ročník 45/2004:
                   
042Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Marťani, střezte se!
Zastavení
O osobním svědčení
Problémy nemáme, ale dětí hodně
Co k tomu Bible?
Podle čeho se pozná věřící rodina?
Ohlášky
Na Točně
Globalizace
Pečovatel - sloužit, nejen pracovat
Něco jinýho než v kostele
Mutanti vs. modifikanti
Co bylo
Co bude
Naši vždycky upřednostňovali staršího bráchu
Nemoc jménem Island
Kukuška
Bylinková mýdla
Mluvit o Bohu
Školka: Boskovice 2003
Premiér a anděl
Scuk: Semonice 2003
Synod
Hejdumdá
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
Velká rodina  
Ohlášky
Míla Lapáček
 
„Spíš?“ hlesla Mirjam zpod zmuchlané deky na manželské posteli. Vedle ní ležící David se k ní přivrátil: „Ne, slyším tě.“
     Štěrbinou mezi parapetem a staženou roletou se do jejich ložnice vkrádalo pouliční osvětlení. Z nočního stolku zíraly do tmy číslice radiobudíku.
     „Mám strach,“ zašeptala Mirjam, „a stydím se. Tři roky po svatbě a jsme pořád jen dva.“
     David nahmátl její ruku: „Nejsme jediní, komu to nejde počít dítě. Dneska je to problém, co já vím, skoro třetiny párů. Tak ještě zkusíme být trpěliví, a vždycky je tu taky možnost adopce.“
     Mirjam se mu vytrhla, aby do šera máchla bezradným gestem: „Ale proč se mi nedaří otěhotnět? Vždyť jsme podle doktorů oba zdraví, takže by tomu nic nemělo bránit. Já už si někdy začínám myslet, že je to nějaká kletba.“
     David se na loži prudce posadil: „Nech toho! To je nesmysl! Za co bychom my dva asi tak měli být prokletí? A kým?“
     „Třeba Bohem...“ zamumlala Mirjam nazlobeně.
     „Aha; tak Bohem. No to abys to prodiskutovala s naším farářem,“ ušklíbl se David.
     „S farářem přece nebudu probírat naši neplodnost!“ zvýšila hlas Mirjam. „Není ani gynekolog, ani sexuolog, ani psycholog; zvlášť ten náš! Vždycky mám na něj vztek, když zve v ohláškách na bohoslužby rodiny s dětmi. Samozřejmě nezapomene pozvat i ty bezdětné, ale to říká jen ze slušnosti nebo ze soucitu. Ale na ten já mu seru! Koukám se v tu chvíli pod židli a mám dojem, že se všichni otáčejí ke mně. Nedívám se, ale dovedu si představit ty soustrastné, povzbudivé, nadějeplné bratrské a sesterské obličeje! To bych je v tu chvíli nejraději všecky poslala k čertu, i s těmi jejich Filípky, Aničkami, Rutkami, Samuely, Štěpány, Daniely a Lydiemi!“
     „Tak do kostela nechoď, když tě tam dráždí lidé a nakonec i sám Bůh!“ odsekl David Mirjam, která už měla slzy na krajíčku.
     „To není řešení. Vždyť já vím, že oni, ani ten nad námi, za nic nemohou. Jen mi to vždycky přijde hrozně líto... Copak jsi nikdy nezaslechl naše stařešiny, jak se rozplývají nad každým nově narozeným evangelíkem; že to je radost a naděje pro naše společenství!? Přede mnou jsou zticha, ale za zády to slyším každou chvíli. A já bych porodila třeba katolíka, nebo snad i jehovistu, jen kdybych to bylo naše děťátko...“ zasmála se Mirjam rezignovaně do osychajících slzí.
     „No dovol...“ ohradil se naoko nakvašeně David. Vždyť jsem evangelík; tak jaks to myslela..!?“ A s předstíraným hněvem uchvátil popotahující Mirjam. Silně a pevně se objali.
     Pruh oranžového světla pouliční lampy zmizel a na stěně ho vystřídal mdlý svit časného rána.
 
 
 
 
 
 
 
Diskusní fórum k článku Ohlášky:    | vložit příspěvek |