ročník 43/2002:
                   
024Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Ono to už nějak dopadne?
Zastavení
Den za dnem
Co o tom čteme v bibli:
Spasení není jen vize
Cítíte potřebu spasení?
Jak jsme si to představovali?
Co o tom vyznáváme?
Co pro tebe zamená spasení
Toni Morrisonová Ráj
Já tam vlastně dotankuju
Noční optika
Nezávislost nezávislých kandidátů
S nevěřícím klukem?
Za nepřátelskými Liniemi
Zkouška Vztahu?
Klient v programu methadonové léčby
Potštejnský radiozočinec
Spěte ve třídách
Nemilovaná Arnošt Lustig
Ručni vazba (1. díl)
Soutěž
Špatně to nedopadne
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
Mimo kostel Pavel Kalus
Já tam
vlastně dotankuju

Rozhovor s Pavlem Kalusem,
vedoucím rodinné rekreace s postiženými dětmi
Tereza Kellerová
 
Rekreace rodin s postiženými dětmi začal organizovat poradní odbor synodní rady pro práci s postiženými v roce 1987. Nyní probíhají tří až čtyř týdenní běhy během letních prázdnin v Táboře J. A. Komenského v Bělči nad Orlicí.
 
Kdy a jak ses dostal k práci vedoucího rodinné rekreace s postiženými dětmi?
    Před deseti lety, díky Květě Šilarové. Domluvený farář na poslední chvíli nemohl jet a ona oslovila mě. Neměl jsem zkušenost s postiženými dětmi, a tak jsem si moc netroufal. Dodala mi odvahu, ať to zkusím. Jel jsem s odhodláním, že to nějak vydržím a posloužím jim tam. Dopadlo to úplně naopak, oni posloužili mně a děsně mě to chytilo.
 
Jak probíhá příprava programu rekreace?
    V Praze se při přípravném setkání sejde tým vedoucích a asistentů - pomocníků. Na každé postižené dítě se počítá s jedním pomocníkem. Předem si domluvíme, jaký budeme mít program, rozdělíme si, kdo co připraví. Alespoň teoreticky si představíme děti a rodiny, s kterými na rekreaci budeme.
    Ve středu všech příprav je Květa Šilarová. Se svým štábem vlastně všechno řídí, dohodne, dodá nám seznamy dětí a rodin, informace ohledně financí. Pozve na přípravné setkání. Koresponduje se všemi stranami. Perfektní servis.
 
Na vedení se podílíš spolu s psycho-logem, lékařem, rehabilitačním pracovníkem a organizátorem programu. Jaká je činnost jednotlivých lidí a jak vzájemně spolupracujete?
    Záleží, jak se dohodneme. Jak si farář s psycholožkou rozumí, jak si porozumí s celým týmem. Já jako farář navrhnu biblický program. Psycholožky se starají o rodiny. Myslím, že přes den není mezi farářem a psychologem moc rozdíl, oba se baví s lidmi, obcházejí je, povykládají. Jsme k dis-pozici rodičům. Obrazně řečeno psycholožka se stará o duši, farář o ducha, rehabka o tělo. Všichni máme plné ruce práce. Večer, když je potřeba, se sejdeme s pomocníky a připomeneme si úkoly na další den. Promluvíme o radostech a v čem vidíme problémy.
 
Jak ti v práci vyhovuje prostor a zázemí tábora?
    Pro práci s postiženými je to určitě nádherné prostředí, optimální. Postupně se tam pro ně vylepšují podmínky, např. nové záchody i pro vozíčkáře, pozvolný nájezd do společenské místnosti. Správce tábor vylepšuje ze všech stran. Cítím se tam hodně dobře, Běleč jsem si zamiloval.
 
Jaký je o rekreace zájem? Vrací se účastníci?
    Když se vyhlásí termíny, několik rodin se hned přihlásí, že chtějí jet zase společně. Zatím jsme vždy měli běh plně obsazený.
 
Zájem asistentů je dostatečný?
    Byly roky, kdy byl tak velký zájem, že jsme asistenty odříkali. V posledním roce to bylo ale horší. Kdo chce na rekreaci jet jako asistent, musí být přítomen na jednodenním přípravném setkání.
 
Máš s nimi dobrou zkušenost?
    Tu nejlepší. Neměl jsem ani jednoho pomocníka, kterého by bylo potřeba poslat domů. Jsem vždy mile překvapen, jak jsou mladí lidé schopní a jak jsou ochotni věnovat čas. Mají hrazený pobyt a cestu, ale nic nevydělají. Jsou to děcka z naší církve i z jiných církví, např. děvčata z evangelické akademie; i mimo církev. Spolupráce s nimi je výborná.
    Pomocník má celý den na starosti svoje dítko nebo dospělého. Večer pak dva z nich mají službu u chatek, kdyby se něco dělo, někdo potřeboval pomoc, tak vše zajistí. Rodiče tak mají volný večer.
 
Jaký je denní program?
    Po snídani je ranní pobožnost, říkám jí ''raníček'' . S pomocí obrázků vyprávím biblické příběhy, zpíváme, pomodlíme se. Potom je nějaká činnost s dětmi. Rodiče mají volno nebo je pro ně připravený výklad odborníka. Máme finanční fond, díky kterému můžeme pozvat hosta. Bylo tam loutkové divadlo, šermíři, kejklíř, přijel herec Jan Potměšil. Jiná možnost je zvát odborníky ze sociální péče, kteří mohou poskytnout rodičům informační servis o různých možnostech pro postižené, co jim umožňuje zákon. To je rodiči dost oblíbené.
    Po obědě je odpočinek (přiznávám, že si většinou zdřímnu) a pak odpolední činnost. Chodíme se koupat, do lesa, máme olympiádu, hrajeme divadlo. Loni jsme sehráli důležité pasáže z Limonádového Joa, jindy jsme třeba slavili Vánoce. Čím bláznivější nápad, tím se na něj víc vzpomíná. Máme také ve zvyku konat celodenní výlet. Den pro děti uzavírá ''večerníček'' , s použitím diaobrázků vyprávím opět biblický příběh. Večerní sezení bývají pestrá, hrajeme společně psychologické hry, zpíváme, můžeme být u táboráku nebo sedíme před chatkami.
 
S jakým očekáváním tam podle tebe rodiny jezdí ?
    Když jsou to lidé necírkevní, tak poprvé přijíždí asi s rozpaky, co bude, když tam bude farář, že to bude pobožný a že to budou lidi s kamennou tváří. Když pak vidí, jaká je to tam radost, tak si pobyt libují. A příště přijedou zase. Některé rodiny říkají, že se na tenhle týden celý rok těší.
 
Bylo něco v té práci, co tě nějak nezvykle překvapilo? Na co jsi nebyl připravený?
    Já jsem to s postiženými dětmi neuměl, moc jsem je zblízka neznal. A zjistil jsem, že s nimi mohu jednat jako se všemi jinými dětmi. Některá děcka jsou děsně bezprostřední, třeba děti s Downovým syndromem. K jiným se člověk dostává hůř, než se naváže kontakt.
 
Jaký vidíš přínos rekreací pro zúčastněné rodiny?
    Pobyt je koncipovaný tak, aby si rodiče mohli odpočinout. O jejich dítě se chvilku někdo postará a zároveň nejsou bez něho. Jsou tam společně se svou rodinou. Zároveň tam jsou s jinými, kteří jsou podobně zatížení, rozumějí si, jsou si blízcí, prožívají sdílení. Když má někdo postižené dítko, tak mnohdy nemá za celý rok volný večer. Teď ho najednou má, někdo se jim stará o dítě a oni tam mohou sedět s ostatními na lavičce a ucucávat víno a chechtat se do jedné v noci, vykládat o věcech vážných, humorných. Mohou jít třeba jeden večer do hospody a je to pro ně jediný den v roce, kdy vědí, že mají volno, že je o děti postaráno a že kdyby se něco dělo, tak pro ně někdo z tábora přijede. Také tím je to pro rodiny určitě vzácné.
 
Jaký vidíš přínos sám pro sebe?
    Já tam vlastně dotankuji. Za začátku jsem tam jel s tím, že jim posloužím, a teď je to úplně naopak. Jsem sice fyzicky vyčerpaný, chodíme pozdě spát, ale psychicky dobíjím baterie. Někdy přes rok, když pak mám sklon si naříkat, že mám těžký život nebo se něco nedaří, tak si vzpomenu, kolik ty rodiny věnují sil, aby vůbec mohly fungovat. Nejsou to jen řeči o naději a o smyslu a podobně, ale všechno to prostě žijí. Tak se učím: žijeme jeden pro druhého. Potřebujeme se. A v Bělči jsem nějak u toho. Dodává mi to vnitřní elán a naději. Takže tam jezdím strašně rád.
    A z druhé strany nám chci připomenout, že církev má být solí země. A v tomto případě, tím, že pořádáme tuto rekreaci, také jsme. Žádný zisk a okázalost, ale ve světě přibylo vzácných chvil sdílení i s těmi potřebnými a radosti.
 
 
 
 
 
Diskusní fórum k článku Já tam vlastně dotankuju:    | vložit příspěvek |