ročník 44/2003:
                   
035Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Byl první máj, byl lásky čas...
Zastavení
Blaze milosrdným
Co o tom čteme v Bibli:
Ctnost nemůže být krajností
Kdo by podle vás patřil mezi sedm statečných?
Hrdinové
Ve výtvarném umění
Sedm statečných?
Evangelická akademie
Přebrat, nebo nepřebrat?
Adash
Pianista
Co bylo
Co bude
Jak vést řeči,které jsou k něčemu
Čas na hudbu i na blbnutí
Gerontologický seminář
Kvalt
Seniorátní harmonogram
Roucho
Reklama
Bože náš, Otče náš
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
Rozhovor Jan Sokol
Jak vést řeči,
které jsou k něčemu

Rozhovor s Janem Sokolem
Martin Šanda
 
Rozhovor vznikal v době, kdy patrně ani sám Jan Sokol netušil, že bude kandidátem na post prezidenta republiky. Právě proto jistě má co říci čtenářům Bratrstva i po této prezidentské volbě...
     Filosof Jan Sokol (66), signatář Charty 77, po roce 1989 poslanec a místopředseda sněmovny, ministr školství, v současné době především profesor Univerzity Karlovy.

 
Jaký má filosofie smysl? Je k něčemu užitečná?
     Také může být neužitečná filosofie. Jako v každém jiném povolání, může být člověk lékař nebo učitel a přitom může být k ničemu. Ve všech oborech musíte hledat smysl té práce. Ve filosofii je to hledání asi o něco těžší, protože nemáte takové jasné vodítko. Vlastně je to vždycky povídání - řeč. Jak vést řeči, které jsou k něčemu, to je docela obtížná věc.
 
Co chcete studentům při přednáškách sdělit?
     Úvod do filosofie má studentům ukázat, co to znamená myslet, a že myslet neznamená jenom jakoby přebírat se sám v sobě. Měli by zjistit, co znamená určitá kázeň v myšlení. Že není jenom sledováním svých nápadů. Že má určitou kostru a že se při tom myšlení také na ledacos přijde.
 
Jak jste se k filosofii dostal?
     Mělo to dvě východiska: Když jsem byl mistr v dílně, narážel jsem na docela vážný, dnes bych řekl etický, problém. Tenkrát se hodně kradlo. Spolupracovníci za mnou chodili a říkali mi, co ukradnou. Začal jsem o tom přemýšlet: Podle čeho se vlastně má člověk orientovat? To se opakovalo v mnoha dalších věcech. Znamenalo to pro mě nové zabývání se náboženstvím a filosofií.
     Druhým východiskem bylo setkání s Jiřím Němcem a mým tchánem, Janem Patočkou. Žít s Patočkou znamenalo být poměrně vý-razně exponován filosofií.
 
Jaký je váš vztah k víře?
     Radši mluvím o náboženství než o víře, protože víra je ctnost, jak to krásně říká apoštol Petr: Pane věřím, pomoz mé nedověře. Náboženství je jakýsi postoj. Rozumím mu tak, že je to určitý způsob života, který člověk dostává; a pokud ho dostal, má za něj odpovědnost. Nemůže si ho nechat pro sebe. Zvlášť dnes je člověk, který dostal ten, řekněme, náboženský postoj ke světu, zodpovědný za to, aby s ním něco udělal, aby ho předal dál.
     Náboženský postoj, podle mého soudu, spočívá na velmi triviální věci. Člověk si všimne, že všechno, co má nějakou cenu, jednoduše dostal. Nenarodil jsem se sám, nevydělal jsem si na své nadání, zdraví, štěstí, děti, lásku, přátele... to všechno člověk dostává s minimálním přičiněním. K tomu by se měl nějak postavit.
     Takový postoj je dnes velmi neobvyklý. Moderní společnost vidí všechno jako práva jednotlivce. Lidé mají tendenci tvrdit: „nejsem nikomu nic dlužen“ . Vědomí milosti je v této společnosti poměrně dost výjimečné. Křesťanské církve kvůli tomu dostaly strašně na frak, nejen za komunistů, ale i před tím, takže vypadají podle toho. Vadí mi, když si ten mindrák slabosti vynahrazují tím, že se hádají. Ale na druhou stranu si nemůžeme myslet: „Je nás málo, musíme se semknout a s nikým se nebavit!“ To přece není žádná strategie.
 
Jaká je moderní společnost?
     Až dosud lidé mohli žít podle nějakého vzoru: napodobovali své rodiče, učitele, osvědčené vzory. Francouzský filosof Henri Bergson tomu říká uzavřená společnost. V dnešní společnosti se opravdu tak úplně nelze řídit pomocí vzorů. Například v evangeliu nenajdete odpověď na to, jak se stavět k přelidnění planety, nebo tam není moc řešena otázka křesťanů ve veřejné moci, protože prvních křesťanů se nějaké funkce zkrátka netýkaly. Často se dostaneme do situace, kdy žádný osvědčený návod k jednání vlastně nemáme. Tady by, myslím, měla pomoci filosofie. To také udělala velká řecká filosofie v době, kdy se lidem rozpadly vzory, podle kterých žili. V tom vidím jakousi zvláštní aktuálnost filosofie v této krásné a zmatené době.
     Nemáme žádný přehled, nevíme, kam to vede, ale máme jakýsi instinkt, který je třeba pěstovat. Proč je dobrá svoboda? Proč má být člověk svobodný? Moc to nevíme, ale přesto si myslíme, že to je dobré. Zdá se mi, že pro člověka, který si uvědomuje, jak se dostal na svět, je evidentní, že to s námi někdo myslí dobře. Mám rád příběh o stvoření na začátku Bible, to je jeden z mých nejoblíbenějších biblických textů. Křesťan by se vlastně neměl tak moc bát. Je to trochu jako lakmusový papírek: strach a víra jdou špatně dohromady.
     Svět se opravdu mění velmi rychle. To, co je dneska téměř starožitnost, bylo, když jsem byl malý, běžná věc. Když chtěli v mých patnácti letech rodiče dětem dát něco užitečného, učili je těsnopis. To je dneska pro legraci.
     I když nemáme návod, přece tušíme, kterým směrem se máme pustit. Jako když lezete na vysokou horu, nevidíte vrcholek, ale poznáte, kam je nahoru a kam dolů.
 
Nehrozí nám při té ztrátě vzorů, že ztratíme některé důležité věci?
     Obrovskou většinu toho, co známe, jsme se naučili. Především jazyk a všechno, co s tím souvisí, kulturu. Tohle všechno přebíráme se stejnou samozřejmostí jako naši předkové, jenom v mnohem větším rozsahu. Autorita starších se rozplývá jenom tam, kde se ti starší soustředí na to takzvaně „praktické“ . Když chce někdo dát svým dětem hlavně ten těsnopis, tak je pak k smíchu.
     Radikální změna je, že nemáme jasno, kam se chceme dostat. Generace mého dědečka věděla jasně, kam chce. Chtěla svůj stát, svůj jazyk, svou univerzitu atp. Tohle nemáme. Jako by společnost, stát, univerzita měla lidem jenom dávat příležitost. To, že mluvíme stejným jazykem je jistě podmínka, ale samo o sobě to nestačí. Většinu věcí člověk nemůže dělat sám. Musí je chtít dělat dohromady.
 
Někdy se křesťané tváří jako by politika byla věc, které by si neměli moc všímat...
     To považuji vlastně za parazitizmus, protože každý člověk vymožeností svobodné společnosti užívá. Například toho, že nemusíme nosit na ulici revolver. Poustevníci na poušti si veřejných věcí hledět nemuseli. Ale kdo žije v obcích, ten si jich hledět musí.
 
Může politická moc deformovat člověka?
     Nesporně ano. Nebezpečné je, že vás všichni najednou poslouchají. Člověk by si mohl myslet, že je to proto, že říká chytré věci, ale ono je díky tomu, že má určité postavení. Na to si musí člověk dávat velký pozor.
 
Byl jste ministr školství, není dnes školství popelka?
     Školství je druhá největší položka státního rozpočtu po penzích a sociálním zabezpečení. Samozřejmě má spoustu problémů. Ubývá dětí a všichni se snaží, aby to nebylo vidět. Snižujeme počet žáků ve třídách, rodiče bojují za každou školu. Peněz je málo, ale také s nimi neumíme hospodařit. Bylo by potřeba udělat několik důležitých reforem. Nejdůležitější je, myslím si, rozlišení učitelů na ty, kteří se tomu opravdu věnují, a na ty, pro které je to poměrně pohodlné zaměstnání. Mělo by to být vidět na jejich platu.
     Starosti o školství se stát nemůže vyhnout. Ekonomicky myslícím lidem to vždycky vy-světluji tak, že školství dělá to, co v hospo-dářství odpisy. Musíte reprodukovat kapitál, a lidský kapitál se reprodukuje ve školství.
 
A co způsob výuky?
     Všechny děti se mají učit českou literaturu ne proto, aby věděly, kdy se kdo narodil, ale proto, aby věděly, co všechno se dá udělat s jazykem; aby se s literaturou setkaly. To se ale obtížně známkuje, zatímco letopočty se známkují snadno. Studenty ovšem můžete přitáhnout k práci i něčím jiným než zkoušením. Škola nemůže konkurovat televizi svou zábavností. Zato ale televizní divák nemá nikdy radost z toho, že se mu něco podařilo, že něco dokázal. To by děti ve škole měly zakusit.
 
Děkuji za rozhovor.
 
 
 
 
Diskusní fórum k článku Jak vést řeči,které jsou k něčemu:    | vložit příspěvek |