 |
 |
Rodiče se rozvádějí
Rodiče mi řekli, že se rozvádějí. Myslí si, že když jsem skoro dospělá, pochopím to. Nemůžu se s tím ale vyrovnat. Nemůžu jim to odpustit. Jak se k tomu mám postavit? |
Ivan Ryšavý, farář a psycholog pro děti a mládež |
|
|
Když jsem dostal Vaši otázku, udělal jsem si malou anketu mezi Vašimi
vrstevníky. Všichni odpovídali: to by se mě tedy strašně dotklo,
příp. to se mě strašně dotklo (ti, kteří to také prožili).
Rodina, manželství rodičů, to je jako hnízdo, základní prostor
bezpečí a jistoty. Když ho rodiče dětem berou, mizí i to
bezpečí a jistota. Váš prožitek je tedy úplně přirozený. Říkám,
prožitek. Skutečnost, pokud se Vaši rodiče rozejdou kultivovaně,
nemusí být zdaleka tak ohrožující.
A pak
je tu pohled rodičů. Vzpomínám si na případ z praxe
(jednotlivosti jsou pozměněny). Otec s dvěma skoro dospělými
dcerami. On cítí dlouho manželský nesoulad, odcizení. Byl dlouhodobě
citově vyhladovělý a deptaný. Mluvil o situacích z poslední
doby. Už nemohl v manželství dál. A dcery říkaly: „Ale
tati, vždyť je to doma docela dobré, až se pozmění tamto
a tamto, bude to zase dobré.“ Nebyl bych věřil, že mluví
o stejném manželství. Tak rozdílné pohledy. Ale, rozumíte: pro
ně to bylo to hnízdo, pro něj místo citového odcizení. – Zkuste
si udělat co nejreálnější obraz, jak to vnímají rodiče. Jak to cítí,
proč se chtějí rozejít, jak budou asi spokojení potom? Ba, mají
povinnost to hnízdo pro Vás držet, jak to jen jde. Ale mají také
právo na partnerský vztah, který jim vnitřně něco dává.
Jak
se k tomu postavit?
Radil jsem Vám seznámit se s pohledem rodičů. A z druhé
strany: znají oni Váš? Vědí, že totéž, co pro ně je třeba
„totální odcizení“, pro Vás je teplé a bezpečné
hnízdo? Není to moc pravděpodobné, ale možná to bude kamínek, který
ovlivní, kam se váhy rozhodování vychýlí, když jim to zřetelně
a opakovaně dáte najevo.
Dejte,
prosím, pozor, abyste se nedala zneužít. Pan profesor Matějček
napsal na jednom místě: Dítě se může stát jazýčkem
na vahách konfliktu a přitěžovat jednomu nebo druhému podle
toho, na kterou stranu se přikloní. Může se stát
jejich samolibým soudcem, může se stát povolným nástrojem, jímž
jeden z rodičů trápí toho druhého. To je neblahá možnost. Ale
máte i jinou, velmi cennou. Může převzít velmi pozitivní úlohu
prostředníka, který pomáhá odstraňovat nepřátelství a zlost
jednoho na druhého, který informuje jednoho i druhého
nezaujatě, pravdivě, který sám nezraňuje a snaží se urazit
hrot jejich vzájemného zraňování.
Ptáte
se na odpuštění. Určitě pro ně čas přijde. Ale
nepospíchejte s ním. On musí projít čas hněvu a smutku. Je
odpuštění, které řeší vztah mezi dvěma stranami, a o to
se rodiče také nějakým způsobem musejí zasloužit (přinejmenším
o ně stát). A pak je odpuštění, kterým to budete řešit Vy
sama v sobě a pro sebe. Pro to lidská duše potřebuje, aby
se napřed mohla zlobit a tesknit. Až potom bude léčivé
odpuštění. Ale ten čas nějak poznáte sama, uvidíte.
A ještě
něco. Asi jste dosud žili v rodině hezky. Pak vězte, že to
hnízdo, tu hlubinu bezpečnosti si nesete v sobě. A jestli
se Vašim rodičům podaří rozejít kultivovaně a uspořádat
život šetrně, pak i to hnízdo, s dírami a trhlinami,
budete cítit i vedle sebe.
|
|
|