ročník 46/2005:
                   
056Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Férové příjmačky
Citát
Spor o Ježíšovu pravomoc
Práce architekta? Pokorná služba církvi.
Už neplníme formy
„...To je ale zima bratře faráři!“
Kdy se prostor mění v chrám?
Vox populi
Z Chmelíkova slovníku naučného
Pravoslavné sestry, pravoslavní bratři
Nové Město na Moravě
List Filipským 1,9-11
...sám si seju, sám si sklízím...
Milá Eliško!
Milý Šimone,
Příběh pátý
SMS recenze
Turek v Anglii
VI. – Jan Balabán
Černý beran
Martin Buber
Říkají nám architetky
Podlec/hrdina
Zoufalý kadiš (minirecenze)
Modlitba
Okamžik
Příští vlak
2046
Halgato
Bylo
Bude
Kreslený vtip
Chvála Bohu že dal vzrůst
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
ŘÍKAJÍ NÁM ARCHITETKY
Rozhovor s Petrou Rychetskou
Tomáš Groll

 
Toto číslo Bratrstva je věnováno chrámu – stavbě lidských rukou, výplodu architektova genia. A tak jsem se snažil zachytit onoho genia ve vývinu, kdy je ještě podroben studiu. Obětí dalšího rozhovoru se stala Petra Rychetská, studentka oboru Architektura a stavitelství na ČVUT v Praze.

Proč sis vybrala zrovna architekturu?
Architektura mě zcela nenápadně začala zajímat už dávno, a když to postupem času přerůstalo v menší úchylku, kdy jsem si pravidelně kupovala časopisy se stavební tematikou a třeba desetkrát v autě konstatovala: „Jé, to je pěknej barák!” došlo mi, že to asi nebude jen tak. Začala jsem si uvědomovat, jak moc může na člověka působit okolní prostředí, s nímž má trvalejší kontakt – na optimismu zrovna nepřidá, když se po celodenní pracovní šichtě v nějaké komunistické barabizně vracíte do panelákového bytu. Na „čistokrevnou” Fakultu architektury jsem ale nechtěla. Asi bych jen těžko zvládla talentové zkoušky a navíc mi to přišlo moc umělecky zaměřené. Architekti v současné době většinou jen nakreslí krásné, nadčasové plány a stavební inženýři pak propočítávají, rýsují a rozčilují se, proč to musí být zrovna takhle, když malá změna by přinesla mnohem větší pracovní, materiálovou i nákladovou úsporu. Tak jsem se smířila se stavárnou, kde jsem nakonec s velkou radostí našla obor Architektura a stavitelství. To bylo přesně to, co jsem chtěla - absolvent tohoto oboru by měl být schopen vypracovat komplexní návrh se vším všudy, takže by tím teoreticky mohly odpadnout neshody mezi estetickým a účelným.

Je těžší se na architekturu dostat, nebo ji vystudovat?
Původně jsem se mylně domnívala, že když se tam dostanu, tak už to nějak vystuduju... Jak teď pomalu zjišťuju, bude to asi krapet jinak. O ČVUT je všeobecně známé, že dostat se na téměř všechny fakulty není nikterak těžké, extrémní výjimku tvoří snad jen Fakulta architektury, kde se skládají celkem náročné talentové zkoušky (přijatí však většinou už dostudují…). U nás na stavárně není podle mě příliš těžké úspěšně složit přijímací zkoušky. Obor architektura byl sice výběrový a k přijetí byly nutné domácí výtvarné práce a absolvování pohovoru, ale i to se celkem snadno dalo zvládnout. Fakulta tak nabere mnohem víc lidí, než hodlá nechat dostudovat. Úmrtnost pak v prvním a druhém roce studia činí cca 50 %.

Nepřipadáš si trochu jako růže mezi trním? Jaký je poměr?
V současné době už v takové míře neplatí, že stavařina je téměř výlučně mužská záležitost. Zájem o tento obor projevuje stále více příslušnic ženského pohlaví. A u architektury to platí obzvlášť (na našem oboru je poměr téměř 1:1) – obecně panuje přesvědčení, že ženy zde uplatňují svou přirozenou jemnost a smysl pro krásno. Slovo architektka ale zatím přece jen dělá většině lidí problémy, a tak jsme byly pružně přejmenovány na archi-tetky…

Do jaké míry je architekt umělec? Jde spíš o účelnost, nebo o krásu?
Svým způsobem je každý architekt umělec, který může vytvořit monumentální nadčasové dílo. K tomu ale potřebuje nejen výjimečné umělecké cítění. Při navrhování musí především myslet na to, že staví pro lidi, kteří v dané budově budou žít, pracovat, relaxovat... A ty sice může stavba prvotně ohromit svojí okázalostí a krásou, ale k čemu to je, jestliže má v druhé fázi následovat nespokojenost a zjištění, že „tam se žít nedá”? Tím pádem by účelnost měla být s krásou v rovnováze, popř. ji převažovat, nikdy se však podřizovat.

Co bys projektovala radši: kostel, obchoďák, most nebo stadion a proč?
Když to vezmu vylučovací metodou: most asi ne, jednak je to úplně jiný obor, a jednak jde z devadesáti procent pouze o propočítávání sil, zatížení... Stadion by mě taky moc nelákal. U obchoďáku by záleželo na tom, jestli by šlo o nějaký obyčejný, téměř standardizovaný „Pennymarket”, nebo o nějaký větší a zajímavější projekt. Např. Vaňkovku v Brně bych brala bez váhání. No, a zbývá kostel. Ten bych asi neodmítla, ad 1 mám k tomuto prostředí osobní vztah, ad 2 moderní kostely jsou dostatečně nápadité a otevřené fantazii.

Co je nepřítelem architekta?
Mezi největší nepřítele samozřejmě patří legislativa, územní plány atd. Architekti většinou velice neradi vidí, když jim někdo něco přikazuje (např. sklon střechy, maximální zastavěnou plochu apod.). Jednání s klientem může patřit mezi další velké nepříjemnosti. Architekt by měl ještě před přijetím zakázky zjistit, zda jsou se zákazníkem naladěni na stejnou notu a zda se vůbec můžou shodnout na nějakém rozumném kompromisu. Když si předem ujasní své představy o budoucí stavbě a zjistí, že jsou schopni spolupracovat, pak se můžou společně (a snad i s chutí) pustit do práce. Architekti samozřejmě stále (často bezvýsledně) sní o případu, kdy přijde klient a řekne: „Tady a tady chci postavit bombastickej barák, na ceně nezáleží, chci, aby tam bylo tohle a tohle, zbytek nechám na vás...”. Takových případů je ale pomálu, takže architekti se neustále musí cvičit v pokoře a umění podřídit se...

Máš představu o domě svých snů?
Jasně. Dům mých snů, má tyto rysy: navrhnu ho já, bude úžasný, získám si jím jméno a fůru dalších zakázek, že budu mít do konce života co dělat... Hm, tak teda ne, nějaké takové dílo by asi nebylo špatné. Dům mých snů ale nemusí být bezpodmínečně úžasný. Stačí, když bude krásný a nemusím ho navrhovat já, ani nemusí být celosvětově proslavený. Musí mě ta budova dostatečně zaujmout, být v úzkém kontaktu s přírodou a hlavně se svými uživateli.

Děkuji za rozhovor. •
 
ROZHOVORY SE STUDENTY VYSOKÝCH ŠKOL
 
 
 

 
Diskusní fórum k článku Říkají nám architetky:    | vložit příspěvek |