ročník 49/2008:
                   
083Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Zloba až k popukání
Hospodin je Pánem všech lidí
Od vyhnání z ráje k bratrovraždě (aneb proč konflikty tak bolí?)
Sourozenecké vztahy a hněv
Tak dlouho, tak surově
Sestřičko! Probodla jsem ti srdce!
Křesťanství a násilí
Metoda neformálního kontaktu
Caine
Biomaso? Ne! Biomasa! (1. díl)
... Stvořitele nebe i země
Reklama? Ne, REKLAMACE!
V létě do Prahy?? Festival YMCA 2008
Víkend v maštalích
Občan Havel
Gottland
Na ústupu
Střípky třetí
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
KŘESŤANSTVÍ A NÁSILÍ
Pavel Hošek

Postoj rané křesťanské církve k násilí odrážel radikální životní příklad jejího Mistra. Ježíšův pohled na násilí byl naprosto revoluční: „když mu spílali, neoplácel spíláním, když trpěl, nehrozil“, „byl trápen a pokořil se, jako beránek vedený na porážku“. Ježíš jakoby obracel logiku násilí vzhůru nohama: namísto odplaty „milování nepřátel“, namísto protiúderu „nastavení druhé tváře“. Namísto zákona pomsty (podle principu oko za oko) hlásal Ježíš „nespravedlivé“ odpuštění, namísto spravedlivého hněvu zval k „nesení kříže“. Apoštol Pavel se řídil podobnou „logikou“. Namísto roztáčení spirály zla vyzýval čtenáře svých listů k „přemáhání zla dobrem“. Není divu, že vojáci, kteří tehdy přijímali evangelium, odcházeli z armády, že pronásledovaní křesťané se zřekli ozbrojeného odporu a pokorně přijímali mučednickou smrt. Bez pomstychtivosti, bez zatínání pěstí a skřípění zubů.
Ve čtvrtém století se ovšem křesťanství stalo státním náboženstvím a církevní otcové brzy nabídli nové pojetí vztahu církve k moci a k násilí. Augustin dospěl k závěru, že v boji s kacíři je násilí na místě a že vedle bezbožných válek existují i války spravedlivé, tedy svaté a bohulibé. V devátém století se pak křesťanský císař Karel Veliký dokonce stylizoval do role „nového krále Davida“ a po jeho vzoru šířil Boží království mečem. V jedenáctém století pak vyhlásil papež Urban II. první z několika strašlivých křížových výprav do Zaslíbené země. Mnoho upřímných křesťanů se do křížových tažení vrhalo se zbožným zápalem a svatým nadšením.
Zdálo se samozřejmým, že křesťan může a má zabíjet a válčit, je-li příčina vyhlášení války „spravedlivá“. Nikdo se tehdy nepozastavoval nad tím, že naneštěstí každá válka se vyhlašuje jako „spravedlivá“. Žádný diktátor ani zlosyn nevyhlašuje válku ve jménu chamtivosti a krvelačnosti, vždycky přesvědčuje své poddané a své vojáky, že jeho válečné tažení je navýsost spravedlivé a svaté.
Násilí se tedy stalo neodmyslitelným průvodcem středověké církve. Jejím ideálem byl koneckonců zbožný rytíř, tedy profesionální voják. I čeští husité v patnáctém století byli ostatně „Boží bojovníci“, ve jménu „pravdy zákona Božího“ nakonec zvolili cestu násilí a krveprolévání. Právě to jim vytýkal slavný český pacifista Petr Chelčický. Jeho myšlenky „o boji duchovním“ (tedy pouze duchovním!) pak převzali otcové staré Jednoty bratrské.
Světová reformace se také násilí nevyhýbala. Luther schvaloval násilné represe vůči vzbouřeným sedlákům, Kalvín zase popravy kacířů. Jen novokřtěnci v té době připravovali radikální odluku církve od státu, a tedy moci duchovní od moci světské, donucovací. A právě mezi nimi (ačkoli byli sami krutě pronásledováni) znovu ožívá podobně jako u Chelčického ranně křesťanský pacifismus, tedy „ježíšovsky“ radikální odmítnutí veškerého násilí a pomsty.
Reformací rozdělená Evropa se ovšem v sedmnáctém století nezadržitelně svezla do strašlivé třicetileté války, která měla rozhodnout, kdo má pravdu ve věcech víry. Tato hrozná válka skončila nerozhodně, její absurdita ovšem uvedla do pohybu postupnou odluku náboženství a politiky, po které marně volali novokřtěnci. Správa věcí veřejných se pak postupně vymaňuje z područí náboženských autorit, tak aby jimi podněcované vášně nevrhaly Evropu do dalších bratrovražedných bojů. Církve mají od té doby stále méně politické (a donucovací) moci a tudíž stále méně reálných možností sahat k násilí. Nic lepšího si dobrý křesťan ani nemůže přát.
 
 
NÁBOŽENSTVÍ A NÁSILÍ
 
 
 

 
Diskusní fórum k článku Křesťanství a násilí:    | vložit příspěvek |