 |
|
|
Už
jste vyzkoušeli chatování? Je to príma,
že? Zvolíte si přezdívku, zvolíte, jestli budete za muže nebo
za ženu, a vstoupíte do rozhovoru s nějakou
jinou přezdívkou. A můžete se bavit opravdu úplně o všem,
i o věcech, které jsou běžně tabu, můžete nadávat, můžete
být vulgární,…. můžete cokoliv, protože nikdo (asi kromě
hackerů) nezjistí, kdo doopravdy jste. Je to docela svůdné - být
skrytý, jakoby pod maskou, a vyjadřovat se inkognito.
Už
jste někdy psali anonymní dopis? Anebo jste měli chuť ho napsat? Aby
se někdo cosi dozvěděl, aby ta informace
nebyla spojená s vaší osobou.
A co
e-maily? Jak máte zvolenou adresu? Je v ní vaše jméno, anebo
máte nějakou, ze které není jasné, kdo v reálu jste?
Přeposíláte (zábavné) e-maily? Posíláte je za sebe, anebo „jen
přeposíláte“?
Už
se vám stalo, že když jste
v rozhovoru necítili kladnou odezvu na své myšlenky,
zahráli jste to do ztracena: „No, to jsem jen někde
četl(a).“
Jak
moc jen referujete? Říkáte často: „jak se říká“,
„tvrdí se, že..“ Používáte hodně uvozovky? Jak moc
osobní je to, co říkáte, jak moc
za tím stojíte?
Asi
jste slyšeli nebo četli o době, kdy bylo nebezpečné mít u sebe
nebo doma určité knihy, texty nebo nahrané písničky. Kontroloři byli
přesvědčení, že když tohle máte doma, tak jste o tom
určitě nechtěli jen psát referát, ale určitě si to, co čtete nebo
zpíváte, sami také myslíte.
Víte,
kterou myslím dobu? No, jistě, tu kterou myslíte vy. A jak vím,
kterou si vy zrovna myslíte? Ne, nejde o nějaké datum, ale o tu
dobu, kdy bylo nebezpečné mít doma…… (viz o pár
řádků výše).
Tak
se čte i to Janovo Zjevení - nejde o to hledat v něm
různá možná data a reálie, jde o to hledat biblickou
pravdu této poslední knihy v tom, co se mne bezprostředně
dotýká.
Možná
vám naskočila doba vlády komunistů, kdy se u zkoušení
odpovídalo tak, jak se odpovídat mělo, a časem se raději
už ani učitel neptal, jestli si to student také myslí. Anebo vláda
fašistů, během které hodina ve škole začínala pozdravem „Heil
Hitler“. Kdo z těch, co to říkali, to tak skutečně
myslel? Anebo jste četli o době, kdy bylo nebezpečné mít doma
Bibli kralickou, nebo českou vlajku, dobu, kdy….. kdy bylo
nebezpečné říct něco za sebe, vyjevit to, co mnou hýbe, co je
pro mne důležité.
Janovo
Zjevení je svědectví o osobním prožitku. Jan píše, co viděl,
a rozdmýchává tím naději. Jan za to ručí, sám z té
naděje žije.
Kdo
říká něco osobního, riskuje. Obnažuje se a je zranitelný.
A tak není divu, že řecké slovo pro svědectví - martyrium
- brzy získalo nový význam - mučednictví. Kdo říká něco za sebe
a ze sebe, může to i odskákat. (A mnozí to
odskákali smrtí.) Ovšem kdo říká něco osobního, může také hodně
pomoct. Když jste v rejži, tak vám málo pomůže poučka z knihy.
Zato hodně vám pomůže, když vám někdo třeba poví svou vlastní
podobnou zkušenost. Jan riskuje, když zapisuje a z vězení
nechává pašovat záznamy o tom, co viděl. A mnoha lidem
jeho svědectví pomáhá. A odvážně to přeposílají dál a naděje
v těžké době se rozdmýchává.
Ve které
že to bylo době?
No,
mj. v té naší.
|
|
Zjevení,
které Bůh dal Ježíši Kristu, aby ukázal svým služebníkům, co se má
brzo stát; naznačil to prostřednictvím anděla svému služebníku
Janovi. Ten dosvědčil Boží slovo a svědectví Ježíše Krista,
vše, co viděl.
Blaze
tomu, kdo předčítá slova tohoto proroctví, a blaze těm, kdo
slyší a zachovávají, co je tu napsáno, neboť čas je blízko.
Zjevení
1,4 – 11
|
|