ročník 47/2006:
                   
063Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Plivněte si, je to v módě
Citát
Kdo jsi, Jidáši ?
Můžeme důvěřovat sobě
Vlezou všude a strašně rychle se množí
Adventura
Co vám dala a vzala média?
Vox populi
Víra a média
10. březen 1959 – povstání v Tibetu
Která kniha vás v poslední době zaujala a proč?
Pražská mládež
Do dobroty bez žebroty - diakonie ČCE
Cesta kolem světa za 80 vteřin?
SMS recenze
Bahá‘í – náboženství jednoty
Bachař @ kanclkrysa
Kořeny, nebo entusiasmus?
Při výchově se nesoutěží
Putování po Íránu
Ondřej
Taneční hudba
Narnie nově zfilmovaná
Boží bojovníci
Suchá komedie z nádraží
Co se děje s planetou? - vina/nevina člověka
Bylo
Bude
Kreslený vtip
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
PŘI VÝCHOVĚ SE NESOUTĚŽÍ
Olcha Ferjenčíková

Výukou na prvním stupni ZŠ jsme prošli asi všichni. Leckoho možná odradila od touhy dovídat se něco nového a začal svůj čas dělit na „učení“ a „zábavu“. Tomáš Urban, student 1. ročníku Učitelství pro první stupeň Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové, ale vypráví o tom, že se dá učit i jinak a že to může být velké dobrodružství pro všechny zúčastněné.

Pod kterou katedru nebo ústav spadá tvůj studijní obor?
Patříme pod Ústav primární a preprimární edukace. Vede to výborná paní a náš obor má tak dobrou pověst, že občas volají ředitelé základních škol z Prahy i z Moravy, jestli nebudeme mít nějakého absolventa, který by k nim chtěl.

Ale kolik z vašich absolventů zůstane v oboru? Většina lidí, kteří studují pedagogiku pro střední školy přece u učení nezůstane.
Osmdesát procent přijatých u nás dojde až ke státnicím a z nich to pak devadesát procent dělá jako povolání, což je úžasný. Jeden z důvodů, proč je to studium takový přívětivý je, že se člověka nesnažej vyhodit, ale spíš udržet. Zvlášť když jsem kluk :-). Jen je někdy legrační, když sedím na přednášce a učitelé nám říkají „Milé prvandy…“

A co budeš po absolvování nejspíš dělat?
Chtěl bych učit na prvním stupni základní školy, tedy všechny předměty. Jediná výjimka jsou jazyky, u těch je nezbytné mít specializaci. Já dělám specializaci na němčinu. Většinu předmětů máme v rámci společného základu se studenty z ostatních specializací (např. na dramatickou nebo tělesnou výchovu). Budu tedy moci učit jazyk jen na prvním stupni nebo třeba vést jazykové kroužky... Já sám bych ale dětem nedoporučil, aby si vybraly němčinu. Dneska je na prvním místě angličtina.

V čem je učení jazyka u takhle malých dětí jiné?
Největší úkol je to dítě motivovat, aby ho to bavilo. Nejhorší je dávat jim hned na začátku špatný známky a kritizovat výslovnost...Konkrétní dovednosti můžeme nechat na druhý stupeň.

To už se dostáváme k samotné pedagogice…
Měl jsem strach, že se nebudu moct ztotožnit s pedagogickými zásadami -a vůbec to tak není! Začali jsme historií pedagogiky – už v antickém Řecku lidi přemýšleli, jak vychovávat a vzdělávat. Patří mezi to rozvoj dialektiky a dialogu a sokratovský rozhovor (návodné otázky). Potom přišel středověk, dogmatická metoda: "Tohle je pravda a zapamatuj si to". Do dneška z ní mnohé přetrvalo, například frontální výuka: učitel zepředu vrhá „kulky fakt“ na pasivního žáka. Potom jsme si říkali konkrétní zásady. Vycházeli jsme z toho, jaký jsou ve vzdělávání paradigmata, zažitý způsoby, který jsou vzhledem k tomu, jak dneska vnímáme svět, nesprávný a bylo by dobrý je změnit.

Co by bylo dobrý změnit?
Například to, že cílem vzdělávání jsou nabyté vědomosti. Dnes je už přímo v zákoně, že vědomosti jsou pouze jeden z prostředků vzdělávání, že mají vést k základním lidským kompetencím – mezi ně patří třeba schopnost získávat informace a vyznat se v nich, nebo schopnost spolupracovat… Nejlepší známá forma vlády je demokracie, tak jedna kompetence je taky schopnost být občanem demokratický společnosti, mít za ni zodpovědnost a cítit sounáležitost s celkem. To podporují třeba společné fotky celé školy. Znalosti jsou ve vzdělávání jen jedním z prostředků rozvoje osobnosti.
Jedno z dalších paradigmat je, že děti by se neučily, kdybychom je k tomu nenutili. Hra je přitom jedinečný prostředek učení. Výborná je taky projektová výuka. Projekt, který jde napříč všemi předměty, hodně rozvíjí tvořivost. Nebo jsem si i já myslel, že výuka by nebyla možná bez učebnic. Dnes už jsou ZŠ, kde ředitel přišel na to, že místo koupě drahých učebnic radši nechá učitele, ať si sami sestaví pracovní listy a za ušetřený peníze se pořídí do tříd třeba encyklopedie.

Vtip je v tom, že projekty i výuka bez učebnic představují pro učitele víc práce...
To jo, ale když už se do toho dá, tak je to i pro něj zajímavější a víc tvořivý. I on se víc vyřádí.

Taky se mění pohled třeba na soutěžení, ne?
To je další věc: až po pubertě je člověk schopen uvědomit si rozdíly mezi lidmi a vyrovnat se s tím, že je v něčem slabší než ostatní. Proto jsou úplně zbytečný školní soutěže o nejlepšího počtáře a podobně. V těchhle soutěžích u malých dětí vlastně hodnotíš, že někdo má dobrou genetickou výbavu na matematiku a někdo ne. Všechny, kdo ji nemají, to demotivuje, takže to ničemu nepomůže. Často si i někdo řekne: „Když nemůžu bejt nejlepší, tak aspoň nejhorší!“ a má to úplně opačný výsledek. Když se ale zadá společný cíl, pracujou na tom děti se stejným zapálením a má to dobrý dopady na třídní kolektiv. Není tam to vzájemný porovnávání, se kterým se člověk může pozitivně vyrovnat až po té pubertě... Stalo se i, že přišel student na praxi, ukázal panu řediteli přípravu na hodiny a on mu řekl: „Je mi líto, ale budete to muset celé předělat. U nás na škole se totiž nesoutěží.“ Co se naopak dá hodnotit, je osobní pokrok. Že před půl rokem jsi uměl počítat do deseti a teď už umíš do dvaceti… Když se hodnotí osobnostní rozvoj, učíš toho člověka, že má smysl snažit se sám za sebe.

Nechybí to ale pak dětem v životě, že ve škole nesoutěžily?
V Americe se dělal výzkum, co maj společného školy, které vykazují nadprůměrné výsledky. A mezi jeden ze tří společných rysů takových škol patří nesoutěživé prostředí. Důležitá je taky sdílená odpovědnost. Učení se chápe jako činnost, za kterou jsou odpovědni učitelé, žáci i rodiče. Třetím rysem byla skutečnost, že pracovníci školy sami vytvářejí svůj školní systém, jak a co vyučovat, a tento systém podle potřeby pravidelně inovují.

V čem je specifické učení na prvním stupni?
Na začátku se musí vysvětlit pravidla a naučit přístupy, postupy. Aby se děti rády dovídaly nové věci... Přílišný důraz na výkon často způsobí, že se volí neadekvátní postupy.

Spousta přístupů k učení je nových i pro tebe – na co třeba vůbec nejsme zvyklí?
Napadá mě jedna věc související s rozesazením. Když děti mají sražené stolečky do skupinek a někdo neví, zeptá se kamaráda, ne učitele. Když jeden žák něco vysvětlí druhýmu, je to totiž často mnohem efektivnější - vysvětluje mu to někdo, kdo má v hlavě desetiletý svět, tedy často tak, jak to učitel nedokáže. Právě pro učitele tohle ale může být těžký přijmout.

Co pro tebe jako budoucího učitele znamená ´výchova´?
Napadá mě třeba definice z dob socialismu: Záměrné a jednotné působení na člověka, které ho rozvíjí směrem k harmonickému jedinci, který radostně buduje rozvinutou socialistickou společnost.:-) Mně se ale líbí: Výchova je nezištná pomoc. Konečným cílem vší výchovy je učit žít.

 
 
ROZHOVORY SE STUDENTY
 
 
 
 

 
Diskusní fórum k článku Při výchově se nesoutěží:    | vložit příspěvek |