Rozhovor s farářem Jardou Pecharem z ČCE Praha Braník. V německých církvích se mluví o církevním rozvodu, jak je to u nás?
Rozvod v kostele – není to nějaká provokace?
Určitě by to provokovalo, ale jde tu o víc, než jen o provokaci. Naše církev připouští rozvod a následný nový sňatek. I takovým sňatkům žehná a je to tak po mém soudu správné. Žel – doprovází manžele jen v okamžiku radosti. Radovat se s radujícími nebývá tak těžké, jako plakat s plačícími. Myslím, že manželstvím, která prožívají nějakou krizi, církev hodně dluží.
Jistě, že na první místě je snaha, aby manželství vydrželo. V okamžiku, kdy ale dojde k rozvodu u soudu, tak není na co si hrát. Následný „církevní rozvod“ by byl okamžik, kdy ti dva v osobním pokání vyznají před Bohem i církví své selhání a neschopnost dostát tomu, co si kdysi slíbili. Sbor spolu s nimi bude v modlitbě prosit Boha za odpuštění. Farář a sbor se za ně bude modlit, aby měli sílu obstát příště, protože kdo již jednou řešil partnerskou krizi rozvodem, je ve větším pokušení toto řešení příště volit unáhleně.
Třetí přínos vidím psychologický. Farář v přípravě na obřad může sloužit jako prostředník pro rozhovor, aby si ti dva dokázali přiznat, že žádný rozvod není způsoben jen jednou stranou. Stává se, že i po rozvodu bývalí manželé zůstávají přáteli. Jen už moc dobře vědí, že pro manželství se k sobě nehodí. Při vší špatnosti rozvodu je toto snad nejmenší zlo.

Proč po tom někdo touží?
Ve svých životech potřebujeme rituály. Bylo by to jakési formální ukončení vztahu. Pro srovnání – v některých kulturách takto oficiálně fungují zásnuby i s jejich zrušením, s vrácením zásnubních prstenů apod. Takové jasné slovo pročistí vztahy. Ti dva se pak dál potkávají v běžném životě, ale vědí, že cosi skončilo.
To formální přijetí jejich rozvodu sborem je pak i signál pro církev – oba jsou viníci a oba to přiznávají. Máme rádi černobílé vidění a je tak snadné na jednoho z partnerů nasadit psí hlavu a z druhého udělat lilium. Nikdy to ale není tak, že by jeden se už neměl v kostele ukazovat, protože „on za to může“.

Souhlasíš, máš nad tím otazníky?
No – váhavě souhlasím. Nechtěl bych, aby to celé vyznělo jako schvalování rozvodu. Manželství bylo a je zásadně nerozlučitelné. Rozvod – to je něco jako amputace nohy, ruky, ledviny a půlky plic. Prostě tragédie – jen je to někdy tragédie menší, než kdyby ti dva měli dál žít pod jednou střechou. Když máš v noze sněť, je lepší ji uříznout. To ale neznamená, že amputace je dobrá. Je to jen menší zlo, než žít dál s něčím, co tě velmi záhy zničí. Nutit k životu v nějakém nefunkčním vztahu (a opakuji – jde o vztah lidí "světsky" rozvedených!) by bylo právě něco takto zničujícího.

Jak by prošel církevní rozvod v katolické církvi?
Manželství je u katolíků z principu nerozlučitelné, ale čas od času se zjistí, že to manželství vlastně nikdy nebylo. Že jen okolí žilo v jakési iluzi. Typicky se jedná o případy svateb z donucení, či svatebního slibu vylákaného podvodem. Těch možností je ale víc a jednou z nich je psychická neschopnost v manželství žít. Tady se otvírá široké pole k přemýšlení, nakolik je života v manželství schopen alkoholik, gambler, hysterka... Psychická nemoc člověk do základu změní a ne každý unese žít vlastně s úplně jiným člověkem. Říct, že tím pádem manželství nebylo uzavřeno, mi nesedne, ale evangelická tradice je v tomto svobodnější.