ročník 45/2004:
                   
042Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Marťani, střezte se!
Zastavení
O osobním svědčení
Problémy nemáme, ale dětí hodně
Co k tomu Bible?
Podle čeho se pozná věřící rodina?
Ohlášky
Na Točně
Globalizace
Pečovatel - sloužit, nejen pracovat
Něco jinýho než v kostele
Mutanti vs. modifikanti
Co bylo
Co bude
Naši vždycky upřednostňovali staršího bráchu
Nemoc jménem Island
Kukuška
Bylinková mýdla
Mluvit o Bohu
Školka: Boskovice 2003
Premiér a anděl
Scuk: Semonice 2003
Synod
Hejdumdá
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
Z cest  
Nemoc jménem Island
Jiří Kučera
 
 
 
 
Ne, nebojte se, nejde o opravdovou chorobu. Je to spíš určitý druh závislosti, ale ani ten snad není tak škodlivý jako drogy. Příznaky má ovšem v určitém smyslu podobné. Pomáhají jen další a větší dávky. Ta nemoc se jmenuje Island a je nakažlivá. Stačí jeden výlet – a už ji máte. S medicínou ani s racionalitou zřejmě nemá nic společného, ale romantici a milovníci dálek vědí své. Postižení jedinci se vrací domů s rozzářenýma očima a vypráví neuvěřitelné ságy o království racků, o vysokých útesech a zasmušilých pustinách, o ledovcích a sopkách ... a někdy jen dlouze civí do neznáma a jejich duch znovu bloudí po studených pláních dalekého severu. Ti nejpostiženější se sdružují do spolku KIF (Klub islandských fanatiků) a přemýšlí, jak sen o návratu proměnit v realitu.
     Pod nohama křupe černý sopečný popel, střídající se s tříští šedobílé pemzy a provazci obsidiánu. Sněhové pláně na boku jsou protkané sítí ledovcových řek a namodralých trhlin. Obzor se ztrácí v cárech mlhy, ze které se jen občas vynoří vzdálené pohoří v temných barvách, a vítr kvílí své rekviem rychlostí 20m/s. Celé to připomíná zemi Mordor a duše poutníka se chvěje napůl úzkostí, napůl euforií. Pak déšť a sníh a chvíli slunce doprovázené zábleskem duhy naděje a znovu vítr srážící pyšného dvounožce zpátky na všechny čtyři. Nový sport „horizontální lezení“ je na světě. A desítky kilometrů kolem „tohu va bohu“, jen osamělý dravec krouží vysoko nad hlavou. Tři stupně celsia. Je to hodně, nebo málo? Třicet kilo na zádech je ovšem víc než dost a promočené boty váží jako centy. Škoda, že místo cepínu nemáme čokoládu. I horolezecké lano bychom teď rádi vyměnili za špek a lahev kořalky. Teleskopické hole se ovšem hodí, ztráta rovnováhy uprostřed řeky může být zlá. Včera jsme potkali osamělého Angličana s nohama rozdrásanýma do krve a s tělem posetým hlubokými šrámy. Rychlý proud mu podrazil nohy a pak ho vláčel desítky metrů mezi ostrými skalisky. Nevzdal to. Za pár dnů prý bude fit. Do civilizace je to jen 200 km. Šlapem už pět hodin v kuse. Chtělo by to pauzu, ale kde? Široko daleko žádný úkryt. Dvakrát jsme promokli na kůži a dvakrát zase uschli a vítr stále sílí a žene s sebou kromě vody i písek. Kapky létají vodorovně a občas podivuhodně zakrouží. Prší do kopce! Pár metrů širokou říčku brodíme jen tak mimochodem, oblečeni a obuti. Stejně máme všechno mokré, tak co?! Ještě 7 kilometrů, možná jen pět. Tam před námi by mělo být údolí a hlavně chata schoulená u paty ledovce Tungnafellsjökull. Doufejme, že ještě stojí, protože noční blizard by naše stany těžko přežily...
     Tak tohle by mohl být úryvek z deníku naší letošní výpravy na Island. Pěšky napříč Islandem od moře k moři. Skogar – 430 km - Akureyri. 25.8.-17.9.2003. Je to moje v pořadí už čtvrtá expedice na Island. Tentokrát poprvé bez doprovodného vozidla. To jsme nechali v Kodani a dál už jenom letadlem, autobusem a pěšky. Čtyřistatřicet kilometrů po svých, cestou necestou, přes hory a doly, skalnatou pustinou, bez doplňování zásob. Výprava je osmičlenná a dokonce mezinárodní. Pět Čechů, tři Litevci. Jediná dívka jménem Dalia působí na první pohled křehce, v praxi však zvládne totéž, co „silní“ chlapi, a nenechá se rozházet ani zánětem šlach a krvavými puchýři. Jen spotřebu brufenu má trochu vyšší. Nejmladší účastník, můj syn Samuel, se potýká s fatálním hladem. Inu sedmnáctiletý organismus má rychlejší spalování. Po příchodu do civilizace se v jedné restauraci vrhá na zbytky jídla u opuštěného stolu. Hlad je hlad, jaképak cavyky. Během tří týdnů ztrácíme každý zhruba 8 kg váhy. Pro mě dobrý, kéž by to alespoň chvíli vydrželo. Kupodivu se za celou dobu neprojevuje žádný příznak ponorky. Snad za to může i neutuchající humor našich slovanských přátel. Každý večer, pokud zrovna není psí počasí, sedáme kolem benzínového vařiče, kuchtíme, vyprávíme vtipy, fantazírujeme, zpíváme a s Lubošem od nás ze sboru znovu a znovu zvažujeme, jestli dát tuhle trasu do nabídky jeho cestovní kanceláře jménem „Macek“.
     Co kdyby se poštěstilo a našla se zase hrstka bláznů?!?...
pokračování příště
 
 
 
 
 
 
 
Diskusní fórum k článku Nemoc jménem Island:    | vložit příspěvek |