..řekli si staří Izraelité, když je honila mlsná a zmizeli na stromě rychleji, než bys řekl Zacheus. Od dob Adama a Evy totiž dávno zjistili, že se s fíkovníkem dá podnikat mnohem víc, než z něj splétat nějaké nouzové textilie – a hanebná nahá vzpomínka bledla s každým dalším soustem medově rajských plodů na jazyku. Vždyť „bydlet bezpečně pod svým vinným kmenem a pod svým fíkem“ v zaslíbené zemi znamenalo štěstí, pokoj a spásu. Tedy většinou. Kromě jednoho šotkovitého a vzpurného prokletého fíkovníku, který tvrdohlavě „nenesl žádné ovoce“ tak dlouho, dokud „neuschl od kořenů“, či politovánihodných košů „fíků tak špatných, že se nedaly jíst“, rodily ve svatozemském povětří fíkové stromy přesladkou nadílku štědře třikrát do roka. A kdo měl chuť na horu obzvlášt prosluněnou a fíkovou, vypravil se nejspíš na horu Olivetskou. Kromě zelených kuliček tu totiž rostl i nejslavnější fíkový háj v celé Judeji; a tak když člověk žil dejme tomu mezi Jeruzalémem, Betánií a Jerichem, těžko mohl najít příhodnější místo pro fíkové hody. Mohl je jíst jen tak, z radosti nad sladkými „ranými fíky, než nastane léto“ nebo si počkat na druhou, sladší úrodu v srpnu a mezitím si ve stínu stromu nechat zdát o královské vůni dvou set Abigailiných sušených fíkových bochánků, které tolik chutnaly Davidovi; po jejím vzoru pak izraelské hospodyňky podarovávaly pocestné jedna radost. Sušené fíky se vrstvívaly do velikých věnců, které se daly nosit na krku i ve válečné vřavě; proroku Izajáši posloužily jako mast, kterou přiložil na ránu Chizkijášovi a zachránil mu život. Nechat někoho na holičkách je totiž škoda. Obzvláště u fíků.