 |
|
| Není jednoduché slyšet, natož zachovávat |
|
|
|
Dnešní
stav světa – celý život je chorý. Kdybych byl lékařem a dostal
otázku: Co radíš? Odpověděl bych: Vytvářej ticho. Přiváděj lidi
k mlčení. Jinak se nedá zaslechnout Boží slovo,“
napsal Sören Kierkegaard. Blaze těm, kteří slyší Boží slovo...
Nejpřiléhavější překlad slova makarios prý není ani blahoslavený ani
blažený, ale šťastný. Ó jak jsou šťastni ti... tak by měl znít český
překlad textu. A to mě zajímá. Neláká mě blaženost ani nevím, co
si pod tím slovem mám představit. Ale toužím po štěstí, což je
pro mě spokojenost v životě. Otázka, jak dosahovat štěstí,
se ve mně ozývá tím silněji, čím jsem starší. Hledám moudrá
slova, rady, jak na to. A tady jedna taková rada je.
Na první poslech se to zdá snadné. Ó jak jsou šťastni ti,
kteří slyší Boží slovo. Jenomže Kierkegaard má pravdu: všichni jsme
nemocní hluchotou. Neumím naslouchat. Jednak na to nemám čas.
Mám tolik práce, nestíhám a už jsem se smířil s tím,
že je to trvalý stav. A potom se asi neumím ztišit
a zmlknout. Zmlknout totiž neznamená jen přestat mluvit.
Zmlknout znamená zcela vyčistit svoji duši, dát stranou své názory
a myšlenky a očekávat na Boží promluvení. Kierkegaard
píše: „Vytvářej ticho.“ A myslí na to vnitřní
ticho, aby zmlklo vše, co je ve mně. Když se to stane,
zaslechnete Boží hlas. Je to jako když v poušti najdete
životodárný pramen. Jenomže to samo ještě ke štěstí nestačí.
Šťastni jsou podle Ježíše ti, kteří Boží slovo slyší a zachovávají
je. Od slyšení k zachovávání však vede ještě dlouhá cesta.
Je ale nezbytná, pokud člověk touží po trvalém pocitu
uspokojení, že žije život, který má smysl, život, který za něco
stojí. Jak projít tu cestu od slyšení k zachovávání? K tomu
je třeba hodně vnitřní síly a kázně. Pomocí jsou i příklady
těch, kteří tou cestou prošli.
|
|
 |
|
|
S lehkým
srdcem (i myslí) slíbil Lában Jákobovi
mzdu. Všechno skvrnité a strakaté z mláďat. Proč by ne,
když nechá Jákoba pást jen jednobarevné ovce a kozy? Není tu nic
strakatého či pruhovaného. Dnes ne, ale za šest let? Kdo ví, co
bude. Dnes se lehko slibuje.
Lehce
odevzdal Juda prostitutce (nevěda,
že je to jeho snacha Támar) do zástavy odznaky svého
postavení jako závdavek platby za její služby. Zítra jí sem
pošle smluvené kůzle. A co když tu zítra ta žena nebude? Ale, co
by nebyla!
Do třetice:
„Vydáš-li do ruky Amónovce, ten kdo mi vyjde naproti
z mého domu, bude patřit Hospodinu, obětuji ho v zápalnou
oběť.“ Poznáváte? Jiftách. Koho tak lehkomyslně zaslíbil, teď
není důležité. Jde o vítězství – těch obětí na naší
straně bude víc. Tak po boji přibude ještě jedna. Hle, vyjde mu
naproti s tancem jeho jediné dítě, jediná dcera! Proč jen se tak
lehce slibuje a nemyslí se na budoucnost?
To
jeden na budoucnost myslel. Když se mu bohatě urodilo,
postavil si větší stodoly, do nich vše uložil. „A teď
je budoucnost jistá,“ řekl si. „Na roky dopředu je
vystaráno, co se mi tak může stát?“ Třeba že nebude
už ani zítra, natož další roky. Jde i o to, jak
se na budoucnost myslí.
|
