ročník 41/2000:
                   
014Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Zastavení
Nemějte starost
Máte nějaké zásady (vodítko), podle kterých se v životě řídíte?
Jak unést tu tíhu?
Jak se žije s lidmi na vozíku...
Ukrajina
Vévodkyně Alžběta
Třetí půlnoční čaj se podařil
Na nebi Hrdého Albionu
Trosečník
Program zvaný biblický
Biblický program
Reakce potrefené husy
Ústřední státní orgány
Ochrana údajů
Čechomor
Dvě alba
Izák
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
  Křesťanští mučedníci 20. století
Mučedníci současnosti
  Dráža Havlíčková
 
VÉVODKYNĚ ALŽBĚTA    
Ve věku revoluce
 
„Opouštím zářivý svět, ve kterém jsem měla zářivé postavení a se všemi vámi sestupuji do většího a skutečnějšího světa - světa chudých a trpících.“
 
    Těmito slovy se roku 1909 loučila jedna šlechtična se světským životem a pomíjející slávou, aby spolu s dalšími sestrami přijala poslání sloužit Bohu a lidem. Opustila zářivý svět, prodala všechny své šaty a šperky a založila konvent „Marta a Marie“, ve kterém hostila chudé a trpící.
    Touto odvážnou šlechtičnou byla velkovévodkyně Alžběta Ruská.
    Narodila se 1.11.1864 a byla pojmenována po katolické světici Alžbětě Maďarské, která žila na začátku 13. století a byla známá zejména svou obětavostí a rozsáhlou charitativní činností. Podobným vzorem byla pro Alžbětu také její matka princezna Alice.
    Alžběta prošla ve svém životě zajímavým náboženským vývojem - pojmenovaná po katolické světici, pokřtěná v církvi luteránské, vychována v církvi anglikánské a svatá v církvi pravoslavné. Dokázala všechny tyto křesťanské tradice ve svém životě vzácně spojit, aniž by kteroukoliv z nich opovrhovala, neboť měla za to, že „všichni křesťané  jsou  děti Kristovy.“
    Roku 1884 se Alžběta provdala za velkovévodu Sergeje Alexandroviče, pátého syna cara Alexandra II. Odstěhovala se z viktoriánské Anglie, kde po smrti své matky pobývala na dvoře své babičky královny Viktorie, do carského Ruska a tam vedla poklidný, ničím nerušený šlechtický život. Vše se však změnilo roku 1904, kdy vypukla rusko-japonská válka. Alžběta neváhala a okamžitě zřídila v „posvátném“ Kremlu, kde její manžel vykonával funkci guvernéra Moskvy, krejčovské dílny a shromažďiště léků a teplého oblečení pro vojáky na frontě.
    Začátkem roku 1905 byl její manžel během nepokojů v Moskvě revolucionáři zavražděn. Alžběta se od té chvíle zcela uzavřela do sebe a svůj život odevzdala Bohu.
    A zde jakoby začíná život světice:
    Několik dní po smrti svého manžela navštívila ve vězení jeho vraha, dlouho s ním mluvila a nakonec mu věnovala  ikonu.
    V létě 1905 zřídila ve svém sídle nedaleko Moskvy nemocnici pro válečné raněné a také se rozhodla založit dům modlitby, práce a milosrdenství. Vadilo jí totiž, že pravoslavné řádové sestry kromě háčkování nedělají nic praktického a na druhou stranu nově vznikající zdravotnické instituce byly z větší části ateistické.
    Založením domu „Marta a Marie“ se Alžběta chtěla těmto extrémům vyvarovat, usilovala o spojení obou tradic jak klášterní, tak ošetřovatelské. Proto také svůj nový domů a společenství, které kolem něj vzniklo, pojmenovala „Marta a Marie“, aby tak zdůraznila, že služba Marty, která „si dělala hodně starostí a trápila se pro mnoho věcí“  je stejně důležitá jako „služba“ Marie, která „seděla u nohou Ježíšových a poslouchala jeho slovo“. Jedno bez druhého zkrátka nejde.
    Alžběta se snažila v pravoslavné církvi obnovit diakonský úřad pro ženy, který se z církevní praxe, vzhledem k postavení žen ve středověku, vytratil a roku 1909 dosáhla jakéhosi kompromisu. Moskevský patriarcha totiž zřídil „řád sester milosrdenství a útěchy“ a Alžbětu jmenoval jeho matkou představenou.
    Velkovévodkyně nyní vedla velmi asketický a oddaný život  spala na dřevěné posteli bez matrace, často jen tři hodiny, protože noc strávila buď v kapli nebo s nemocnými. Zřídila také knihovnu a vývařovnu pro chudé, nechala vystavět byty pro mladé dělníky a studenty v nouzi a založila kliniku pro ženy s tuberkulosou. Její životní filozofií bylo vzbudit vědomí Boha ve společensky vyvržených a odstrkovaných, se kterými se denně potkávala. S oblibou říkala, “že obraz Boha může být někdy zastřen temnotou, ale nikdy nemůže být zcela zničen.“ Každou neděli po nešporách pořádala diskuse, které přilákaly mnoho lidí, protože    v tehdejším Rusku nebylo zvykem o věcech víry mluvit veřejně.
    Zlom přišel až v r.1914, kdy vypukla 1. světová válka. Alžběta ji prožívala jako  osobní tragédií, neboť část její rodiny stála na straně Německa a druhá na straně Anglie a Ruska. Navštěvovala nemocnice a utěšovala raněné z obou táborů, což jí přineslo kritiku veřejnosti a nařčení z kolaborace. Když kráčela po ulici, lidé na ní s chutí házeli kameny a v Moskvě se šířily pomluvy, že se v „Martě a Marii“ ukrývají němečtí špioni. V důsledku toho se zhoršily Alžbětiny vztahy s carskou rodinou, která v té době navíc procházela značnou krizí. Krize dospěla tak daleko, že r. 1917 byl car Mikuláš II. donucen abdikovat. Od té doby revolucionáři pravidelně přicházeli do „Marty a Marie“ hledat německé zbraně a několikrát se dokonce pokusili Alžbětu zatknout. Alžbětě přicházely z celé Evropy nabídky exilu, dokonce i německý císař ji několikrát nabízel útočiště, ale Alžběta trvala na tom, že svůj konvent neopustí.
    Během tzv. říjnové revoluce roku 1917 se bolševici chopili moci a jejich prvním krokem bylo vyvraždění carské rodiny - 17.8.1918 byl v Jekaterinburku zavražděn car a jeho nejužší rodina a následující noc byl zbytek carské rodiny, spolu s Alžbětou, nahnán do opuštěného  lomu nedaleko Alapevska.
    Z výpovědi jednoho popravčího se dozvídáme o průběhu té děsivé hromadné popravy:
    „Nejprve jsme do lomu svrhli velkovévodkyni Alžbětu a poté její spolusestru z konventu, slyšeli jsme šplouchání vody a hlasy, postupně jsme tam svrhli všechny muže a opět jsme slyšeli hlasy; znamenalo to tedy, že se neutopili. Museli jsme do šachty hodit granát. Vybouchlo to a bylo ticho. Ale ne moc dlouho. Za chvíli se ozval nářek. Hodili jsme tedy druhý granát a najednou se zezdola ozval zpěv. Zpívali modlitbu: „Hospodine, zachraň svůj lid“. Už jsme neměli další granáty, tak jsme šachtu zasypali štěrkem a kamením. Jejich chorály však stále stoupaly vzhůru skrze prach a padající kamení. Za chvíli zpěv ustal a bylo ticho. Běželi jsme do vesnice a rozhlásili, že carskou rodinu uneslo několik  neznámých  osob.“
    Teprve v listopadu roku 1918 byla šachta odkryta a vyšetřování ukázalo, že Alžběta dopadla na okraj šachty a ač byla vážně zraněná, snažila se ještě v poslední chvíli svého života pomoci princi Ivanovi - obvázala jeho ránu svým kapesníkem. Až poté zemřela. Byla pohřbena v kostele sv. Máří Magdalény v Jeruzalémě   a roku 1984 uznána Ruskou pravoslavnou církví v zahraničí za svatou, v roce 1992 byla uznána za svatou také  Moskevským  patriarchátem.