„Všimli jste si někdy úžasně smutných rybích očí? Ryba, toť snad i židovská duše, zavržená, ze všech nejnešťastnější, a právě proto němá. Do ryb se vtělují duše od tváře Hospodinovy zahnané, protože potupily bližního, a může je vysvoboditi jen zbožný Žid, sní-li je zbožně o jednom ze tří šábesových jídel...“ Tak to alespoň píše Ivan Olbracht v příbězích o Goletu v podkarpatském údolí. Další spisovatel, Isaak Babel, ostatně tvrdí, že sobotní ryba s křenem je tak výborná, že kvůli ní „stojí za to přestoupit na židovskou víru“. Nadívaný kapr, štika nebo treska se jako „gefilte fisch“ s nádivkou z vajíček, cibule, mandlí, rozinek, octa a pepře odnepaměti podávají na ažkenázském středoevropském stole; maghrebská sefardí receptura nezapře orientální kořínky a servíruje se s pálivou omáčkou „chreime“, umíchanou z rajčat, papriky, cibule, česneku, čili a koriandru. Pozdější symbol křesťanství je v židovské tradici coby znak plodnosti a hojnosti královnou každé sváteční večeře už od starozákonních časů. Zatímco šupinaté „plody moře“ a římskou kvašenou rybí omáčku si tehdy Izraelité museli kupovat od fénických obchodníků z Týru, ve sladkých vodách řeky Jordán a hlubinách Genezaretského jezera žilo přes čtyřicet druhů „všelijakých duší živých, hýbajících se, kteréžto v hojnosti vydaly vody podle pokolení jejich“. Kaprovité oploutvence nebo kinneretské sardinky tu do sítí chytalo i pozdějších dvanáct „rybářů lidí“. Úlovku, kterým Ježíš nasytil zástupy – s příznačným názvem tlamoun galilejský – se mimochodem dodnes přezdívá „ryba svatého Petra“. Ale když si ji jako učedníci ugrilujete s polevou z medu a granátových jablek a česnekem, dám krk na to, že svou dobrou chuť nezapře.