ročník 51/2010:
                   
109Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Prásknout, či neprásknout?
Uzdravení jako metafora odpuštění, 4.část.
Čas na pravdu???
Za všechny poklady světa
Člověk neví, co je lepší
Co vzala voda
Na cestování mě baví cestovat
Náboženství a válka ve znamení kalicha
Vztah jako vinylová deska
Vytáhnout paty aneb Heidelberg
Být, či nemít
Gilead
Relationships
Zhmotnění hlasu lidu
Všimli jsme si
Informatorium
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
BÝT, ČI NEMÍT
Alžběta Matějovská

Čekáme miminko! Mísí se v nás tolik emocí, kolik nikdy. Najednou už jsme velcí, musíme se chovat jako dospělí a zodpovědní. Uzpůsobujeme se novému životu. Ale není to jen utlačování svých potřeb. Máme něco, co vzniklo z nás dvou! Naše miminko je naprosto nenahraditelné ojedinělé a unikátní. „Žena a dítě se stanou mužovým vlastnictvím a na jistém stupni hospodářského vývoje mohou být vlastnictvím velmi cenným.“ S čekáním miminka však přichází i velká obava: „Bude zdravé?“ A tak honem spěcháme k lékaři, který provádí tisíce nejrůznějších testů, ať chceme nebo ne. Někdy tedy musíme bojovat s otázkou, zda nechat človíčka žít, či ho „netrápit“. Můžeme si však vzít takové rozhodnutí na sebe? Můžeme říct o někom, že nemá žít? Ne! To smí přeci jen Bůh! A navíc, když plodu odmítneme nárok na život, nevíme, jestli by přeci jen nebyl nakonec v pořádku, stejně jako nevíme do poslední chvíle, že je ten „zdravej“ plod vlastně nemocnej. Jsme na tom totiž úplně stejně jako před sto lety. Ani dnes nemáme nárok na to něco měnit, ani tehdy jsme netušili, co se může všechno za těch devět měsíců stát.
A pak to přijde, jednoduše se nám narodí nový život! Naprosto bezbranné tělíčko hmoty, které teď potřebuje jen teplo, jídlo a maminku. V tu chvíli jsme najednou dospělí. V kolika věcech jsme stejní jako dřív! Jen dřív se používala trouba a dnes inkubátor. Dříve lidé „nezabíjeli“ děti před porodem, ač to mělo za následek častější smrt malých dětí. Příroda si dokázala poradit sama již tenkrát. Jen dnes se jí do toho pleteme, protože zapomínáme, že nejsme pány tvorstva my, ale Bůh! Ne my, ale Bůh!
 
 
KDYŽ SI DĚDA BABIČKU NAMLOUVAL
 
 
 

 
Diskusní fórum k článku Být, či nemít:    | vložit příspěvek |