Půl dvanácté v noci. Tma. Chladno. Rána. Zem se zatřásla a ze vzduchu spadlo odporné stvoření zahalené slizem, který se zachytával na tvrdých štětinách pokrývajících jeho tělo. Kolébalo se na třech nohách s tvrdými kopyty. Prostor se naplnil nesnesitelným pachem.
Kroutilo bulvami, mapovalo terén. Odhadlo vzdálenost mezi sebou a svou obětí a vydalo se na cestu. Po každém kroku se zakymácelo, muselo znovu získávat rovnováhu, ale i tak se k němu stále přibližovalo.
Zachvátila ho hrůza. Viděl, jak se mu lesknou kusadla a jak z něj každým pohybem na koberec odkapává mazlavá tekutina. Hledal cokoliv, čím by po něm mohl mrštit. Krk mu ztuhl strachem, nemohl otáčet hlavou, a tak jen v panice šátral kolem sebe.
Květináč s azalkami. Přitáhl si ho k tělu a hodil. Nádoba se rozloupla jako skořápka a hlína se přilepila na příšeru. Tvor zachrčel a potácel se dál.
Co tu dělá, slizoun, pomyslel si. Z nějakého důvodu měl pocit, že něco je špatně. Buď tu nemá být on, nebo to zvíře. Neměl ale čas na přemýšlení. Bestie zrovna obešla stůl a chystala se k poslednímu kroku před útokem.
Zaklapnul encyklopedii, kterou četl odpoledne, a vyslal ji naplocho proti ní. Příšera se sesunula přední částí trupu k podlaze, jak jí kniha podťala přední nohu. Teď nebo nikdy : uchopil židli za opěradlo ...je starožitná, máma mě zničí, blesklo mu hlavou... a vší silou praštil ležící monstrum. Zakvičelo, zadní nohy mu zacukaly a podklouzly. Máma mě zničí? Cože? Máma? Židle? Kde se v tomhle příběhu vzala židle? Kde se tenhle příběh vzal v našem obýváku?
Oko mu padlo na ovladač na stole. Pochopil. Přejel dlaní všechna tlačítka, zrovna když se omámená potvora znovu nejistě opřela o jednu končetinu. Televize zhasla, zablesklo se a příšera zmizela. S vyčerpáním spadl zpátky do křesla.