Udýchaný Žvejkal přiběhl k jámě.
“Vrtilko, přišel jsem ti na pomoc! Nestalo se ti nic?”
“Mohl jsi zůstat doma,” ozvalo se mrzutě z jámy.
Žvejkal se dlouho nerozmýšlel. Uviděl nablízku několik balvanů a hned valil jeden k jámě. Hoši mu pomáhali.
Vrtilka přeci jen asi chtěla vzbudit soucit. Hlasitě bědovala, třebaže už příčinu neměla.
Žvejkal na ni zavolal: “Vrtilko, hodně naříkej!”
“Zrovna ne!” zněla odpověď a nářek v tu chvíli přestal.
“Vrtilko, postav se tuhle ke stěně, já tam shodím kámen!”
“Ani mě nenapadne, zrovna si stoupnu jinam!”
Žvejkal svalil balvan do jámy.
“Dej pozor, Vrtilko, shodím ještě jeden kámen.”
“Sházej si jich kolik chceš, ani se nehnu!”
Buch! Druhý balvan spadl na první, ale trochu nakřivo.
“Vrtilko, tenhle kámen nesmíš srovnat na ten první! Nech jej tak, jak je nakřivo!”
“Abys věděl, srovnám je na sebe!”
“Ale teď, Vrtilko, ať na ty kameny nestoupneš – spadla bys!”
“Co mi zakazuješ? Vylezu na ně, zachce-li se mi.”
“Ale ruce nezvedej do výšky!”
“Proč bych je nezvedla, zvednu!”
“Nechytej mě za ruku!”
“A už tě držím!”
“Neopírej se nohama o stěnu jámy!”
“Budu se opírat, jak budu chtít!”
“Tak dobře, ale alespoň neklekej na okraj jámy!”
“Já si kleknu, kam chci – třeba sem!”
“A teď už ani nemusíš děkovat Velbábě, že ti pomohla.”
“To poděkuji, abys věděl, vím, co se patří... Děkuji ti, mocná Velbábo, žes mě z jámy vysvobodila a že jsem s tvou pomocí šťastně vylezla... To koukáš, Žvejkale, jak pěkně jsem se dostala ven! Ty bys to, toť se ví, nikdy nedokázal!”
Žvejkal pokynul na pozdrav Jetelístku a odvedl si Vrtilku domů.

Eduard Štorch : Minehava. Praha : Albatros, 1969.