ročník 51/2010:
                   
106Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Uvolněte se, prosím!
Uzdravení jako metafora odpuštění
Tancuj, křič a prozpěvuj!
Kristus vykoupil i city
Plačte s plačícími
SOS rodina: Plzeň - Rokycany a zpět
Sexualita je dobrý Boží dar
Univerzální uklízeči v Horském domově
Kdo to zařídí, kdo je pozve????
Kam z vršku?
Život v Centru dění
Až do smrti?
Ani ryba, ani rak?
Hope
Oko nad Prahou
Já to doufejme ňák zmáknu
Všimli jsme si 06
I evangelíci sportují!!!
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
 
TANCUJ, KŘIČ A PROZPĚVUJ!
Jaroslav F. Pechar

 
Církev, tedy „eklésia“ – toť společenství těch, kteří slyší Boží volání a jdou za ním. Takto se lidé setkávají již od biblických časů. Všude tam, kde lidé tak či onak zaslechli Boží hlas, tam přichází, schází se. V jejich srdcích se v takovém okamžiku sráží dva naprosto protichůdné pocity. Na straně jedné je to bázeň a třesení, protože se setkávají s někým, kdo je nebetyčně převyšuje. Proto padají na kolena, staví oltáře, klaní se a obětují. Z generace na generaci předávají to, co prožili, snaží se to zachytit, popsat, zobecnit. Snaží se porozumět a předat dál.
Na straně druhé je to jásot a radost, protože nám tento Bůh nějak pomohl. Bůh se k nám sklání – tak tedy tancuj a křič, prozpěvuj! Setkali jste se kdo s nějakým Hospodinovým bohatýrským činem? Chvalte ho tedy zvukem polnice, chvalte ho harfou a citarou, chvalte ho bubnem a tancem, chvalte ho strunami a flétnou… (Ž 150)
Důraz na ten první pocit, ten z tradice naší církve známe. Důraz na Boží svatost, Boží jinakost. Vážné tváře a tiché soustředění. Snaha porozumět Boží vůli a přiměřeně na ni odpovědět. Ale kam zmizela radost?! Kde je taneční rej, kterým Miriam oslavovala vyjití z Egypta (Ex 15,20)? Zazpíváme si, že „Úzkostmi moře Rudého, prošli jsme v jeho síle…“ (Svítá 373 / EZ 667), ale tím to skončí. Když se vrací Jiftách (Sd 11,34) či David (1Sam 18,6) z vítězných bitev s nepřítelem, ženy tančily radostí, aby oslavily toto vítězství – budeme i my někdy slavit vítězství nad hříchem takto? Víme, že ještě za časů Ježíšových přední muži z lidu slavili slavnost stánků tancem a to na nádvoří chrámu dokonce se zapálenými pochodněmi. Tancem děkovali za úrodu – což takto oslavit na podzim Neděli díkůčinění?
I prorocký výhled na budoucí Boží slitování je spojen s tancem (Jr 31,4): Znovu tě zbuduji a budeš zbudována, panno izraelská. Znovu se ozdobíš bubínky a vyjdeš k tanci s těmi, kdo se smějí. A opět nejen ženy! Jeremijáš dodá, že ti, kdo se budou v tanci radovat – to bude nejen panna ale i jinoši a starci. (Jr 21,12n).
V hebrejštině bychom napočítali osm různých výrazů pro tanec a je příznačné, že kraličtí o tanci mluví jen na dvou místech a to těch „špatných“. V souvislosti se zpohanštělým křepčením okolo zlatého telete a v souvislosti se Salome a useknutou hlavou Jana Křtitele… Tohle někde v nás zůstalo. My na tyto vnější, entuziastické projevy nejsme. O Davidovi křepčícím před truhlou smlouvy (2Sam 6,14) můžeme kázat, může si zazpívat, že David skákal radostí, tak, jak hudba hrála (Svítá 161 / EZ 610) – ale sami se nezapojíme! Překladatelé Bible kralické viděli v tanci cosi nemravného. Tohle bylo i v naší církvi – stačí si jen pročíst Bratrstvo v dobách, kdy se ještě jmenovalo „Šťastné mládí“
My jsme dnes někde jinde. Církev si prošla přelomem 80. a 90. let a s více či méně skrývanou ostražitostí sleduje jakékoliv „rozjuchané“ projevy zbožnosti. Někdy tehdy se z pojmu „náboženský prožitek“ se stalo sprosté slovo, či šibolet, kterým se odlišoval „starý dobrý tradiční evangelík“ od „káesáků“, „charoušů“, „vodoživoťáků“ a dalších – suma sumárum od těch, co své osobní rozpoznání nadřadili nad tradici. Nad to, co tvořilo po staletí pevnou součást evangelického křesťanství. Vlna opakovaných křtů byla jen ta příslovečná špička ledovce, která ukazovala, že pod hladinou se skrývá cosi mnohem většího, zásadnějšího – spor o hodnotu právě toho náboženského prožitku. Je to něco, co má vůbec hodnotu? Dá se o prožitek opřít v okamžiku pokušení a zkoušek? Je prožitek přenosný? Jistě, že v Bibli to je a lidé v Bibli mají nějaké náboženské prožitky – ale je to něco, po čem měli toužit? A máme po něčem takovém toužit my? Může a má se stát náboženský prožitek cílem? Osobně si myslím že jako jeden z cílů je to cíl dobrý.
Karel Rahner prohlásil, že křesťan zítřka bude buď mystik, nebo nebude vůbec. V pravdě prorocky viděl nejen touhu po prožitku, ale i (znovu)objevení toho, že se můžeme a máme setkávat nejen s dobrými Božími dary, ale přímo se samotným Bohem. Zároveň je však potřeba uhlídat, abychom nespadli do opačné krajnosti blouznivců, kteří budou za pravdivé používat jen to, co „sedne“ jim samým a budou se přitom ohánět osobním zjevením, darem Ducha svatého, darem proroctví apod.
Je potřeba udržet toto napětí, neustále bojovat tento zápas mezi dvěma dobry, které se stanou zlem, pokud jedno nad druhým zvítězí – osobní náboženský prožitek a Písmo s tradicí církve. Mezi subjektivitou a objektivitou. A znovu opakuji – obojí je dobré, ale jen tehdy, pokud je vyvažováno tím druhým.
Musíme vyvažovat dva stále přítomné extrémy. Na jedné straně hodit Boží Slovo, Písmo, Zjevení do jednoho intelektuálního pytlíku – a jsme v osvícenském protestantizmu. Na straně druhé jsou husitští Adamité či Blouznivci našich hor od Antala Staška. Jedno i druhé je extrém, právě to zmíněné zlo, které vznikne absolutizací na úkor opačné možnosti. Dokážeme-li ale neustále vyvažovat, poměřovat osobní prožitek Písmem a zároveň poměřovat hodnotu církevní tradice tím, nakolik nás ještě oslovuje a má nám co říct, v takovém případě je obojí dobrým stromem, který vydá i nám dobré ovoce.
 
 
TÉMA
 
 
 

 
Diskusní fórum k článku Tancuj, křič a prozpěvuj!:    | vložit příspěvek |