ročník 47/2006:
                   
063Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Plivněte si, je to v módě
Citát
Kdo jsi, Jidáši ?
Můžeme důvěřovat sobě
Vlezou všude a strašně rychle se množí
Adventura
Co vám dala a vzala média?
Vox populi
Víra a média
10. březen 1959 – povstání v Tibetu
Která kniha vás v poslední době zaujala a proč?
Pražská mládež
Do dobroty bez žebroty - diakonie ČCE
Cesta kolem světa za 80 vteřin?
SMS recenze
Bahá‘í – náboženství jednoty
Bachař @ kanclkrysa
Kořeny, nebo entusiasmus?
Při výchově se nesoutěží
Putování po Íránu
Ondřej
Taneční hudba
Narnie nově zfilmovaná
Boží bojovníci
Suchá komedie z nádraží
Co se děje s planetou? - vina/nevina člověka
Bylo
Bude
Kreslený vtip
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
PUTOVÁNÍ PO ÍRÁNU
Tomáš Grulich

 
– Where are you from? Odkud jste? A proč jste přijeli právě do Íránu?
To už jsme slyšeli snad stokrát – a už i víme, jaké otázky budou následovat: jestli máme rodinu, jestli jsme křesťané, kde už jsme byli a kamže se ještě chystáme. A většina takových rozhovorů končila výzvou, abychom, až se vrátíme domů, o Íránu všem vyprávěli – o tom, že je to skvělá země. Takže když teď nepotvrdím, že Írán je fakt super – super lidi, super příroda, krásné památky, neuvěřitelná historie, skvělá hudba, kouzelná atmosféra – tak na náš dům snad ty desítky a desítky lidí, kterým jsme to slíbili, shodí svou atomovou bombu.
Nebo ji ještě nemají?
Ne – z tohoto důvodu jsme do Íránu nepřijeli.

Íránský Ázerbajdžán
Peršané tvoří asi jen polovinu ze 60 miliónů obyvatel země. Nejpočetnější menšinou jsou obyvatelé turkického původu, žijící na severozápadě Íránu, příbuzní Turkům a Ázerbajdžáncům. A právě do Tabrízu, největšího města této oblasti jsme brzy ráno přijeli vlakem z Istanbulu.
Samotný vstup do země nějaký šok nebyl, hranice jsme totiž prospali, žádná obávaná důkladná kontrola se nekonala, jen razítko do pasu a tradá. Takže už musíme zapomenout na alkohol, ten je v celé zemi zakázaný (jedinou výjimkou je křesťanská menšina, která může při mešních obřadech po(u)žívat skutečné víno), v Íránu se nesmí hrát karty a ani nemůžeme chodit po městě v kraťasech.
Mnohem horší bylo zvyknout si na šílený provoz na ulicích íránských měst, hustý vzhledem k tomu, že benzín stojí v přepočtu méně než 8 Kč za litr. Přejít víceproudou ulici se rovná malému dobrodružství. Zdejší kraj není téměř vůbec navštěvován turisty, přitom má co nabídnout: středověké pevnosti, skalní města, pohodlně se dá vylézt i na Sabalan, horu o pár metrů vyšší než Mont Blanc a s kráterem vyplněným krásným zamrzlým jezírkem.
Pořád nás někdo oslovuje, řada lidí umí docela slušně anglicky.

Jazd
Velkým skokem jsme se přesunuli z nejchladnější části Íránu až sem, na okraj pouště. Byli jsme docela zvědaví na teplotu vzduchu, ale nečekalo nás nic mimořádného: vlak přijel totiž už v pět hodin ráno a to bylo docela chladno, přes den se teploměr vyšplhal na cca 38 stupňů. Ve stejné dny bylo v Česku 37 stupňů.
Přestože sami Íránci nepovažují Jazd za mimořádně zajímavé město, pohledem cizince patří k nejhezčím městům Íránu. Staré město s množstvím starých uliček a hliněných domů, nad kterými se zvedají minarety středověkých mešit, je velice působivé. Věže vyrůstající z nízkých domů sloužily jako předchůdce klimatizace – umožňují cirkulaci vzduchu v domě.
Kolem města je také několik zoroastriánských míst ( – zoroastriánství je prastaré a stále živé náboženství, které v zemi převládalo před příchodem islámu, dnes už má jen několik tisíc příznivců). My jsme vyrazili městskou dopravou (lístek stojí asi 50 haléřů) ke věžím ticha. Ještě před několika desítkami let se tady pohřbívalo tak, že se tělo nebožtíka vyneslo na vrchol této věže a nechalo supům. Přitom kněz sledoval, zda sup vyklovne první pravé oko, to pak nebožtíka čeká dobrá budoucnost, nebo levé, což značí budoucnost ponurou. Dnes už pohřbívají klasickým způsobem v nedalekém hřbitově. Ale budoucnost se dozvíme jak?

 
Šíráz
Město básníků. Město slavíků a růží. Kdysi i město vína. Stále ale srdce perské kultury. Pokud byste v Íránu udělali anketu o nejoblíbenější město v zemi, vyhrál by to Šíráz. U nás více zabodovaly Isfahán a Jazd. Město totiž jako celek příliš oslnivé není, některé detaily jsou ale zase úchvatné. Mauzoleum básníka Háfeze je nezapomenutelné... Člověk ani neví, co všechno se tu děje a co všechno se tu může stát... Atmosféra mauzolea Sádího je chladnější – Sádí totiž místo lásky a vína (jak to dělal Háfez) opěvoval trpělivost, asketismus, odříkání a smíření.
Častým tématem našich rozhovorů s místními lidmi je i tamní současná politická situace. Je v lecčems podobná situaci u nás před rokem 1989 – většina lidí na současné poměry nadává, tohle určitě nechtěli, tvrdí, že je to neudržitelné a že to jednou padne, ale aktivně protestují jen jednou za čas studenti vysokých škol. Až na spoustu naprosto nesmyslných omezení se v Íránu ani nežije tak špatně, je tu zcela bezpečno (jako v každé totalitě) a životní úroveň především těch chudších vrstev (věrných příznivců současného režimu) je vyšší než v okolních státech. I když mnoho lidí už emigrovalo do západního světa.

Isfahán
Isfahán je nejhezčí město Íránu. V dnešní době je město známé výzkumným centrem pro obohacování uranu, v 16. století město znamenalo víc: podle tehdejší říkanky „Esfahan, nesfe žahan“ polovinu světa... Imámovo náměstí je opravdu veliké, patří k největším na světě. Mešity jsou poctivě vyzdobeny do detailů, krásná je malá mešita šejcha Lotfolláha s krémově zbarvenou kopulí i Imámova mešita s kopulí tmavě modrou. Když projdeme z náměstí bazarem, dostaneme se k největší mešitě v Íránu, středověké mešitě Žameh. Na opačné straně od náměstí je tři sta let stará, stále funkční islámská škola Čahar Bag.
Během celé naší cesty jsme byli víckrát zvaní např. na čaj, pozvání k četbě koránu, kterého se mi zde dostalo, si ale vážím asi nejvíce. Podobný význam má např. pozvání katolíků k eucharistii: korán je totiž doslova zapsaným božím hlasem a muslimové právě při četbě koránu v arabštině nejvíce zažívají přítomnost Boha. Do křesťanské katedrály na druhé straně řeky se mi ale po tom všem dostat nepodařilo, pátek odpoledne je zavírací den i pro místní arménskou menšinu...

Poznámka na okraj
Írán jsem navštívil se třemi přáteli v létě 2005, v době nástupu současného prezidenta M. Ahmadínedžáda. Využili jsme politiky země více se otevřít evropským turistům a v Íránu strávili krásných 25 dní touláním se po horách a zajímavých místech země.
Írán je v současnosti ve velmi složité mezinárodní politicko-společenské situaci, jakékoliv komentáře k situaci v zemi nemohou být zcela objektivní a zachytit celou skutečnost. Vždy vyjadřují jen jeden úhel pohledu – v mém případě je to pohled turisty, který si tuto zemi a její obyvatele snad až nerozumně zamiloval.
zajímavé internetové odkazy (v angličtině):

http://www.iranmania.com/news – události pohledem íránských novin
http://www.iranchamber.com – stránky o íránské historii a kultuře
http://www.sarzamin.org – perská (íránská) populární hudba ke stažení ve formátu MP3
http://www.voldrich.net/web_1/c88.php – detailní popis a více fotek z naší cesty (česky)
 
 
CESTOPISY
 
 
 

 
Diskusní fórum k článku Putování po Íránu:    | vložit příspěvek |