ročník 44/2003:
                   
034Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Hurá,
Zastavení
Spravedlnost!
Pýcha je sladká
Co o tom čteme v bibli:
Jaký je rozdíl mezi zdravým sebevědomím a pýchou?
Jsem pyšný! (a jsem na to hrdý)
Ve výtvarném umění
Sebevědomí, nebo pýcha?
Pýcha nebo sebevědomí
Evangelikální teologický seminář
Žádná selanka to není
Stařec s dětskýma očima
Bohuslav Reynek Ostny v závoji
Co bylo
Co bude
Rozpad rodiny
Podkovaná blecha
Katastrofy
Co je Večernice?
Děvčátko
Edikt nantský
Píšťalka
Vážený pane Mikule
Davidova píseň
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
Pýcha  
Pýcha je sladká
Filip Šimonovský
 
Určitě znáte pohádku o Pyšné princezně. Krásná a nafoukaná princezna Krasomila žije v království příznačného jména - Půlnoční. Z dvojpřikázání lásky jí zůstal jen začátek a konec: Milovati budeš ... sebe sama.
     A tak se chová, jakoby druhé nepotřebovala jako rovnocenné partnery, jako přátele. Stačí si sama. Nepotřebuje ani žádnou autoritu, nepotřebuje Boha, nepotřebuje jeho odpuštění, protože přece není co od pouštět. Jen ona sama je tím, kdo má právo eventuelně prokázat milost nebo odpustit. Inu, princeznička s no-sem pěkně nahoru.
     Druhé potřebuje, aby jí mohli sloužit a aby jim mohla poroučet. Miroslava nutí, aby jí zavázal střevíček. Povýšenost a nafoukanost tu vedou k pohrdání a k ponižování.
     Jenže nakonec skončí milá Krasomila v kašně, sama ponížená. A všimněte si, ani zasmát se tomu nedovede. Z někoho tak důležitého a důstojného, jako je náfuka, si přece nejde dělat srandu. Miroslav se přesto chechtá a má recht!
     Když pak dá Krasomile zpívající květinu, tak zvadne. Žít s někým, kdo je pořád chytrý a stále poučuje, vlastní chybu nepřizná, ale o chybách druhých dovede sáhodlouze mluvit - to člověk za chvíli zvadne jak ta kytka.
     Ale není mně samému něco z toho blízké? Vědět si se vším rady, to bych tak rád, a jak dobře to vypadá. Být úspěšný. Mít v diskusi vždy navrch, říkat druhým jak to „je“, ne jenom že „si myslím“. A když udělám chybu, tak se z toho umět vykecat. Mít „duchovní svaly“ a sem tam je skromně ukázat na odiv...
     Kytka zvadla.
     A Krasomilu to mrzí, je jí to líto. A má strach - to když jí Miroslav dává druhou květinu, na zkoušku. Nezvadne? Princezna se bojí - zase jen o sebe, nebo i o druhého?
     Strach - to je myslím klíč.
     Bát se o někoho - to znamená, že ho mám rád.
     Strach, který mám, mi také říká něco o mně. Jako člověk jsem křehký a vratký, zranitelný a nepevný. Proto potřebuji milost a odpuštění, sílu a víru jako dar. Proto potřebuji Boha. A když se sám deru na Boží trůn, tak si hrozně natluču a ublížím i lidem okolo.
     Proč je ale tak sladké vytahovat se, frajeřit, ukázat to těm druhým, rozbalit to na ně, až si sednou na zadek?
     Myslím si, že pýcha je něco jako jeden z druhů naší obrany. Obrany před strachem ze zklamání, ukřivdění, ponížení, které zažíváme. Obrany před nejistotou vlastní pozice, toho, kdo jsem a za koho mě mají druzí. Suverénní a povýšené jednání může zakrývat vnitřní nejistotu, nepevnost, která je pro mě z nějakého důvodu nepřijatelná a nepřipustitelná, které se bojím. Mám strach přijmout sám sebe jaký jsem. Proto vehementně dokazuji druhým i sobě, že je to jinak, abych se ne-musel „přiznat“ a přijmout. Ale Bůh mě už přece přijal takového, jaký jsem, nedokonalého. A Miroslav přijal Krasomilu. Teď je řada na mně.
     A to chce odvahu, protože pýcha je zatraceně sladká. Známe to, že!?
 
Pýcha  
Co o tom
čteme v bibli:
Aleš Mostecký
 
„Pýcha předchází pád.“
     (Př 16,18) Tak tohle přísloví, které dodnes běžně užíváme, vcelku věrně vystihuje biblický postoj k pýše. Písmo se, Božíma očima, s nelibostí dívá na pýchu. Anebo, chcete-li, na povýšenost srdce, namyšlenou a nadutou mysl, velikášství a domýšlivost, zpupnost a nafoukanou vysokou úroveň. Pýcha má co dělat s výšina-mi, na které se člověk neprávem vynáší a z nichž pak pohrdlivě shlíží dolů. Tahle pýcha je založena třeba na majetku a hojnosti, síle a moci, palácích a přepychu. Dnes i tenkrát.
     Ale v tom je základ pádu, že Hospodin ponižuje pyšné a povýšené. „Rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně,“ vyzpívala jednou svou víru dívka Marie. Už je to tak, „šest věcí nenávidí Hospodin - oči vysoký,“ ty na prvním místě, můžeme zpívat dneska my. A tak jsme vedeni spíše k poslušnosti (poddanosti) Kristu a k pokoře (bázni) před Hospodinem.
     Proroci totiž nejednou vyřizovali Boží náhled: „Hnusí se mi Jákobova pýcha!“ Hnusí se mi to, co si vyvyšujete. Ale tam nahoře je kdosi jiný: Pýcha Jákobova (Am 8,7), ten, jenž je Pýchou Izraele (Oz 5,5; 7,10). Ten jediný povyšuje - ponížené a pokorné. „Je lépe být poníženého ducha s pokornými, než se dělit o kořist s pyšnými.“ (Př 16,19)
 
 
 
Diskusní fórum k článku Pýcha je sladká:    | vložit příspěvek |
 
 
Diskusní fórum k článku Co o tom čteme v bibli::    | vložit příspěvek |