 |
|
Apokryfní Ester
Sedávej panenko v koutě... |
|
|
|
Stalo
se to za dnů Achašvérošových. Král se na jedné
hostině s dvořany velmi rozhněval a zapudil svou ženu,
královnu Vašti. Když jeho hněv opadl, byly shromážděny všechny dívky,
panny půvabného vzhledu, na hrad v Šúšánu, aby si
Achašvéroš vyvolil z dívek královnu novou.
Na hradě
byl také žid jménem Mordokaj, který vychovával osiřelou dívku Ester.
Když se v zemi roznesl králův výrok, měla být do paláce
vzata i ona. Ester se zmocnil strach. Bála se krále
i jeho správců. Ostýchavě se držela stranou a beze
slov dávala přednost jiným dívkám. Skromná a tichá, ničím
na sebe neupozorňovala. Věděla, že jen její plachost ji
může zachránit. Když se jednoho dne naskytla příležitost,
uprchla zpět do domu svého strýce. „Mé místo je jinde než
v královském paláci a jeho zahradách,“ myslila si.
Mordokaj se radoval, že Hospodin na svého věrného
nezapomněl.
Král
Achašvéroš si ale Ester oblíbil. Její krásná postava se mu
zalíbila. Od chvíle, co dívku uviděl, nepřestával na ni
myslet. Když k němu po mnoho dnů nevstoupila, přikázal svým
správcům, aby ji k němu přivedli. Tak došlo k tomu,
že Ester byla opět vzata z domu svého strýce. Stala
se královnou. Leč Mordokaj, věrný Hospodinův, naříkal.
V těch
dnech se králův dvořan Haman rozhodl vyhladit židy v celé
Achašvérošově říši. Úskokem vymámil na králi dekret, který
nařizoval zahubit vše živé, co pochází ze símě Abrahamova.
Mordokaj
a další věrní propukli v pláč. V žíněném rouchu
a v prachu popela sedávali po mnoho dnů. V postu
a modlitbách prosili Hospodina, aby odvrátil hrozící katastrofu.
Marně. Nebesa jako by skryla svou tvář.
Také
Ester se doslechla o Hamanových plánech. Věděla,
že existuje jen jediná možnost, jak židovskému lidu pomoci.
Pokud vstoupí ke králi a získá jeho přízeň, král změní své
nařízení. A když mu prozradí svůj původ, král pochopí, že ztratí
také ji. Bázlivá Ester se vzchopila. Jakoby zázrakem získala
odvahu. Byla v tu chvíli jako proměněná. Nikdo by v ní už
nepoznal tu tichou, skromnou a plachou dívku, která stále jen
klopí oči k zemi.
„Mám-li
zahynout, zahynu,“ řekla si v duchu odhodlaně Ester. Potom
se omyla, natřela se vonnými mastmi, oblékla si
nejkrásnější roucho a směle se vydala ke královským
komnatám. Tu jí hlavou prolétla poslední slova věrného Mordokaje:
„Holčičko moje zlatá, raději tam sama moc nemluv a drž
se pěkně stranou.“
Ester se vrátila...
Poznámka
redakce:
Biblickou
podobu příběhu najdete ve stejnojmenné knize.
|
|
 |
 |
|
|
je,
řekl bych, myšlenka přijatelná pro celý svět. Je to snaha o zajištění
a ochranu lidských práv. A věřím, že základní lidská
práva jsou univerzální a lidstvo by se na nich mělo
shodnout nehledě na náboženství a kulturu. Jenže se o ně
hádá a ani právo na život není samozřejmé. Velký spor je,
jestli jsou důležitější práva politická a občanská (spíše
považována za demokratická), nebo hospodářská, sociální
a kulturní, která dost propagoval Sovětský svaz. Na Jihu
říkají: demokracie je snad hezká, ale my se potřebujeme hlavně
najíst a na ten náš chaos platí jen tvrdá diktatura. Někdo
zas považuje lidská práva za nepřijatelný výmysl Západu. Je
pravda, že demokracie navazuje na francouzskou a americkou
revoluci, ale nejen na ně. A vůbec, kdo říká, že musí
být demokracie všude stejná? V každé zemi vypadá snaha
o demokracii jinak. Podstatné jsou tyto rysy: respekt k menšinám
a jednotlivým lidem a vědomí, že k právům patří
povinnosti. „Vláda lidu“ by si měla dát pozor na masovost
a aby se nezvrhla v tyranii většiny.
Otázky
jsou různé. Jak například skloubit myšlenku demokracie s kastovní
společností v Indii? Stejné demokratické instituce nemohou
fungovat všude. Těžko přijít např. za kočovnými kmeny
v Somálsku, které nemají zkušenost s ústřední vládou, nebo
jen neblahou, a říct jim: založte strany, uděláme volby. Velkou
potíž s demokracií, i když vyrůstá i z jejich
tradic, mají islámské země. Islám se zakládá na Koránu
a dalších spisech a víme sami, jaký je problém s výkladem
svatých knih. A tak přetrvaly i politickonáboženské
tradice, které nám mohou připadat až „nehumánní“.
Ale dnes je islám taky, stejně jako my, sekularizovaný a mnoha
různými vlivy zmatený (a stejně jako my někdy sahá k radikálním
řešením). Pozoruhodný je rozdíl mezi postavením muslimů v Británii,
kde žijí vcelku pokojně, a ve Francii, kde se bouří.
V Británii dostali politická práva, ve Francii ne a žijí
„na okraji“. Ale zase ti francouzští mají ve své
naštvanosti krásnější kulturu a bratrství.
Demokratičtější
země by neměly předvádět demokracii jako svůj vynález, ale uznat
různost a snažit se najít se všemi společnou řeč
(a pokud možno nepodporovat přátelské despoty); vždyť
demokracie, to je, když si lidi spolu povídají. A mohou si
rozumět.
|
|
