ročník 49/2008:
                   
082Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Táhni mi od krbu, lovče!
Cesta k Bohu je otevřená
Adamovy hranice
Lovci a jeskynní ženy
A zrovna ne!
Judaismus a násilí dnes
... v Boha, Otce všemohoucího
Petr Linhart
Hliník se neodstěhoval do Humpolce
Metoda "Pytlík třešní"
Občanka
Pomáhat se musí umět
Víkend na trati 231 - v Polabí
Mrtvý muž v bunkru
Radůza rapující meditující
Dva proti Říši
Phléésová sezóna
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
 
ADAMOVY HRANICE
Pavel Jun

Posledně jsme si přečetli 1. kapitolu lidského života. Rozespalý Adam po nebeské narkóze poté, co přišel o žebro se ještě pořádně neprobral, cítí jen to prázdné místo v sobě a chce ho nějak naplnit, takže hmatá kolem sebe a...

A rychle do 2. kapitoly. Rozespalý Adam se probere, promne si oči a všimne si Eva – člověk vedle mě! Tak tohle...! Co to znamená?
Jak to má Adam teď? S Evou, sám se sebou, v té zahradě… Nahlédnout do toho můžeme přes Adamovy hranice. Adam má teď trojí typ hranic.

Hranice „na okraji“
První typ hranic jsou hranice, na které narážíte na okraji. Adam má zahradu, ta zahrada má na svém okraji kolem dokola plot a to je hranice Adamova světa. Dál už je jen pustina. To je hranice na okraji, hranice omezující a vymezující, oddělující „moje“ a „ne moje“, domov a cizinu.
Jak je člověku u hranice „na okraji“? Adam k ní nechodí, aby se zasněně díval do pustiny. Protože dotýkat se těchto hranic, to bolí, svírá, zneklidňuje.
A není problém, který s životem máme, právě v nich? Nepomohlo by nám, kdybychom je posunuli kus dál? Když to jen trochu jde – pokusíme se o to. Nebo kdybychom se v nich aspoň zabezpečili, vymezili se proti jinému, cizímu?
A odtud se děje spousta dalšího zlého. Spousta konfliktů, brutality, zklamání a zoufalství…

Hranice „uprostřed“

Adam měl ve své zahradě hranici ještě jinak. V zahradě stojí dva stromy, strom života a strom poznání dobrého a zlého. Ty stromy jsou taky hranice, taky říkají – dál už ne. A jsou uprostřed zahrady!
Není to hrozné? Představte si to: Adam se ráno probudí a co vidí? Ty stromy jako hranici. Celý den chodí kolem nich, odevšad je vidí, a večer jeho poslední pohled musí patřit taky jim. Adam musí žít neustále se svými hranicemi!
Ale tyto hranice nejsou „omezující“, jsou připomínající. Připomínají Někoho, kdo je tu vedle něj a nad ním, od Koho to všechno je, Kdo ho tu chtěl mít. A s tím mu připomínají, že to všechno (práce, zahrada, celý život) je pro příběh. Příběh je vždycky „s někým“.
Tu zahradu, život nemáš jen k tomu, abys sám přebyl nějaký čas, než čas sám zúží tvůj obzor tak, že tě sevře a rozdrtí. Od Někoho to všechno je a pro příběh s Někým. Pro vztah. Žiješ před tváří Někoho. Na Někoho nemáš, nemůžeš zapomenout.
Součástí (nebo snad smyslem!) tvého života je respekt. Ohlížet se. Uznávat, brát vážně… Vidět sebe sama „relativně“, ve vztahu. Já nejsem sám (a všechno oč jde).
Jaké je tohle, jak je s touto hranicí? Jinak než s tou „na okraji“. Možná jste potkali lidi – kteří nejsou schopni respektu, ohledu, jsou do sebe zahledění, rozšiřují bezohledně svůj svět, žijí výlučně svůj život. To je hrozné. Takže – díky za takovou hranici „uprostřed“.
To je druhý typ hranice, hranice uprostřed. Připomínající (druhého – a taky tobě – jak tu jsi).

Hranice „v srdci“
Ale to ještě není všechno. Ještě je potřebí zmínit něco, co nám zůstává zahaleno tajemstvím („uvedl na člověka mrákotu“). Ale je to velké a krásné. Jsou dva lidé vedle sebe. Ne! Ne vedle sebe, ale spolu!
Není teď totiž o jednoho člověka v zahradě víc, není „jeden navíc“. Není tím pádem o polovinu místa v zahradě méně a na pořadu dne není vytýčení hranic napříč zahradou.
Ti dva nebudou bloudit zahradou, nebude to tak, že někdy do sebe narazí, pak se lhostejně odvrátí, a půjdou si dál svou cestou. Nebude to tak, že po každém potkání se podívají k těm stromům uprostřed zahrady, zatnou zuby a za zády si potom zahrozí – kdyby tu nebyly, kdyby tu nebyl On, to bych ti ukázal… Ti dva si neubírají místo. Naopak. Naopak znamená – dávají?
Oni k sobě patří, vždyť jsou z jednoho (kusu), touží po sobě navzájem, touží po spojení, které ale nebude nikdy znamenat přivlastnění si, splynutí, ukořistění, Ti dva se milují. Víte jak veliká věc se to stala?
Tu hranici,kterou člověk neměl překročit, - aby neztratil život, aby neztratil to, co ho dělá člověkem, (schopnost života – s, schopnost respektu, ohledu a příběhu), tu hranici uprostřed, tu teď dostává taky do srdce. Druhý člověk se stává tou hranicí, kterou člověk nemůže překročit, a člověk to přijímá, prožívá jako milost. Ne jen jako omezení, ne jen jako napomenutí a připomínku, že není sám.
Už to není zákon, zvenku přikázaný, už to má v srdci, vidí, jak je to dobré, že nezůstal sám sobě na starosti a na smrt, jediný, první a poslední.
Jaké to je? Však taky první lidské slovo bylo slovo radosti, děkující za ženu.

***

Adam má tři druhy hranic:
První: na okraji, vymezující. Probouzející úzkost, bolest, vztek, vyvolávající zuřivost, krutost, násilí, boj… Zůstat u ní znamená uvíznout v neustálém konfliktu.
Druhá – uprostřed, připomínající, vedoucí k respektu, odpovědnosti. K uznání, do příběhu.
Třetí – do srdce, aby bylo jasné, že to je dobré, že to je pro radost, to, že nejsem sám.

Adam má trojí hranici, trojí přijatou, přirozenou hranici. Dokud se je nepokusí překročit, popřít – dá se Dobře žít.

Přijdou další kapitoly Adamova (našeho) života. Promyslete a užijte si tu dnešní. Lepší bude už jen na konci.
 
 
TÉMA
 
 
 

 
Diskusní fórum k článku Adamovy hranice:    | vložit příspěvek |