ročník 50/2009:
                   
084Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Nestydatost pěti kruhy nepřikryješ
Bóaz podpoří Rút
Intimita – stud – nestydatost. Gen 4,19-24
Dřív než bude pozdě
Královská odměna
Lev a notes
Křesťanství a násilí II
I v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho
Metoda dialogu
Marcel Kříž
Biomaso? Ne! Biomasa! (2. díl)
Spotřebitelský úvěr na věčnou oplátku?
Místo kulometu krumpáč
Z Čech až na kraj Moravy ....
Neopouštěj mě
Ratatouille
Střípky cuatro
Auta vjíždějí do lodí
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
 
DŘÍV NEŽ BUDE POZDĚ
Samuel Titěra

"Petře! Sedni si! Vrať na svoje místo a přestaň vyvádět! Matěji, co zas chceš? Ne, nemůžeš jít hrát fotbal, a přestaň kopat Míšu pod stolem. Natálko, nestrkej si tu tužku do nosu, kdo ví, kdo ji cucal před tebou." Se vším tím je celkem snadné se vypořádat, protože jde o vyrušování nebo jinou, snadno definovatelnou nezdobu. Děti většinou vědí, že rušit ve škole je špatné. Když se jim to zatrhne, nebrání se.
Pak ale přijde chlapec a do očí učiteli lže. Dost průhledně. Je potrestán a jeho matka si přijde stěžovat. Prý: to jste ho musel nějak vyprovokovat. - Jak to, vyprovokovat? On mi prostě lhal do očí! - On nikdy nezlobí sám od sebe, to je asi vaše chyba. - Ale on nezlobil, on mi lhal! - No dobře pane učiteli, v čem je tedy problém?
I v případě, že jde jen o zlobení, je potřeba dát pozor na jednu věc: přečin okamžitě a jasně pojmenovat, utnout v zárodku a nedovolit mu jen tak zapadnout. Děti pořád zkouší, kde jsou hranice jejich možností. Když jednomu jednou něco projde, příště už se těžko obhajuje, proč by to projít nemělo.
Není to jednoduché vždycky, protože učitel přistupuje k dětem až v druhé linii. Pokud dítě předem ví, že rušit nebo prát se ve škole je špatné, poměrně snadno se mu to zakazuje (a ono bez váhání přijme případný trest). Když však v rodině panuje přesvědčení, že zlobení je jenom obranná reakce a lhaní je jen druh svobody projevu, učitel už toho moc nezmůže. Ledaže by ho snad dítě bralo vážněji než své rodiče...
V základu by měl být rozdíl mezi tím "co je špatné" a tím "co mi projde". To první je záležitost vnitřního nastavení. Co můžu nebo co mi projde, to je jen otázka vnější situace. Když se nikdo nedívá, můžu krást farské hrušky nebo vyhazovat pytle s odpadky do škarpy, i kdybych stokrát věděl, že to je špatné. Ono to člověku prostě nedá. Nejen děti rády zkouší, co z toho špatného je možné, tolerované nebo dokonce dovolené. Je to někdy docela vzrušující. Přistižený se většinou bude bránit, že ostatní to dělají také, že to bylo jenom trochu, že to není nikde písemně. Neřekne vám "no a co, to přece není nic špatného". Pokud řekne, je to průšvih.
Ten zmíněný chlapec ale na tom byl jinak. Možná byl skutečně zoufalý, protože byl potrestán za něco, co mu nepřišlo špatné. Neřekl pravdu. Ale to přece není problém, a maminka si to taky myslí. To jen ten zlý učitel mu brání říkat si, co chce a co cítí.
Nakolik si představu o tom, co je špatné, děláme podle toho, co nám nebo někomu prošlo? Pokud vás nikdo nikdy nepotrestal za lež nebo čurání do bazénu, je to klidně proto, že nebylo třeba - neudělali jste to. Prostě víte, že se to dělat nemá. Stačilo, že jste viděli a slyšeli, že tohle vaši rodiče (babička, kamarádi, Mirek Dušín, prostě autority) nedělají a navíc odsuzují. I kdybyste někdy podlehli, budete se cítit špatně. Vzor lidí, kterých si vážíme, v nás vypěstoval povědomí o tom, za co se stydět a za co ne. Samozřejmě se to někdy nepovede. Přehnaná autocenzura dovede pěkně mučit, ale bez svědomí je to ještě horší - zejména pro okolí.
A pak je tady ještě jedena věc. Když někdo provede špatnost, uvědomí si to a pak jí lituje, může dostat milost. Nebo být mírněji potrestán. Je tady lítost, zmírnění nebo odpuštění přichází od trestající autority. To ale neznamená, že to "prošlo", i když to tak může vypadat. Odpuštění je báječný vynález, ale musí jít ruku v ruce s přísností.
Rodič, který nic z lumpáren svého výlupka nepovažuje za špatné, neodsuzuje a netrestá, dláždí chodník do pekel nejen sobě a svému dítěti. Je to jen dítě - ale z dětí rostou dospělí. A ti jsou o moc horší. Je neštěstím první kategorie, když si někdo usmyslí, že všechno, co komu kdy prošlo (nikdo to neviděl, zapomnělo se na to, nejde to dokázat), není špatné. Problém je na straně obecné autority, která nechává zapadnout věci hodné odsouzení, ale zejména ve výchově a rodičích - pokud budeme na děti láskyplně cukrovat, že dobré a špatné je pouze věcí jejich nálad a choutek, dobře nám tak. Generace příštích řidičů, politiků a businessmanů bude ještě horší než ta současná.
 
 
TÉMA
 

 
 
KRÁLOVSKÁ ODMĚNA
 
Jednou přišel k paláci člověk, který si velmi přál uvidět dobrotivého panovníka.
U bran paláce potkal vysokého úředníka.
“Jaký neseš králi dar?” zeptal se úředník přísně.
“Ó pane, jsem nezámožný a nesu jen maličkost. Rád bych však krále spatřil na vlastní oči.”
“To se ti může vyplnit. Ale pamatuj si, že cokoliv od krále dostaneš, z toho mi musíš dát polovičku.” /.../
Pak se objevil ještě nejnižší úředník, potom důstojník, pak voják a nakonec králův komorník. A každý si vyžádal svůj díl.
Teprve pak se ten člověk dostal před krále. /.../
“Prosím, abys mi dal vyplatit sto ran holí!”
Nastalo ticho, pak vypukli všichni v smích. Takové přání ještě nikdy neslyšeli. /.../
“Když je tomu tak, nedá se nic dělat,” řekl král. “Slib je slib, ale ty jsi, příteli, blázen. Přineste hůl!” Komorník přinesl hůl a už se chystal začít svou práci, když ten člověk zvolal: Počkej, málem bych zapomněl, že polovinu králova daru musím dát vysokému úředníkovi, který mě do paláce pustil.”
Vysoký úředník hrozně nerad šel před králův trůn a přijal s hlasitým nářkem padesát ran. Sotva odlezl z královské síně.
“A teď tedy dostaneš polovinu ty,” řekl král, překvapený tím, co právě viděl.
“Rád bych, ó pane, ale tvá odměna mi nenáleží. Čtvrtinu jsem musil slíbit nižšímu úředníkovi. Ať si pro ni přijde!”
Přivedli jej a na místě mu ji vyplatili na záda.
Král už pochopil a pobízel komorníka, aby platil pořádně. Sotva střední úředník svou odměnu unesl.
“A teď?” zeptal se král, zvědavý, kolik ran zbude pro toho návštěvníka.
“Teď patří osmina nižšímu úředníkovi, pak ještě čtyři rány důstojníkovi, dvě rány vojákovi, co stojí přede dveřmi...”
“A poslední tobě!” zasmál se komorník.
“Nikoliv, poslední tobě, protože i ty jsi mi řekl o podíl na královské odměně!”
 
 
LITERÁRNÍ CITACE