ročník 51/2010:
                   
106Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Uvolněte se, prosím!
Uzdravení jako metafora odpuštění
Tancuj, křič a prozpěvuj!
Kristus vykoupil i city
Plačte s plačícími
SOS rodina: Plzeň - Rokycany a zpět
Sexualita je dobrý Boží dar
Univerzální uklízeči v Horském domově
Kdo to zařídí, kdo je pozve????
Kam z vršku?
Život v Centru dění
Až do smrti?
Ani ryba, ani rak?
Hope
Oko nad Prahou
Já to doufejme ňák zmáknu
Všimli jsme si 06
I evangelíci sportují!!!
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
JÁ TO DOUFEJME ŇÁK ZMÁKNU
Klára Schneiderová

Neapolské předměstí, konec 80. let. V místní škole zadává Marcello d'Orta svým desetiletým žákům slohové cvičení. Za rok odjede na sever a literární výplody svých svěřenců vydá jako knížku. Začtěte se do ní a pochopíte, co znamená besteller a dobrý učitel. Neapolský rodák v Arzanu kantoroval 10 let a své děti znal jako své boty. Věděl, koho „nejvíc zaujal konec světa, protože se nebojim, jelikož a protože budu už alespoň sto let mrtvý“ takže „to doufejme nějak zmáknu“, i když „v naší škole rozkazuje školník“, který je „tak trochu kamorista a všichni se před ním třesou“ a „na procházku ulicemi města radši na procházku nechodím“, protože „v Casavatore se zabíjí pro každou volovinu.“ I takové trudné vyhlídky ovšem dokáže mladý pisatel zkrotit odzbrojujícím prohlášením, že „třetí svět je ještě mnohem třetější než my“. A tak, i když je rodné Arzano „smradlavá díra“ a „v Neapoli umřeš, zatímco když jedeš do Švýcarska (které mimochodem „sousedí se Švýcarskem, Itálií, Německem, Švýcarskem a Rakouskem“) tak „umřeš pozdějc, nebo zůstaneš naživu“, sny malých taliánků se prozatím točí kolem koncertů Madonny, rodinných výletů na pláž či svátečního stolu se sicilskými trubičkami a šumivým gragnanem, (nicméně „i když bývá při masopustním reji veselo, já po lidech shnilá vajíčka neházím, protože nejsem tak pitomá jako Giustino“) a jejich hrdinou zůstává nezaměstnaný táta nebo maminka, která „se pro nás objetuje k smrti“ a „když doma nejsou peníze, dělá jako kdyby nic“, ale „když jí to někdy popadne a pohádá se s tatínkem, vždycky vyhraje“. Stejně jako tahle knížka, jejíž vtip, upřímnost a opravdovost dělá dlouhý nos na bídu, mafii i prohranou fotbalovou ligu – alespoň na papíře.
 
 
RECENZE
 
 
 

 
Diskusní fórum k článku Já to doufejme ňák zmáknu:    | vložit příspěvek |