ročník 38/1997:
                   
978Bratrstvo
 
OBSAH:
Titulní stránka
Předsádka
Další rundu?
Rozčiluje vás nějaká hudba?
Bach a Mozart jsou bombeři
Zpěvníček mládeže k vážné hudbě nepřivede
Otevřeno Jimramov 97
Rastafariánské hnutí III - Teologie i styl života
Tak trochu o povodních...
Možná za deset, možná za padesát let
Bál v Pržně
Zprávy a oznámení

Úvodní stránka
Formátovat
pro tisk

Textová verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
Zpěvník Bratrstva
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha
 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL
 
Vyhledávání:



ikonky pro vás
ikonka Bratrstva
detaily

Grafické prvky jsou vytvořeny, nebo upraveny programem GIMP
Webové stránky jsou vytvořeny pomocí html editiru Quanta
To všechno je vytvořeno na počítači s OS Linux!

 
 
 
 
 
MOŽNÁ ZA DESET,
MOŽNÁ
ZA PADESÁT LET
ROZHOVOR S NOROU A JOHNEM MATWAWANOVÝMI
 
Nora s Johnem pocházejí z Angoly. Ještě za koloniální správy John začal studovat na biblické škole, po odchodu Portugalců a nástupu komunisticky orientovaných povstalců k moci však zemi opustili. Nejdříve se dostali do Zairu a odtud po čase do Kanady, kde se jim podařilo zakotvit. John dostudoval v Anglii a stal se baptistickým kazatelem; mimo jiné působil jako kaplan v nemocnici a ve věznici. V době vypuknutí války mezi Hutuy a Tutsii ve Rwandě se rozhodli vzít práci v misijní stanici v Gomě v Zairu a začali pořádat (kromě obvyklé humanitární pomoci) semináře usmíření v nedalekém uprchlickém táboře. Když pak vybuchlo povstání také v Zairu, právě v okolí jejich působiště, odklidili se do Nairobi a netrpělivě čekají, až se situace uklidní a oni se budou moci vrátit. My jsme bydleli čtrnáct dní ve stejném guest-hause a musím říct, že jejich srdečnost, porozumění, víra a vtip nás držely nad vodou při zvykání na cizí, neznámou, možná i nepřátelskou zemi. Zítra ráno (psáno 26.4.) konečně odlétají - nejprve do Rwandy, odkud se snad časem budou moci přesunout do Zairu. Rozloučili jsme se s nimi a položili jim hrstičku otázek - snad vás jejich odpovědi budou zajímat.
 
Pokoušíte se o usmíření dvou kmenů, které ještě nedávno byly navzájem ve válečném stavu, jeden z nich je dokonce obviňován z pokusu o genocidu druhého. Myslíte, že je usmíření takovýchto vin možné, vidíte pro svou práci naději?
     Ukazujeme jim na lásku Boží - v Pánu Ježíši Kristu - která přerušuje řetěz pomsty. Jsme přesvědčeni, že pokud ti lidé nepoznají tuto lásku, milující nepřátele, odpouštějící, je malá naděje na smíření. Zvláště, když je tu pomsta přijímána jako obecně správná odpověď. Pořádáme semináře a sázíme semínka - jak píše apoštol Pavel. „Někdo sází, jiný zalévá, ještě jiný bude sklízet“ - možná za deset, možná za padesát let. Kousek naděje se však ukazuje už teď; například na jednom semináři svědčil pětadvacetiletý mladík - Tutsi, kterému Hutuoté vyvraždili celou rodinu: „Snažím se s nimi usmířit. Myslím, že pomsta nic nevyřeší, odpuštění je lepší.“ Takováto slova bychom od Tutsiho nečekali. V tom je naše naděje, že snad tato nová generace bude mít odvahu ke svědectví a ke smíření a že Afrika bude uzdravena.
 
Pracujete s uprchlíky, sami máte vlastní uprchlickou zkušenost. Vzpomínáte si ještě, jaké jsou pocity uprchlíka?
     Nora: Cítíš se zoufale. Všechno zlé lidi svádějí na uprchlíky. Dokonce i ve škole: Něco se ztratilo - No jo, máme tu uprchlíky! Nikomu nejsi po chuti, ať děláš, co děláš: Máš špatné známky? No jo, uprchlík! Máš dobré? Myslíš si, že budeš lepší než my, ty bezdomovče?! Obviňují tě, ponižují, bojíš se: Co se stane, když udělám to, nebo ono?
     John: První problém je jazyk - nedomluvíš se, nerozumíš. Jsi jen číslo, ztrácíš osobnost a identitu. Včera jsi byl možná vládce, dneska nejsi nic. V novinách čteš: Přišlo 60 000 uprchlíků. V tom čísle zmizí John, Nora, Peter... Jsi zranitelný a vždy podezřelý. Když jsem přešel z Angoly do Zairu, šel jsem pralesem, roztrhal jsem si boty a rozsekal nohy. Dorazil jsem do misijní stanice anglických baptistů. Říkám: „Jsem student biblické školy, baptista jako vy; přišel jsem z Angoly.“ A oni se mezi sebou dohadovali: „Vždyť ani nemá boty - určitě je to někdo z povstalců.
 
Půl života jste strávili v Africe, půl v Kanadě. Znáte sever i jih, můžete srovnávat. Co byste radili Evropanům, co se máme v Africe učit?
     V každé zemi jsou lidé dobří a zlí, není země či kultura špatná jako celek. Procestovali jsme kus světa a můžeme dosvědčit: Čím více kultur zakusíš, tím bohatší jsi. Až přijedete na podzim domů, budete vědět víc než předseda vlády - pokud půjde o Afriku. Protože jste tu byli, žili jste s lidmi, jedli, spali, mluvili. Hlavně se nebojte ptát - když se nezeptáš a jen stranou ohrneš nos, nemůžou ti lidé vysvětlit, proč dělají to nebo ono. Učit se můžeš od každého. Většinou jezdili Evropané do kolonií jako vedoucí. Pracovali a jednali podle své agendy (dokonce i misionáři) a nezajímali se o místní lidi, zvyky a poměry. Neptali se.
 
Původně jsme chtěli položit otázek mnohem víc, ale nakonec jsme se neodvážili zdržovat je od balení. Snad aspoň takovýhle náznak vám poodhalí, čím se lidé tady v Africe zabývají a o čem přemýšlejí.
Povídali si Lýdie a Štěpán Jančovi
 
 
 
 
Diskusní fórum k článku Možná za deset, možná za padesát let:    | vložit příspěvek |