ročník 43/2002:
                   
021Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Bratrstvo pro celé léto Páně 2002
Zastavení
Za správný konec, vlastně za začátek
Co o tom čteme v bibli:
Andělé, lidi a čerti rohatí
Potkal jste někdy anděla?
Jak jsme si to představovali?
Co o tom vyznáváme?
Seraf
Chaim Potok Zebra a jiné povídky
Co si pod tím představujete ???
Neznám žádnou oficiální definici
Jak se dělá sjezd
Zkouška vztahu?
Nechte dítek jíti ke mně
Lucian Tapiedi
Dvě reakce na Stručně a jasně
J.Ch.Kridel Concert - Arien
Baz Lihrman Moulin Rouge
Křesťané a židé
Nový církevní zákon
Výroba ručního papíru
Soutěž
Hora Karmel
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
Reakce  
Nechte dítek jíti ke mně
Mikuláš Vymětal k článku Jana Zahradníčka ( Bratrstvo 8/2001)
 
Bratr (a kamarád) Jan Zahradníček uvedl ve svém článku o křtu několik vět, jež ve mně budí chuť s ním polemizovat. Píše: ''Problém však skutečně nastává, pokud se člověk v dospělosti s tím, že jej kdysi kdosi pokropil a řekl k tomu pár slov, nedokáže ztotožnit. Myslím, že kdybych byl do takové situace postaven, za určitých zvláštních okolností bych s klidným svědomím pokřtil nějakého člověka znovu - překřtil bych jej.''
    Podle mého názoru zde Jan křest poněkud podceňuje a současně přeceňuje. Křest přeci není to, že člověka ''kdysi kdesi někdo pokropí a řekne k tomu pár slov''. Křest se koná ve sboru, dítě nesou ke křtu věřící rodiče (či alespoň jeden rodič nebo prarodič), u křtu jsou přítomni svědkové křtu - kmotři a křesťanský sbor, který se společně za dítě modlí - také za to, aby jednou dokázalo samo víru přijmout. Víru těch, kdo byli pokřtěni v dětství, lze tedy chápat jako odpověď na tuto modlitbu - i když si uvědomuji, že k ní někdy vede dlouhá a složitá cesta. Křest, který není vnímán v tomto kontextu víry ostatních, je vnímán nedostatečně. Podle mého názoru je potom úkolem pastýře citlivě, ale zřetelně, dovést v dětství pokřtěného zájemce o druhý křest k tomuto pochopení. Že tedy i křest v dětství je platný a naopak, právě jeho víra může být odpovědí na tuto událost. To si ostatně uvědomují i různí novokřtěnci v našich zemích, a tak např. součástí křestní agendy v Křesťanských společenstvích byla (a možná stále je) následující formule: ''Odříkáš se liturgického úkonu, který na tobě byl proveden v dětství?'' Odpověď zní: ''Odříkám''.
 
    Křest je přeceňován tehdy, když se mluví o zážitku. Samotné polití vodou (či koupel v bazénku nebo řece) přece žádný zvláštní zážitek neposkytuje. Co je na křtu výjimečné, je potvrzení vztahu k Bohu. To však jde provést i jiným způsobem - např. dobře připravenou konfirmací, slavnostním přijetím do sboru, obnovou křestního závazku, jak se praktikuje v katolické církvi, požehnáním. Nevěřím tomu, že by křest dospělého byl magičtější či účinnější než křest dítěte.
    V křesťanství ovšem jsou velmi výrazné rozměry bližního a společenství - a kdo víru přijímá a přiznává se k ní tak, že se chce nechat pokřtít, uznává jistě i tento rozměr víry. Nechat se tedy pokřtít podruhé znamená začínat svůj křesťanský život hned negací - popřením víry a modlitby společenství, v němž byl první křest vykonán. To pokládám za špatný druhý start do křesťanského života. Křesťan přece má vidět před Bohem nejen sebe, ale také druhé a brát vážně i jejich víru. Druhý křest je tedy podle mého názoru hříchem, porušujícím jednotu Ducha a svazek pokoje (Ef 4,1-6). Hříchem, jehož se dopouští ovšem i evangelický farář, který takto překřtívá. Pro mě samotného by nebylo poté snadné podívat se do očí někomu ze sboru či farnosti, jehož bývalé ovečky jsem překřtil.

    Křest ovšem nepokládám za to nejdůležitější v křesťanském životě - tím je přeci víra, láska a naděje, jak také správně zdůraznil Jan ve svém článku. Překřtívání podle mého názoru ovšem víře, lásce a naději příliš neslouží. Pokud něčemu slouží, tak touze po zážitku.
    Zatím za mnou nikdo již pokřtěný se žádostí o překřtění nepřišel. Kdyby by k tomu však došlo a nedokázal ho přesvědčit ani argumentem ''počkej rok a pak sám uvidíš'', poslal bych ho, klidně s požehnáním a bez výčitek, do církve provozující novokřtěnectví -anabaptismus. Vždyť každý křesťan přece nemusí být českobratrský evangelík. Druhý křest chápu jako dosti vážný hřích, ale beru také vážně Boží milost, kterou Bůh dává právě hříšníkům. Tak i novokřtěnce mohu vnímat (stejně jako sebe) jako omilostněné hříšníky a tedy i své bratry ve víře. Tím ovšem nechci nijak podporovat postoj zlehčování 'prvního křtu'', který se sluší nazvat ''náboženským egoismem''.
S pozdravem starokřtěnec
Mikuláš Vymětal.
 
 
 
 
Diskusní fórum k článku Nechte dítek jíti ke mně:    | vložit příspěvek |