ročník 46/2005:
                   
056Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Férové příjmačky
Citát
Spor o Ježíšovu pravomoc
Práce architekta? Pokorná služba církvi.
Už neplníme formy
„...To je ale zima bratře faráři!“
Kdy se prostor mění v chrám?
Vox populi
Z Chmelíkova slovníku naučného
Pravoslavné sestry, pravoslavní bratři
Nové Město na Moravě
List Filipským 1,9-11
...sám si seju, sám si sklízím...
Milá Eliško!
Milý Šimone,
Příběh pátý
SMS recenze
Turek v Anglii
VI. – Jan Balabán
Černý beran
Martin Buber
Říkají nám architetky
Podlec/hrdina
Zoufalý kadiš (minirecenze)
Modlitba
Okamžik
Příští vlak
2046
Halgato
Bylo
Bude
Kreslený vtip
Chvála Bohu že dal vzrůst
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
PRAVOSLAVNÉ SESTRY, PRAVOSLAVNÍ BRATŘI
Vojtěch Veselý

 
motiv Matky Bohorodice
Velká Morava 9. století byla misijním kolbištěm západního a východního křesťanství. O územní vliv mezi sebou soupeřili římský papež a cařihradský patriarcha. Nakonec nad sebou navzájem oba předáci vyhlásili klatbu, čímž bylo formálně dokonáno oddělení. Na Východě se ustavila pravoslavná církev. Termín ortodoxní (orthos – pravá; doxa – sláva) má vyznavačský základ: sebevědomí pravoslavného křesťanstva je založeno na přesvědčení, že v jejich středu je Pán správně slaven. Učení jde stranou, učitelský úřad také. Platnosti nabývá to, co se prosadí. Co časem zapadne, nikdy platit nemělo. Hranice církve nejsou přesné, ba nejsou žádné: církev není tvořena lidmi, nýbrž je naplněním Kristova díla v dějinách. Mj. proto se nevedou přesné církevní statistiky – do církve patří v Božím plánu všichni. Věrouka pravoslaví není závratně rozvinutá, ani debaty kolem eucharistie nezakládaly takových vášní, jako za Západě. Dogma rozsahem nepřekračuje látku prvních sedmi koncilů, tedy těch které proběhly ještě v rámci společné církve. Ačkoli jeden z těchto koncilů odsoudil myšlenku, že všichni bez ohledů budou spaseni, pravoslavný se brání představě, že Boží láska nestačí na záchranu ze všech hříchů.
Pravoslavný chrám Zvěstování přesvaté Bohorodice stojí u pražské tramvajové zastávky Albertov. Každé nedělní ráno jej naplní tolik věřících, že radši vyklidili židle – ve stoje se jich dovnitř vejde víc. Jedná se převážně o lidi středního věku. Drtivou většinu tvoří muži ve všednodenních civilních šatech a trocha přítomných žen oblečených svátostně s nóbl šátky na hlavě. Snad každý druhý nese zavazadlo: igelitku od Alberta.
Návštěvník vstoupí prvními dveřmi rovnou do bohoslužebného prostoru s vysokým klenutým stropem a bílými zdmi. Jsou zhusta ověšené pestrobarevnými ikonami a u jejich pat stojí oltáře se zdobenými mensami. Častým motivem je vyobrazení Matky Bohorodice, která se objevuje i coby titulní ilustrace na ikonostasu – obrazové stěně oddělující prostor pro celebranty a shromáždění lidu. Hned za vstupními vraty se pracuje s penězi, poněvadž si příchozí kupují svíce k zapálení u některého z oltářů. Nabízí se svaté obrázky na dřevě, skle, papíru. Také vám zde půjčí propisku a do předtištěného formuláře můžete napsat jméno nemocného nebo zemřelého, chcete-li, aby jeho jméno bylo v pravou chvíli vzpomenuto před sluchem lidu i Boha. Koukal jsem přes ramena a viděl pouze azbuku. Nákupy, zapalování svící, vyplňování, jakož i odchody a příchody účastníků se odehrávají prakticky po celou dobu bohoslužeb, takže v lodi dochází k neustálému jemnému hemžení.

 
pravoslavný chrám Zvěstování přesvaté Bohorodičce na Albertově
Shromážděním zní prakticky nepřetržitě zpívaná melodie. Je-li chvíli ticho, někdo nadhodí tón a když se další přidají, zpočátku nenápadné se změní v dunivý zpěv. Mohutné jsou i všeobecně známé popěvky, zejména na mnoho melodických způsobů hlásané verše Hospodin pomiluj a Aleluja. Nástroje k doprovodu nejsou třeba, jelikož šedesát aktivních mužských hrdel bohatě naplní prostor kýženými chválami, díky, prosbami… Lidé se také křižují. Takřka nepřetržitě, někdy na signál zpoza ikonostasu, jindy napohled spontánně.
Střídavě před a za ikonostasem postávají tři muži v bílém oděvu s vyztuženým krunýřem, což dodává na monumentalitě hlavních dopoledních protagonistů – kněze a dvou diakonů. Záda pokrývají zlaté nebo stříbrné kříže, tím pádem je na co koukat, když kněz prostojí většinu obřadu zády k lidu.
Měl bych zmínit, že jsem za celé bohoslužby nerozuměl ani slovu, jelikož nevládnu církevní slovanštinou. Odhadl jsem kdy se zpívá modlitba Páně a kdy se odříkává nicajsko–cařihradské vyznání víry, ale význam jednotlivých slov ostatních částí bohoslužby mi unikal.
Bohoslužba je téměř dvě hodiny dlouhý rituál. Nezasvěcenému pozorovateli je zatěžko rozpoznat pravý začátek bohoslužby. V jeden moment se však kněz sebere a s kadidelnicí v ruce projde shromážděním, které mu pro cestu otevírá koridor. Pak se tři bílé postavy odeberou za ikonostas, kde se odehraje většina bohoslužebného dění. Stojí tam kolem oltáře a odzpívávají své texty. Otevřenými královskými dveřmi uprostřed ikonostasu je vidět každé jejich gesto. Během první půle se soustředí nad ohromnou biblí v těžkých pozlacených deskách, kterou postranními dveřmi ikonostasu vynesou před lid a týmiž dveřmi vnesou zase zpět. Tomu se říká malý příchod. Následují zpěvy nad ní, až ji vynesou dveřmi královskými a přezpívají z ní perikopu, dnes to bylo z Markova evangelia.
Sbírka probíhá tak, že jeden z civilistů obejde ostatní s košíkem. Vybere se kupa mincí a dámy za pultíkem obchůdku přepočítávají a cinkají mincemi dlouho do následujícího obřadného dění.
Ve druhé půli už jde zřetelně o eucharistii. Co se předtím dělo s knihou se nyní odehrává nad kalichem – jedná se o velký příchod a vrcholí proměněním, které nejen, že se děje za ikonostasem, ale dokonce za zavřenými královskými dveřmi. Stěna oddělující prostory nemá oddělovat co je v církvi svaté od nesvatého. Takovou hranici pravoslavní neznají. Ikonostas znázorňuje pomyslné dělítko mezi církví bojující a zvítězilou a ilustrace vybízejí lid, aby se přiblížil nebeskému království symbolizovanému kněžištěm.
Před samotným vysluhováním se stihne ještě krátká homilie z úst kněze. Mimo proměňující formuli jde o jediná nezpívaná slova bohoslužeb. Poté vyprosí požehnání církevním hodnostářům, patriarchům a metropolitům, dotkne se kalichem čel nejbližších stojících a za mohutného zpěvu se královským vchodem vrací k oltáři. Konec bohoslužeb je pak dost rychlý: kněz znovu přichází s kalichem a hrnoucímu se zástupu nabízí kousky chleba. Od kalicha vedou kroky shromážděných rovnou z kostela a obřad končí.
Venku jsem měl udělat minirozhovor s pravidelným účastníkem bohoslužeb. Zajímalo by mě, jak prožívá takovou spoustu vyobrazených Kristů uvnitř kostela, zda si odnáší spíše slovo nebo prožitek, jaká je sociální struktura shromážděných a jestli bohoslužebné dění nějak promlouvá k jeho aktuálním životním problémům. Oslovil jsem tři muže, žádný z nich mi nerozuměl, ani já jim. Když jsem šel ke čtvrtému, už se na mě divně koukali. Sbalil jsem se a odjel tramvají. •
 
BRATRY, SESTRY POTKÁVÁM...
 
 
 
 
 
 
 
 

 
Diskusní fórum k článku Pravoslavné sestry, pravoslavní bratři:    | vložit příspěvek |