ročník 38/1997:
                   
978Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Předsádka
Další rundu?
Rozčiluje vás nějaká hudba?
Bach a Mozart jsou bombeři
Zpěvníček mládeže k vážné hudbě nepřivede
Otevřeno Jimramov 97
Rastafariánské hnutí III - Teologie i styl života
Tak trochu o povodních...
Možná za deset, možná za padesát let
Bál v Pržně
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
TAK TROCHU O POVODNÍCH . . .
 
Psát o povodních letošního léta je nošení dříví do lesa nebo spíš přilévání vody do Moravy. Ale přesto píšu. Byl jsem týden na brigádě v Otrokovicích a člověka to nějak změní nebo poznamená. Pak sedíte a říkáte si: „Co to asi udělalo s těmi zaplavenými, jak to oni vnímají?“
     Kdysi malebný kout Otrokovic, domky z červených cihel postavené panem Baťou, kolem zahrádky. Každý patrový domek pro jednu rodinu. Inu kapitalismus. Komunisté je leckde přepůlili, takže se tam vešlo více lidí. I tak se dá řešit bytový problém. Jenže dneska to už je celkem jedno. Přivážejí nás auty. Na příjezdové komunikaci nás zastavuje policista. Pracovník Adry ukazuje povolení ke vjezdu. Projíždíme ulicemi, které připomínají páchnoucí stoku. V zadku ještě pobolívá gamaglobulinová injekce, v kapse nafasovaných montérek máme pracovní rukavice, takže se cítíme neohroženi jak středověcí rytíři v brnění. Zastavujeme před budovou, která byla „předtím“ tělocvičnou. Podivně zkroucená parketová podlaha je pokrytá černým bahnem. Trháme parkety a prkna, nosíme vše ven, naše brnění dostává první rány: Jak si otřít pot z čela, když máte rukavice od kontaminovaného bahna? Jak si sundat rukavice a nezamazat si přitom ruce? Jak pracovat, aby vám bahno nestříklo do úst? Čím ošetřit poranění od všudepřítomných hřebíků? Nejsme už rytíři. Jsme maličcí mravenci, kterým někdo šlápl do mraveniště a oni se snaží zachránit co se dá. Z tělocvičny odnášíme a vyhazujeme veškeré vybavení. Též klavír už těžko kdo dá dohromady. Kdosi na obnažené struny zahraje poslední tklivý akord.
     Později někteří odcházíme pomáhat do domků ke konkrétním lidem. Pracovnice městského úřadu nás vede na místo. Pracuji u pana Skyby. Starému pánovi voda zatopila jen sklep. Měl štěstí. Dokončujeme vyklízení spolu s panem Roháčkem, školníkem 18. základní školy ve Zlíně, kde jsou ubytováni evakuovaní lidé. Ona pracovnice městského úřadu se jmenuje Jitka Skoumalová a je už také v pracovním. Pomáhá nám i její kamarádka Zdenka Hlobilová, jejíž prarodiče mají zatopený domek. Po obědě, který trval zbytečně dlouho, pokračujeme u starších manželů, kterým voda mimo jiné odnesla dřevo k sousedům. Házíme ho přes plot. Dřevo je na svém místě. Ještě štamprli slivovice a jede se do Zlína. Jsem poněkud nejistý ohledně účelnosti práce Adry. Tato organizace vykonala mnoho dobrého, ale mám dojem, že některým jejím představitelům šlo hlavně o slávu a prestiž organizace samé. Lze doložit výroky typu: „Musíte si mýt ruce v chloraminu, aby se neřeklo, že někdo z Adry dostal žloutenku“ apod. A když se na druhý den v Adře vstávalo v šest, aby se v sedm mohlo vyrazit do práce, přičemž doprava přijela po osmé, aby se o půl deváté vyrazilo a bylo u domků o třičtvrtě hodiny dříve než přijel autobus s jejich evakuovanými obyvateli, rozhodl jsem se, že se přesunu na 18. základní školu, kde měli pro brigádníky připravenou jednu třídu. Společně jsem mohl jezdit s obyvateli zatopených částí autobusem do práce i z práce. Večer slavíme narozeniny pana Skyby. Skvělé duo Skoumalová Roháček zajišťuje dárek a oslavu. Pivo je z humanitární pomoci a dárek také nemůže být tak honosný, jak by se slušelo k 78. narozeninám. Ale pan Skyba přesto neutají své slzy. Vypráví o svém mládí a vůbec o životě.
     Další dny pracuji u Hlobilů. Před měsícem dostavěl jejich syn garáž. Ta byla zatopená celá. A dům mají stejně jako většina ostatních zatopený až po první patro. Stačilo málo a voda byla až tam. Škrábeme malbu, natíráme Savem, vynášíme zatopené věci, spotřebiče, které snad půjdou zachránit, nakládáme na dodávku. Spolu se Zdenkou odnášíme kapra uloveného na zahrádce do rybníka. Tam, kde ho pouštíme do vody, byla za normálních okolností cesta, pláž a hřiště minigolfu. Ale možná je to pomluva, já tam nic takového neviděl. Armáda spásy přivezla polévku a kávu. Jeden bodrý muž stojící frontu na polévku oznamuje svému sousedovi: „Kdyby mi někdo před měsícem řek', že budu stát frontu na polívku u Armády spásy, tak ho nakopu do prdele“. Polévka došla. Nevadí, kávy je dost a něco teplého do žaludku vám udělá radost.
     Podle homeopatické zásady, že se podobné léčí podobným, odstraňujeme následky záplav v garáži. Proudem vody vyháníme ven hnusné lepkavé smradlavé bahýnko. Obdivuji Hlobilových šopu (rozuměj kůlnu). Tato archa Noemova odplula ze svého místa až kamsi přes plot, dvojí klepadla na koberce a skleník. Za tímto Araratem přistála, podivně nachýlená v jakési rozverné agónii. Na zatopené zahrádce plují malí kapříci. Bude jich škoda, voda klesá a za den za dva leknou v bahně. Klesající voda odkrývá záhadu. Šopa je za skleníkem, na místě, kde byla, není nic, jen na chodníčku vedle místa, kde stávala šopa, je plechovka s vymáchaným štětcem. Prý tam byla i „předtím“. Inu, jsou věci mezi nebem a zemí. Anebo že by byla přilepená barvou?
     Od přilehlého půldomku se šíří hrozný puch. Pan Pektor nevydržel, oblékl skafandr (gumový oblek po prsa, patrně pro rybáře fanatiky) a vstoupil do svého dosud zatopeného sklepa. Zvenčí mu asistuje školník pan Roháček a ředitel již zmiňované 18. školy doktor Kožela. Pan Pektor otvírá jako Pandořinu skřínku svůj tři týdny zatopený mrazák. Ředitel zvrací, ale přesto statečně odváží jeho obsah do kontejneru. U Hlobilů visí na plotě slepice. Vojsko ji tam asi zapomnělo a bahenní mimikry jí pomohly uniknout pozornosti. Už tam nevisí. Pan Hlobil mladší ji nemilosrdně nacpal do igelitového pytle a odnáší ji kamsi na skládku. Stromy jsou do výše prvního patra jakoby sežehnuté. Spekulujeme o tom, co bylo ve vodě první zátopové vlny. Večer přijíždí na „osmnáctku“ doktor Bartošek. Jede i se svou zdravotní sestrou z lovu. Jsou celí v zeleném. Mají flintu a podivuhodně dobrou náladu na to, že jim voda zatopila ordinaci a už několikátý týden ordinují v terénu. Ředitel je zasmušilý. Poranil se u Pektorů a čeká ho protitetanovka. Přichází i ředitelova žena, která asi těžce nese, že její manžel tráví dlouhý čas humanitární pomocí. Všichni přemlouváme doktora, aby zahrál na piáno. „Tož jen na chvílu“. A doktor hraje několik hodin. Sestřička mi chce udělat radost a zanotuje: „Farářu, farářu, gatě sa ti pářú. Zašij si je niťú, nechoď s holú řiťú.“
     Ráno se vstává těžko, ale byl to také poslední den na „osmnáctce“. Lidé se budou přesouvat do domova mládeže na náměstí T.G.M. Pomáhám s přesunem. Ke škole doráží dodávka pro dětské výživy. Ty dodala Adra za vrčení kamer. Jako na potvoru masové a jako na potvoru na místo, kde nebyly žádné předškolní děti. Ale výživy už tu nejsou. Ostatní dětské domovy byly rychlejší. Kolotoč pokračuje. V domově mládeže není chloramin. Je třeba všechny ubytovat. Jenže stejně, na jak dlouho. Do konce srpna. A co potom? Nikdo neví. Snad nějaké ubytovny hotelového typu. Prý pro čtyřčlennou rodinu asi za šedesát tisíc měsíčně. A státe zaplať. Nebo nějak jinak? Domky budou neobyvatelné minimálně několik měsíců. Co se stane po zimě, nikdo neví. Možná domy spadnou, možná vydrží. Lidé jsou smířeni se vším. Voda jim odnesla skoro všechno. Hromady vyhozených věcí u cest toho byly dokladem. Nejhorší nebylo míjet vyhozené pračky, ledničky a televize, ale všelijaké fotky, panďuláky, audio i video kazety, zkrátka takové ty relikvie. Těm lidem voda odplavila kus života a to není o penězích, domech a hypotékách. Ale lidé jdou dál a žijí. A v Otrokovicích se vypráví tento černý vtip: Pán stojí u domku, kolem něhož stoupá voda. Okolo všichni zuřivě vynášejí své věci jen on je v klidu. Přítomný hasič se diví: „Člověče proč nic nezachraňujete, vždyť vám to voda zničí!“ A pán jen klidně odpovídá: „Tak ať, já mám ještě druhý dům v Troubkách“.
Michal Vogl
 
 
 
 
Diskusní fórum k článku Tak trochu o povodních...:    | vložit příspěvek |