Vždy jsem bývala zvídavý tvor, ale přišla nemoc v podobě svalového postižení a všechno se změnilo. Ubylo spěchu, povinností i přátel. Zůstala jsem sama, invalidní, v rodinném domečku. Dny se začaly sobě podobat jako vejce vejci. Každé ráno ztichlo, když všichni odešli za svými aktivitami a vraceli se až pozdě večer.

Po několika pokusech nalézt nějakou smysluplnou činnost jsem objevila webové stránky Diakonie v Čáslavi, která pomáhá dětem s tělesným i mentálním postižením. Zároveň provozuje občanskou poradnu pro lidi v tísni.

Nesměle jsem je oslovila s prosbou, jestli bych jim mohla být nějakým způsobem prospěšná. Věděla jsem, že nemohu nikde pracovat nastálo, protože moje pohybové schopnosti jsou omezené a velmi proměnlivé. Nedoufala jsem, že by mi mohl někdo poskytnout takovou práci, při které bych mohla zůstat doma. K mému překvapení mi pracovnice z občanské poradny nabídla spolupráci. Mohla jsem vypomáhat jako dobrovolnice.

Je to už rok a já se díky internetu pohybuji mezi rodinným právem, exekucí a úřady práce. Koresponduji s advokátními kancelářemi a poradci všeho druhu. Vyhledávám informace, které skládám jako mozaiku až po konečný výsledek. Je to hra zábavná, plná napětí, než se dopracuji k řešení problému. Občas se i osobně setkám s některými klienty, kteří hledají pomoc. Jako například s paní Boženkou (jméno je fiktivní).

Paní Boženka vyhledala s pláčem naši poradnu kvůli svému manželovi. Začal velmi pít; pod vlivem alkoholu ji fyzicky napadá, demoluje dům a je nebezpečný i svému okolí.
Spojila jsem se telefonicky s příslušným intervenčním centrem, které se zabývá domácím násilím; podle jejich pokynů jsme s paní Boženkou podaly trestní oznámení na manžela a žádost o předběžné opatření ve věci jeho vykázání z bytu.
Tímto však nebyla záležitost vyřízena. Manžel jí neustále psal vulgární výhružné dopisy, fyzicky ji pronásledoval po vesnici a přepadal ji. Musela se před ním ukrývat v křoví, u své kamarádky… Přivolaní policisté odmítali zakročit, přestože to bylo dle usnesení okresního soudu jejich povinností.
Klientka žije ve stálém strachu. Říká, že se něco začne dít teprve ve chvíli, až jí zabije. S pláčem vypráví, že žila v domnění, že pokud se člověku děje bezpráví, stát mu pomůže(!); postupem času se přesvědčila, že tomu tak není. Zákony plně nahrávají agresorům na úkor oběti(!). Stát a oběť nemohou nic, agresor může vše!
„Žiju pod stálým tlakem, vyhrožuje nejen mě, ale i mým blízkým a přátelům,“ říká paní Boženka. „Ač jsme už rozvedeni, děsí mě, že se z ničeho nic objeví ve dveřích, přestože tu má již zrušené trvalé bydliště. Teď je sice ve vězení, ale co bude, až ho pustí?“ Klientka, s naším doporučením, podává žádost, aby byla v případě jeho propuštění informována. Avšak informována být nemůže, protože by tak bylo porušeno právo agresora na ochranu informací...
Po chodbách čáslavské diakonie potkávám děti s tělesným postižením, co jsou plné elánu a radosti. Ony se tak narodily a neřeší, že by mohl jejich život vypadat jinak, než jaký je. Tato letmá setkání mi dávají obrovskou sílu pomáhat lidem, kteří se vlivem osudu dostali do nějaké svízelné životní situace.

Pavlína Mačková
Občanská poradna Diakonie ČCE střediska v Čáslavi