ročník 43/2002:
                   
028Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Subjektivní balvan „nábožných“?
Zastavení
Přece nebudeš krást!
Co o tom čteme v bibli:
Hřích? Polibte mi šos...
Co pro vás znamená hřích?
Jak jsme si to představovali?
Co o tom vyznáváme?
Co si pod tím představujete?
Zachovat rovinu lidství
Má cenu dál pokračovat?
Tisíc a jedna noc
Televize a povodňová konta
Buty - Normale
Česko-slovenská &bdqo;školka“ v Břeclavi
Finsky jsem uměla říct jen Hyvaa paivaa... 2.
Touha po životě
Ještě mi oči tíží sen
Boží soud!
K homosexualitě v manželství
Povodně aneb v naději nad ději
Lití Olova
Soutěž
Jsi moře
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
Hřích  
Hřích? Polibte mi šos...
Pavel Ruml
 
Letos zjara jsme s mladší mládeží v Křížlicích na jejím kurzu přemýšleli o hříchu. Hlavně jsme však po kratším přemýšlení dlouze mluvili, zpívali, tvořili, diskutovali a krátce se modlili. Hodně jsme se při tom nasmáli. To považuji za velmi důležité, mluvíme-li o hříchu. Je potřeba se mu taky smát, vysmívat se mu. Stojí-li za jeho původem nějaký had, tak se mu budu do ksichtu smát.
    Co ještě totiž lze tváří v tvář hříchu? Bát se ho jako čert kříže, zbaběle před ním kličkovat, tvářit se čistě anebo vůbec nejhorší mi přijde - tvářit se jakože ho není.
    Jak jsme se o hříchu dozvěděli? Úplně jednoduše, od samého malička se s námi táhly vyprávěné příběhy o lidské zkušenosti. Měly různou podobu: Pohádky, biblické příběhy, nejrůznější rodičovská a jiná vychovatelská nabádání. Ještě jsme rozumu nepobrali a už nám bylo naprosto jasné, že existuje dobro a zlo. Mámy nám do našich dětských postýlek šeptaly ty neuvěřitelné zkazky, jak mnohohlavé tak-řka nezničitelné nestvůry padaly, jak to projížděly na celé čáře, když se jim postavil nějaký Honza, který měl aspoň trochu cti a odvahy v těle. A my pod peřinou, jen tak trochu vystrašení, se plnili tím nejzákladnějším poznáním, že kolem nás (i v nás) je dobro a zlo, a že to zlo může dostat na frak. Kolikrát už v polospánku, usínání či dokonce ve snu, obklopeni pořád ještě máminou a tátovou přítomností nasákli jsme důvěrou, že zlu je možné se stavět, že je to potřeba a že se dá vyhrávat.
    A pak jsme rostli, ubývalo poslouchaných příběhů, pohádek a ''bajblstories'' a přibývalo nezaměnitelných vlastních životních zkušeností. Občas jsem zjistil, že lidi kolem mě jsou svině. A pak jsem začal s hrůzou odkrývat, že taky já se občas zachovám jako správnej šmejd. Bože, to je hřích??? A co s tím??? Copak jsem to chtěl??? Aby kvůli mně někdo brečel nebo šedivěl??? Nechtěl, ale jak se to tak divně semlelo???
    Zoufám si, vykašlu se na všechno, dám se touto cestou: Utluču výčitky, vždyť ta síla, to zlo, ta moc přece taky nese svoje životní výhody. Jenže někde vzadu, dole, hluboko, uvnitř zní nějaký tichý jemný hlas a ten šeptá: Kdepak milý hloupý Honzo, to není ta cesta. Šeptá to moje máma - nebo to byl Bůh? Naslouchám tomu, úplně to ve mně ještě neumřelo, ta pradávná důvěra zesílená pohádkami vyprávěnými pod peřinu. Zlo přece, zlo to není cesta. Postav se mu.
    Hřích, zlo - to je pro mě výzva. Výzva k boji, výzva být lepší, neubližovat nikomu. Lidem, zvířatům, rostlinám, kamenům... a Bohu. Vždyť tak nějak všude ze všech koutů ho cítím, že právě tehdy a tam kde šlápnu vedle, jako by někdo vyjekl, že jsem mu šlápl na jeho Boží kuří oko. Je mi to líto, budu lepší, nedám se. Už se nedám. Kde se to jen ve mně vzalo? Ne, na to nikdo neodpoví, prý žádný filosof to dosud nevymyslel. A jak na to? Být lepší? Neškodit?
    Zdá se mi, že to jde. Pohádky mě posílily. I hlupák, má-li čest v těle, nakonec vyhraje, je na tom líp. Bajblstories mě taky hodně osvobodily. Nějak člověku pod-souvají, že ten hřích, ta vina, to zlo není silnější než člověk. A že na údělu jednoho bohočlověka vyšlo najevo, že zlo je nějak spoutané a hřích potřen. Docela mi to utřelo studený pot z čela. Vlastně se od té doby dost raduju, protože mi to uvnitř rezonuje důvěrou, že to je dobrý. A sny? Ty mě dodnes neopustily. Pořád doufám, že i když stárnu čím dál víc a rychleji, tak že jdu blíž a blíž někam, kde hřích neporoučí.
    A taky jsem se moc nasmál, když jsem četl o nějakém Lutherovi, který říkal, že klidně radostně hřeší, když už potkal Pána. Teď fakt nevím, jestli to byl Luther nebo Augustin, ale není to tak trochu fuk? Měl pravdu...
    A proč mi polibte šos s hříchem? Protože je to zkorumpované slovo. Bible to s ním myslela dobře a církev ho naprosto zbabrala. Tím slovem strašila a hrozila a lidi se víc začali Boha bát, než aby ho milovali, protože láska totiž nakonec vždycky je silnější než strach. A tak ti čím dál víc ustrašení lidi míň věřili a milovali a také přičiněním církve se zlo ve světě dál rozmohlo. A úplnou korunu tomu dali tehdy, když s hříchem začali kupčit. No, normálně podnikat. Dobře, úspěšně, výnosně. Kup si a máš odpuštěny ty svoje sviňárny. Polibte mi s tím šos, raději mluvím o zlu, tomu rozumí úplně každý.
    Církevní otcové našli úplně nejhnusnější hříchy, a proto jim začali říkat smrtelné. Protože prý odváděly od Boha, a tím od života ke smrti. Víte, které to jsou? Pýcha, hněv, žárlivost, lenost, nestřídmost, lakomství, obžerství. Vidíte, všichni hřešíte až hrůza a smrtelně. Tak se toho ne-bojte, nedejte se, vysmějte se tomu a nehřešte víc. Vlastně nehřešme!
 
 
 
 
Diskusní fórum k článku Hřích? Polibte mi šos...:    | vložit příspěvek |