Bratrstvo - evangelický časopis pro mládež         číslo 1   ročník 42
archiv
 
 
Ročník 38/1997 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 39/1998 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 40/1999 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 41/2000 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 42/2001 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 43/2002 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 44/2003 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 45/2004 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 46/2005 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 47/2006 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 48/2007 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 49/2008 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 50/2009 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9  
Ročník 51/2010 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 52/2011 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 53/2012 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5          

 
 
OBSAH:
Zastavení
Blahoslavenství
Z čeho máte v životě největší radost?
Jediné potěšení v životě i smrti...
Co to k čertu je ta Diakonie
Jaroměř a Rokycany
Neděle - nedělej
S nedělí na věčné časy
Čím jest nám neděle?
Honzo, co to vůbec je ten COM?
Malíři
Stanovisko k ČT
Mučedníci současnosti
Maxmilián Kolbe - Ve věku masových vražd
Koncertní písně
Kytice
Pravidla moštárny
Gabriel García Márquez - O lásce a jiných běsech
Ve škole
Tož tvoř
Široširou plání
Zprávy a oznámení

 

Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha

 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL

 
 
 
 
Bože spěchám, i teď, když to píšu, spěchám. Žiju ve světě, kde je všechno strašně rychlé a věci se mění dřív, než si člověk stačí zvyknout. Ve světě bez jistoty. Ve světě, který se na mě dívá očima dneška. Krutě. Kterému se nelíbí moje postava, moje názory. Dej, abych se chtěla líbit tobě. Abych se u tebe mohla ztišit. Opravdově ztišit. K tobě se přitulit, u tebe odpočinout. A moci se na tebe těšit. Až budu s tebou. A budem se radovat. A bude spousta času.   Amen
 
zpět na obsah
 
 
Matouš 5,1 - 16
Blahoslavenství
Jan Keřkovský
 
Když Ježíš uviděl zástupy,
vystoupil na horu. Tam se
posadil - jeho učedníci byli
kolem něj - a řekl jim toto:
 
Blaze vám, kdo nemáte,
na čem byste si zakládali:
s prázdnýma rukama se
můžete mnohem líp chytit toho,
co vám Bůh nabízí.
 
Blaze vám, kdo ještě umíte
plakat a kdo vidíte, co všechno
je k pláči:
právě vám je adresováno
potěšení, které Bůh připravil.
 
Blaze vám, kdo se pro sebe
nedomáháte všech možných i
nemožných výhod a předního
místa na slunci:
vězte, že Boží země, co se o ni
lidi rvou, vám patří celá.
 
Blaze vám, kdo lidem a celému
stvoření tlumočíte Boží
milosrdenství: i vám se ho
dostalo a ještě dostane.
 
Blaze vám, komu srdce
nezcepenělo samou závistí,
 
záští a sobectvím, komu je
nezabednila pýcha a
lhostejnost:
jen do živého a otevřeného
srdce se Bůh dotluče, když
chce vstoupit.
 
Blaze vám, kdo jste přijali do
života Boží pokoj a dáváte ho
dál.
To je přece výsada a poslání
Božích dětí - a to jste vy.
 
Blaze vám, kdo se bijete za
spravedlnost, i když vás to přijde
draho a zle na to do plácíte:
je to přece zápas pro Boží
království, které přichází právě
k vám.
 
Blaze vám, když jste na tom tak,
jak bývali proroci:
když se vám posmívají,
pomlouvají, nestydatě lžou a pronásledují
vás za to, že děláte a říkáte,
čím jsem vás pověřil já, a žijete
tak, jak jste se u mě naučili:
když po vás jdou a je nejhůř,
vydržte to, a dokonce s vnitřní
radostí, vždyť konečný soud
nad vámi vynesu já, a ne oni.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
Anketa
Z čeho máte v životě největší radost?
   
Zdeněk
Bárta

senátor
51 let
 
Největší radost mám, když udělám radost někomu druhýmu.
 
Dan
Pikálek

ved. arcidiecézního
katechet. střediska
29 let
 
Největší radost mám vždy ze setkaní s člověkem, když „přeskočí jiskra“, když si máme co říct, porozumíme si, jsme ochotni něco pro sebe udělat - zkrátka „není dobré, aby byl člověk sám“
 
Jiří
Weinfurter

studentský farář
39 let
 
To asi nemohu tak jednoznačně a absolutně říct o ničem. Ale bez víry a modlitby, bez Krista, by ze mě jakákoli radost hodně rychle vyprchala.
 
Václav
Hurt

armádní kaplan
44 let
 
Z lásky svých nejbližších, své ženy, svých dětí, svých přátel. A pak také z přírody ze slunce, hor, řek a lesů a z modré oblohy, prostě ze vší té krásy, která nás obklopuje.
 
Miroslav
Vlk

pražský arcibiskup
70 let
 
Ze života, skutečně největší radost mám z toho, že žiju. (Ostatní fakta s tím souvisí a vyplývají - mám ženu, kterou miluji, a 6 dětí, mám rodiče, přátele - mám skvělou práci - žiju v této době a v tomto státě. Není všechno ideální. Ani já nejsem bez chyb, ale je mír a cítím svobodu.
Myslím, že lepší místo a čas mi Bůh nemohl vybrat.
 
Táňa
Fischerová

herečka
 
 
Radost mám vždycky, když si uvědomuji, že život je dar a že se mi třeba jen na chvíli podařilo vědomě a s pokorou ho žít. S úctou a láskou k Bohu a ke všem živým tvorům a s vnitřním vyrovnáním.
 
Miroslav
Rada

akademický malíř
75 let
 
Z rodiny a když mohu jít ráno do ateliéru a malovat.
 
František
Radkovský

plzeňský biskup
62 let
 
Z čistého svědomí, které je v harmonii s Bohem. Není to mimořádná, jásavá radost, ale spíše tiché zářivé světlo, pronikající celým životem a dávající mu charakter svátečnosti i uprostřed všednosti.
 
Dušan
Vančura

člen Spirituál
kvintetu, 63 let
 
Ze života jako takového. Tím nemám na mysli jenom svůj život; mám rád, když všechno kolem žije, rodí se a roste, a pokud se nové jaro opět zazelená, budu šťasten. Není to sice má jediná radost, ale zveřejním pouze toto.
 
Lýdie
Roskovcová

synodní kurátorka
65 let
 
Jsem založením optimistická pesimistka: Vždycky se raduji, že věc dopadla lépe, než jsem si představovala. A každý den mne ujišťuje, že Pán Bůh mi vším, čím mne nechá procházet, slouží k dobrému. A to je radost největší, protože trvá.
 
Jana
Trusinová

v domácnosti, matka
osmi dětí, 41 let
 
Z radosti svých blízkých, když sama můžu někomu udělat radost, a teď momentálně mám radost z jednoho narozeného miminka v Holandsku.
 
Michal
Kitta

Farář v Hronově
33 let
 
Největší radost mám z toho, že radost je ovocem Ducha svatého (Gal 5,22). Jinak bych si uždímal ruce na kapesnících.


zpět na obsah
 
 
Katechismus?
 
 
Jediné
potěšení
v životě
i smrti...

Jan Keřkovský
 
„Co je tvým jediným potěšením v životě i smrti?“ ptal se před půl tisíciletím jeden katechismus (to jest taková „učebnice víry“). Odpověď z roku 1563 si přečtěte ve vedlejším sloupečku, ale to až potom. Napřed na tu otázku zkuste teď hned odpovědět sami, po svém.
 
Co vás těší nejvíc?
    Máte odpověď? Docela by mě zajímala - pokud se vám bude chtít, pošlete ji prosím do Bratrstva. Zajímalo by mě, jestli máte nějaké jediné potěšení. A pak: jestli to vaše potěšení vůbec nějak souvisí s vírou. Starý katechismus se s tím nepáral: Odpověď se nauč zpaměti, člověče, a moc nediskutuj. Mně osobně se tenhle postup nelíbí, ale musím uznat, že se jim ta odpověď tehdy docela povedla. Už jen to, že víra pro ně nebyla žádné ty ty ty ani bu bu bu, nýbrž potěšení. Něco závažného, důležitého, jedinečného, a přitom z toho má člověk radost. To je docela dobrý, ne?
    Když se vás někdo zeptá, proč jste křesťan(ka) a proč se scházíte s jinými křesťany (co z toho máte a o čem spolu mluvíte), asi mu žádnou starou odpověď
    z katechismu nebudete citovat - jednak pochybuju, že si nějakou pamatujete (škoda), jednak byste se asi báli, že vás nepochopí. Žel, je to tak: mluvíme mezi sebou jazykem, kterému i my sami občas špatně rozumíme, co teprv ti „zvenčí“...
    Když už nám Bůh ráčil dáti dar zdravého rozumu, pojďme ho užívat ke cti jeho jména (jak praví Komenský v jedné písni). Pojďme si zkusit takovou malou věroučnou inventuru. Naši předkové ledacos vystihli přímo geniálně (a ledacos se jim zas nepovedlo) - co nám po nich zbylo? Zeptal jsem se v evangelické mládeži (dohromady asi čtyřiceti lidí), jak to mají s tím jediným potěšením oni. A jak by - třeba někomu nevěřícímu - řekli po svém, bez katechismu v ruce, co pro ně znamená víra.
 
Víra? To je když...
    Překvapivě velké procento odpovědí (víc než půlka) víru spojuje s životním stylem. Jeden můj kolega nad tím spojením vyjádřil značné rozpaky, copak se dá víře říkat životní styl? Je to oprávněné? Chápu ho, v duchu však slyším námitku svého bývalého konfirmanda: „Co to je za otázku, faráříčku, je to jejich odpověď a tvé cenzuře už odzvonilo.“ Je to fakt, nepíšeme tu učebnici dogmatiky, děláme si jen inventuru. Tak teda životní styl. Ten se ale dá v souvislosti s vírou pojmout aspoň ze dvou stran: jako informace, na čem život stojí (tedy: jaký je základ, ze kterého životní styl vyplývá), anebo jako něco, co je navenek víc vidět (třeba jak se já křesťan chovám a projevuju).
    Co je víra, spíš to první, nebo to druhé? Přečtěte si, co napsali, a hlavně přemýšlejte sami. (Odpovědi mládeže jsem zkrátil a spojil; poznáte je podle toho, že jsou psány kurzívou a jsou „v uvozovkách“).
 
    „Víra - to je síla, kterou dostáváme... Osobní vztah s Bohem, který je víc než přítel. Bůh je pro mne zakotvení v tomto nejistém světě a víra, to je jistota, že nebudu nikdy odmítnuta - díky tomu, že Ježíš Kristus toto odmítnutí za mne podstoupil. Víra je rozpoznání, že tu na zemi nejsem na to ´bahno´ sama. A že život má smysl.“
 
    Tak tedy osobní vztah k Bohu plus vědomí, že žijeme toho času v bahně, ale nejsem na to sám/sama. To je dost nadějná představa, bahno má přece jen své stinné stránky a je dobře nebýt na ně sám. A ještě lepší je, když vím, že se sice docela dost zabahním, ale nemusel bych se nutně utopit. Kdo se někdy topil v mlaskajícím sajrajtu, ten postřehl, že se z něj sám nedostane.
    Křesťanství svou naději v pomoc vnímá dost konkrétně a dokonce ji upřesňuje jmenovitě (pomoc jménem Ježíš, funkcí Kristus).
 
Vy jste tady taky?
    Jak se tak topíme v tom upatlaném neřádu a rozhlížíme se, odkud by nám přišla pomoc, zahlédneme - ale jejej, co se tu plácá podobných individu í jako jsme my! To se podívejme, co nás tu je!
„Víra je spojená s láskou k lidem.“ Víra je „způsob soužití s lidmi, který mne naplňuje radostí ze života, a je to vědomí, že je vždy někdo, kdo mne miluje.“
    Že jsem tak smělý, jaký to je způsob soužití s lidmi, že je z toho radost ze života? Copak vám lidi nejdou na nervy? Jistěže někdy jdou, uznali, a přece: „k víře patří společenství.“
    Aby společenství mohlo existovat, musí si za účelem přežití stanovit nějaká pravidla. O zakotvení už byla řeč, ale k životnímu stylu patří ještě to, jak spolu vydržíme dohromady. A tak se v odpovědích objevila „láska“ (jak by ne) a pak „pravdivost“: třeba v tom, že „křesťan ví, že dělá chyby, a přizná to“. To není tak samozřejmé: Vždyť jsou i společenství, která sázejí spíš na posvátnou přetvářku, na chladiči tuhý úsměv, v ústech pěkná slova, ale radost ze života, tu mezi nimi nepotkáte. To se léčí právě pravdivostí, ó jak moudře mládež odpověděla (pak že se staří nemají co učit).
    Ještě něco: „žebříček životních hodnot“. Nemusíme mít všichni stejný: ale musíme být připraveni si ho vždycky znovu opatřit otazníkem a poopravit blíž tomu, co chce Bůh. K tomu je dobře s druhými mluvit o důležitých věcech a vědět, že je tu to životní zakotvení.
 
Co to tu povídáte?
    V církvi bývá asi zvykem mluvit spíš o spasení (případně o radosti z něj) a o pokání atd. Dotázaná mládež odpověděla tak, jak jste to právě četli: že život má smysl, nejsme na to sami, nebudeme odmítnuti - z čehož plyne láska, pravdivost, práce na žebříčku hodnot... Přiznávám, že mně ta vyjádření jsou milá: vypadají, jako že ti, kdo je řekli a napsali, vědí, o čem mluví, a nenutí se do žádné předepsané hantýrky. A náplň těch starých pojmů - po svém - docela trefili.
    Vidíte to taky tak? Jestli máte chuť, napište!
 
 
 
 
V čem jest tvé jediné potěšení v životě i smrti?
- Heidelberský katechismus,
1. otázka:
Jediné mé potěšení jest v tom, že živ jsa i umíraje nejsem sám svůj, nýbrž tělem i duší jsem svého věrného spasitele Jezukrista. On svou drahou krví dokonale zaplatil za všechny mé hříchy, mne vykoupil ze všeliké moci ďáblovy a tak mne zachovává, že bez vůle Otce mého v nebesích ani vlas nemůže mi z hlavy spadnouti, ano, také mně vše musí sloužiti k dobrému. Proto mne též ujišťuje svým Duchem svatým o životě věčném a působí, že nadále jsem ze srdce ochoten a hotov jemu žíti.
 
Co je tvé největší potěšení v životě a v čem tkví tvá naděje vstříc smrti? - Marek Bárta
Největší mé potěšení je v tom, že ve svém životě nejsem odkázán jen sám na sebe, ale mohu následovat Ježíše Krista, který mne svým odpuštěním vždy znovu uschopňuje k novým začátkům. Naději vstříc smrti pak čerpám z důvěry, že to, co žiji z tohoto odpuštění, nepropadne po smrti nicotě, ale Bůh se k tomu přizná, jako se přiznal k životu i smrti Ježíše Krista.
 
V čem jest tvé jediné potěšení v životě i smrti?

 
„Víra? Vědomí, že smrt není konec.“
 
„Bůh je pro mne možná odpověď na některé otázky, na které my odpovědět nemůžeme (co bylo před vesmírem, co je za ním, jak je to s životem mimo Zemi...)“
 
„Největší potěšení:

1. Víra v Boha (skrze Krista), 2. Opravdu dobří přátelé, 3. Sex.
 
“Věřím v Boha Otce - věřím tedy, že je zde něco podstatnějšího, než má existence.

Věřím v Ježíše Krista, díky němuž jsme se o tomto Bohu mohli dozvědět a uvědomit si ho.

Věřím v Ducha svatého - přestože jsme Krista osobně nepoznali, to, co dělá, hýbe i s námi.
Hýbe, ano, nevnímám to však jako pohyb s loutkami zavěšenými na provázcích. Bůh za nás naše problémy řešit nebude, může nás ale - pokud mu to dovolíme - nasměrovat správným směrem, to znamená, abychom žili smysluplný život. Amen.„
 
VÍRA JE PRO MNE:
- jistota (a naděje), že nejsem sám, i když je mi nejhůř
 
- klid: nemusím se bát toho, co přijde, i když to z mého pohledu vypadá špatně a nespravedlivě (On ví, co dělá, a ví, co má pro mě připravené)
 
- zastavení a rozhlédnutí: můžu si (třeba v modlitbě) uvědomit, co dobrého dostávám a co je kolem krásného
 
- závazný slib, že budu dodržovat určité morální zásady (a nebudu úplnej křivák)
 
- naděje v odpuštění - že všechny moje přešlapy (a že jich bylo!) budou odpuštěny.
Z toho vyplývá, že i já bych měl lidem okolo jejich přešlapy odpouštět
 
(p.s. Víra se slovensky řekne viera - a Věra je docela pěkná holka.)“
 
 
zpět na obsah
 
 
Diakonie
Co to k čertu je
ta Diakonie

Eva Balcarová a Petr Neumann
 
Milí přátelé,
    když jsme položili otázku „Co je to diakonie?“ na přednášce v jedné ne-jmenované škole, dostalo se nám kromě jiných odpovědí, že to budou nejspíš sušenky pro diabetiky nebo spolek pro lidi odkázané na dialýzu. Abychom preventivně zamezili nebezpečnému šíření těchto, samozřejmě mylných, informací, rozhodli jsme se vám během tohoto roku vysvětlit, jak to s tou cukrovkou v Diakonii doopravdy je.
    Těm z vás, kteří už vědí (doufám, že vás je většina), že slovo diakonie pochází z řeckého diakonein = sloužit, že dělat diakonii znamená v dnešní době poskytování sociálních služeb v křesťanském kontextu, těm, kteří zaznamenali, že Diakonie je nestátní nezisková organizace, která tyto služby provozuje, že má ve znaku korunu a kříž v modré barvě (symbol vítězství Krista nad smrtí) a těm, kteří tuší, že Diakonie ČCE je součástí právě té naší ČCE, tak vám všem bychom chtěli vaše znalosti ještě dále rozšířit.
    A těm, kteří se na Diakonii dívají nedůvěřivě a domnívají se třeba, že je tato organizace zkostnatělá, s klientelou i personálem ve věkovém průměru nad 70 let a s minimálně jedním nejlépe kombinovaným postižením, bychom se rádi pokusili jejich dojem pozměnit.
    Zkrátka bychom vám chtěli v příštích deseti číslech přiblížit práci Diakonie ČCE v různých oblastech její činnosti.
    V každém čísle vám představíme nějaký typ diakonické práce a budete-li mít dotaz, touhu poznat nás a naše střediska osobně nebo zaslat propagační materiály, obraťte se na ústředí
 
Diakonie ČCE,
Belgická 22, 120 00 Praha 2
E-mail: ustredi@diakoniecce.cz
tel. 02/22 51 22 45,
a ptejte se na jakoukoli Evu
(Balcarová, Dědková, Grollová).
 
Příjemné počtení přeje
Eva Balcarová - pracovnice ústředí
 
 
Jaroměř a Rokycany
Petr Neumann
 
DIAKONIE
    Českobratrská církev evangelická je již 11 let patronkou své Diakonie. Ačkoliv tak dlouho už Diakonie existuje a mnohdy má tak úzké vazby na farní sbory, potažmo na nejvyšší orgány církve, nikdy nelze říci, že o „té“ Diakonii víme všechno. Pochopitelně. Církev i Diakonie mají institucionálně svůj život, své procedury, své náplně, své lidi. Ačkoliv je ČCE zřizovatelkou Diakonie, snadno lze dokázat, že na této půdě probíhá služba církve nikoli té naší, ale obecné. Ne, nejsou všichni zaměstnanci křesťané, ale je jich dost a z různých denominací. Ti „ostatní“ zde, v Diakonii, nacházejí možná něco, co jinde není. Totiž naplnění určitého poslání praktickou službou člověku a snad? především? určitě? lásku. A to jak ze strany zaměstnanců, tak i uživatelů služeb.
    Několik místních sborů po celé České republice se rozhodlo vybudovat střediska s různými zaměřeními. Jsem po-ctěn pohovořit o dvou z nich. O středisku Milíčův dům v Jaroměři a o Středisku Přemysla Pittra v Rokycanech. Ti bystřejší a znalí okamžitě pochopí - něco je spojuje (!):
  • Úžasná bělost prádla
  • Nevaž se, rozvaž se
  • Úplně něco jiného
Ano, „C“ je správně! A je toho vícero. Ale jedno zejména, totiž péče o děti a mládež ulice “
 
Jde o poselství Přemysla Pittra          
 
Přemysl Pitter byl dozajista poslem Božím. Dokázal „neomylně poznat, kterým dětem je v danou chvíli třeba pomoci “ (LN, čtvrtek 23. listopadu 2000, Legendy 20. století, str. 32). Cílem těchto dvou zmíněných středisek nebylo kopírování Pittrova díla. V rozsahu my, maličcí, nejsme porovnatelní. Ale právě že dílo Přemysla Pittra je živoucím poselstvím, stále v něm obsahově nacházíme spoustu společných znaků a momentů.
    V prvorepublikovém pražském Bronxu - Žižkově - dal Pitter postavit Milíčův dům pro děti, které by tehdy neměly jinou šanci k trávení volného času, než tu „svou “ ulici. Nabídka alternativy znamenala pro mnohé z nich životodárné vykoupení a motivaci do budoucího života. Olga Šplíchalová - Havlová, první dáma polistopadového Československa, původní Milíčův dům poznala také...
    Minulý režim Přemyslu Pittrovi nepřál. Život v tom původním duchu žižkovského Milíčova domu postupně zanikl. V jakémsi odkazu obživl po mnoha letech. Přesně v prosinci roku 1992 v Jaroměři. I tam se totiž objevil fenomén dětí, které nejsou nikde (a nikým) organizovány. Buď nechtěly anebo nemohly. Obojí přístup se ale na ulici mění v jedno - ohrožení. Terminologicky „ohrožení sociálně-patologickými jevy “. Na ulici totiž nejsou výchovná pravidla, ale pravidla silnějšího, party, dealera... Důvodů, jak a proč se dítě dostane na ulici, je více. Například ten, že rodiče nejsou dlouhodobě schopni reagovat na aktuální stav svého dítěte.
 
 
Co s takovými dětmi...          
 
Nejen s dětmi, ale i s mládeží. Nejdříve je důležité zmapovat, kde se nejvíce setkávají, čím žijí, jak se baví, jaká pravidla mezi nimi fungují. K tomu slouží street work. Doslova uliční práce, tedy práce v terénu, mimo vyhřátou kancelář. Streetworker - terénní pracovník - se k dětem a mládeži snaží přiblížit, oslovit je a nabídnout jim alternativu. Pracovník se tak stává prodlouženou rukou střediska sociálních služeb. Tomu říkáme „nízkoprahové centrum“. Přímo navazuje na uliční práci a dle názvu samotného je patrné, že jeho „nízký práh“ umožňuje vstup těm, kteří by jinam třeba ne-vstoupili. V nízkoprahovém centru platí v prvém řádu jiná pravidla, než v rodině. I žák se musí učit postupně, aby toho na něj nebylo zpočátku příliš. „Výuka“ je také zvláštní. Odborně je to „sociální pedagogika“ - výuka sociálních dovedností hrou, zážitkem. Po osvojení základních pravidel přicházejí postupně další a další. Z dítěte ulice se pomalu může stát člověk, který je schopen nejenom akceptovat a dodržovat společensky „zdravá“ pravidla, ale také přicházet s něčím svým, svou aktivitou. Tak se pomalu rodí různé svépomocné a komunitní aktivity, které už nakonec přesahují jedince samotného. Dotýkají se širší skupiny lidí, lokality, města... Vzniká tak něco, čemu se říká „občanská společnost“
 
Jde nám o vztah          
 
Náplní nízkoprahového centra tedy není pouze poskytování sociálních služeb, ale zejména nabídnutí chráněného prostoru pro zdravé sebeuplatnění. Tak v jaroměřském Milíčově domě vznikla taneční a hudební dílna, čajovna, hudební zkušebna, výtvarná dílna, mateřský klub, skate klub, filmový klub... atd. A ještě je tu něco, co toto centrum odděluje od „běžného“ pracího prášku, pardon, zájmového kroužku: Centrum není postaveno na nabídkách aktivit, ale na vztazích s návštěvníky, kteří aktivity sami tvoří. Asi také proto Milíčův dům navštěvují mládež a děti české i romské dohromady.
 
Mýtská ozdravovna          
 
V červnu letošního roku vzniklo odloučené pracoviště merklínského střediska Diakonie - Středisko Přemysla Pittra v Rokycanech. Zatím nemá svou vlastní právní subjektivitu. Tu, věříme, získá na jaře 2001 rozhodnutím synodu. Tato „maličkost“ nezabránila tomu, aby se dveře dětskáho klubu slavnostně otevřely již na podzim - 5. listopadu 2000. Rokycanské středisko je tedy diakonickým dítětem, obsahem je Milíčovu domu bratrem a názvem dokonce otcem. Rokycanským je totiž Přemysl Pitter znám svou „Ozdravovnou“ v nedalekém Mýtě. Tam byla skrýš a azyl nejdříve německých, pak židovských dětí v dobách, kdy o žádné z těchto dětí „nebyl zájem“.
 
Společenské stigma: Předsudek          
 
Až jednou půjdete po ulici, uvidíte nějaké děcko nebo mladíka, jak zrovna dělá něco, co se vám nezdá, nezatracujte ho. Mnohdy právě od nás, dospělých, dostanou nálepku „darebák“, „kriminálník“ či něco podobného. S tou nálepkou nebo stigmatem pak žijí chtě nechtě. Dostanou-li od nás seriozní šanci, tedy ne něco, co si my pod šancí představíme, ale co šancí skutečně je, existuje reálná možnost pozitivního vývoje. Vyzkoušel si to Přemysl Pitter, jaroměřský Milíčův dům, mnozí další včetně Krista Pána samého, zakoušíme to i v Rokycanech. Největší bariérou pozitivního zlomu nejenom ve vývoji dítěte (!) je právě předsudek.
       Autor je koordinátor projektu.
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
Rodinné stríbro
Neděle - nedělej
Kristýna Žárská
 
Chtěla bych vám trochu přiblížit letošní vedlejší tematickou řadu. Měla by být ve všech číslech a zabývat se co nejpraktičtěji otázkami běžného života křesťana. Nazvali jsme ji Rodinné stříbro - vyjadřujeme tím, že se chceme zamýšlet, zda jsou určité typické znaky evangelíka minulých generací ještě dnes nosné.
    Téma neděle se v průběhu roku objeví ještě jednou a bude se mluvit už jen konkrétně o bohoslužbách. Příště se můžete těšit na Děláme to všichni, děláme to rádi (naše všední prohřešky) a jako u všech rubrik i u této uvítáme vaše nadšené či kritické ohlasy.
 
 
S nedělí na věčné časy
Dan Žárský
 
Podobný nadpis jsem použil v docela nedávné době. Na Vsetíně jsme korunovali valašského krále a v jednom místě jsme nechali instalovat nápis „S Boleslavem Polívkou I. na věčné časy“. To byla recese. Ale jak je to s nedělí? Vskutku na věčné časy a nikdy jinak? S otázkou neděle se mi často vybaví vztah mezi všedním a svátečním. Mám dojem, že jsme prožívali všeobecný odklon od věcí svátečních. Nejen, že se v neděli nechodilo do kostela. Ony se hojně doháněly nedodělky všedních dnů. Ale i svatební obřady byly stále menší a kratší, podobně jako pohřební hostiny. I státních svátků jsme měli snad nejméně ze všech okolních národů. Vlastně neumíme pořádně slavit, zazpívat, rozveselit se, zastavit se v tom toku všednodennosti. A v této situaci se nám každý sedmý den nabízí. Člověče, není vše jen práce, starosti každodenní, dřina a lopota, učení. Slav přece neděli. Je tady od počátku připravena jako dar od Stvořitele pro tebe. Jen si vzpomeň. Nejsi tady sám. To je snad vyjádřením svatosti neděle, o níž čteme v desateru.
    Rád slavím neděli. A přece se mi loudí do její svatosti stále nové a nové výhybky. Dobře si pamatuji na dobu, kdy nebyly v neděli otevřeny žádné obchody ani večerky. Někdy se stalo, že jsme něco nutně potřebovali, ale byli tady sousedé, známí a pomohli. Často se nakonec zjistilo, že se bez toho či onoho dá do pondělí docela dobře vydržet. Dnes téměř neděli co neděli odskočíme do supermarketu a dokupujeme ony „životně“ důležité věcičky pro naše životy či většinou spíše žaludky a oklešťujeme si tak onu výjimečnost, svatost odděleného dne. Z neděle čtyřiadvaceti hodinové se stává neděle jedno hodinová. Až tak „dlouho“ trvají průměrné naše nedělní bohoslužby. A pak rychle domů dovysávat, dovařit, dopéci, douklízet a...
    V jedné písni se zpívá „...V neděli k nebi pozvedni hlavu, v pondělí hleď zas ztratit se v davu. Na nebi žijí andělé svatí, na zemi jiné zásady platí!“ Pozorně si text přečtěte a zjistíte, že se jedná o přímou řeč. Takto chce s námi rozmlouvat a radit nám nikdo menší než ďábel. „Stačí jen ta hodinka. Vždyť od pondělka zase, jako už tolikrát před tím, pojedeš jinak.“ Kývneme mu? Když za mým pradědečkem na samotu Korábku přišli v neděli z velké dálky pěšky, že si odvedou býka, kterého si dojednali koupit, odkázal je na pondělí. A přitom stačilo jen vzít peníze a odvázat býka. Navíc se kupci trmáceli takovou dálku. Ale v neděli se přece nekšeftuje. A doslavil svatou neděli a zanechal nám důležitý odkaz. Vždyť chceme směřovat tam, kde jednou budeme slavit věčnou neděli. Tak se to učme, ať to umíme. Vždyť to bude již na věčné časy.
 
 
Čím jest nám neděle?
Jan VI. Šebesta, Bratrstvo 1923
 
Těším se na neděli. Toto rčení slyšíte často a nejčastěji v sobotu. Nejvíce se těšíval žalmista, když říkával: Veselím se z toho, že mi říkáno bývá: Pojďme do domu Hospodinova! My co jsme z lidu Božího, tuším, že také často pláčeme nad svou vysněnou nedělí. Těším se na neděli - slyšíme mezi lidmi, zbystříme pozornost a jsme rozčarováni vidouce, proč se lidé těší na dar Boží. S příčin opačných, nežli čemu byl zasvěcen. Aby slou-žili tělu, smyslům, chtíčům, mamonu, jedním slovem knížeti tohoto světa. A přece, přiznejme se, že se těšíme na neděli. Neděle je dnem odpočinutí. Po šesti dnech pilné práce člověk potřebuje jednoho volného dne, aby nabyl nové síly. To jest požadavek přirozený a velmi si škodí, kdo ho nedbá. Nemenší péče vyžaduje i náš vnitřní duchovní život. Zda může býti pěstován, zabírá-li všechen čas všední práce a péče o vnější věci? Není lhostejno, jak strávíš sedmý den v týdnu a tím sedminu svého života. Každý den je vlastně den Páně a tím více jím má býti neděle, jež dává příležitost soustřediti srdce i mysl na věci Boží. Křesťan obléká se ve sváteční roucho, jako by chtěl říci, chci býti novým člověkem. Přemýšlí, jak jej Bůh vedl v minulém týdnu a děkuje mu. Posiluje se pro dny příští v náboženském shromáždění, kde skrze zpěv, modlitbu a kázání mluví k němu Bůh. Kdo jsa mladík nebo dívka, považuješ nedělní soužití s rodiči za překážku? Hřeší ten, kdo neděle využívá k vlastní toliko zábavě bez ohledu na svoji rodinu. Pověz mi, jak trávíš neděli a řeknu ti, kdo jsi. Musíme se s tím již smířiti, že svět v neděli nehledá království Božího, neboť ho nehledá po celý týden. My ale ve vší tichosti, v neděli shromažďujme se s Pánem Ježíšem. A kdyby se mne zeptali, co považuji za přední úkol naší mládeže, řekl bych: Uzdraviti v každém sboru těžce chorou neděli. Ukažte svou zdrženlivostí, co se v neděli nedělá. Ani za nejkrutějších okolností nedejme si nikým sáhnouti na neděli. Kdy nám se má přiblížiti Pán Ježíš, ne-li v neděli?
 
 
Anketa          
 
Anketa proběhla zhruba před měsícem a to asi u třiceti lidí, větší půlka dotazovaných národnosti vsetínské. Byla provedena na přání autora níže uvedeného článku.
 
1)Považuješ učení za práci?
    Jak kdy : ano : ne
             1   :   1   :   1
„ano-když mě nebaví, ne když mě baví.“
p.s.: Většinou mě nebaví
 
2) Co si myslíš o nedělním prodeji? Je to správné, že se v neděli prodává a chodí nakupovat?
Jak kdy 5%, asi ne 40%, jo 15%, ne 40%
ne (kromě večerek-potravin)
osobně mi to nevadí
 
3) Co děláváš v neděli?
(zhruba, struktura dne)
obecně: snídaně, kostel, oběd ( příprava, baštění), odpočinek, nákup, zakládání na sádlo, akce s přáteli, učení, výlet, spánek
„vstanu, pomodlím sa, pojím něco, udělám nějaků lehků prácu, poobědvám, odpočívám, povečeřám, idu spať“
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
Mládež
Honzo, co to vůbec je ten COM?
Radka Včelná zpovídá předsedu COMu Jana Duse, faráře z Poličky
 
Honzo, co to vůbec je ten COM?
    Com je zkratka pro Celocírkevní odbor mládeže, tedy poradní odbor Synodní rady pověřený prací s mládeží. Většinu jeho členů (5 mládežníků a 4 faráře) volí jednou za dva roky zástupci mládeže ze seniorátů, pak k COMu také patří tajemnice synodní rady a jeden člen synodní rady. V tuto chvíli jsou členy COMu: Eva Drozdová, Marie Jirků, Hana Pfannová, David Balcar, Martin Balcar, Martin Fér, Jakub Keller, Ondřej Matějka, Honza Dus, Bonďa Blažková, Květa Šilarová a Daniel Ženatý.
 
K čemu je COM dobrý?
    Byli jste na sjezdu mládeže v Chrudimi? No vidíte, sjezdy jsou asi náš největší úkol. Pracujeme na tom celý rok. Začneme výběrem města, sály, jídelnami, tělocvičnami, pak mluvíme o hlavním tématu a zaměření jednotlivých přednášek, sháníme přednášející a nakonec všechno na místě organizujeme. Je s tím nejenom spousta přemýšlení, ale také psaní a telefonování, o které se starají především Bonďa s Květou.
    Kromě toho pomáháme připravovat kurzy pro mládež. Je jich spousta - čtyři v zimě a pět v létě - bývají určené buď pro starší nebo mladší mládež, jeden je dokonce mezinárodní s hosty z ciziny a přednáškami v angličtině.
 
Tak to jsou pravidelné každoroční akce. Chystáte něco navíc?
    Shodli jsme se, že bychom chtěli více podporovat sdružení mládeže ve sborech. Připravujeme pár věcí, ta první je trošku jinak pojatá porada delegátů mládeže. Letos nebudeme volit, to jsme si užili loni, místo toho nabízíme seminář pro každého, kdo chce pracovat s mládeží - skutečně pro každého, nejen pro oficiální delegáty. Uslyšíme o tom, co je možné s mládeží ve sboru podnikat, a pak si to vyzkoušíme v řadě různých dílen. Už teď si poznamenejte do kalendáře 31. března v Praze.
    Chystáme však i další věci: snažíme se navázat užší spolupráci se seniorátními odbory mládeže a připravujeme pro vás seznam literatury, která může být při práci s mládeží užitečná.
 
Jaké jsou tvé osobní představy, vize a plány?
    Můj nejsilnější dojem z naší práce s mládeží je, že jsme ukrutní amatéři. Nikdo z nás nepracuje pro mládež naplno, doslova si krademe kousky času - laici jako faráři. Před deseti lety to asi nešlo dělat jinak, dnes však, mám dojem, se mnohem více pozná, jestli děláte věci naplno a s určitou mírou profesionality, nebo to honíte na koleně.
    Já považuju za velmi podstatné, aby tu vedle nás byl člověk, který se cele zaměří na práci s mládeží. Jako COM už o potřebnosti faráře či farářky pro mládež mluvíme dlouho. Vidíme, že potřebujeme člověka, který by spojoval mládež různé spirituality v naší církvi, organizoval vzdělávání vedoucích mládeží, podporoval mládež v seniorátech, usiloval o ekumenickou spolupráci, hledal nové metody práce s mládeží... Mám dojem, že teď se nám daří tuto věc posouvat kupředu - synodní rada projednává právní rámec faráře pro mládež, květnový synod o něm bude jednat, my jsme právě teď oslovili zajímavého kandidáta... Držte nám palce!
 
Poslední slovo?
    Budeme rádi, když nám napíšete své nápady, náměty, připomínky, kritiku. Nejlépe e-mailem na adresu: mladez@evangnet.cz
 
 
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
 
Internet
Malíři
Martin Balcar
 
Mnoho galerií i umělců se již dnes prezentuje. Nejlépe je najdete přes vyhledavače - za všechny - na adrese Seznamu se k nim lehko dostanete přes http://dir.seznam.cz/Umeni/Vystavy_a_Galerie/.
Národní galerie v Praze se prezentuje na adrese http://www.ngprague.cz/, zajímavé výstavy i autoři - včetně sprejerů - se dají najít na http://www.webprostor.cz/spolecnost/galeryart/linky.htm.
Britskou Národní galerii v Londýně lze nalézt na http://www.nationalgallery.org.uk/, Skotskou národní galerii v Edinburghu na http://www.natgalscot.ac.uk/. Množství pařížských muzeí najdete na stránce http://www.paris.org/musees/.
Rembradtovo muzeum v Amsterdamu si můžete prohlédnout na stránce http://www.rembrandthuis.nl/, van Goghovo muzeum je možné vidět na http://www.vangoghmuseum.nl/
Petrohradskou Ermitáž si prohlédněte na http://www.hermitagemuseum.org/.
I tak je ovšem lepší vidět díla osobně.
 
 
 
 
Stručně a jasně
Stanovisko k ČT
 
 
Prohlášení Synodní rady Českobratrské církve evangelické
 
Synodní rada ČCE sleduje zápas o svobodu slova a nezávislost veřejnoprávní televize. Hluboce si vážíme pracovníků ČT, kteří se s nemalým osobním rizikem vzepřeli politickému tlaku. Ten se projevil už ve složení rady ČT podle stranických zájmů a v jejím ukvapeném rozhodnutí zvolit nového generálního ředitele.
     Podporujeme iniciativu občanů, aby byla zachována veřejnoprávnost ČT na obou programech a jsme rozhodně proti návrhům na jejich privatizaci.
    Stavíme se za to, aby nová rada ČT obrážela šíři a rozmanitost naší občanské společnosti a nesloužila zájmům politických stran.
     Odmítáme množící se útoky proti osobě prezidenta Václava Havla, který mnohokrát prokázal statečný zápas o svobodu slova a demokratickou společnost a kterého si vážíme pro jeho citlivé chápání pravdy a občanské odpovědnosti.
     Žádáme naše politiky, aby upustili od urážlivých projevů a usilovali o spolupráci mezi sebou i s občany a sledovali jediný společný cíl, k němuž byli pověřeni - službu lidem této země.
V Praze dne 10. ledna 2001
 
 
 
zpět na obsah
 
 
Křesťanští mučedníci 20. století
Mučedníci současnosti
Dráža Havlíčková
 
 
 
„Kdo je ochoten trpět pro svou víru, ať je to člověk malý či velký, Žid či pohan, křesťan či nevěrec, muž či žena, na tom vůbec nezáleží: kdo umře pro spravedlnost, umírá jako mučedník, obránce Krista.“ Jan ze Salisbury (1115-80)
 
Na západním průčelí londýnského westminsterského opatství v deseti výklencích skromně postávají takové zvláštní sochy. Na první pohled působí středověce, ale když se na ně člověk pozorně zadívá, všimne si, že jedna postava má brýle, jiná zase tričko do půl pasu a navíc vypadají tak nějak povědomě.
    ;Ano, ten rozohněný muž uprostřed s malým černošským klukem u nohou je přece Martin Luther King a ten úplně vlevo vypadá jako Maxmilián Kolbe a také jejich společníci a společnice vypadají jako by v životě za něco bojovali, pro někoho se obětovali či někomu pomáhali.
    Tak jsem se na ně chvíli dívala, oni se dívali na mě a něco jsme si asi navzájem sdělili.
    Potom jsem se dozvěděla, že jsem měla tu čest s mučedníky 20. století.
    Asi o měsíc později jsem se schovala před deštěm do jednoho liduprázdného antikvariátu a tam jsem mezi starými a nevábnými knihami objevila jednu zcela novou s měděným obalem. Už to mě zaujalo a navíc to byla kniha o křesťanských mučednících 20. století.
    Otevřela jsem ji a zase se na mě dívaly ty zvláštní, jakoby obživlé sochy, které z výklenků westminsterského opatství kolemjdoucím zvěstují své mučednické evangelium.
    Ano, Maxmilián Kolbe, vedle něho Manche Masemola, Janani Luwum, Vévodkyne Alžběta Ruská, Martin Luther King, Oscar Romero, Dietrich Bonhoeffer, Ester John, Lucian Tapiedi a Wang Zhiming.
    Tu knížku jsem si samozřejmě koupila a přečetla.
    Životy těch deseti mučedníků mi připadaly natolik inspirativní, že jsem se rozhodla pozvat tyto osobnosti z westminsterských výklenků na stránky Bratrstva. V každém čísle se vám pokusím představit jednoho mučedníka, jehož život i smrt jsou větší než výklenek na westminsterském opatství.
 
Jak se mučedníci dostali do westminsterských výklenků?          
 
Tento nápad vznikl již v roce 1973, kdy započala rekonstrukce celého exteriéru westminsterského opatství. Tehdy si restaurátoři povšimli několika prázdných výklenků na západním průčelí a měli pocit, že rekonstrukce nebude zcela dokončena, dokud v těchto výklencích nebudou stát nějaké sochy. Otázkou bylo, jaké sochy.
    A tak v letech 1990-92 vyplnili šest výklenků v horní části průčelí čtyřmi novozákonními světci (Panna Maria, Sv. Jan, Sv. Petr a Sv. Pavel) a dvěmi středověkými světci, kteří mají nějakou spojitost s opatstvím.
    Tyto sochy, jelikož jsou tak vysoko, neupoutávají velkou pozornost. Avšak zbývajících 14 výklenků (10 přímo nad portálem a 4 po obou stranách) se stalo velkou výzvou, neboť právě k nim se upínají zraky všech návštěvníků i kolemjdoucích.
    Nakonec se zrodila skvělá myšlenka, totiž použít tyto výklenky ke sdělení jakéhosi poselství o tom, že ve 20. století jsme byli svědky zřejmě nejrozsáhlejšího utrpení nevinných a také mučeníků za víru.
    Avšak vybrat deset mučedníků z tisíců těch, kteří své životy položili za věrnost křesťanské víře a hodnotám, nebylo zřejmě jednoduché a závěrečnému rozhodnutí předcházel několikaletý výzkum.
    Měřítkem rozhodně nebyla popularita mučedníka, spíše šlo o to, aby každý mučedník reprezentoval další oběti pro-následování v dané oblasti.
    Skutečnost, že se na západním průčelí westminsterského opatství sešla tak různorodá a multikulturální společnost, symbolizuje jednotu církve v boji za pravdu, milosrdenství, spravedlnost a pokoj. A právě tyto čtyři hodnoty, za něž mučedníci položili a pokládají své životy, představují gotické alegorické sochy, které vyplnily zbývající čtyři výklenky po stranách portálu.
    Tento projekt byl dokončen v roce 1998 a ve stejném roce byly sochy slavnostně odhaleny za přítomnosti arcibiskupa z Cantebury, královny a zástupců různých církví z celého světa.
 
    „Křesťanské mučednictví v prvotní církvi se zcela liší od zkušenosti, kterou křesťané zakoušeli v pozdějších obdobích.
    Přesto se příběhy, které si křesťané v různých dobách o mučednících vyprávěli, nápadně podobají ... v mnoha z nich vyvstává důležitý okamžik rozhodnutí, kterého budoucí mučedník dosáhne tehdy, když zvolí ne cestu bezpečí, ale její alternativu s vědomím, že ho tam čeká smrt ....“

 
    (z knihy The Terrible Alternative Christian Martyrdom in the Twentieth Century, uspořádal Andrew Chandler, Cassell 1998.)
 
 
 
Maxmilián Kolbe
Ve věku masových vražd
 
„Chci zemřít místo tohoto vězně.“
    I ve věku masových vražd se dějí zázraky. I v místech tmy a beznaděje, kde smrt děsivě vane s každým výdechem a nádechem, s každým povzdechem a tichým vzlykem, se dějí skutky milosrdenství a lidé mají k sobě tak neodbytně blízko. I v sebehorších podmínkách lze žít odpovědně a spravedlivě.
    Osvětimský vězeň 16770 Maxmilián Kolbe, je toho svědectvím.
    Kolbe se narodil 8. ledna 1894 ve Zdunské Wole. Jeho rodiče byli oddaní katolíci. Když bylo Maxmiliánovi 18 let, odešel studovat filozofii a teologii do Říma. V roce 1917 spolu s dalšími studenty založil nové hnutí „Militia Immaculatae“, jehož hlavním úkolem bylo šířit kult Panny Marie.
    Kolbe se vrátil z Říma zpět do Polska a začal přednášet ve františkánském semináři v Krakově. V roce 1927 princ Jan Drucki-Lubecki daroval hnutí Militia Immaculatae kousek půdy nedaleko Varšavy, aby se mohla rozvíjet jeho činnost. Hnutí tam vybudovalo své centrum, které nazvali Niepokalanov /město Neposkvrněné/ a začali vydávat různé publikace oslavující Pannu Marii. Vliv hnutí se postupně šířil po celém Polsku.
    Je nutné upozornit na to, že některé publikace, které hnutí vydávalo, obsahovaly antisemitské články. Sám Maxmilián Kolbe však nebyl jejich autorem, naopak, usiloval o to, aby nebyly zveřejňovány.
    V roce 1930 Kolbe odcestoval s několika spolupracovníky do Japonska, kde hnutí zakoupilo další kus půdy. Na místě, které v minulosti sloužilo jako pohřebiště pro nedotknutelné, postavili dům a začali s rozsáhlou publikační činností.
    O šest let později se Kolbe opět vrátil do Polska. V té době už hnutí vydávalo celkem 9 časopisů, a to s obrovským nákladem.
    Když vypukla 2. světová válka, Kolbe poslal své bratry z Niepokalanova pryč, ale sám tam zůstal. Brzy byl zatčen, poté na nějaký čas propuštěn a nakonec deportován do Osvětimi.
    A zde teprve začíná příběh mučedníka Maxmiliána Kolbeho, kterého papež Pavel VI. v roce 1970 blahořečil a poté Jan Pavel II. v roce 1981 kanonizoval jako mučedníka.
    V Osvětimi byl Kolbe znám svou skromností, nesmírnou dobrotou a odvahou. Tajně dával jídlo svým spolu-vězňům, i když jeho zdravotní stav nebyl nejlepší, působil jako zpovědník a navzdory všem zákazům sloužil mše.
    Na konci července 1941 utekl z bloku 14 jeden muž. Tehdy začali nacističtí vůdcové vyhrožovat, že pokud onen muž nebude nalezen, deset jeho spoluvězňů bude odsouzeno k smrti vyhladověním. Onen muž nebyl nalezen. A tak večer při nástupu důstojník Fritzsch, který obzvláště nenáviděl katolické kněží, začal vyvolávat jména deseti odsouzenců.
    Jeden z nich, když zaznělo jeho jméno, vystoupil z řady a propukl v pláč, neboť měl ženu a děti. Potom zaznělo ještě několik jmen a proces vypadal jako ukončený. V tu chvíli však z řady vystoupil ještě jeden muž - otec Maxmilián Kolbe a chtěl mluvit s důstojníkem. Když se ho důstojník zeptal, co chce, Maxmilián Kolbe řekl jenom jednu větu, která však znamenala život i smrt: „Chci zemřít místo tohoto vězně.“ Když se důstojník Fritzsch dozvěděl, že Kolbe je kněz, nechal ho odvést na místo Franciszka Gajowniczka spolu s dalšími odsouzenými do cely č. 6, kde všichni odsouzení, kromě Maxmiliána Kolbeho, během dvou týdnů vyhladověli.
    Kolbe byl při vědomí ještě v podvečer svátku Nanebevzetí Panny Marie 14.8. 1941, kdy mu byla podána smrtelná injekce.
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
 
Hudba
Koncertní písně
Petr Veber
 
Donedávna platilo, že ve srovnání se zahraničními neumějí čeští pěvci zpívat koncertní písně. Je to samozřejmě trochu výlučný žánr, publikum není tak početné, ale písně klasiků i romantických skladatelů doprovázené klavírem jsou hudební poezií, kterou nelze ničím jiným nahradit. Stejně jako nelze nahradit dojem, který vyvolávají v literatuře krásné verše. Donedávna platilo, že naši zpěváci se písním příliš nevěnují
     - a když už, tak je zpívají jako operu, to znamená bez skutečné poezie a většinou jen hodně nahlas a pateticky, což se hodí k opeře, ale k písním ne. Od té doby, co máme Dagmar Peckovou a Magdalenu Koženou, už to naštěstí pravda není.
 
    Mezzosopranistky, populární naštěstí opravdu především díky svému umění, sice patří každá do jiného oboru, takže si nekonkurují, ale písním dovedou poezii vdechnout obě. Pecková vedle operní role Carmen dospěla i k nádherně prožitému interpretování písní Gustava Mahlera, Richarda Wagnera, Richarda Strausse a dalších skladatelů konce 19. století nebo začátku století dvacátého. Mají hloubku, ke které i jako posluchači musíme dorůstat. Máme-li však v ruce české překlady písní, a to už je u koncertů i desek obvyklé, pak se lze do tohoto ztišeného niterného světa ponořit docela dobře. Kožená se více věnuje Bachovi, Händlovi a další barokní hudbě a to ji předurčuje k interpretaci odlehčenějších písní. Na koncertech je od ní možné slyšet například rozkošné miniatury od modernějších francouzských autorů nebo od Benjamina Brittena. A krásně natočila písničky na lidové texty od Bohuslava Martinů.
 
    Tip na dvě CD:
    Dagmar Pecková: Wagner - Písně na slova Mathildy Wesendonckové, Zemlinsky, Schoenberg, Brams - Pražská komorní filharmonie, Supraphon
    Magdalena Kožená: Love Songs (Dvořák, Martinů, Janáček - písně) Graham Johnson - klavír, Deutsche Grammophon
 
 
Co mne zaujalo
Kytice
Petr Moree
 
Petr Moree
učitel ETF UK (církevní
dějiny) a pracovník
nizozem. ref. církví
pro ekumenickou
spolupráci s církvemi
ve Střední Evropě
 
 
Shodou okolností jsem se nedávno seznámil s dílem Karla Jaromíra Erbena, proslulého básníka 19. století. Jistěže jsem znal jeho jméno a pověst. Nechodil jsem ale do české základní nebo střední školy, a tudíž jsem nikdy nečetl nějakou jeho baladu. Pak mně zavolal přítel z Amsterdamu, který je dirigentem. Na podzim měl hrát se svým orchestrem skladbu Antonína Dvořáka, komponovanou na základě jedné Erbenovy balady. Zeptal se mne, jestli bych tu baladu mohl přeložit do holandštiny, že to potřebují do programu koncertu. Poslal text nadepsaný „Polednice“, báseň o čarodějnici, která vezme život zlobivého dítěte. To vůbec nebyla lehká práce, ale velmi mne oslovila atmosféra a nálada balady. Kdybych to měl shrnout, řekl bych to asi takto: Do našeho života vstoupí trápení, smrt a smutek velmi nečekaně, ale my jsme často strůjcem toho zla.
    O několik týdnů později jsem šel do kina na nový český film Kytice. Netušil jsem, že je to film natočený podle Erbenových balad, prostě jsem jenom slyšel, že je to dobrý a zajímavý film. V kině jsem ale rychle zjistil, že Erbenovo dílo je východiskem. Pokud se ve filmu mluví, jsou to jen citáty z básní. Film čítá šest příběhů. V tu chvíli jsem byl zvědav, jak film znázorní Polednici. V tomto krátkém příběhu se vlastně objevuje totéž, co v ostatních pěti oddílech. Dítě rozzlobí matku, která na peci připravuje oběd. Nechce se spokojit s hračkami, otravuje matku natolik, že ona se už neovládne. Otevře okno a ze zoufalství křičí, aby si pro děcko přišla Polednice. Ta věru jde kolem a vtrhne do kuchyně (skvělá role B. Polívky), matka dělá co může, ale už nemůže zachránit dítě.
    Myslím, že film velmi dobře zachycuje tón v Erbenových baladách, že život má rysy absurdity, které nemůžeme ovládat rozumem či technikou. V nás a kolem nás něco žije, co se vymyká naší kontrole. Je to taková temná zběsilost a divokost, které se bojíme a zároveň ji uchováváme. Myslím, že film Kytice má hluboký náboženský nádech, který se ovšem neslučuje s křesťanskou vírou. Ve fascinujících temných Erbenových baladách a ve filmu je velké místo pro neuchopitelné síly kolem nás a v nás, ale není tu místo pro osvobozující odpuštění a usmíření.
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
 
Film
Pravidla moštárny
Petr Siska
 
Některé filmy s divákem moc čestnou hru nehrají. Nalákáni ukázkami a obrázky očekáváme, že to bude NĚCO a ono se z toho vyklube velké NIC. Na plátně se přelévají předimenzované emoce, herci přehrávají a dialogy šustí papírem. Prostě klišé, klišé a ještě jednou klišé. A divák odchází s pocitem, že se na něm páchalo násilí a že pokud se to nezmění, nebude do tak pochybné zábavy své nastřádané úspory investovat.
    Naštěstí jsou i filmy, které výše uvedeného nemají zapotřebí. Forma a obsah jsou u nich v dokonalém souladu. Scénář je vybroušený diamant, možná proto, že vznikal dlouho a bolestně. Herci jako by ani nehráli, ale roli přímo žili. Zdá se, jako by role vyžadovala jen a jen je.
    Takovým filmem je, mám za to, i loňský oskarový snímek Lasse Hallstroma Pravidla moštárny, který vznikl dle stejnojmenné předlohy Johna Irvinga. Autorem scénáře je sám Irving a někteří jazykové tvrdí, že je lepší, než samotná kniha. Patnáct let práce na něm se rozhodně vyplatilo. Ostatně, jen sám autor ví nejlépe, které motivy a postavy je možno „odseknout“, aby zachoval intence příběhu.
    Teď už ale krátce k příběhu. Sirotci to nemívají lehké (to je klišé, co?). A hlavní hrdina Homer jedním takovým je. Není lepší školy, jak se říká, než je život. Někteří však musí do takové školy života nastoupit mnohem dříve, než jiní. Homer je odmala zaučován dr. Larchem, aby po něm převzal úkol (!) lékaře v sirotčinci. Co když na mě jinde čekají jiné možnosti, říká si však on. Aby zjistil, je-li tomu opravdu tak, musí si projít vzdorem, útěkem, zkušeností práce sběrače ovoce, citovým vzplanutím, aby zjistil, že... (neprozradím).
    Z právě přečteného by se mohlo zdát, že nezůstane jedno oko suché a balení papírových kapesníčků je nejlepší volbou. Omyl. Pravidla moštárny vůbec „na pilu“ netlačí. Naopak, divák má pocit, že jej režisér vůbec nepodceňuje a neútočí na jeho slabá místa, ale jemně vede. Jistě, trochu melodramatické to je, ale žádné „záplavy medu.“ Pobaví vás jemný humor a v hlavě také něco uvízne pro další přemýšlení. Třeba o tom, že každý by měl dělat to, na co stačí... A že někdy není ani tak důležitý čin, jako postoj...
 
 
 
 
Literatura
O lásce
a jiných běsech

Ludmila Čejková
 
Kolumbijský spisovatel, představitel tzv. magického realismu, Gabriel García Márquez (nar. 1928) je českému čtenáři dobře znám. Jeho romány Sto roků samoty, Kronika předem ohlášené smrti, Láska za časů cholery mu vynesly celosvětovou proslulost. Jeho díla vynikají vypravěčskou invencí, jazykovou brilancí a lehkostí. Zjednodušeně bychom mohli říci, že píše o třech hlavních tématech lásce, osamocení a stáří, píše o nich vždy nově, zpracovává je z různých úhlů.
    Stejně tak je tomu i v poslední česky vydané novele O lásce a jiných běsech. Na počátku je skutečná událost autorův zážitek při vyprazdňování hrobek v klášteře sv. Kláry, kde při odkrytí jednoho z hrobů se na přítomné vyvalily zářící dvaadvacet metrů dlouhé živoucí vlasy. Na náhrobku stálo jméno Sierva María de Todos los Ángeles a to je také hlavní hrdinka příběhu. Dívka, jejíž kalvárie začíná v den jejích dvanáctých narozenin, kdy ji pokouše vzteklý pes, je vystavena lidskému selhání, nepochopení, předsudkům a bigotnímu nátlaku. Milostnou zápletku tvoří vztah této dívky a šestatřicetiletého pátera. Tyto city jsou v rozporu se všemi regulemi a zvyklostmi, jež platí na konci 18. století.
    Zbývá jen dodat, že autorův osobitý styl a magie jeho vyprávění si čtenáře zcela podmaní od prvního řádku až do posledního. I tímto dílem autor potvrdil svoji výlučnost.
    Přel. Vladimír Medek. Praha, Hynek 1997.
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
 
Ve škole
Pavel Prejda
 
„Jestliže děti během náboženství zlobí, je to chyba katechety, že je neumí zaujmout.“ Tahle slova z fakulty mi zněla v uších už pěknou chvíli. Je středa odpoledne a mé čtyři děti, které chodím do školy učit, nejsou k utišení.
    Vykládám příběh o králi Achazovi. O tom, jak proti němu vytáhlo cizí vojsko a on nespoléhal na Hospodina a hledal pomoc u krále asyrského, kterému potom musel sloužit.
    Nějak je zaujmout. Dobrá. „Tak mi teda děcka povězte, co byste dělali na místě krále Achaza vy? Kdyby vás ohrožovali nějací nepřátelé?“
    „Co bys dělala, Míšo, ty?“ obracím se k neposedné dívence. „Já bych, já bych... asi bych utekla!“ slyším rozpačitou odpověď.
    „A co vy, holky?“ obracím se k Bětce a Magdě. Bětka, jako správná farářova dcera, bez zaváhání a jistě odpovídá: „Já bych se modlila k Pánu Bohu.“ „No, dobře,“ usmívám se a v duchu si říkám, že farářovy děti se vždycky poznají. Ale už odpovídá i maličká Magda. Po vzoru své starší sestřičky nesměle kuňká: „Já..., já bych se taky modlila k Pánu Bohu.“ „Ano, správně,“ chválím naši nejmenší dívenku.
    „A co nám řekne Jirka?“ pokračuji v otázce. Ten už měl něco na jazyku a právě to chtěl vykřiknout. Najednou se ale zarazil a zůstal hledět na Bětku s Magdou. „Tak co, Jirko?“ pobízím ho. „Já, já..., “ začíná Jirka, já bych se taky modlil k Pánu Bohu...„ přemýšlí nahlas, „ale, ale...,“ najednou zrychluje, „ale pak bych to tam všechno podminoval a postřílel...“ dodává se spokojeným úsměvem.
 
„Děcka, řekněte mi, kdo to byl prorok?“Jirka se zamyslí a potom pronese: „Byl to takový propagátor Boha. Dělal mu reklamu.“
 
„Pane faráři, zazpívejme si gorilu?!“ Nechápavě kroutím hlavou. Takovou písničku neznám. „No přece: gorila, gorila, in excelsis Deo!“
 
„Řekněte mi, komu věřili a na koho spoléhali Izaelci?“ Monika: „To byl ten, ten... jó... ten Božík.“
 
 
 
 
Kreativita
Tož tvoř
Kristýna Žárská
 
1) Obkreslete si levou ruku na papír, tak aby to nikdo z děcek neviděl. Pak si vemte pastelky a libovolně ji vyzdobte, vymalujte. ale nesmíte do ní psát. Pak si položte ruce před sebe do řady ( ty nakreslené) a tipujte a mluvte o tom, kdo by asi tak zastával jakou funkci ve sboru nebo v nějakém podniku, kdo by učil jaký předmět ve škole, kdo by patřil k jakému ročnímu období. Nakonec je zkuste seřadit podle věku a pak zkuste uhádnout, která ruka je čí.
 
2) Vyberte si každý kámen, tak aby ho nikdo jiný neviděl. Najděte si ho venku nebo si je posbírejte cestou a vybírejte si až v místnosti. Pak je dejte před sebe a hádejte, který je čí. Pak mluvte o tom, proč jste si vybrali zrovna tento kámen, čím vám byl sympatický.
 
3) Zadejte děckám nějaký pojem, třeba svíčka; a dejte jim tři minuty na to, aby vymysleli jeho využití, včetně nereálných věcí. Např. svíčka - na voskování lyží, dloubaní do souseda, připalování vlasů, lepení! Vítězem je pochopitelně to družstvo či jedinec, který vymyslel nejvíc využití toho či onoho předmětu.
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY
Čteš rád/a Bratrstvo? Chtěl/a bys do něj také přispívat? Rád/a by ses navíc podílel/a na jeho tvorbě? Právě o Tvou spolupráci stojíme.
Napiš: Bratrstvo, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1,
e-mail: bratrstvo@evangnet.cz.
 
Čísla 7-10 z roku 2005, celý ročník 2006, 2007 a starší čísla letošního ročníku jsou dostupná k prohlížení a čtení v PDF formátu.
 
I letos pro Vás připravujeme instantní programy na setkání mládeže. Článek, kde se dozvíte více naleznete ZDE.
První obraz stáhnete ZDE, druhý můžete najít ZDE.
 
Vážení čtenáři, rádi bychom zlepšili naší práci v redakci. Proto se na Vás obracíme s prosbou o zpětnou reflexi vyplněním elektronického dotazníku. Děkujeme. Za redakci Jitka Čechová
 
Bratrstvo 10.
Tématem prosincového Bratrstva je Modlitba. Kdy, kde, jak se modlit? Činíme tak dostatečně, soustředěně? Modlitba v jiných tradicích.
Dále se můžete těšít na rozhovor s písničkářkou Evou Henychovou a Elen Jurčovou, kandidátkou na Miss UK.
Nebudou chybět recenze, biblické nakopnutí, komiksy a mnoho dalšího.
Příjemné čtení.

zpět na obsah