„Nemám chuť se o tom bavit.“, nebo „Až budu mít čas a chuť…“, či „Na to si nech zajít chuť.“ jsou obvyklé věty, které používáme, aniž bychom něco ochutnávali a dávali do úst. Nepoužijeme ani jeden náš chuťový pohárek. Vždy je ale v oné chuti schovaná jakási touha, prostě něco, co nás pohání udělat to a to.
Představte si, že jste pár dní nic nejedli a ucítíte vaši nejoblíbenější pochoutku. Všeho necháte a půjdete vstříc libé vůni. Zde bude vaší touhou naplnit si žaludek. Tak je zařízeno, abyste měli potřebné živiny. (Psům se vyvinul čich lepší, mají tedy protažený čumák s větším množstvím receptorů.) Každá chuť jídla nebo jeho vůně je schopnost rozpoznat molekuly pro nás zajímavého signálu. Signálu teď říkejme třeba knedlo-vepřo-zelo. Dveře z kuchyně jsou otevřené, tedy zachytíte signál. V dutině nosní ve zvláštně uzpůsobeném čichovém epitelu se částice vůně dostane až k čichovým buňkám, které tuto zprávu zaregistrují. Pošlou ji čichovým nervem do mozku. Vy rozpoznáváte…a teď vám dochází, že se máte nač těšit. Mozek aktivuje autonomní nervový systém, který připraví vaše tělo na přijetí dobroty: začnou se vám doslova sbíhat sliny (nervová aktivace slinných žláz) a kručet v břiše (vaším žaludkem začnou zmítat peristaltické pohyby a také vzroste tvorba žaludečních šťáv). Tělo je připraveno.
Obědváte.
První sousto a … „Dyť to neni slaný!“ vypadne z vás (hned po tom neslaném masu). To kousky masa se dostaly k vašim chuťovým pohárkům, chemoreceptorům umístěným na stěnách hlubokých rýh jazyka, a odeslaly informaci o nemastnosti a neslanosti pořádaného jídla. Hned jsou ale vymyty řídkým sekretem z blízkých Ebnerových žlázek, a tak jsou připraveny znovu degustovat a ohodnotit teď již osolené sousto. Na druhý pokus je vše v pořádku a vy si tak užíváte dokonalou chuť, která znovu zpětně podpoří tvorbu slin a pohyb střev. Různé chutě jsou sledovány na různých částech jazyka, aby se chutě v pohárcích „nepomlátily“.
Jste-li sytí, začnete ztrácet chuť k jídlu. A snad tady je smysl půstu. Totiž abyste nepřehlcovali své receptory, protože potom by přestaly rozlišovat, co je dobré a chutné. Rozlišovací buňky se však dají i tříbit.
A ze všeho nejhorší je, když pozbyde chuti sůl. Nepomůžou pak ani Ebnerovy žlázky, nemají co vymývat…