 |
|
|
„Spíš?“
hlesla Mirjam zpod zmuchlané deky na manželské posteli. Vedle
ní ležící David se k ní přivrátil: „Ne, slyším tě.“
Štěrbinou
mezi parapetem a staženou roletou se do jejich ložnice
vkrádalo pouliční osvětlení. Z nočního stolku zíraly do tmy
číslice radiobudíku.
„Mám
strach,“ zašeptala Mirjam, „a stydím se. Tři roky
po svatbě a jsme pořád jen dva.“
David
nahmátl její ruku: „Nejsme jediní, komu to nejde počít dítě.
Dneska je to problém, co já vím, skoro třetiny párů. Tak ještě
zkusíme být trpěliví, a vždycky
je tu taky možnost adopce.“
Mirjam
se mu vytrhla, aby do šera máchla bezradným gestem: „Ale
proč se mi nedaří otěhotnět? Vždyť jsme podle doktorů oba
zdraví, takže by tomu nic nemělo bránit. Já už si někdy začínám
myslet, že je to nějaká kletba.“
David
se na loži prudce posadil: „Nech toho! To je nesmysl!
Za co bychom my dva asi tak měli být prokletí? A kým?“
„Třeba
Bohem...“ zamumlala Mirjam nazlobeně.
„Aha;
tak Bohem. No to abys to prodiskutovala s naším farářem,“
ušklíbl se David.
„S
farářem přece nebudu probírat naši neplodnost!“ zvýšila hlas
Mirjam. „Není ani gynekolog, ani sexuolog, ani psycholog;
zvlášť ten náš! Vždycky mám na něj vztek, když zve v ohláškách
na bohoslužby rodiny s dětmi. Samozřejmě nezapomene pozvat
i ty bezdětné, ale to říká jen ze slušnosti nebo
ze soucitu. Ale na ten já mu seru! Koukám se v tu
chvíli pod židli a mám dojem, že se všichni otáčejí
ke mně. Nedívám se, ale dovedu si představit ty soustrastné,
povzbudivé, nadějeplné bratrské a sesterské obličeje! To bych je
v tu chvíli nejraději všecky poslala k čertu, i s těmi
jejich Filípky, Aničkami, Rutkami, Samuely, Štěpány, Daniely
a Lydiemi!“
„Tak
do kostela nechoď, když tě tam dráždí lidé a nakonec i sám
Bůh!“ odsekl David Mirjam, která už měla slzy na krajíčku.
„To
není řešení. Vždyť já vím, že oni, ani ten nad námi, za nic
nemohou. Jen mi to vždycky přijde hrozně líto... Copak jsi nikdy
nezaslechl naše stařešiny, jak se rozplývají nad každým nově
narozeným evangelíkem; že to je radost a naděje pro naše
společenství!? Přede mnou jsou zticha, ale za zády to slyším
každou chvíli. A já bych porodila třeba katolíka, nebo snad
i jehovistu, jen kdybych to bylo naše děťátko...“ zasmála
se Mirjam rezignovaně do osychajících slzí.
„No
dovol...“ ohradil se naoko nakvašeně David. Vždyť jsem
evangelík; tak jaks to myslela..!?“ A s předstíraným
hněvem uchvátil popotahující Mirjam. Silně a pevně se objali.
Pruh
oranžového světla pouliční lampy zmizel a na stěně ho
vystřídal mdlý svit časného rána.
|
|
|
