ročník 50/2009:
                   
097Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Blaze malým a šikovným
Nejkrásnější z písní o lásce
Co je malé, toje milé!?
Být tvořivý a žít ve víře
Poddolovaný kostel
Manželé H.
MuteMath
SLOVO
Dopis sedmý!
Hlavně umět říznout
Salón republiky pro pěší i cyklisty
Předčítač
Jimramov podvacáté!
Prověřená fakulta
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
HLAVNĚ UMĚT ŘÍZNOUT
Olcha Richterová

 
V jižním Súdánu se už zase válčí. MUDr. Mikuláš Ota Buzický tam byl v roce 2000, kdy ještě probíhala předchozí mnohaletá, tzv. druhá občanská válka. Tehdy za sebou již měl mnohaletou lékařskou praxi, dva roky také v sousední Keni. Když o této zkušenosti vyprávěl v rámci setkávání strahovské ekumenické skupinky, byl už 9 měsíců na plný úvazek dominikánským knězem. Vybrala jsem pro Bratrstvo z besedy hlavně pasáže zaměřené na Súdán.

Jak jste se do Súdánu dostal?

V patnácti letech jsem si přečetl Schweitzerovu knihu Lidé v pralese a ta mě naorientovala na Afriku i na medicínu. Za tím ideálem jsem pak šel. Absolvoval jsem týdenní kurz tropické medicíny a pak jsem vyjel přes Trnavskou univerzitu, která v Súdánu zřizovala nemocnici. Jih a sever Súdánu spolu válčí v podstatě od získání nezávislosti v roce 1956. Na severu jsou pouště a pyramidy a Arabové, tedy muslimové. Na jihu jsou přítoky Bílého Nilu, tedy bažiny a pralesy, a žije tam např. nejtmavší a nejvyšší národ planety, kmen Dinků. Z náboženství převládá animismus. Arabové se svou psanou kulturou od pradávna pohlíželi na jih s despektem jako na zdroj otroků a levné pracovní síly. Dnes je jižní Súdán zhroucený stát, po čtyřiceti letech bojů tam nejsou silnice, mosty ani železnice. I biskupství má v keňském Nairobi. Tam jsem také od vojáka SPLA (Sudanese People Liberation Army) dostal papír, že můžu vstoupit na území jižního Súdánu. Samozřejmě, že jsem s tímto povolením nesměl padnout do rukou vojákům Severu.

Problém Súdánu je tedy i částečně náboženský?
Já mám zkušenost hlavně z Keni, kde jsem jakožto lékař ve venkovských nemocnicích pochopil, že Afričané sami sebe vnímají především jako příslušníky kmene. Například jedna černoška, která si vzala Američana, mi říkala: „Naši to doma vzali snáz, než kdybych si vzala příslušníka jiného kmene.“ Různé kmeny mají velmi odlišné kulturní zkušenosti a pozadí – některé například žijí u jezera, jiné s dobytkem. To se promítá i do súdánského konfliktu. Keňa ale je na rozdíl od Súdánu kulturně velmi bohatá země.

Jaká byla v Africe vaše lékařská specializace?

Africký lékař do toho musí umět říznout, musí být především chirurg, ale i internista, gynekolog, porodník... všechno dohromady.

A jak vypadala nemocnice?

Měli jsme kontejner, v němž byly schované cenné věci, např. fošny dovezené z Ugandy. Elektřinu jsme měli jen ze slunečních kolektorů, na svícení. Na nafouknutí operačního sálu jsme měli generátor. Nemocnici tvořilo 4 nebo 5 domků: střechy, zdi, postel, židle. Veškerý zdravotnický materiál včetně vyšetřovacích stolů byl ze Slovenska a Keni. Zajímavá byla například pěkná velká lednička – na petrolej. Život v Africe je fyzicky dost namáhavý. Když se chcete sprchovat, musíte naložit barely na kolečko a jet ke studni, tam strpět posměch žen a dětí (muži totiž pro vodu nechodí), a když vodu dovezete zpět, musíte ji ještě vynosit po žebříku nahoru. Na pití je ji třeba 20 minut převařit, ale to bychom spotřebovali moc plynu, tak jsme ji jen uváděli do varu a pak filtrovali. Podobně i když jsme chtěli sterilizátor, museli jsme nejdřív vyvalit generátor z úkrytu (přes noc by nám ho jinak někdo ukradl), a pak vše pustit.

A co další vybavení?

Rentgeny jsme neměli a dýchací přístroj se mi nepodařilo zprovoznit. Ale léky stačily, dobře léčit se dá i se základním spektrem. Nebyly sice mnohé diagnostické pomůcky, ale tam lidé většinou přicházejí v takovém stádiu nemoci, že stanovení diagnózy nebylo těžké. A protože nejsou vystaveni lékům, většinou na ně dobře reagují.

Říkáte, že Súdán byla mnohem tíživější zkušenost než Keňa...
Lidi, co utekli před válkou, byli zlomení, bez naděje, sami nevěděli, na co čekají. I oblečení byli nemožně, v hadrech z Evropy či Ameriky. Muži klidně měli růžovou háčkovanou halenku nebo pyžamo... To na mě působilo depresivně (podobně jako doma práce s bezdomovci na záchrance, kteří pak nepřijdou na kontrolu). Depresivní byl ten nedostatek kultury, např. i špinavé spodní prádlo u žen s gynekologickými problémy. Neviděl jsem tam úplně vyhladovělé, vyzáblé lidi. Byla tam ale např. skupina slepců, kteří chodili po vesnici (asi desetitisícové) a zpívali, aby si vydělali. Chodili ve vláčcích a drželi se za klacíky... Na mši v neděli bývalo tak dvě stě lidí, asi deset mělo lepru a deset bylo slepých. Lepra je ostatně známka absolutní chudoby, jinak je všude léčená. Nebo například skoro všichni chodili ozbrojení – samopalem, lukem a šípy, oštěpy, nebo alespoň klackem. Policejní stanice v jižním Súdánu byl nějaký významnější strom, pod kterým na židličce seděl policajt. Kolem něj byl kameny vyhrazený prostor 10 x 10 m, do něhož se nesmělo, to by byla urážka.

Trpí tam lidé nějakými civilizačními chorobami? Nebo HIV/AIDS?
Jejich civilizační chorobou je válka. A AIDS se u nich nerozvine tak, jak to známe od nás. Dřív zemřou na TBC či průjem, zkrátka jinou infekční chorobu. Dám spíš příklad běžné choroby, jakou je angína. U nás dostanete penicilín, jdete na odběr a zkontroluje se, jestli není vysoká sedimentace, což by mohlo znamenat postižení ledvin a srdce revmatismem. Tam nic z toho není a výsledkem jsou např. chlopenní vady. Strašný zabiják je i malárie, stačí jediný komár...

A co tradiční medicína?

Většina dětí, která přišla k nám do nemocnice, nesla známky tradičního léčení – skarifikace (škrabání kůže nad místem, kde domněle sídlí nemoc) a vtírání medikamentů do kůže. Nejdřív tedy byly u šamana. Také před naší nemocnicí bylo zdravotní středisko, které si může otevřít zdravotní sestra s diplomem a kde zdravotníci denně ošetřili 150–200 pacientů. Jen ty, kteří byli nad jejich síly, posílali k nám.

Co se vám čistě osobně v Africe líbilo či nelíbilo?

V Súdánu se mi nelíbilo skoro nic. Ale v Keni jsem měl moc rád počasí, západy slunce, vzduch tam krásně voní... Všechno, půda i lidi, tam voní jinak a mně moc příjemně.

 
 
ROZHOVOR
 
 
 

 
Diskusní fórum k článku Hlavně umět říznout:    | vložit příspěvek |