ročník 44/2003:
                   
039Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Kristovo vtělení a VŘSR
Zastavení
Prastaré versus... Kdo proti komu a proč?
Co o tom čteme v Bibli
O lískovém keři a štědrosti
Lze skloubit štědrost a šetrnost?
Ve výtvarném umění
V čem jsme štědří?
Caritas
Věda o domově
Jimramov - Otevřeno 2003
Krása
Láska silná jako smrt?
Co bylo
Co bude
Homo christianus
Anketa - Přednášející:
Úplně nejradši poslouchám les
Anketa - Účastníci:
Slavnost
Žádné spory
Lochtačka
Stephan Daldry - pozoruhodný, nebo podivný?
Soustředění mladých historiků
Lucerničky
Ty nám dáváš dary
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
Film  
Stephan Daldry – pozoruhodný, nebo podivný?
Miloš Hübner, farář v Trnávce a senior chrudimského seniorátu
 
Nebylo by přesné říci, že jsem šel na film „Hodiny“, protože jsem šel na film režiséra Stephena Daldryho. Říkal jsem si, že režisér tak dobrého filmu jako „Billy Elliot“ nemůže sestoupit příliš výrazně pod svou úroveň. Po zhlédnutí filmu jsem měl dojmy dosti zmatené, nemohl jsem se rozhodnout, zda podlehnu depresi z těsné blízkosti smrti, nebo zda uvěřím slovům Virginie Woolfové, že „někdo musí zemřít, aby si ti druzí více vážili života“. Začetl jsem se proto do stejnojmenné knihy Michaela Cunninghama /Odeon 2002/ a znovu šel na film, stejně jako jsem se musel vrátit k „Billy Elliotovi“ a určité pocity a dojmy se v mém nitru začaly usazovat a spojovat. Oba filmy totiž spojuje velmi pečlivý a promyšlený výběr scénáře, a tak i při odlišné tématice a bez přímé literární souvislosti předloh vypovídá srovnání struktury děje obou filmů velmi výrazně o Daldryho vnímání světa mužů a světa žen.
     Když chlapec Billy Elliot přichází oznámit své učitelce, že mu otec zakázal hodiny baletu, řekne o něm: „On za to nemůže.“ Nemůže za svoji kulturní omezenost, za to, že nevytáhl paty z Durhamu a nikdy nebyl v Londýně, protože „tam nejsou žádný doly“. V samotném filmu mi tato slova připadala zvláštní, ale teď se mi rozsvítilo. Vždyť přece totéž lze říci o starostlivém a po svém milujícím Leonardovi, manželi spisovatelky Virginie Woolfové, který má vždy na mysli jen její zdraví. Totéž lze říci o válečném hrdinovi Danovi, který se postaral své manželce Lauře Brownové v Los Angeles o zajištěný domov, v němž leží se slastným úsměvem na posteli a čeká s naprostou samozřejmostí, že si k němu šťastná manželka přijde lehnout. Ta zatím v koupelně přejíždí chvějící se rukou po lahvičce s barbituráty s myšlenkou, zda právě závěr oslavy manželových narozenin není vhodnou příležitostí k úniku z role, kterou sice hraje, ale za těžko unesitelnou cenu vnitřního zkřivení své psychiky. Ale ti muži za nic nemohou a ženy jim nic nevyčítají. Virginie před svou sebevraždou píše Leonardovi: „Opustilo mě všechno – kromě jistoty, že ty jsi dobrý člověk. Já ti už přece nemůžu dál kazit život. Nevěřím, že by se na světě našli jiní dva lidé, kteří by spolu byli šťastnější než my dva“. Laura opakovaně ujišťuje sama sebe, jak báječným manželem Dan je. Pouze se jejich vnitřní světy míjejí a ženy vnitřně trpí. Ti muži za to nemohou. Po svém milují a po svém vytvářejí svým ženám podmínky pro štěstí. V příbězích režírovaných Daldrym se neotevírá problém viny a neexistují jednoznačně záporné postavy.
     Pozadí pro nejhlubší vnitřní dialogy vytváří v obou filmech homosexuální motiv, aniž by se však stal vlastním tématem příběhu. Billův kamarád Michael v šatech své sestry namaluje sobě i Billovi pusu, Billy se usadí na posteli a zeptá se: „Ty, co je lepší, bejt baleťák nebo horník?“ Trápí se neschopností sdělit na úrovni slov vlastnímu otci, po čem touží. Lesbicky žijící Clarissa Vaughamová přichází za svým bývalým milencem, básníkem a homosexuálem Richardem, on sedí na parapetu okna a než se vrhne z pátého patra na dvorek pokrytý skleněnými střepy, vybaví si spolu obraz svého mládí, kdy se políbili a milovali. Pro ten polibek a vzpomínku na prchavou lásku za ním přichází celý život a pečuje o něj i v době, kdy se z něho postupem nemoci stává lidská troska. Clarissa – Richardův nejstarší přítel, jeho první čtenář – Clarissa, která ho navštěvuje každý den, přestože někteří jeho pozdější přátelé mají za to, že už umřel… Co bylo podstatou jejich vztahu, který jde zcela napříč jejich sexuální orientací? On jí ještě stačí říci: „Já tě miluju. To zní dost banálně,viď?“ a jí se chce až u jeho ležícího těla odpovědět, že ho navzdory vší logice věcí také nesmírně milovala. Náhle se otevírá průhled k daleko hlubší vrstvě lidství, než jsou vzorce sexuálního chování.
     Film „Billy Elliot“ není ve své hloubce filmem pouze o baletu a film „Hodiny“ o sexuální emancipaci žen. Kdo by se tak domníval, musel by souhlasit se zničující recenzí paní Kateřiny Réblové v Tanečních listech č. 3, 2001 s názvem: „Billy Elliot – divný film“. „Že všechno dobře dopadne, je nasnadě. Před tím musíme vydržet rádoby přirozené Billyho tanečně-kreativní výlevy, špatné herecké výkony, šablonovité dialogy, podivnou režii… Paradoxně z nudy vyvádí pohled na znetvořené baletní umění malých holčiček…“. Paní Réblovou zjevně z profesionálního hlediska zamrzelo, že skupina baletek ve sněhobílých balerínkách je rovněž pouze kulisou vlastního velmi komorního děje.
     Billy Elliot osloví svého otce tancem ve vymrzlé boxerské hale, a tím svým způsobem naváže na odkaz své předčasně zemřelé matky. Její hudební motiv zní v okamžicích, kdy Billy otevírá dopis o přijetí na Královskou baletní školu. Za její fotografií na klavíru tuším její osobní zápas a úděl podobný hrdinkám filmu „Hodiny“. Ty ovšem neovládají takový způsob tance, který by překonal jejich vnitřní samotu a prolomil hranice mezi ženským a mužským prožíváním. Jsou to jen okamžiky intenzivního citu, který osvětlí scénu, např. když Laura řekne tříletému synovi Richiemu: „Mám tě moc ráda, sluníčko moje, jsi můj poklad.“ Chlapec se na chviličku celý promění. Jeho tvář se přímo oslnivě rozzáří. Díky těmto okamžikům opět stojí za to žít.
     Dosavadní dva Daldryho filmy jsou skutečně na první a někdy i druhý dojem podivné a samy se brání rychlému hodnocení. Divák sám se musí rozhodnout, nakolik se do nich ponoří. Ovšem pokud jim přijde na chuť, pocítí vnitřní potěšení a zjistí, že jsou svým neopakovatelným způsobem krásné. A možná si po jejich shlédnutí bude více vážit, kdekoliv si muži a ženy v životě docela normálně porozumí. On to je totiž nesamozřejmý zázrak.
 
 
 
 
Diskusní fórum k článku Stephan Daldry - pozoruhodný, nebo podivný?: počet příspěvků: 1     |zobrazit diskusní fórum | vložit příspěvek |