ročník 45/2004:
                   
042Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Marťani, střezte se!
Zastavení
O osobním svědčení
Problémy nemáme, ale dětí hodně
Co k tomu Bible?
Podle čeho se pozná věřící rodina?
Ohlášky
Na Točně
Globalizace
Pečovatel - sloužit, nejen pracovat
Něco jinýho než v kostele
Mutanti vs. modifikanti
Co bylo
Co bude
Naši vždycky upřednostňovali staršího bráchu
Nemoc jménem Island
Kukuška
Bylinková mýdla
Mluvit o Bohu
Školka: Boskovice 2003
Premiér a anděl
Scuk: Semonice 2003
Synod
Hejdumdá
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
Dělníci víry
Něco jinýho
než v kostele

Rozhovor s farářem Janem Kellerem
Samuel Titěra
 
 
 
 
Kdo neví, co je „Svíták”, není asi evangelický mládežník. Ale nebylo tomu tak vždycky. Na začátku sedmdesátých let se začala scházet seniorátní mládež Poličského seniorátu po různých farách. Z čistě konkrétní potřeby začal vznikat cyklostylovaný zpěvník, kopírovaný po nocích na faře v Proseči, pěkně sešroubovaný, aby se do něj daly přidávat nové písničky. Zájem postupně vyjádřili i další, takže se nakonec vyrábělo asi 150 kusů. Po mnoha letech se jej podařilo v Holandsku vydat jako Novou píseň. Jak to bylo s písničkami v době tuhé normalizace, jsem si povídal s Honzou Kellerem, který ještě s Bohdanem Pivoňkou a dalšími, stál na samém počátku.
 
Jak se ty písničky scházely? Dneska máme hotový Svíták, nic se neshání...
     No, jak to vzniklo – to bylo čistě tou dobou. Tehdy moc písniček nebylo. Zpívali Berani, zpívali Ejhle, něco odnepaměti tvořil Miloš Rejchrt, Bohdan Pivoňka, Sváťa Karásek, zpívaly se spirituály s texty Jiřího Jorana. To se šířilo, protože písniček obecně nebylo takový kvantum. Všechno to byly písně, které nějak v té době oslovovaly ­– původní spirituály, překlady i nové úpravy spirituálů, nebo úplně nově vytvořené písně. Jednak byly moderní a nové, jednak jejich slova velice dobře zapadala do situace určitého vyznání a i protestu. A mladí lidé jednoznačně chtěli zpívat něco jiného, než se zpívalo v kostele.
 
A co se do té doby ve sdruženích zpívalo?
     Nějaké dřívější zpěvníčky by se určitě našly, v poličském seniorátě jsme s ním rozhodně nebyli první. Po církvi jich existovalo daleko více, ale vždycky to bylo v určitých sdruženích mládeže. Chtěli jsme tehdy zpěvník, který by se stal společným pro více sborů – když se lidi sejdou i přes hranice seniorátu, aby měli něco, co by mohli zpívat společného. Tak nějak se potom ten zpěvník víc vžil a dosáhl velkého počtu písní. Asi stopadesáti, tuším, a když se naskytla možnost vydání zpěvníčku, už bylo něco připravené a šlo to velice rychle.
     V té době jsme dostali avízo, že by se to dalo vydat v cizině, tak jsme dodělávali notovanou verzi. Tehdy ovšem to vydání nevyšlo, nějak se nepovedlo fotokopii doručit do ciziny. Pak se objevila nová možnost přímého převozu originálu, což se už podařilo.
     Noty byly moje trošku soukromá záležitost, protože jsem tehdy ztratil souhlas v Jimramově a přišel jsem do Černošína. Nebylo to dobrovolně a nebyl jsem spokojený ani s tím, že jsem se podvolil tomu aparátnickému způsobu převelení. Takže jsem zpočátku svou práci trochu bojkotoval, a víceméně jsem se v prvních měsících věnoval ručnímu přepisování not. Pochopitelně jsem jako nehudebník vždycky musel někoho nechat dělat korekturu, a kreslil jsem noty ručně. Ale osobně mi to pomohlo, nějak jsem se potom uklidnil a začal v Černošíně pracovat. V tu první chvíli to bylo fajn.
 
A z toho pak v Holandsku vznikl zpěvník Nová píseň?
     Přesně tak, my jsme tam odeslali i s notami stošedesátdevět písní v původním řazení, tak jak byly původně v cyklostylované verzi bez not. Ta samá verze, ty samé písně, byly potom vydány v Holandsku – jako fotokopie toho, co jsme tam zaslali.
 
Jak se to pak vozilo zpátky?
     Současně s ostatní literaturou. O tom by daleko víc poreferoval Petr Brodský a další, kteří byli odborníky na příjem pašovaného zboží. Sám jsem přišel do styku až s výsledkem.
     Všechno to bylo samozřejmě načerno. Různým způsobem to sem chodilo asi od osmdesátého čtvrtého, poslední výtisky přišly už po devětaosmdesátém roce oficiálně.
 
V Nové písni jsou pak poslední písničky psané ručně...
     Když přišla možnost odeslat předlohu do Holandska, vzali jsme narychlo poslední písničky, které byly. To už jsem byl zase bez souhlasu, a psali jsme to na Zbytově na stole a bez jakékoli techniky. Ani psací stroj jsme neměli k disposici. Věděli jsme, že to musíme asi do dvou dnů odevzdat, a tak jsme sháněli písničky, co se nově zpívají, a psali to ručně. To už nám vytrhávali z rukou, že s tím chtějí jet.
     Takže z celého zpěvníku se víc než tematicky dá chronologicky vysoudit, jak písně vznikaly a přicházely mezi ostatní. Začali jsme Buď tobě sláva, trochu oficiálněji, pak už je Dominik a písně Soeur Sourire z Francie, spirituály a další. Ze začátku se chytalo kde co, pak postupně přibývalo vlastní tvorby a zařadily se aktuálnější písně, které se zpívaly už daleko víc a s větším nadšením.
 
Jak to bylo s církevním ústředím v té době? Mohlo se do toho nějak zapojit?
     To nebylo možné, v ústředí ani v seniorátu o tom nikdo nic nevěděl. Ani by nás nenapadlo, že bychom do toho mohli někoho zapojovat. Myslím, že u jednotlivců bychom jistě našli pochopení, ale nikdo by s tím jistě oficiálně souhlas nevyjádřil. Na synodní radě postupně vycházely Nové písně I, II, III, IV. To vlastně ještě předcházelo, nebo vznikalo nějak současně. Něco jsme z nich taky přebrali. Ovšem byla tam i spousta písní, které jsme ani přebírat nechtěli. A navíc jsme si prostě chtěli dělat zpěvníček svůj, tak aby odpovídal výběru písní, které jsme rádi zpívali.
 
Z našeho pohledu to trochu vypadá, jako by tenkrát vznikly všechny podstatné a dobré klasické písničky a dneska nic. Čím myslíš, že to je?
     Jistě to bylo i dobou. Sváťa Karásek říkal jednoznačně, že když nemohl kázat, tak ty věci chtěl nějakým způsobem vyjádřit, proto skládal převážně v době, kdy nekázal. Asi byly potřeba písně, ve kterých by se nějak naznačilo, o co nám jde. Teologie určitého vyznavačství, odvahy.
     Těch období bylo víc, pamatuju si předtím období, kdy se zpívaly výhradně kánony. Když jsem byl ve sdruženeckém věku, tak se zpívalo z církevního zpěvníku a vedle toho velké množství kánonů. Těmi jsme dokázali vyplnit celé večery. Pak začaly spirituály. Nezná tu nikdo soužení mé a podobné, ty se zpívaly ze začátku bez kytary, protože kytara nebyla nástroj zrovna oblíbený mezi mládeží – byl to nástroj příliš teskný, hodící se k nějakým unylým táborákům, kde se zpívala Niagára. My jsme chtěli zpívat své. Pak to přešlo, začala kytara a nové písně a měnilo se to strašně rychle.
     Když se dnes mládež sejde, chce už zase zpívat něco nového a daleko víc poslouchá zase úplně odlišnej druh hudby. Možná přijde úplně jiný styl moderních písní. Miloš Rejchrt přece nebude moct pokračovat do nekonečna, budou muset přijít další.
 
 
 
 
Diskusní fórum k článku Něco jinýho než v kostele:    | vložit příspěvek |