ročník 50/2009:
                   
097Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Blaze malým a šikovným
Nejkrásnější z písní o lásce
Co je malé, toje milé!?
Být tvořivý a žít ve víře
Poddolovaný kostel
Manželé H.
MuteMath
SLOVO
Dopis sedmý!
Hlavně umět říznout
Salón republiky pro pěší i cyklisty
Předčítač
Jimramov podvacáté!
Prověřená fakulta
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
DOPIS SEDMÝ!
Šimon

Děkuji Ti za inspirativní dopis - byl jsem z něj popravdě zpočátku trošku zaražený. Mám totiž pocit, že měl-li bych se já radovat z výchovných úspěchů, neradoval bych se nikdy. Přiznávám, že jako učitel jsem míval problémy, když bylo někoho potřeba vědomě, cíleně a včas usměrnit. Nemám to rád. Mimo jiné proto, že nějaká explicitní výchova se u nás doma (pokud vím) skoro neděla. Většina věcí fungovala „na první dohodu“. Jediné citelné tresty jsme dostávali za lhaní a hádání se u stolu. Jinak jsme asi byli hodně citliví, a když jsme vytušili, že se rodičům něco nelíbí, prostě jsme to nedělali. Snaha chovat se vhodně a nezarmoutit rodiče mě pak dost pronásledovala v pubertě, i když rodiče nebyli nablízku. Fuj, radši nevzpomínat na kyselého moralistu. Hranice jsou potřeba. Jen mi vrtá hlavou, jak velké už dítě musí být, aby něco takového pochopilo. A jak to udělat, aby těch hranic naopak v člověku nezůstalo nezdravě moc.

Když už jsi to téma nakousla, k jedné věci se Ti přiznám: bál jsem se, že naše první dítě bude chlapeček. Hlodal ve mě pocit, že syna musím nějak vychovat v muže, a že zoufale nevím, jak na to. Nepřipadám si vůbec jako dobrý vzor a „vychovává se právě nejvíc tehdy, když se nevychovává“. Jsem moc rád, žes mi napsala o Karlovi - začal jsem nad tím přemýšlet a leccos mi došlo.

Co je potřeba naučit syna jiného než dceru? Například to, že je v pořádku nechovat se jako typickej drsnej chlap? Že je třeba mít veliký respekt k tomu, co vůbec nevypadá jako práce (např. „být doma s dětma“) a přitom je to strašná dřina? Jak překousnout, že už nějakou dobu nestačí, když živíš rodinu, ale ještě je potřeba i po návratu domů přiložit ruku k dílu - tj. že nemáš právo schovat se za noviny s nohama nahoře a nechat se obskakovat?

Horší než výchova bude ukázat synovi, jak se (jako muž) cítit dobře, přestože nejsi superman. Jak se vyrovnávat s tím, když ti něco chybí a nemáš na to právo nebo to nemůžeš mít. A zejména, jak si vybudovat zdravé, nesebestředné sebevědomí. Možná vůbec nejtěžší pro tátu je nesrovnávat syna s vlastním otcem, se sebou a svými touhami. Nechat ho jít jeho vlastní cestou a zajímat se i o cestu úplně a nečekaně jinou. Nezačít ho ignorovat, když bude jiný než já nebo jiný, než jsem ho chtěl mít.

Dumal jsem, co se mi líbí na mém tátovi. Je to věc úplně obecná, nemá nic do činění s otcovstvím. V jedné věci totiž doma nikdy neexistovala „hranice“. Pokud nám bylo smutno a báli jsme se (jako malí), nebo jsme uvízli v nějaké šlamastyce (jako velcí), vždycky nám naši říkali: přijď nebo zavolej. I kdyby byly dvě ráno. A vážně to tak fungovalo. V mnoha věcech jsme měli poměrně pevně dané normy, ale v tomhle ne. Jakmile přišlo na potřebu otcovské pomoci, byla k dispozici kdykoli, třeba uprostřed noci. Trochu horší to bylo, nebyl-li po ruce věcný problém k řešení a člověk nepotřeboval pomoc, ale jen trochu pochopení, zájmu. Ale to je poněkud jiná kapitola a prý jsou takoví všichni chlapi, ne?

Barborka nám rychle roste a já jsem zase vzpomínal na to, jak jsi byla před časem divně unavená - dochází mi, že únava je vždy přímo úměrná rostoucí šikovnosti dítěte. Takže zejména Ty máš proč být řádně unavená :-). Kéž postupně stoupá i naše odolnost vůči zátěži. A to si ještě prý my otcové chodíme odpočinout do práce... Jedna bývalá spolužačka z gymplu si teď trochu posteskla, že ji manžel nechává vydělávat a sám „si to užívá“ při péči o domácnost a dvouletého syna :-). A to se ten jejich kluk jmenuje Páťa (asi Patrik?). To je snad ještě horší než Vanessa nebo Natálie. Co vlastně vy a jména? Neměli jste s tím trochu problém?

Měj se krásně, Šimon
 
 
ŠIMON, ELIŠKA & BABYBOOM
 
 
 

 
Diskusní fórum k článku Dopis sedmý!:    | vložit příspěvek |