někdo použil.) Svátost je pečeť. Jde samozřejmě o to, co je napsáno v dopise. Obsah dopisu se nijak nezmění, pokud připojíme pečeť. Ale změní se jeho důležitost, změní se jeho věrohodnost pro adresáta. Je prostě rozdíl mezi dopisem bez pečeti nebo s pečetí. Pro toho, kdo už dnes neví, co je to pečeť, navrhuji rozdíl mezi podepsaným listem a anonymem. Slovo, kázání, zvěstování je tím dopisem. Svátost nám ho potvrzuje.
    Svátost slouží naší víře. Augustin a po něm Luther se dokonce odvážil říct: „Co si připravuješ žaludek a zuby. Věř a jedl jsi.“ Čili, že svátost má smysl jen pro věřícího člověka. Jen pro něj je skutečnou svátostí, pečetí a znamením milosti. V tom se neshodneme s bratry katolíky, kteří tvrdí, že působí sama už tím, že se vysluhuje. Říká se tomu ex opere operato.
    Možná by stálo za to uvědomit si, že když se řekne svátosti v katolické církvi, naskočí hned číslo sedm, kdežto evangelické církve uznávají pouze dvě. Ale o tom snad někdy jindy.
    Nakonec ještě jedno připomenutí. Svátost je zvláštní způsob, jak nám Bůh sděluje svou milost. To, že nás přijímá bez výhrad a bez podmínek. Aneb jak říká katolický katechismus pro dospělé: „Ježíš Kristus je největší ze všech svátostí; je živým setkáním Boha s člověkem.“
 
A pamatuj na to, kdo jsi!
  Michal Plzák
 
„A pamatuj na to, kdo jsi!“ „A nezapomeň, čí jsi!“ Tak nějak mě nabádali rodiče, když jsem ještě před pubertou na čas opouštěl otcovský byt a vrhal se do víru prázdninových táborů. Vyslat takové varování v pubertě by sice bylo více namístě, ale nebývá to už moc platné. Je ale ta zbytečnost důvodem, proč to nečinit? Nepruď, pomyslí si výrostek, ale rodič má povinnost prudit, i když si může myslet o výsledku své. Pomůžu tím něčemu? Zabráním tomu, že se moje dítě někde ztratí? Že se přidá k posměvačům a zapomene „své jméno“? Nevím, ale alespoň tu otázku by zapomenout nemělo. Vzpomeneš si, kdo jsi?
    Není vůbec těžké to zapomenout. Přijmout jiná jména. Třeba: Jsem ten, který všemu rozumí. Jsem ten, který si ví vždycky rady. Jsem ten, který kašle na věrnost. Jsem ten, který si pamatuje číslo karty do bankomatu. Jsem ten, který neví, proč tu vůbec je. Jsem ten, který pořád hlučí. A tak všelijak - Jsem ten, který se nemůže najít. Jsem ten, který ztratil Boha.
    Abychom se rozpomínali na své jméno, abychom si pamatovali, čí jsme, abychom si vzpomínali ne jen čistým usebráním, logickým pochodem, ale i skrze hmat, vůně, vidění, nakročení, dotyk - proto máme svátosti. Připomínají nám, čí jsme. Mají velkou moc. Jednak tehdy, když je přijímáme, okoušíme, účastníme se toho tajemství. Ale také tehdy, když se na ně rozpomínáme - jako kdybychom se jich znovu účastnili. Když jsme svědky křtu, rozpomínáme se na ten náš vlastní křest, prožíváme znovuzrození - víme, komu patříme. Jsme ve službách živé vody. A když se dotýkáme chleba, pijeme víno - opájíme se svobodou Božích dětí. Svobodou, tvarovanou křížem.
    Protože právě z tohoto určení jsme stále strháváni, jsme předmětem a zároveň aktérem zápasu. Jedna strana nás ujišťuje: Nejsi nic. A hned zase: Jsi všechno. Seš synem smrti. Ale zatím jsi free. Tvé jméno je Náhoda, Rodina, Kapsa a Názor. Kristus nás pojmenovává jinak. Při křtu jsme dostali jméno - vlastně asi ne, je to škoda, že se to už moc nedělá. Ale přesto máme tajné jméno, ani ho neznáme. V zápasu i v nudě, v nejistotě i falešné jistotě nás Kristus skrze svátosti vrací k tomu základnímu - a není to jen otázka, je to až rozkaz: Víš vůbec ještě, čí seš? Dobře, slova se ti zdají být prázdná, navíc nevíš, co bys řekl. Ale považ tu vůni, vzpomeň na tu chvíli. Vzpomínáš, jak ti tekla voda po čele a po nose (v tomto dávám za pravdu zastáncům křtu dospělých - kvůli autentické vzpomínce)? Pamatuješ na ten hlouček přijímajících v sychravém kostele, chléb byl drsný a notná dávka vína ti chutnala jako kojenci mateřský prs? Copak jsi tehdy necítil, že milost není jen slovo?
    Ježíš nasytil tisíce lidí, dvakrát po sobě, a vždycky na to měl nepatrně prostředků. Jeho učedníci zažili ten zázrak, byli vždycky u toho a přece jim to vzápětí vypadlo z mysli a z víry. Kdo nás nasytí, naříkají hned, kdo se o nás postará, když maminka a sámoška jsou daleko? Malověrní - furt nerozumíte, ani se nepamatujete na těch pět chlebů? Jen si vzpomeňte - to přeci můžete - vzpomeňte si, když jste byli u toho a pak můžete i porozumět. Nezapomeň, čí jsi!
 
    Jde prostě o to, že všechno, co my lidé prožíváme, potřebujeme nějak vyjádřit. Tak lásku vyjadřujeme polibkem nebo perníkovým srdcem s nápisem „Mé milované Pepince“. Moje manželka nemá ráda perník a nejmenuje se Josefína, ale přesto má radost. Protože to srdce navenek, viditelně vyjadřuje, co v hloubi srdce, mimo dohled, velmi výrazně cítím.
    Podobně je to s tím, co prožíváme jako společenství ve jménu Kristově. I to je hluboký zážitek - to, Bůh v Kristu z nás snímá celou tíži hříchu, kterou si vyčítáme a snažíme zapomenout. Osvobozuje nás. To potřebujeme nějak vyjádřit, nějak to viditelně sehrát, jako obřad. Pokud za tím obřadem je skutečný prožitek, stává se svátostí, něčím posvěceným a posvěcujícím.
Erazim Kohák, Hesla mladých svišťů
 
Co jsou svátosti?
 
HEIDELBERSKÝ KATECHISMUS:
 
Svátosti jsou posvátné a očím viditelné jistoty a pečetí pro tu příčinu od Boha nařízené, aby nám skrze ně zaslíbení evangelium svatého víceji utvrdil a zpečetil: totiž, že netoliko všem vůbec, ale také každému zvláště věřícímu pro tu jedinkou oběť Kristovu na kříži vykonanou, darmo dává odpuštění hříchů a život věčný.
 
David Balcar:
Svátosti mám rád, protože mi nabízejí možnost zastavit se a rozjímat o mém životě a víře v nějaké větší blízkosti Bohu než obvykle. Jsou to pro mne chvíle intenzivního přijímání a posílení - taková občerstvovací stanice, při večeři Páně je to docela zřetelné. Poslední dobou mne snad ještě více povzbudí, když je při boho-službách křest, zvláště když je křtěnec dospělý. Někdy se i chvěju, když slyším jeho vyznání. Čerpám z jeho víry - vírou čerstvého křesťana je občerstvována moje víra unavená.
 
 
ANKETA:          
 
1. Máte rádi symboly a tajemství?
Určitě máte ( 16 : 4 ).
Zajímavé je, že ti, kteří se jednoznačně vyslovili negativně, jsou studenti ekonomie. Že by se do určitého způsobu myšlení tajemství nevešlo?

 
  • Jen do určité míry! spíš velmi výjimečně. (pracující, 25)
  • Ano, potřebuji je občas. (prodavač, 23 let)
  • Je to naší součástí, jak to nemít rád. (studentka teolog., 21)
  • Docela ano. Má malá tajemství jsou pro mě důležitá. (studentka, 16 let)
  • Mám je strašně rád, protože většinou nejsem sám, kdo jim nerozumí. (student teolog., 21)

  •  
    2. Co jsou svátosti?
  • Já nevím, zřejmě asi všechno možný. (student, 17 let)
  • Křest, večeře Páně (žákyně, 14)
  • Činy, kterými se přibližujeme k Božímu tajemství (student,21)
  • Viditelná znamení neviditelné milosti. (farář, 29 let)
  • Obrázky. (student, 16 let)
  • Katolické nesmysly. (student, 20 let)
  • Významné dny, které se slaví v církvi. (student, 20 let)
  • Symboly Ducha a přítomnosti Boží. (student teologie, 23 let)
  • Církevní obřady (Večeře Páně,!) (student, 21 let)
  • Symboly svatosti, připomínka!. (prodavač, 23 let)
  • Svátosti jsou projevy církve, způsobené potřebou slavit. (student teologie, 21 let)
  • Jasně daná připomínka naší víry, setkání podle Ježíšova příkazu s Bohem. (student, 19 let)

  •  
    Kdysi dávno v hlubinách lidských dějin - tak dávno, že jedinou starostí ještě bylo přežití jednotlivce - určitě došlo k rozhodující události. Někdo nesnědl to, co našel, když to našel, ale rozhodl se, že to odnese do jeskyně a rozdělí se s ostatními. Jednou to muselo být poprvé. První elementární náznak společného života, náznak obce - říkejme tomu přijímání.
     
    Robert Fulghum,
    Od začátku do konce
     
    Potrava pro tělo se stává metaforou potravy ducha, kterou si vzájemně poskytujeme. Kdykoliv se vezmeme za ruce a pomodlíme se před jídlem - kdykoliv pozvedneme sklenku a řekneme si něco hezkého -, kdykoliv společně jíme v klidu a důstojně, vždy stvrzujeme závazky, které nás k sobě poutají.
    Robert Fulghum,
    Od začátku do konce
     
    Kdo tedy nesnese pomyšlení, že by se u Večeře Páně měl sejít s těmi, kdo mu nejsou po chuti, vhod a na roveň, ten opravdu ať zůstane sedět v lavici. Ke stolu Páně by přistupoval bez užitku, ano snad i ke škodě. Nechť však ví, že i v lavici si vysedí odsouzení.
    Pavel Filipi,
    Hostina chudých
     
     
     
    Diskusní fórum k článku Co jsou svátosti?:    | vložit příspěvek |
     
     
    Diskusní fórum k článku A pamatuj na to, kdo jsi!:    | vložit příspěvek |