ročník 51/2010:
                   
106Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Uvolněte se, prosím!
Uzdravení jako metafora odpuštění
Tancuj, křič a prozpěvuj!
Kristus vykoupil i city
Plačte s plačícími
SOS rodina: Plzeň - Rokycany a zpět
Sexualita je dobrý Boží dar
Univerzální uklízeči v Horském domově
Kdo to zařídí, kdo je pozve????
Kam z vršku?
Život v Centru dění
Až do smrti?
Ani ryba, ani rak?
Hope
Oko nad Prahou
Já to doufejme ňák zmáknu
Všimli jsme si 06
I evangelíci sportují!!!
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
 
KRISTUS VYKOUPIL I CITY
Martin Grombiřík

Emoce v bohoslužbách

Špatné zkušenosti s protireformační katolickou pompézností doby dávné a s charismatickým hnutím doby nedávné nás naučily být vůči emocím v bohoslužbě ostražitými, ba podezíravými. Pokusy o liturgické oživení tak často obviňujeme ze snahy nalákat do církve nové duše příslibem nevšedních emocionálních zážitků tam, kde se nám nedaří oslovit potenciální konvertity či duchovně vlažné zvěstným kázáním nebo příkladem křesťanského života. Liturgie ovšem v první řadě nepracuje s emocemi, nýbrž se symboly. Symboly mohou emoce vyvolávat, ale není to jejich hlavní účel; symbol nám chce umožnit dotknout se onoho „důležitého, očím neviditelného“, na co je náš rozum krátký.

Ani emoce jako takové nejsou nic negativního, Kristus vykoupil celého člověka, nejen jeho rozum, ale i city, nevědomí a tělo. To vše k člověku patří a patří to i do bohoslužby. Koneckonců řada evangelických písní je silně emocionální (místy až k sentimentu). Samozřejmě je špatné, když se člověkem pomocí citů manipuluje. To však vůbec nemá co dělat s liturgií bohoslužeb. Manipulace s city jsem zažil i na bohoslužbách „prostých“, dokonce i na těch „kravaťáckých“.

Tleskat v kostele?

Osobně bych řekl: „ano i ne“. V naší kultuře je zvykem potleskem odměňovat zdařilý výkon; s tímto mám u bohoslužeb jisté rozpaky, a to i u vystoupení dětí – pokud se třeba dětská vánoční hra odehrává v rámci bohoslužeb, je to ze strany dětí forma zvěstování (děti se tak vlastně stávají „kazateli“ vánoční zvěsti), jejímž účelem není primárně podat perfektní výkon. Podobný připad se týká třeba i kostelního varhaníka – jeho úkolem je povznést věřící k Pánu Bohu a nikoliv předvádět nějaké bravurní technické exhibice, ani v jeho případě není shromáždění „publikum“. Pro oceňování výkonu může sloužit besídka (v případě dětí) nebo koncert (v případě varhaníka), oboje mimo bohoslužbu. „Kulturní vložky“ do bohoslužby nepatří.

Na druhé straně je potleskem možné vyjádřit radost z něčeho, bez vazby na nějaký výkon. V našem prostředí to není běžné, ale v kostele je to podle mne přípustné. V Americe lidé v kostele tleskají například při svatbě, při ordinaci duchovního nebo při podobných radostných příležitostech – je to projev radosti, emoce v bohoslužbě zcela legitimní.

Smích a pláč

Bohoslužba je radostnou a vděčnou oslavou Boha, dokonce i v adventě a postě máme neděle Gaudete a Laetare, které nás svými vstupními verši vybízejí „radujte se“ a „vesel se“. Proč se tedy neveselit. Rovněž pokud kázání popisuje naši lidskou situaci, kdy si o sobě můžeme myslet kdoví co a přitom, když se podíváme do zrcadla, které nám Pán Bůh nastavuje, jsme směšní; v tomto smyslu trocha humoru do kázání patří, abychom si uvědomili, že se nemáme brát příliš vážně.

Na druhou stranu nám bohoslužba připomíná i vážné věci: třeba tu tragickou stránku naší situace, náš hřích a cenu, která za něj byla zaplacená. Proto (i když mám legraci rád) mám určitou hranici, za kterou je třeba některé věci brát vážně a dokonce i s jistou bázní; bohoslužba pojatá jako show s farářem v roli baviče je mi cizí. Myslím že i lidé zvenčí vycítí rozdíl, kdy se jim ještě snažíme vyjít vstříc a kdy se jim už prodáváme pod cenou, a snaha „zlidštit“ víru znevažováním jejích témat může ty, které se snažíme oslovit, přivést k paradoxně k názoru, že křesťanství je vlastně o ničem.

 
 
TÉMA
 
 
 

 
Diskusní fórum k článku Kristus vykoupil i city:    | vložit příspěvek |