Bratrstvo - evangelický č@sopis pro mládež

Už je to tu zase, řidiči autobusů stojících v Poličce před ČD se nestačí divit, kam ty davy lidiček silně připomínajících velbloudy míří. Ochotně ovšem prodávají jízdenky a k mému údivu se pak naplněný autobus opravdu dá do pohybu a udělá nám okružní jízdu nádhernou Vysočinou. Za notnou chvíli strávenou debatou a pozorováním ostatních pasažérů se před námi objevuje idylické městečko, Jimramov jak na dlani. A to už se strkáme a dáváme přednost při snaze o co nejkorigovanější výstup. Autobus odjíždí, řidič notně uklidněn, etapu č. 1 – příjezd – jsme úspěšně zvládli. Co bude dál?
     Následuje přímý atak vchodu parku Budník (nebo Bludník – zabloudit při noční cestě na záchod se mi podařilo) a úsměv se rozprostřel na tvářích spokojených pořadatelů. A hned na úvod – malý dáreček, barevný pásek pro platiče. Dokonce i možnost výběru – červený, oranžový nebo zelený, jak je komu libo. I toto praktické „kroužkování holubů“ jsme překonali a začalo hledání místa pro naše nocležiště – stan. Bludník je vlastně maličký, ale i tak se ke mně začla hlásit kupa přátel a já se jen zmohla na klasickou větu: „Co ty tady děláš?” Otázka spíše měla znít, co já tady dělám – a odpověď: chtěla jsem se zúčastnit festivalu, vychvalovaného i zatracovaného, chtěla jsem na vlastní kůži zažít onu „pohodovou atmosféru“ a pokecat s přáteli nad hrnkem voňavé irské kávy v pauze mezi jednotlivými kapelami.
     Jimramov to ovšem není samozřejmě jen hudba. I milovníci divadla a filmu si zde letos přišli na své – promítaly se 2 filmy: Intimita a Přízračný svět. Oba měly hodně do sebe.
     A pak už to hlavní – HUDBA. Na pódiu, které mi silně připomínalo letní kino v zapadlé vísce, se vystřídal nespočet kapel různých stylů, kvality, hlasitosti a oblíbenosti. Kdo chce jejich seznam – ať si od někoho, kdo tam byl, sežene festivalové noviny či program, kde je celý i s krátkou přiléhavou charakteristikou. Vrcholem pátečního večera byl bezesporu koncert “sjezďákům” známé kapely Traband. Krev se rozproudila v žilách, těla se začla do rytmu kývat a za chvíli nebylo na place před tribunou volného místa.
     A tak to nebylo jen u Trabandu, na parketu se stále tužilo pár nadšenců, kteří kapele dodávali chuť hrát. Hudba hrála až do tří do rána a v tuto brzkou hodinu jsem pak v pátek i v sobotu padla do spacáku; a to se to spalo, jak u Broučků.
     Ty dva dny uplynuly jako voda v řece, která byla mimochodem velmi studená – jen pro otužilce. Na nedělní bohoslužby dorazilo včas pouze pár lidiček, ostatní ještě dobíjeli energii zdravým spánkem a do kostela přišli přesně včas na kázání.
     Zážitků mnoho, mám zas na co vzpomínat, a díky všem pořadatelům, kteří s tím měli plné ruce práce.
     Podívejte es na: http://www.klubslunicko.cz •