ročník 47/2006:
                   
063Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Plivněte si, je to v módě
Citát
Kdo jsi, Jidáši ?
Můžeme důvěřovat sobě
Vlezou všude a strašně rychle se množí
Adventura
Co vám dala a vzala média?
Vox populi
Víra a média
10. březen 1959 – povstání v Tibetu
Která kniha vás v poslední době zaujala a proč?
Pražská mládež
Do dobroty bez žebroty - diakonie ČCE
Cesta kolem světa za 80 vteřin?
SMS recenze
Bahá‘í – náboženství jednoty
Bachař @ kanclkrysa
Kořeny, nebo entusiasmus?
Při výchově se nesoutěží
Putování po Íránu
Ondřej
Taneční hudba
Narnie nově zfilmovaná
Boží bojovníci
Suchá komedie z nádraží
Co se děje s planetou? - vina/nevina člověka
Bylo
Bude
Kreslený vtip
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
MÉDIA
 
MŮŽEME DŮVĚŘOVAT SOBĚ
Rozhovor s mediálním odborníkem Janem Jirákem z Fakulty sociálních věd UK
Jan Skála

Lze ještě považovat knihu za masmédium?
To záleží na tom, jestli je „masmédium“ určené množstvím uživatelů („masou“), nebo obsahem. Knižní produkce je nebývalá! Thomas Eriksen v knížce Tyranie okamžiku upozorňuje, že v roce 1970 vyšlo na světě něco přes půl milionu knih, v roce 1990 už to bylo 842 tisíc svazků a ten počet stále roste, takže dnes už je to hodně přes milion. A knihy mají stále obrovskou popularitu: jen se podívejte, jak šla na odbyt Šifra mistra Leonarda (nevím, který překlad mám používat). A pokud jde o obsah? Inu, o masových médiích se říká, že podporují komercializovanou kulturu – a velkou část knižní produkce tvoří banální čtivo s romantickou či dobrodružnou tematikou, populární rady týkající se všeho možného od pěstování květin přes přijímačky na vysokou školu po sex na dovolené. To je masová kultura přímo ukázková!

Je pravda, že lidé považují to, co vidí v televizi, za pravdu? Nebo má pořád větší váhu, co je psáno v novinách, je dáno?
Myslím, že s pravdou a médii je to složitější. Tisk i vysílací média se stále těší vysoké míře důvěryhodnosti. Je to především tím, že jsou součástí našeho sociálního prostředí a mají v něm výsadní postavení hegemona, který ovládá veřejné i soukromé. Vidíme, jak média pronásledují politika a jak se zastávají nájemníků pronásledovaných majitelem domu. Vidíme, jak nás dokážou zaujmout i dojmout. Nakolik nás ve škole trápilo, který učitel má víc pravdu? Výjimečně jistě ano, ale většinou byl učitel prostě ten, kdo má navrch – když je laskavý a moudrý, je to štěstí, když je zlý a hloupý, je to smůla, ale pořád je to učitel. S médii je to stejné…

Rozhlas mi připadá důvěryhodnější než televize. Působí tak obecně?
To jste mě zaskočil. Marně přemýšlím, jestli je pro mě věrohodnější pořad Zlatá mříž s vtipy o myslivcích než hudební stanice s drby o Britney Spears… Ale vážně: rozhlas má trochu jinou tradici a trochu jiné postavení než televize. Televize je příliš drsně vystavena tržním tlakům – musí mít úspěch, protože může vydělávat. A tak jsou „umělecká tvorba“ nebo „seriózní zpravodajství“ pojmy s televizí dnes jen obtížně slučitelné. Zatímco na rozhlasových vlnách se dá pořád ještě najít Vltava nebo Classic.

Novináři nikdy nemohou postihnout celou realitu, tedy ji upravují...
Pokud známe dostatečně podrobně principy, podle nichž ono upravování reality probíhá (preference při výběru zpráv, způsob zpracování apod.), můžeme důvěřovat sobě, že se nám podaří z médií vyčíst sdělení, která budou mít jakous takous vazbu na to, co se skutečně stalo. Pokud pochopíme, že zprávy jsou příběhy jen volně inspirované skutečností, jen nám to prospěje. Pokud se chceme pobavit a nelámeme si hlavu s tím, jaký je vztah mezi předvedeným a životem, můžeme médiím důvěřovat směle.

Můžeme vůbec u zpráv hovořit o nějaké objektivitě?
Mluvit se o ní dá. Objektivita je konvence, dohoda o způsobu komunikace, chcete-li. V průběhu 19. a 20. století se z různých důvodů (i komerčních!) a pod vlivem okolností stalo, že se ustavila představa, že když v nějakém sdělení nebude přítomen explicitně vyjádřený názor, nebude napsaná v první osobě, nebude obsahovat zřetelné hodnotící prvky (například „hloupý“, „gauner“, „bezohledně“ apod.) a bude obsahovat odpovědi na otázky typu „kdo udělal co, kdy, jak a s jakým výsledkem“, budeme takovému sdělení říkat, že je to „objektivní zpráva“. Ale že stále zůstává subjektivní výpovědí, že ji někdo vybral a že i tak obsahuje řadu hodnocení, to je přece zřejmé.

Média nejen realitu prostředkují, ale z velké části ji taky tvoří. Existuje vůbec autonomní svět mediální reality, který se nás nemusí dotknout, když nechceme?
Po mém soudu je v dnešní době zavádějící pokoušet se od sebe oddělit tzv. mediální a nemediální (či mimomediální) realitu. Jsou do sebe propletené, jsou fakticky jedno, vzájemně se ovlivňují, přiživují a dusí, představují jeden ekosystém. Pokud se budeme snažit, aby se nás nedotkl svět mediální reality, musíme provést drsný chirurgický zákrok, při němž poškodíme i svoji vysněnou realitu nemediální. To je prostě znak současnosti.

Sdílíte obavy, že spojení informací a zábavy (infotainment) je špatná věc vedoucí k vulgarizaci naší společnosti?
Zastávám postoj, že pokud budeme chápat současné zprávy jako vážnou výpověď o světě (a nikoliv jako infotainment), zůstane nám svět nepochopitelný (lépe řečeno – ještě nepochopitelnější). Pokud přistoupíme na to, že to, co se nám nabízí ve zprávách, je infotainment, vyhneme se mnoha nedorozuměním... Ano, riziko jisté vulgarizace tu je. Infotainment je totiž ve svém důsledku dosti cynický: sugeruje, že zábava je v posledku naším společným jmenovatelem. Naštěstí tomu většina z nás nepodlehne, takže se k sobě nechováme jako postavy ze zpravodajských šotů českých televizí či stránek MF Dnes (což je po mém soudu kvintesence infotainmentu – tváří se jako skutečné zpravodajství, ale kalkuluje na emoce, vzrušení, atraktivitu).

Co si myslíte o vyučování mediální výchovy ve škole?
Jako autor průřezového tématu mediální výchova pro Rámcové vzdělávací programy jsem jednoznačně zastáncem názoru, že mediální výchova je nutná. Svět prostoupený médii je do té míry složitý a rafinovaný, že bez základní průpravy není možné se v něm orientovat.
 
 
TÉMA
 
 
 
 

 
Diskusní fórum k článku Můžeme důvěřovat sobě:    | vložit příspěvek |