ročník 46/2005:
                   
056Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Férové příjmačky
Citát
Spor o Ježíšovu pravomoc
Práce architekta? Pokorná služba církvi.
Už neplníme formy
„...To je ale zima bratře faráři!“
Kdy se prostor mění v chrám?
Vox populi
Z Chmelíkova slovníku naučného
Pravoslavné sestry, pravoslavní bratři
Nové Město na Moravě
List Filipským 1,9-11
...sám si seju, sám si sklízím...
Milá Eliško!
Milý Šimone,
Příběh pátý
SMS recenze
Turek v Anglii
VI. – Jan Balabán
Černý beran
Martin Buber
Říkají nám architetky
Podlec/hrdina
Zoufalý kadiš (minirecenze)
Modlitba
Okamžik
Příští vlak
2046
Halgato
Bylo
Bude
Kreslený vtip
Chvála Bohu že dal vzrůst
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
CHRÁM
 
PRÁCE ARCHITEKTA? POKORNÁ SLUŽBA CÍRKVI.
Rozhovor s Davidem Vávrou
Vojtěch Veselý

 
David Vávra
Co máte za povolání?
Jsem tatínek, architekt a po večerech někdy herec.

Váš tatínek by se charakterizoval podobně?
Ne, charakterizoval by se: architekt.

Takže jste architekt charakteristický svým následným programem?
Třeba. Ale vůbec bych to neodděloval. Nevím, která tvůrčí chvíle patří kterému oboru. Protože třeba nějaká organická zákruta, která se objeví v architektuře, může být odrazem přírody stejně jako vzpomínka na fotbalovou kličku. Nevím, jak se ve mně ukládají jednotlivé prostory, vjemy a životní situace. Vím ale, že pokud se klička ve fotbalu projeví, nedávám ji tam vědomě.

Zkusil byste svůj architektonický výraz přiblížit nějakou budovou, třeba rovnou kostelem, se kterým jste, řekněme, v souladu?
Podle mě má asi každý nejradši ten svůj kostel se všemi osobními prožitky, které samozřejmě povyšuju nad nějaké relativně obecné estetické chápání jednotlivých prostorů. Pro člověka je necennější to, co je mu nejbližší, i když z hlediska nějaké obecné estetiky třeba takové kvality nevykazuje. Ty jsou mi v podstatě úplně fuk. Takže je mi nejbližší náš branický kostel, kde proběhla celá moje křesťanská identita od křtu, konfirmace, skautského slibu, svatby i pokřtění všech dětí.

Jestli je v místnosti kříž, jak vypadá věž, to roli nehraje?
Vnější stránka tomu určitě může napomáhat, ale krásně estetizovaný kostel, v kterém je třeba mrtvý křesťanský život… k čemu je. No, třeba k tomu, že další generace tam ten život najdou.

Jak rozumíte záměru architekta projektovat záměrně pro příští generace?
Tvůrce by měl dát svěřenému úkolu maximum svého talentu a schopností. A současně nesmí jít pouze o projev subjektivního vnímání, ale musí to dělat pro někoho. Čili, práce architekta - pokorná služba někomu. A to platí nejen pro projekt kostela, ale pro všechno, od kliky přes záchod až po sloupořadí.
Jiní tvůrci pracují tak, že na toho, kdo objednává, až tolik nehledí a subjektivně tvoří nějaký svůj silný názor. Já jsem na jiné straně a nesnažím se dělat výtvarné mezníky, spíš se snažím v sobě takovéhle záležitosti trochu potlačovat. Vědomě se nesnažím udělat nějakou záměrně novou stavbu.

Přijde vám důležité, aby nový kostel na zelené louce stavěl praktikující křesťan? Aby se mu místo kliček z fotbalu vybavovaly z podvědomí kličky z kostela?
Určitě. Sám jsem kostelovými kličkami zatížený. Ale člověk nezatížený takovouhle zkušeností může udělat spirituální prostor lepší než člověk, který jakoby věří. Někdo, i když říká, že je nevěřící, dokáže v sobě mít určitou úměru a pocit vyabstrahovaného prostoru. Jeho prostor potom s věřícíma třeba konvenuje líp než prostor od člověka, který má nějakou křesťankou zkušenost. Není tam pravidlo.

O sporu architekt vs. památkáři jste, počítám, mluvil mnohokrát. Kdyby jste za památkáře dosadil staršovstvo, presbytery, našel byste nějakou podobnost?
Mezi někdy iracionalitu památkářů a iracionalitu demokratického staršovstva se dá téměř dát rovnítko. V obou případech může jít o nesnadnou bariéru.
Staršovstvo v sobě najednou ztotožňuje několik názorových proudů, které se většinou pomelou až zvítězí průměrnost. Deset lidí hájí deset názorů a všechny platí.

Jak se pak ucelená koncepce jednoho architekta hájí?
Zas pro tolik staršovstev jsem nedělal, tak nemůžu říct, že bych měl nějak plodné zážitky, ale vždycky to byl poněkud tuhý organizmus. Člověk se s ním musel jakoby prát.

Kdesi jste uvedl, že pár památkářů vás přivedlo na lepší řešení. Co presbyteři?
To bych si říct netroufl. Možná z pohledu staršovstva to bylo lepší řešení, ale z mého subjektivního pohledu mi to tak nepřišlo.

Mezi ikonami informačních systémů mezinárodních letišť se začíná objevovat klečící postavička. Šipky od ní vedou k jakýmsi univerzálním kaplím otevřeným křesťanům, muslimům, židům… celé té skladbě, která propluje terminálem. Bylo by řešení takového prostoru zadání pro vás?
To je těžký úkol. Řešil bych ho docela rád. Mám rád hodně nesnadné úkoly, které vedou k vymačkání tvůrčí šťávy, komplikovaná zadání jsou tedy inspirativní. Na holé, ničím nezatížené louce člověk může udělat cokoli. Třeba pro mě je tahleta svoboda někdy až svazující.

Tady by nešlo o nesvobodu prostorovou, ani o názory deseti evangelických starších, ale korekce deseti zástupců odlišných náboženských systémů. Každý by na vás házel požadavky a zároveň by říkal: ne, kříž ne. vězdu ne.
No, a teď by tam byl symbol, který by to splnil všechno. To by bylo krásný. A byl by to třeba jen zdroj světla. Protože jsou to všechno monoteistická náboženství, byl by tam jenom ten jednotný princip… Nebo najít postavu, která je společná. Třeba Mojžíš by se vešel, co? No, hezký úkol.

Vzpomněl jsem si na jedno vaše dílo, kondomerii… to byla taková legrace.
No jo, mě pan farář za to jakoby vynadal. On mě občas kárá, ale kamarádsky. Obejme mě a řekne mi, co se mu nelíbilo… Ale udělat přitažlivou kondomerii, veselé prostředí, znamená, že lidi nemají stud říkat si u kasy o kondom. A třeba to deseti procentům lidí zachrání život. Kondomerie byla dílem i osvětová záležitost, nic nemravného.

V každém díle Šumných měst kostel, platí to?
Máme pár nepsaných pravidel, které tvoří jakýsi vnitřní řád. Kavárna, kostel a vždycky je tam vila jako rodinné bydlení. Vedle toho je tam od začátku idea příjemné, nenásilné edukativnosti. Objevovat pro co nejvíce lidí stravitelnou formou moderní architekturu, která je vlastně pro řadu lidí nehodnotná. Barokní kostel nebo kapličku už nikdo nezničí. Málo starou funkcionalistickou vilu nebo industriální továrnu kdokoliv. •
 

 
 
UŽ NEPLNÍME FORMY
Tomáš Groll (za ex-spořilovskou mládež)
 
Pryč jsou doby, kdy mládež plnila formy na výrobu cihel. Dnes z mnoha důvodů stavba kostela probíhá dodavatelskou formou od stavebních firem a tím se role mládeže redukuje. Ale i přesto má mládež nezanedbatelný vliv. Vždyť každá stavba slouží dlouhá léta a kdo jiný ji bude v budoucnu užívat, než dnešní mládež a její děti. Jakou roli má mládež při stavbě kostela? Vycházíme ze zkušeno Osvícené staršovstvo, jehož členem je i zástupce mládeže, zvolilo moderní přístup ke kostelu, a tak lze předpokládat, že mládeži bude dobře sloužit i za mnoho let. Prostory pro mladé a neklidné byly z rozumných důvodů umístěny do suterénu. Název kostela byl zvolen bez účasti mládeže, nicméně vybrání návrhů na pojmenování zvonů bylo dáno do našich rukou. A tak se zvony mohly jmenovat Bim a Bam, nebo Sodoma a Gomora. Nakonec se nám nad hlavami budou houpat Marie a Marta. Podílíme se na kontaktech se zahraničními sbory a potenciálními dárci. Přítomnost angažované mládeže, budoucnosti církve, při návštěvách dárců v provizorních prostorách našeho sboru se stává přesvědčovacím argumentem ku přispění. Dalším příspěvkem mládeže ku stavbě bylo vystoupení s loutkovou hrou o třech prasátkách na Kirchentagu ve Falcku. Falčtí patří mezi největší naše dárce. A když přijela skupina prácechtivé mládeže z USA, obstojně jsme jim sekundovali. Přínos jejich práce byl spíše duchovní a sociální než hmatatelný. Spořilovská mládež se nyní schází v bytě u faráře Bíska. I když tyto prostory jsou pohostinné a je nám v nich fajn, panelákový byt přeci jenom není takovým majákem, který by vábil mladé lidi z blízkých VŠ kolejí nebo sídliště. Až bude kostel dostavěn, bude na mládeži, aby se postarala o plné využití potenciálu, který novostavba skýtá. A tak smíme jen doufat, že nový kostel a třeba i některé námi pořádané akce přivedou na Chodov nové salárníky, konfirmandy a mladší členy ke stárnoucí mládeži. •
 
 
 

 
 
„...TO JE ALE ZIMA BRATŘE FARÁŘI!“
Jaroslav F. Pechar, farář ve Strmilově
 
Tady na pomezí Vysočiny a České Kanady je zima snad pořád. Tedy alespoň mně – a nejsem v tom sám. Když se k tomu přičte, že kostel je z kamene a na podlaze dlaždice, dá se pochopit, že podstatnou část roku se tu psi o místo ve stínu neperou a vrány k zemi vedrem nepadají. Žádný filosof nic nevymyslel, když ho bolely zuby. A tak se i nejskalnější helvít či nejzbožnější luterán potácejí mezi plameny Ducha svatého a žárem Slova Božího – a docela obyčejnou zimou, která na ně po onu zmíněnou část roku doléhá. Jistě – v kostele už je topení a když se nechá 2–3 hodinky běžet, pak nejde alespoň pára od úst, když jeden zpívá. Je tu ale přeci jednodušší řešení! Na faře je taková pěkná, útulná místnůstka, když se z ní vyndají stoly a naskládají židle vedle sebe, tak je to éňo ňůňo. Na zdi mapa biblických krajin, na protější pěkný obrázek, v zádech sborová knihovna... Trochu se zmáčkneme, abychom se vešli, protože když je nás víc než patnáct, tak už to není úplně nejsnazší. Ale alespoň jsme si tak nějak blíž – než v tom kostele, když je nás patnáct tam, tak si připadáme tak nějak ztracení. Neměl jsem tu odvahu a razanci, abych zimní bohoslužby ve sborové místnosti prostě zatrhl, jako jeden můj předchůdce. To, že se tam už nekonají, je výsledek několikaletého „naznačování“, že tahle místnost je jako stvořená pro biblické hodiny všech generací, pro zkoušky kapely, pro pečení perníkového Betléma do kostela – ale ne pro nedělní bohoslužby. Tohle prostě není kostel. Vadí to? Mě ano.
Reformace udělala namnoze z bohoslužeb akademickou přednášku. Pravá pastva pro rozum – ale srdce přišlo zkrátka. Oltáře zmizely, obrazy zmizely, sochy zmizely, liturgie zmizela, symbolika barev a pohybů zmizela. Jen jakýsi chytrý panáček tam vepředu něco převelice učeného vykládá. A pak amen – a jdeme domů si o tom ještě trochu popřemýšlet. Co bych chtěl? Náboženský prožitek. Chápu, že charismatikobijcům už se otvírá kudla v kapse. Touha po náboženském prožitku snadno zbytní a přehluší samu podstatu.
Mám ale zato, že touha po náboženském prožitku patří k přirozeným a neoddělitelným součástem jakéhokoliv náboženství. Může se najít někdo, koho uvádí do vytržení srovnání rukopisného různočtení seznamu navrátilců z babylónského zajetí. Mě ne, já potřebuji něco hmatatelnějšího. A řekl bych, že v tom nejsem sám. To hmatatelné je pak třeba právě to, že kostel vypadá jako kostel a ne jako posluchárna ETF UK. Nevadí mi používat kostel k něčemu „světskému“ – koncerty, výstavy, přednášky. V neděli ráno se ale tento prostor stává prostorem svátostným, jako se při večeři Páně kus chleba stává tělem Kristovým. Čistě teologicky by jistě šlo vysluhovat rohlíkem a kuličkou hroznového vína. Možná i hamburgerem a coca-colou. Myslím ale, že by mi trvalo dlouho, než bych v tom dokázal poznat tělo a krev Páně, i kdybych proto měl sebelepší teologické důvody. Znám mnoho důvodů, pro které mohu s klidným svědomím hájit nejen sborovou místnost, ale i třeba i dětský pokoj jako bohoslužebný prostor, ve kterém je možno sloužit nedělní bohoslužby. Ale jestliže to není naprosto nezbytné – proč?! •
 
 
 

 
Diskusní fórum k článku Práce architekta? Pokorná služba církvi.:    | vložit příspěvek |
 
 
Diskusní fórum k článku Už neplníme formy:    | vložit příspěvek |
 
 
Diskusní fórum k článku „...To je ale zima bratře faráři!“:    | vložit příspěvek |