ročník 49/2008:
                   
087Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Nikogda nězabuděm
I vzal si Boáz Rút...
Odpuštění
Odpuštění - a to je jako co?
VOX POPULI 07
Hříchy větší než boží slitování?
Hinduismus a násilí
Seznamujeme rodiče
...odkud přijde soudit živé i mrtvé...
Jana Šteflíčková
Nejekologičtější evangelíci
Když je míč šišatý
Morava krásná zem…
Juno
Jan Spálený a hosté…
sedmé střípky
Jak zahnat splín
Všimli jsme si 07
Poznali bolest!
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
ODPUŠTĚNÍ
 
ODPUŠTĚNÍ - A TO JE JAKO CO?
Bohdan Pivoňka

 
odpuštění Ema Medková
ATaková nechápavá reakce by mohla přijít od kteréhokoliv z vězeňských klientů, protože odpuštění a vina jsou ve vězení emočně značně zatížené pojmy. Začněme vinou,
protože pouze tam, kde si je člověk vědom jejího rozměru a svíravého napětí, lze trochu zlověstné atmosféry „odpustit“, povolit zatažený ventil, umenšit přetlak; jinak není odpouštět co, chybí proto podklady i účel!

Většina vězeňské populace si svíravé napětí viny nepřipouští. Nemohu odpovědně konstatovat, zda o vině ví, či nikoliv: to bych už byl zase v pokusu srdeční introspekce, náležející přece jen Jednomu. Důvody nevnímání, prezentované ignorance, jsou lidsky pochopitelné. Ten první, nejrozšířenější, se dá vyjádřit omluvným a vyhýbavým: „já nic, já muzikant“. Vždy se dá osobní „nehoda“ na někoho či na něco svést. „Vytáh na mě kudlu, tak co jsem měl dělat?“ „Kdyby to neudělal, moh bejt naživu“. „Vlastně ani nevím, co se stalo....“ Jeden takto nevinný: „chodil jsem si k faráři pučovat, vždycky mně pomohl, nevím, co ho tentokrát popadlo, že prý mně nepučí. A najednou se všechno kolem nějak zamotalo, měl jsem tmu před očima – a on tam ležel. Nebyl mrtvej, eště žil asi 14 dní, svědčil proti mě ... já ho přece nechtěl zabít, ale on si to způsobil sám...!“
I druhý důvod zlehčení viny je logický. Víte, jak se žije s vinou? Jsme poměrně hodní, slušní – a i tak nám vzpomínky na to, co jsme zbabrali, dají dost zabrat. Aspoň mně. Teď si představte, že toho máte na svědomí víc. Svědomí, prevít, přece jen žije, i když ne naplno, potajmu a občas zákeřně „zezadu“ vyběhne... Jedinou obranou je skutek výrazně zlehčit, ne-li popřít. Podobně, jak jsem o tom mluvil před chvílí: „vlastně se tak moc nestalo. Vlastně by mě mohl poděkovat“(jiný člověk mordýř o jiném farářovi), „chtěl bejt svatej, tak sem mu k tomu pomoh...“

A teď hovořte o odpuštění, když ani vina není jasná! Že by měl on někomu odpustit? Proč? Nepotřebuje to, už si to vyřídil. Pěstmi různého kalibru – a ostatní si zajistí v base, tam vládne přísný řád druhého života (jev t.zv. prizonizace), kdo se vzepře, hned to pocítí. Že se proti někomu provinil? Kdo o tom rozhodne? Nějaký soud? A soudci, víte jací jsou: pan Krejčíř a další jsou dokladem, že věci stojí jinak. Jiná autorita? Politici? Dovolte abych se zasmál. Bůh? Kde? „A jak mě mohl nechat udělat teda to, z čeho mě viní a zač tady sedím?“ (konkrétní případ).

Že by měl odpustit někdo jemu? Kdo se o to prosí? – a následuje výčet toho, co jeho manželka/milá/družka/syn/dcera udělali proti němu, jak se na něm podepsali, jak jsou nevěrní/neteční/nevděční, když jim chtěl zajistit budoucnost. Že někoho obral o majetek? Co je to majetek? Z nedávného rozhovoru ve věznici, vypráví odsouzený, přítomný při besedě s místním kaplanem za přítomnosti hlavního kaplana: „Přijdu k vám domů a máte na stole krásný zlacený pohár; vy vidíte svůj pohár; já vidím zlatý pohár, který patří tomu, kdo ho má.“ Že někomu ublížil? A to je jako co? „Vždyť to byl lump, dřív nebo později by tak dopad stejně!“ Že někomu vzal nejen majetek, ale i blízkého člověka, lidi? Většinou mlčení, jistá zarputilost, měnící se v rozpačitost:: na to se „v akci“ nemyslí. Mysl páchajících je krátkozraká, upřená na jednu věc, na cíl, kterého je nutno dosáhnout, okolí je buď „v mlze“ (doslova podle některých trestaných), nebo jako pouze v „bočním vidění“. Že někomu vzal to, na čem život druhého spočíval, že jej zbavil štěstí, radosti, lásky – takové poznání se rodí teprve ve vztahu, když s ním někdo se zájmem hovoří, když se od něho neodtáhne, když se třeba vedle všeobecně humanistických motivů nenápadně ozve hlas víry... Ale to už bychom se dostali k teologii.

Odpuštění je tudíž v naší společnosti slovem snad nejméně frekventovaným: není na to doba, nejsou lidi. Je čas akce, útoku, agrese, ale i dynamického pohybu zpět, obrany, obhajoby, cíleného úhybu a zpětného výpadu. Je čas vrácení facky, nikoliv nastavení druhé tváře. I pro odpuštění nám chybí senzorium. Obzvlášť v našem geoprostoru. Zatímco v některých okolních - řekněme tradičně „západních“- zemích se stává základním kriteriem výkonu trestu otázka vyrovnání pachatele s poškozenými a jeho odvaha požádat je za odpuštění (pokud je ještě koho žádat, jinak i obecně zástupně jiné, třeba představitele obce či veřejnosti), je u nás tato otázka „mediace ve výkonu trestu“ popelkou. Obecným trendem je „zavřít prevíty až zčernaj“, nechat je jejich osudu a maximálně zajistit, aby svůj skutek dostatečně „vyplatili“ odškodným ve prospěch postižených. Z hlediska vězeňského kaplana je to zoufale málo....

Takže: vězení samo o sobě nikoho nenapraví. Obrat může následovat, když dotyčný má důvod chtít něco změnit. Aby změnit něco chtěl, potřebuje zjistit, že něco základního není v pořádku. Že není s člověkem něco v pořádku, k tomu vede víra, zároveň ovšem s ujištěním, že existuje cesta ven z pokaženého života. Tohle ujištění může člověk přijmout, když ho má někdo rád, tj. když mu někdo naznačí, že jej to neotravuje s ním hovořit, že to třeba za to stojí, že to i pro něj něco znamená. Přes tenhle lidský zájem, běžně ve vězeňských podmínkách nemyslitelný, lze naznačit, kde je jeho původ. Tak se pomalu i lidé v kriminále dostávají ke skutečnosti odpuštění. Že je potřeba s ním počítat. Že je potřeba odpuštění znovu zavést do mysli a do srdce. Když se pak jako protržená hráz provalí všechno to zapírané, nevnímané, zakrývané, tušené, najednou je toho tolik, že jsou z toho i zkušení pastoři naměkko. A ti do té doby bohorovní zjišťují, že je jim tolik co odpouštět, a najednou je jasno, netřeba vysvětlovat, snad jen modlit se a děkovat.
 
 
TÉMA
 
 
 

 
Diskusní fórum k článku Odpuštění - a to je jako co?:    | vložit příspěvek |