Bratrstvo - evangelický časopis pro mládež         číslo 7   ročník 42
archiv
 
 
Ročník 38/1997 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 39/1998 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 40/1999 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 41/2000 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 42/2001 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 43/2002 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 44/2003 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 45/2004 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 46/2005 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 47/2006 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 48/2007 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 49/2008 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 50/2009 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9  
Ročník 51/2010 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 52/2011 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 53/2012 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5          

 
 
OBSAH:
Zastavení
Ať se se mnou ve vás setkají
Máte rádi symboly a tajemství?
Co jsou svátosti?
A pamatuj na to, kdo jsi!
Co je to nevidět?
Konfirmace
Přiznám se ke konfirmaci?
Konfirmace na latríně
Hry pro první plískanice
Soudné sestry
Naděje - dobrá zpráva o naději
Katecheze na synodu
Klub zjizvených
Dvakrát Elie Wiesel
Rozvod...
Faráři na zeleno
Zvony milenia
Tož tvoř
Zprávy a oznámení

 

Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha

 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL

 
 
 
 
 
Štěpaři nalomených třtin
lampáři doutnajících knotů!
... stydím se za nahotu
svých lítostivých kocovin,
za prázdné toulky kolem plotů,
i za včas neubraný plyn.
 
Děkuji za dlahy a vosky, za olej,
i za stíny
a za podzim.
 
zpět na obsah
 
 
Matouš 10,5 - 8
Ať se se mnou ve vás setkají
Zdeněk Šorm
 
Těchto dvanáct Ježíš vyslal a přikázal jim: „Na cestu k pohanům nevstupujte, do samařské obce nechoďte; jděte raději ke ztraceným ovcím z lidu izraelského. Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské. Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte.
 
    Když jeden pozoruje, co všechno se dneska ve světě, a samozřejmě i u nás v Česku, děje, tak by opravdu kolikrát zaplakal. A pokud už nerezignoval, pokud mu o něco jde, pak si uvědomuje, jak zoufale je třeba něco dělat a jak málo na to sami stačíme.
    Ježíšův povzdech: „Žeň je velká, ale dělníků málo. Proste Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň!“, nám asi mluví z duše.
    I my cítíme tu nouzi jak zoufale je třeba, aby vzrostla setba věrnosti, lásky, pravdy, naděje, aby se pro tento svět nalezla pomoc. Toužíme po tom a prosíme o to v přímluvných modlitbách. Prosíme Pána žně. A jeho odpověď?
    Tu jste teď četli. My voláme ke Kristu a Kristus volá k nám: jděte, kažte, uzdravujte, probouzejte k životu, očišťujte, vymítejte... Vy jste mojí odpovědí na vaše prosby! Vy, moji učedníci, jste moji dělníci!
    Je to překvapení, ale možná ještě větší nás čeká v tom povolání. Totiž všimli jste si toho, že v něm Ježíš sebe vůbec nezmíní? Že by měli jeho učedníci mluvit o něm, o tom tu není ani slovo. Přitom právě tohle obvykle považujeme za specificky křesanské. „Věř v Ježíše Krista“ - taková přece bývá naše odpověď na nouzi, s kterou se setkáváme. To je náš lék - slovo o Kristu. Ale tohle v tom poslání chybí. Jako by s ním nemělo nic společného.
    Ono samozřejmě má, ono je celé o něm, jenomže jinak. Teprve, když čteme Matoušovo evangelium od začátku, praští vás to do očí. Vrací se to tu jako refrén: Ježíš obcházel všechna města a vesnice... kázal evangelium království a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu... malomocné očišťoval, mrtvé probouzel k životu, démony vymítal. A o ničem jiném to povolání přece nemluví. Jenom říká: to je teď váš úkol. Vy teď buďte na jeho místě. Nemáte mluvit o Kristu, máte jím být pro druhé.
    Samotnému mi trne, když to říkám, že se snad rouhám. Samotného mne napadají námitky, které bych jistě slyšel od jiných teologů - že je to falešné mesiánství, pyšná iluze o lidských možnostech a kvalitách. Copak my máme na to, abychom byli jako Kristus? Myslíš si snad, že jsme takoví kabrňáci?!
    Nemyslím, vůbec ne. K tomu mi stačí, že znám sebe, abych věděl, že nejsme žádní borci. Ale zdá se mi, že o to tu nejde. Ježíš přece neříká jenom rozdávejte, pomáhejte, žijte pro druhé. To by byla opravdu iluze, na kterou nemáme. Ono to končí připomenutím: „Zadarmo jste dostali...“ Nerozdáváme tedy ze svého. Nejde o to, na co sami máte nebo nemáte, ale o to, co vám bylo dáno. Omílat pořád dokola svoji slabost, a proto se držet při zemi, to je spíš než pokora příznak toho, že nic víc než sebe nevidíme, že o tom daru nic nevíme, že pro nás Kristus žádnou moc nemá.
    Poslání ke kristovské existenci v tomhle světě není přeceňováním svých sil, jenom říká: Dostali jste, jste obdaro-vaní, tak ten dar dejte dál. Ježíš říká: dal jsem se vám, tak ať se ve vás se mnou druzí setkají. Jste moji vyslanci, moji dělníci.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
Anketa
Máte rádi symboly a tajemství?
   
Zdeněk
Bárta

senátor
51 let
 
Ne, protože jsem na ně natvrdlý a nerozumím jim.
 
Dušan
Vančura

člen Spirituál
kvintetu, 63 let
 
Nemám, jsem racionálně založen a dávám přednost ano-ano a ne-ne. Symboly a tajemství mě zajímají spíš jako výzva k řešení.
 
Jiří
Weinfurter

studentský farář
39 let
 
Inspirují, provokují, podněcují fantazii, narušují zaběhaná schémata, vedou k pokoře. Takže mám.
 
Václav
Hurt

armádní kaplan
44 let
 
Myslím, že ano. To nejdůležitější v životě se nedá vyjádřit bez symbolů, protože nás to přesahuje a zůstává v posledu tajemstvím. Nakonec život sám je tajemstvím a symbolem (odkazem k tomu transcendentnímu)
 
Vít
Marčík

loutkoherec
 
 
Na to se špatně odpovídá. Symboly a tajemství se mi líbí. Hraji divadlo, a tak se s nimi často setkávám a vyhledávám je. Ale mám rád obyčejné věci. Ačkoliv - co je obyčejná věc a co je symbol a tajemství?
 
Táňa
Fischerová

herečka
 
 
Ano. Svět je plný tajemství a já k nim mám velkou úctu, i když zdaleka ne všemu rozumím, velmi je ctím. Právě ten fakt, že přes svou vědu a pýchu stále zjišťujeme, jak málo víme, mne činí pokornou a šťastnou.
 
Miroslav
Rada

akademický malíř
75 let
 
Ano, mám. V mých obrazech se často objevují nejrůznější symboly a tajemství je součástí každého obrazu.
 
Michal
Kitta

farář v Hrově
33 let
 
Některá tajemství a symboly !
Ale způsob, jak se s nimi nakládá .
 
František
Radkovský

plzeňský biskup
62 let
 
Trojjediný Bůh je největší tajemství, které se nám však odhaluje v Ježíši. On sám je částí tohoto tajemství, je však i branou, kterou můžeme do něho vstoupit (Jan 10,9). Proto se snažím být Mu stále blízko. Symboly po-třebujeme k pochopení a vyjádření tajemství.
 
Lidie
Roskovcová

synodní kurátorka
65 let
 
Mám. Nepochopitelným tajemstvím je přece vztah Boží vášnivé lásky ke stvoření, tu jsme schopni poznat a vnímat jen v náznacích, symbolech a z částky!
 
Jana
Trusinová

v domácnosti, matka
osmi dětí, 41 let
 
Když se řekne symbol, vybaví se mi nejdřív srp a kladivo. Takové symboly si držím od těla. Ale když mi nějaké slovo, znamení nenásilně propojí souvislosti, to mám ráda.
 
Miroslav
Vlk

pražský arcibiskup
70 let
 
Mám. Domnívám se, že symboly jsou výmluvnou, v dnešní době show, šotů i oblíbenou řečí a výrazem mnohdy skrytých skutečností. Tajemství, které dnes, jak se mi zdá, stále více přitahuje, je „místem“, kde se člověk setkává v tušení s hlubokými skutečnostmi.


zpět na obsah
 
 
Katechismus?
 
 
Co
jsou
svátosti
?

David Nečil
 
Co jsou svátosti? Každý konfirmand nejspíš dokáže odpovědět, že je to křest a Večeře Páně. To nám ale ještě neodpoví na otázku - proč vlastně děláme ty podivné věci v kostele, kterým náhodný příchozí většinou nerozumí. Musíme k tomu, že mluvíme o Bohu, k tomu, že čteme Bibli vůbec něco přidávat?
    Přitom víme, že je to dost ožehavé téma. Křesťané různých vyznání se budou do krve hádat, že právě to jejich pojetí svátostí je to správné. Stačí si vzpomenout, jak důležité bylo pro husity přijímání pod obojí, tedy přijímání chleba i vína, při Večeři Páně. Jednota bratrská definovala církev jako společenství, kde je kázáno Boží slovo a řádně vysluhovány svátosti.
    Svátost se řecky řekne mysterion a latinsky sacramentum. Mysterion znamená tajemství. Je to zvláštní plán vykoupení, který jsme my křesťané směli poznat. Ostatním zůstává skrytý. Slovo sacramentum je ještě zajímavější. První význam je jakási kauce, která byla složena před sporem u soudu. Pokud jste soud prohráli, částka propadla a byla použita na bohulibé, svaté (sacer) účely. Druhý význam označuje viditelnou zástavu nebo přísahu, kterou voják složil jako slib věrnosti do rukou svého velitele.
    Takže tajemství, které obsahuje spásu. Taky věc svatá. A k tomu přísaha a ještě viditelné znamení. To všechno je svátost. Augustin, který to chtěl trochu shrnout, řekl, že jde o viditelné Slovo.
    Pokud to shrnu já, je svátost takové zvláštní dosvědčení toho, co dostáváme od Boha. Zvláštní a obzvláštní, jedinečné a jednoznačné potvrzení jeho milosti.
    Tady už ovšem zase přestanu být originální. Hodně mě totiž zasáhl obraz, který navrhuje Kalvín. (Před ním to určitě taky někdo použil.) Svátost je pečeť. Jde samozřejmě o to, co je napsáno v dopise. Obsah dopisu se nijak nezmění, pokud připojíme pečeť. Ale změní se jeho důležitost, změní se jeho věrohodnost pro adresáta. Je prostě rozdíl mezi dopisem bez pečeti nebo s pečetí. Pro toho, kdo už dnes neví, co je to pečeť, navrhuji rozdíl mezi podepsaným listem a anonymem. Slovo, kázání, zvěstování je tím dopisem. Svátost nám ho potvrzuje.
    Svátost slouží naší víře. Augustin a po něm Luther se dokonce odvážil říct: „Co si připravuješ žaludek a zuby. Věř a jedl jsi.“ Čili, že svátost má smysl jen pro věřícího člověka. Jen pro něj je skutečnou svátostí, pečetí a znamením milosti. V tom se neshodneme s bratry katolíky, kteří tvrdí, že působí sama už tím, že se vysluhuje. Říká se tomu ex opere operato.
    Možná by stálo za to uvědomit si, že když se řekne svátosti v katolické církvi, naskočí hned číslo sedm, kdežto evangelické církve uznávají pouze dvě. Ale o tom snad někdy jindy.
    Nakonec ještě jedno připomenutí. Svátost je zvláštní způsob, jak nám Bůh sděluje svou milost. To, že nás přijímá bez výhrad a bez podmínek. Aneb jak říká katolický katechismus pro dospělé: „Ježíš Kristus je největší ze všech svátostí; je živým setkáním Boha s člověkem.“
 
 
A pamatuj na to, kdo jsi!
Michal Plzák
 
„A pamatuj na to, kdo jsi!“ „A nezapomeň, čí jsi!“ Tak nějak mě nabádali rodiče, když jsem ještě před pubertou na čas opouštěl otcovský byt a vrhal se do víru prázdninových táborů. Vyslat takové varování v pubertě by sice bylo více namístě, ale nebývá to už moc platné. Je ale ta zbytečnost důvodem, proč to nečinit? Nepruď, pomyslí si výrostek, ale rodič má povinnost prudit, i když si může myslet o výsledku své. Pomůžu tím něčemu? Zabráním tomu, že se moje dítě někde ztratí? Že se přidá k posměvačům a zapomene „své jméno“? Nevím, ale alespoň tu otázku by zapomenout nemělo. Vzpomeneš si, kdo jsi?
    Není vůbec těžké to zapomenout. Přijmout jiná jména. Třeba: Jsem ten, který všemu rozumí. Jsem ten, který si ví vždycky rady. Jsem ten, který kašle na věrnost. Jsem ten, který si pamatuje číslo karty do bankomatu. Jsem ten, který neví, proč tu vůbec je. Jsem ten, který pořád hlučí. A tak všelijak - Jsem ten, který se nemůže najít. Jsem ten, který ztratil Boha.
    Abychom se rozpomínali na své jméno, abychom si pamatovali, čí jsme, abychom si vzpomínali ne jen čistým usebráním, logickým pochodem, ale i skrze hmat, vůně, vidění, nakročení, dotyk - proto máme svátosti. Připomínají nám, čí jsme. Mají velkou moc. Jednak tehdy, když je přijímáme, okoušíme, účastníme se toho tajemství. Ale také tehdy, když se na ně rozpomínáme - jako kdybychom se jich znovu účastnili. Když jsme svědky křtu, rozpomínáme se na ten náš vlastní křest, prožíváme znovuzrození - víme, komu patříme. Jsme ve službách živé vody. A když se dotýkáme chleba, pijeme víno - opájíme se svobodou Božích dětí. Svobodou, tvarovanou křížem.
    Protože právě z tohoto určení jsme stále strháváni, jsme předmětem a zároveň aktérem zápasu. Jedna strana nás ujišťuje: Nejsi nic. A hned zase: Jsi všechno. Seš synem smrti. Ale zatím jsi free. Tvé jméno je Náhoda, Rodina, Kapsa a Názor. Kristus nás pojmenovává jinak. Při křtu jsme dostali jméno - vlastně asi ne, je to škoda, že se to už moc nedělá. Ale přesto máme tajné jméno, ani ho neznáme. V zápasu i v nudě, v nejistotě i falešné jistotě nás Kristus skrze svátosti vrací k tomu základnímu - a není to jen otázka, je to až rozkaz: Víš vůbec ještě, čí seš? Dobře, slova se ti zdají být prázdná, navíc nevíš, co bys řekl. Ale považ tu vůni, vzpomeň na tu chvíli. Vzpomínáš, jak ti tekla voda po čele a po nose (v tomto dávám za pravdu zastáncům křtu dospělých - kvůli autentické vzpomínce)? Pamatuješ na ten hlouček přijímajících v sychravém kostele, chléb byl drsný a notná dávka vína ti chutnala jako kojenci mateřský prs? Copak jsi tehdy necítil, že milost není jen slovo?
    Ježíš nasytil tisíce lidí, dvakrát po sobě, a vždycky na to měl nepatrně prostředků. Jeho učedníci zažili ten zázrak, byli vždycky u toho a přece jim to vzápětí vypadlo z mysli a z víry. Kdo nás nasytí, naříkají hned, kdo se o nás postará, když maminka a sámoška jsou daleko? Malověrní - furt nerozumíte, ani se nepamatujete na těch pět chlebů? Jen si vzpomeňte - to přeci můžete - vzpomeňte si, když jste byli u toho a pak můžete i porozumět. Nezapomeň, čí jsi!
 
    Jde prostě o to, že všechno, co my lidé prožíváme, potřebujeme nějak vyjádřit. Tak lásku vyjadřujeme polibkem nebo perníkovým srdcem s nápisem „Mé milované Pepince“. Moje manželka nemá ráda perník a nejmenuje se Josefína, ale přesto má radost. Protože to srdce navenek, viditelně vyjadřuje, co v hloubi srdce, mimo dohled, velmi výrazně cítím.
    Podobně je to s tím, co prožíváme jako společenství ve jménu Kristově. I to je hluboký zážitek - to, Bůh v Kristu z nás snímá celou tíži hříchu, kterou si vyčítáme a snažíme zapomenout. Osvobozuje nás. To potřebujeme nějak vyjádřit, nějak to viditelně sehrát, jako obřad. Pokud za tím obřadem je skutečný prožitek, stává se svátostí, něčím posvěceným a posvěcujícím.
Erazim Kohák, Hesla mladých svišťů
 
 
 
 
Co jsou svátosti?
 
HEIDELBERSKÝ KATECHISMUS:
 
Svátosti jsou posvátné a očím viditelné jistoty a pečetí pro tu příčinu od Boha nařízené, aby nám skrze ně zaslíbení evangelium svatého víceji utvrdil a zpečetil: totiž, že netoliko všem vůbec, ale také každému zvláště věřícímu pro tu jedinkou oběť Kristovu na kříži vykonanou, darmo dává odpuštění hříchů a život věčný.
 
David Balcar:
Svátosti mám rád, protože mi nabízejí možnost zastavit se a rozjímat o mém životě a víře v nějaké větší blízkosti Bohu než obvykle. Jsou to pro mne chvíle intenzivního přijímání a posílení - taková občerstvovací stanice, při večeři Páně je to docela zřetelné. Poslední dobou mne snad ještě více povzbudí, když je při boho-službách křest, zvláště když je křtěnec dospělý. Někdy se i chvěju, když slyším jeho vyznání. Čerpám z jeho víry - vírou čerstvého křesťana je občerstvována moje víra unavená.
 
 
ANKETA:          
 
1. Máte rádi symboly a tajemství?
Určitě máte ( 16 : 4 ).
Zajímavé je, že ti, kteří se jednoznačně vyslovili negativně, jsou studenti ekonomie. Že by se do určitého způsobu myšlení tajemství nevešlo?

 
  • Jen do určité míry! spíš velmi výjimečně. (pracující, 25)
  • Ano, potřebuji je občas. (prodavač, 23 let)
  • Je to naší součástí, jak to nemít rád. (studentka teolog., 21)
  • Docela ano. Má malá tajemství jsou pro mě důležitá. (studentka, 16 let)
  • Mám je strašně rád, protože většinou nejsem sám, kdo jim nerozumí. (student teolog., 21)

  •  
    2. Co jsou svátosti?
  • Já nevím, zřejmě asi všechno možný. (student, 17 let)
  • Křest, večeře Páně (žákyně, 14)
  • Činy, kterými se přibližujeme k Božímu tajemství (student,21)
  • Viditelná znamení neviditelné milosti. (farář, 29 let)
  • Obrázky. (student, 16 let)
  • Katolické nesmysly. (student, 20 let)
  • Významné dny, které se slaví v církvi. (student, 20 let)
  • Symboly Ducha a přítomnosti Boží. (student teologie, 23 let)
  • Církevní obřady (Večeře Páně,!) (student, 21 let)
  • Symboly svatosti, připomínka!. (prodavač, 23 let)
  • Svátosti jsou projevy církve, způsobené potřebou slavit. (student teologie, 21 let)
  • Jasně daná připomínka naší víry, setkání podle Ježíšova příkazu s Bohem. (student, 19 let)

  •  
    Kdysi dávno v hlubinách lidských dějin - tak dávno, že jedinou starostí ještě bylo přežití jednotlivce - určitě došlo k rozhodující události. Někdo nesnědl to, co našel, když to našel, ale rozhodl se, že to odnese do jeskyně a rozdělí se s ostatními. Jednou to muselo být poprvé. První elementární náznak společného života, náznak obce - říkejme tomu přijímání.
     
    Robert Fulghum,
    Od začátku do konce
     
    Potrava pro tělo se stává metaforou potravy ducha, kterou si vzájemně poskytujeme. Kdykoliv se vezmeme za ruce a pomodlíme se před jídlem - kdykoliv pozvedneme sklenku a řekneme si něco hezkého -, kdykoliv společně jíme v klidu a důstojně, vždy stvrzujeme závazky, které nás k sobě poutají.
    Robert Fulghum,
    Od začátku do konce
     
    Kdo tedy nesnese pomyšlení, že by se u Večeře Páně měl sejít s těmi, kdo mu nejsou po chuti, vhod a na roveň, ten opravdu ať zůstane sedět v lavici. Ke stolu Páně by přistupoval bez užitku, ano snad i ke škodě. Nechť však ví, že i v lavici si vysedí odsouzení.
    Pavel Filipi,
    Hostina chudých
     
     
    zpět na obsah
     
     
    Diakonie
    Co to k čertu je
    ta Diakonie

    Milena Galková
     
    Co je to nevidět? 
     
    Všeobecné mínění má za to, že je to to nejhorší, co se člověku může stát. Nechci o tomto názoru polemizovat, protože opravdu většinu informací (asi 80%) přijímá člověk zrakem. Ale jak je to vlastně v případě, kdy se narodí dítě, u kterého se zjistí zrakové postižení? Je to také tak nepřekonatelná překážka? Zdá se, že ne, protože, když se narodí člověk bez zraku, nemůže jej postrádat a naučí se, nebo spíše může se naučit dost, aniž by mu zrak nějak podstatně chyběl. Tedy, co je to nevidět? Například ráno nevíte, jak je venku. Zjistíte to, až když vyjdete ven, nebo z rádia. Nevidět znamená (nebo může znamenat) potýkat se s předsudky lidí, kteří si takovou situaci neumějí představit, protože nemají stejnou životní zkušenost jako ten, kdo nevidí. Předsudky jsou často tou nejtěžší překážkou v životě nevidomých, ale možná to lze říci i o jiných postiženích. Nevidět ale z hlediska člověka zvyklého na zrak, je opravdu velmi těžká životní situace, se kterou se vyrovnává asi každý jinak.
     
     
    Dvojrole  
     
    V Diakonii hraji tzv. dvojroli: jednak je mojí prací telefonovat a přepojovat hovory a to přímo v ústředí Diakonie. Často slýchám zajímavé variace na slovo Diakonie, jaké dovedou lidé vymyslet. Ani představa o práci Diakonie jim není úplně jasná. Jedna volající paní se upřímně zaradovala: „Aha, tak u vás vyvoláváte diáky!“ Nedala si vymluvit, že je to přece jen trochu jinak. A druhá role? Jsem klientka Střediska pro zrakově postižené, jak my říkáme, SPZ.
         SPZ sídlí v Praze a je to místo, které poskytuje lidem se zrakovým postižením možnost číst křesťanskou literaturu, jednak formou zvukových nahrávek na kazetách a jednak pomocí hlasového výstupu na PC. Dále zde vycházejí časopisy a biblické čtení Na každý den v bodovém písmu pro nevidomé. Jako další přednost SZP vidím, že se můžeme scházet a mluvit o životě a křesťanství, což se dost často prolíná. Možností k rozhovorům je hned několik: od takzvaných „Podvečerů u Klimenta“, kde se většinou scházíme poslední čtvrtek v měsíci, přímo ve středisku v Klimentské ulici č. 18, po víkendová setkání a prázdninové pobyty.
         A jak vypadá takové víkendové setkání? Vezmu psa a jdeme. Ano je to opravdu jednoduché. Prostě jdeme s mojí čtyřnohou kamarádkou Štěpou na autobus nebo vlak, dojedeme na určené místo a tam trávíme víkend. Scházíme se dvakrát za rok, vždy na jiném místě republiky, v různých církevních denominacích. Čteme z Bible, ve skupinkách diskutujeme o přečteném a dozvídáme se tak o názorech na různé otázky víry. Můžeme se pokusit vidět věci z jiného pohledu. Kromě biblického programu zde probíhají vzdělávací a kulturní akce. Například v Táboře, kde jsme byli letos, jsme navštívili Husitské muzeum a kromě zajímavé přednášky o husitství, jsme si prohlédli dobové nástroje a zbraně. Divíte se, že se nevyhýbám slovu vidět? Je to výraz běžně užívaný. I nevidomý může vidět. Vidět lze nejen očima, ale i rukama nebo sluchem. Když se vzájemně potkáme, tak si řekneme, kdy se zase uvidíme.
     
    Když přijdeme do obchodu, říkáme: „Ukaž mi to, já se na to podívám.“ Takže nemusíte mít obavy toto běžné slovo před námi vyslovovat. Lidé si často dělají tabu z něčeho, co si myslí, že by se nás mohlo dotknout. Takže slovo vidět používáme takříkajíc bez mrknutí oka.
         Při psaní těchto řádků mě ještě napadá, že možná i ve vašem okolí se najdou lidé, kteří by mohli využívat služby střediska pro zrakově postižené, ale nevědí o nich. Teď jim to budete moci povědět.
     
    Kontakt: tel.: 02/231 63 06,
    e-mail:szp@diakoniecce.cz
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
    Rodinné stríbro
    Konfirmace
    Kristýna Žárská
     
    Konfirmace opravdu patří k rodinnému stříbru. Jak vnímali konfirmaci dřív? Byla slavnostnější, důležitější? Co znamená pro nás? Znamená pro nás vůbec něco? Není to spíš zbytečnost, fraška a otrava? Bývá opravdu odrazovým můstkem do mládeže? Fungují kontakty mezi konfirmandy a mládeží?
        Jak vlasně probíhá konfirmační cvičení? A nemělo by se zrušit? Přemýšlejte chvíli o tom. Anketa je z Prahy, článek z Valašska.
     
     
    Přiznám se ke konfirmaci?
    Kristýna Žárská
     
    Nejdřív přijdou obálky - sbor obešle své ratolesti pozvánkou na „konfirmák“. Ratolestem je tak 13,14 let. Dělí se dvě skupiny, skupina A začne do „konfirmáku“ chodit z donucení babiček, někdy i rodičů a o kostele nic neví - greenhorni. Skupina B se již jako malá v průběhu bohoslužeb čtverala vesele na kazatelnu, prošla nedělkou, náboženstvím, je z tradičních evangelických rodin, všichni ve sboru je znají a nikdy by ji nenapadlo do konfirmáku nejít.
        Po půl roce přichází konfirmační zkouška. Skupina A to má na háku a vesele čte z papíru odpovědi na předem připravené otázky, skupina B, značně bledší, odpovídá to, co se doma, často pod dohledem rodičů, dny a noci učila. Nedej Bože se splést, to by byla ostuda, vzadu se mračí rodiče, o dvě řady víc vpředu se dobře baví konkurenční (nepřátelský) rodinný klan, a je zas o čem vyprávět. Po druhé zkoušce nadchází konfirmace, po několikrát nacvičovaném vstupu a odchodu z kostela se vyšňoření konfirmandi před napráskaným kostelem odhodlaně blíží pokazit i to, co by nervy vydržely. Cvakají blesky fotoaparátů, alespoň jedna konfirmandka vypadá jako nevěsta, alespoň tři lidi to mají na háku, aspoň jedna kamera.
        Přijetí do sboru, potvrzení křtu, první večeře Páně. Ano, ano, ano, s Boží pomocí.
        Přijetí do sboru? Snad - pokud to aspoň ten sbor myslel vážně. Potvrzení křtu? Možná tak za dva tři roky, když se nad tím člověk zamyslí, odmyslí si tu část frašky a tradice, pak se přizná k svému křtu, přizná se třeba i ke své konfirmaci, sám v sobě. Ne tam mezi dalšími patnácti, s nervama v háji, s lidmi v kostele, které tam nikdy neviděl a kteří ho teď do sboru slavnostně přijímají.
        V čem vidím smysl konfirmace? Ne v konfirmaci samotné, i když by to tak asi mělo být, ale v možnosti přijít do mládeže, dorostu, prostě nějaká záchranná síť, která se konfirmandům naskytne. Nebo, co je zaujme a udrží, i když konfirmák skončí. Ještě jsem neviděla konfirmanda, který by byl zvenčí a uvědoměle a vzorně by chodil do kostela po skončení konfirmace, aniž by patřil do party, která by tam chodila s ním. Myslím, že o konfirmandy by se měl zajímat celý sbor, včetně starších, ale hlavní zodpovědnost spočívá na mládeži - v tom, aby je podchytila a tím pádem, aby ve sboru zůstali. Aby v ní zůstali kvůli legraci, kamarádům - ale aby mládež nezastínila, že má zvěstovat Boha, jeho zákony, vůli i vedení. To si myslím, že je náš hlavní úkol.
        záležitost. Má-li to být vyznání víry, pak jen nesnadno půjde zařídit, aby to dvacet, deset nebo pět konfirmandů mohlo udělat zároveň. Možná to nepůjde vůbec. Může přijít strach, neschopnost, okamžik (i pěkně dlouhý) nevíry. Může to na člověka přijít až třeba ve třiceti, že bude chtít svou vírou nějak nábožensky, institučně, před shromážděním, vyznat. A také to nemusí přijít nikdy, jeden se může zaleknout a nenajít v sobě odvahu něco takového učinit.
        Zkusme to tedy odjinud. Co kdybychom řekli možná i správněji, že konfirmace je místo a čas, kdy se Pán Bůh přiznává k naší víře, kdy ji obnovuje, kdy potvrzuje, že naše víra není jen naše, ale také Jeho. Když o letnicích dostali apoštolové dar Ducha svatého, neopustil je myslím strach z nepřátel, ani jejich rybářská koktavost apod., bída nezmizela. Podstatné je, že Boží přítomnost byla zaslíbena, a proto seslána. Slib Ježíšův, že na zem pošle potěšitele, ochránce a pomocníka trvá jednomu každému. Konfirmace - potvrzení víry? Já to vidím ve dvou větách, které Ježíš vypráví: jednak při večeři Páně - to čiňte na mou památku a jednak, když po příběhu o milosrdném Samařanu říká - jdi a učiň totéž. Tak nám myslím nezbývá, než na konfirmaci v modlitbách čekat.
        A smysl konfirmačního cvičení? Veliký, ale ne jen jako docházka na faru s blokem, do kterého budeme se sousedem hrát piškvorky (i když i to má svůj veliký význam!). Ale hlavně jako příležitost se sejít, povídat si o tom, co nás baví, trápí, co nás zajímá a poslouchat zas o tom, co zajímá a baví faráře, co ho štve, proč věří a co mu to dává. Těžko nám předá svou víru, i když by jistě moc chtěl, maximálně nás může k něčemu inspirovat. Je to o inspiraci, o tom, že se děcka v těch třinácti, čtrnácti, patnácti apod. dozví o tom, že kromě nudy nedělního kostela, školy přes týden, zábavy odpoledne, je tu také něco jiného. Pro faráře je to jedna z mála šancí, jak určitou věkovou skupinu oslovit, jak s ní pracovat a jak jí třeba navodit myšlenku, že určité společenství, určitý způsob prožívání má nějaký smysl. Je to o inspiraci si něco zkusit, vyzkoušet, něco se i dozvědět a s někým být. Je to o inspiraci k jinému způsobu myšlení a kladení si otázek.
     
     
    Konfirmace na latríně
    Ondřej Macek
     
        Někde nám, myslím, říkali, že konfirmace je z latinského confirmo, are, avi, atum a znamená tedy upevnit, posílit, utvrdit, s jistotou tvrdit a to vše, že platí o víře. Je to místo a čas, kdy se jedinec přiznává svou vlastní vírou ke křtu.
        Něco takového jsem prožil asi v deseti letech! byl jsem tehdy o prázdninách na táboře, kde se každé ráno a snad i večer konala modlitební chvíle. Žádné Ó náš milý Bože či Pod večer tvá čeládka! ale pěkně každý, jak mu Duch dá. Pilně jsem tam chodil a poprvé začal o své víře přemýšlet. Koncem týdne jsem dostal strašný průjem, a tak jsem se na dřevěném prkénku kadibudky mezi odpornými mouchami, ve strachu, co na mne ještě vyletí, v křeči břicha, začal poprvé modlit, někde tam jsem se svou vírou přiznal ke svému křtu! taková průjmová konfirmace. Ne, nechci to nikterak karikovat, jen jsem potom ještě tu víru tisíckrát možná víckrát ztratil a snad i znovu nalezl.
        Když jsem byl potom o čtyři roky později skutečně v kostele konfirmován (řádně - v pokleknutí před stolem Páně v salvátorském kostele) čekal jsem naproti tomu, že se snad konečně se mnou něco stane (nejen, že průjem ustane), otevřou se klenby kostela, vstoupí anděl, konečně všechno pochopím, konečně tu bude pevná a silná víra, anebo na mně alespoň paní farářka pozná, že jsem nehodný, a klepne mě přes prsty a pošle domů. Nic. Zůstal jsem stejný, nebo skoro stejný. A jen jsem se bál, aby se mě někdo doma u svátečního oběda nezeptal, tak co, přijal jsi Ducha svatého?
        Nesčetněkrát se říkalo: ve čtrnácti to je moc brzo. Možná, nebo také moc pozdě. Konfirmace je po mnoha stránkách ošidná záležitost. Má-li to být vyznání víry, pak jen nesnadno půjde zařídit, aby to dvacet, deset nebo pět konfirmandů mohlo udělat zároveň. Možná to nepůjde vůbec. Může přijít strach, neschopnost, okamžik (i pěkně dlouhý) nevíry. Může to na člověka přijít až třeba ve třiceti, že bude chtít svou vírou nějak nábožensky, institučně, před shromážděním, vyznat. A také to nemusí přijít nikdy, jeden se může zaleknout a nenajít v sobě odvahu něco takového učinit.
        Zkusme to tedy odjinud. Co kdybychom řekli možná i správněji, že konfirmace je místo a čas, kdy se Pán Bůh přiznává k naší víře, kdy ji obnovuje, kdy potvrzuje, že naše víra není jen naše, ale také Jeho. Když o letnicích dostali apoštolové dar Ducha svatého, neopustil je myslím strach z nepřátel, ani jejich rybářská koktavost apod., bída nezmizela. Podstatné je, že Boží přítomnost byla zaslíbena, a proto seslána. Slib Ježíšův, že na zem pošle potěšitele, ochránce a pomocníka trvá jednomu každému. Konfirmace - potvrzení víry? Já to vidím ve dvou větách, které Ježíš vypráví: jednak při večeři Páně - to čiňte na mou památku a jednak, když po příběhu o milosrdném Samařanu říká - jdi a učiň totéž. Tak nám myslím nezbývá, než na konfirmaci v modlitbách čekat.
        A smysl konfirmačního cvičení? Veliký, ale ne jen jako docházka na faru s blokem, do kterého budeme se sousedem hrát piškvorky (i když i to má svůj veliký význam!). Ale hlavně jako příležitost se sejít, povídat si o tom, co nás baví, trápí, co nás zajímá a poslouchat zas o tom, co zajímá a baví faráře, co ho štve, proč věří a co mu to dává. Těžko nám předá svou víru, i když by jistě moc chtěl, maximálně nás může k něčemu inspirovat. Je to o inspiraci, o tom, že se děcka v těch třinácti, čtrnácti, patnácti apod. dozví o tom, že kromě nudy nedělního kostela, školy přes týden, zábavy odpoledne, je tu také něco jiného. Pro faráře je to jedna z mála šancí, jak určitou věkovou skupinu oslovit, jak s ní pracovat a jak jí třeba navodit myšlenku, že určité společenství, určitý způsob prožívání má nějaký smysl. Je to o inspiraci si něco zkusit, vyzkoušet, něco se i dozvědět a s někým být. Je to o inspiraci k jinému způsobu myšlení a kladení si otázek.
     
     
    Anketa          
     
    Ptala jsem se dvanácti lidí, co tak člověk potká ve zkouškovém období, většinou vysokoškoláků.
     
    Byla v tvém životě konfirmace důležitým duchovním momentem?
    9 lidí odpovědělo, že ne.
  • pokud nepočítám, že jsem se dostal do mládeže, tak ne
  • v jistém slova smyslu ano, ale až pozdějc
  • určitě, první večeře Páně
  • spíš fraška
  •  
    V kolika letech, si myslíte, že by byla konfirmace optimální?
    Průměrná odpověď 16 let
  • až v dospělosti
  • já bych ji zrušil
  • tak, aby to bylo vlastní rozhodnutí a ne nátlak rodičů, tak 17 a víc
  • nejnižší hranice 14
  •  
    Co by měla pro člověka znamenat? A znamená?
    Obecně
  • první večeře Páně; že tě přijímá sbor; přijetí nějaké cesty; přiznání se ke křtu; rok trvající nuda; bylo to celkem fajn
  • hlavně se mít čeho chytit
  • často na nátlak rodičů, pak z toho nic není
  • důležité je zapojit ty lidi do nějaké služby, aby aktivně pomáhali, dát jim nějakou zodpovědnost
  •  
     
    Archiv          
     
    Vzpomenete si někdy na svoji konfirmaci?
        ...Ale kde jsou ti, kteří byli tenkrát konfirmováni a kde ti, kteří byli konfirmováni před třemi, dvěma lety, ba před rokem? Tak nějak se rozplyne ta konfirmandská sláva ve společnosti kamarádů a kamarádek, zůstane pěkným užitím jedné dubnové či květnové neděle, ale bez významu pro všední dny.
        ...Vlastní význam konfirmačního slibu jsem si uvědomil teprve nedávno, při četbě životopisu Karla Eduarda z Lány, superintendenta evang. církve a.v.. V knize jest zmínka o bolestném rozkolu, který vznikne mezi Lánym a jeho synem Emilem, když tento jeho syn jest na vysokoškolských studiích získán ideou Marxovou a tehdy moderních socialistických teoretiků natolik, že chce vystoupiti z církve (jejímž nejvyšším představitelem byl jeho otec). Otec domlouvá synu všelijak, vysvětluje, varuje, ale když nic již nepomáhá, tu mu připomíná konfirmační slib, který z jeho rukou - jako jeho farář - v černilovském kostelíku přijal.
        Chcete mít lepší obraz evangelického křesťana a faráře, než jaký poskytuje osobnost Lányho v tom okamžiku, když se otec přestane vůči dítěti dovolávat práv otce, nároku na povinnou poslušnost, ale připomíná bloudící duši konfirmaci? A jak hluboce to osvětluje pravý význam slibu konfirmačního, toho obnovení závazku křestního, v celé jeho hloubce.
        Stojí za to, abychom i my na tu svoji vzpomenuli, a pokud to jen je v možnostech našich Sdružení, postarali se o to, aby mladí konfirmandi nebyli dále ponecháni sami sobě, ale byli získáni pro Dorost a tak i pro sbor a pro církev. Snad se to podaří... ...Ale té námahy nebudeme jistě litovat. „Poněvadž jsem poznal trýzeň žízně, vykopal jsem studnu, aby i jiní mohli z ní píti“ jest známý výrok E. T. Setona. ... Jsme všichni členy velkého konfirmačního bratrstva, které složilo svůj neodvolatelný slib.
        Vždyť tenkrát, když jsme svými mutujícími a ustrašenými hlasy odříkávali Credo, tu, aniž bychom si toho byli vědomi, dotýkali jsme se těch nejvyšších věcí, jež jsou člověku dány k vědění i věření.
        Bratrstvo 1940, č.9,
    autor pod značkou N
    .
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Internet
    Hry pro první plískanice
    Luboš Kratochvíl
     
    Nechci strašit ani vyhrožovat, ale babí léto si to může každou chvíli rozmyslet a plískanice stojí za dveřmi. Tvůrci zábavy pro setkání mládeže nebo víkendy s dětmi a různé sešlosti tak přijdou o možnost realizovat alespoň část programu venku. Aby nepřišla ponorková nemoc v teplé a suché klubovně, usedněte ke klávesnicím, nažhavte modemy a dejte se inspirovat několika servery, které se věnují hrám v místnosti.
    Často připravují stránky o hrách studenti vysokých škol, kteří samozřejmě své nápady také v praxi používají. To je příklad adresy: http://pavelek.baf.cz/hry/, na které najdete seznam více než desítky jednoduchých her. Pravda, tvrdit o všech, že jsou objevem Ameriky, je příliš přehnané, ale rozhodně několik her, které nehraje každá druhá mládež, určitě najdete. Další 'akademický' seznam her je na serveru http://www.fi.muni.cz/~xpelanek/hry/, i když v jeho případě je pro hraní pod střechou určena jen asi třetina návodů. Se zajímavým a neotřelým programem na mládež vám pomohou také stránky na adrese http://hyperlink.cz/bila_skala/, kde najdete například manuál k zajímavé celomládežnické hře KOJENÍ. Neméně užitečná je stránka http://www.isibrno.cz/~sadovsky/. A dva nejlepší nakonec. Kromě her i další mládeži užitečné informace jsou k mání na adrese http://www.informacnik.cz. Nejlepší orientaci pak nabízí stránka s jednoduchým názvem http://www.hra.cz, kde je k dispozici rozlišení her podle několika charakteristik. Mimo věku účastníků lze vybírat hry také podle prostředí (les, klubovna, tělocvična, louka atd.), stupně fyzické a psychické zátěže, počtu zúčastněných. Vybrat si můžete ale také cíl hry - výchova, zábava, ! roční období, nebo podle doby, kterou budete potřebovat na důkladnou přípravu.
     
     
     
     
    Co mne zaujalo
    Soudné sestry
    Filip Dušek, student pedag. fakulty obor čeština, literatura
     
     
    „Celá Plocha jest jevištěm!“ Že to odněkud znáte? Co tohle: „Na Zeměploše, která je placatá a putuje vesmírem na zádech obrovské želvy, se najednou dějí nepředstavitelné věci. Kdo stojí mezi královstvím a zkázou?“ Už víte? Ne?! Jde o divadlo a část z díla anglického spisovatele Terryho Pratchetta o „Úžasné Zeměploše“. Dejme to dohromady a vyjde inscenace „Soudné sestry“ v pražském Divadle v Dlouhé, kterou pro české nastudování upravila režisérka Hana Burešová s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem.
        Po usednutí do sedadla se na vás přímo vyvalí úžasná hra slov precizního překladu Jana Kantůrka a rychlý sled bizarních situací. To nabízí již kniha, ale teprve jeviště ukáže pravý rozměr fantazy příběhu. Výtvarník se prostě nemusel omezovat zobrazením reálného prostředí a postavy jako by si samy vybraly herce, navíc atmosféru dokresluje hudba, která používá citace ze známých děl i rytmy irské hospody. Zkrátka se celé tři hodiny má divák na co dívat a čemu divit.
        Příběh v sobě nezapře shakespearovskou inspiraci (Macbath naruby) a pod nesmírnou hloubkou humoru najdeme i známé: „Svět je jedno velké jeviště a my jsme na něm herci.“ Máte-li rádi humor a fantazii, je to představení právě pro vás, a ti náročnější mohou v inscenaci zkusit hledat, kdo asi to velké lidské jeviště režíruje.
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
    Co potřebují potřební
    Naděje - dobrá zpráva o naději
    Ladislav David
     
     
    Píše se rok 1990. Nová doba přilákala do Prahy celou řadu podnikatelů, umělců, obchodníků, podivínů a snílků. Ti všichni chtěli, v tehdy již svobodném Československu, realizovat své představy a sny. Manželé Vlastimila a Ilja Hradečtí se také rozhodli uskutečnit svůj plán. Vzali hrnec guláše, bibli a s několika přáteli odešli na Hlavní nádraží v Praze a do záchytných táborů sytit a vyučovat českému jazyku uprchlíky z Rumunska. Tak začal jeden z nejpodivuhodnějších ,kšeftů' tehdejší doby. Bez platidla, bez pokladen, se skladem plným zásob. Prvními zákazníky byli lidé v nouzi (bezdomovci), a nabízené zboží se jmenovalo „naděje“.
     
    ...ten musí jít z kola ven          
        Před desíti lety se v české mluvě vyskytla celá řada nových pojmů a výrazů. Jedním z nich bylo také slovíčko „bezdomovec“. Vedoucí denního centra občanského sdružení Naděje Miroslav Švára však tento výraz v oblibě nemá. Především proto, že lidé si zvykli takto nazývat kategorii obyvatel, kterou z různých příčin nechtějí přijmout mezi sebe, a kterou stát odsunul na periferii svého zájmu. V pražském denním středisku, podle názvu ulice familiárně pojmenovaném „Bolzanka“, však tuto pestrou společnost mají rádi. První vlnu českých bezdomovců vehnala do otevřené náruče Naděje rozsáhlá amnestie presidenta Václava Havla.
        Podle vedoucího střediska Miroslava Šváry si těžko někdo zvolí bezdomovství jako styl života. Do této pozice se člověk obvykle dostává v důsledku různých životních krizí. Mezi ně lze například zařadit rozvod, ztrátu bydlení, zaměstnání, pobyt ve vězení či nemoc s doživotními následky - potkat mohou opravdu každého. Mezi hosty „Bolzanky“ můžeme najít jak lidi téměř negramotné, tak osoby s vysokoškolským diplomem. Všechny bez rozdílu zde čeká teplá sprcha, nové ošacení, chutné jídlo, evangelium a šance postavit se na vlastní nohy a začít znovu.
     
    Polévku, nebo i program?          
        Jen co se příchozí nasytí, uleví svému bolavému tělu a vzpamatuje z přemíry nefalšovaného zájmu a lásky, vrhne se na něj sociální pracovník, lékař, psycholog a podle potřeby i právník. Ti všichni mu postupně nabídnou nezištnou pomoc při řešení jeho problémů, a v případě ochoty spolupracovat jej zařadí do důkladně propracovaného resocializačního programu. Cílem takového programu je, aby dřívější bezdomovec našel smysl života, obnovil rodinné vztahy nebo navázal hodnotné partnerství či přátelství. Absolvent takového programu by měl ve finále získat přiměřené bydlení a zdroj příjmu k jeho udržení. Tento program je přirozeně modifikován podle stáří, zdravotního stavu a mentální dispozice konkrétního člověka.
        Denní středisko v Bolzanově ulici slouží jako záchytná stanice - centrum první pomoci. Zde je také lékař, lůžková místnost pro nemocné a sociální pracovníci. Probíhají zde prvotní rozhovory a rozhoduje se. Klient sám může zvážit, zda pouze využije možnost teplého jídla, čistého prádla a pestrou nabídku duchovních a společenských aktivit denního centra, nebo se rozhodne na svém životě ,makat' a podstoupí namáhavý vícestupňový program integrace. Podle konkrétní situace každého jednotlivce a důkladně zvážené potřebnosti jsou příchozí bezdomovci z denního centra rozesíláni do specializovaných středisek naděje, mezi které patří například azylové domy, domy pro opuštěné děti, domy pro staré lidi, chráněné dílny apod.
        Hovoříme-li o resocializačním programu, hovoříme o dlouhé a namáhavé cestě, kterou musí urazit bezdomovec s pracovníky Naděje a která vyžaduje od všech velkou trpělivost. Tato cesta má tolik rozdílností, kolik je lidí, kteří se po ní svými jedinečnými životními příběhy vydávají. Miroslav Švára předem odmítá jakékoliv ,házení bezdomovců do jednoho pytle'. Podle něj je život každého bezdomovce jedinečný a zasluhuje si velmi konkrétní, avšak citlivý lidský přístup. A jaký má recept na práci s bezdomovci? „U těchto lidí víc získáte pokorou a láskou,“ prozrazuje vedoucí denního střediska Naděje a dodává: „Nechci, aby se tito lidé ve své zoufalé situaci ponižovali a na kolenou prosili o pomoc. Stačí, když požádají, ale ať si ji nikdy nevynucují násilím.“
     
        Občanské sdružení Naděje dnes působí v jedenácti městech naší republiky a je křesťanskou organizací. Posláním, které sdružení přijalo již při svém vzniku v roce 1990, je praktické uplatňování evangelia v životě. Pracovníci Naděje nevidí v bezdomovcích pouze lidské bytosti, ale především Boží stvoření, kterému náleží žít a umřít s lidskou důstojností.
        Nedílnou součástí pomoci potřebným se zcela přirozeně stala misijní práce. V denním středisku Naděje začíná každý pracovní den čtením z Bible a modlitbou. Součástí pracovního týdne je pak několik biblických hodin, jejichž program připravují teologicky vzdělaní pracovníci Naděje. V neděli jsou pořádány ekumenické bohoslužby, které střídavě vedou pozvaní kazatelé různých církví.
     
     
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
    Mládež
    Katecheze na synodu
    Radka Včelná, COM
     
    V minulém čísle Bratrstva jste se dočetli, že COM podává na synod návrh k vytvoření místa faráře mládeže. Synod (přesněji řečeno 3. zasedání 30. synodu ČCE) se konal v květnu a celý jeden večer se tam mluvilo o katechezi. Ne že by se tam na něco světoborného přišlo nebo že by se kdovíco vyřešilo. O to konec konců ani nešlo. V příspěvcích, které tam zazněly, se ale objevila řada zajímavých témat a některá se i opakovala. Namátkou: Potřebujeme katechismus? A když, tak jaký? (Jeden bratr dokonce nabídl finanční odměnu pro vítěze soutěže na vytvoření nového katechismu). Chybí materiály, které by pomohly ve výuce náboženství, při biblických hodinách i v mládeži. Každý farář je odkázán na své vlastní koleno. Co s dětmi při bohoslužbách? Proč s námi nepřijímají chleba a víno při večeři Páně?
        Přetiskujeme materiál, který pro toto jednání synodu připravil COM, tedy ti, které jste si, milí mládežníci, zvolili. Přečtěte si ho a přemýšlejte, jestli to vidíte taky tak.
        PS.: Faráře mládeže synod schválil. Takže se můžeme těšit.
     
    1. Současný stav - co vidíme          
     
    1. V některých sborech, či seniorátech se mezi mládeží pracuje tradičním způsobem založeným na biblických hodinách pro mládež (s případnými dalšími programy) a tento způsob práce se jeví jako životaschopný a nosný. Jinde se zdá přežitý a v nemálo sborech se setkání mládeže pro malý zájem nekonají.
    2. Mládež si možná více než v dřívější době hájí svobodu, nenechá se např. svázat povinnou účastí na církevních setkáních, je více spontánní a ne vždy se vejde do tradičních forem církevní práce.
    3. Svět mladých lidí klade větší důraz na prožitek a zkušenost než na vzdělávání, vstřebávání vědomostí nebo řešení problémů.
    4. Ve zrychleném tempu dnešního života mladí lidé zároveň více hledají duchovní vedení a ptají se po nějakém nasměrování. Často se potkají s lákavou nabídkou společenství, která nabízejí jednoduché odpovědi na jejich otázky a která mají sklon s tápajícími lidmi manipulovat.
    5. V době totality byla pro mladé lidí církev jednou z mála možností zažít atmosféru svobody v setkání, diskusi a polemice. Dnes stojí církev pro mladé lidi ve srovnání nabídkami z oblasti kultury, sportu a cestování jako jedna možnost vedle řady dalších.
    6. Vnímáme, že je v církvi právě mezi mládeží nejvíce cítit odlišnost mezi „tradičním“ a „evangelikálním“ pojetím křesťanské víry.
    2. Kudy chceme jít          
     
    1. Považujeme za dobré, když sbor nabídne mladým lidem prostor, kde budou svobodně znít jejich otázky, kde budou formulovat a objevovat své postoje. Ať zde naleznou místo, kde je každý slyšen a kde je každý brán vážně - to mnohým chybí ve škole a leckdy i doma.
    2. Rozličnost prostředí, ze kterého mládež přichází, nás vede k tomu, že nechceme přetěžovat důraz na vzdělávání a rozumové uchopení obsahů víry. Specifika křesťanského životního postoje si lze přivlastnit také ve společném prožitku důvěry, solidarity, smíření, diakonie, při společných akcích, cestách a při práci. Proto vítáme takové formy práce, kde cílem není poučit, ale setkat se s biblickým textem a s tématy víry interaktivně a tvořivě, kde se společenství církve nevyčerpává pouhým oznamováním zvěsti, ale pouští se do současných otázek, pochybností a zkušeností života víry.
    3. Záleží nám na tom,
      - aby se mládež ve sboru necítila vydělena, nýbrž aby byla jeho pevnou součástí
      - aby bohoslužby byly i jejím shromážděním
      - aby nebyla objektem sborové výchovy, ale partnerem v rámci sborového života
      - aby měla i kompetence a zodpovědnost za sbor
      - aby se odlišnost mezi „tradičním“ a „evangelikálním“ pojetím křesťanské víry neprohlubovala
    3. Konkrétní otázky a návrhy          
     
    1. Považujeme za velmi důležité práci s mládeží více mapovat, promýšlet a organizovat. Proto navrhujeme zřízení místa faráře pro mládež, který by se věnoval výhradně práci mezi mládeží.
    2. Chtěli bychom vyhledávat a vzdělávat lidi (laiky i faráře/řky), kteří by se práci s mládeží věnovali.
    3. Pomocí pro přípravu setkání mládeže by byly různé kvalitně připravené příručky, materiály a pracovní listy. Mohla by například vzniknout pracovní skupina, která by se věnovala jejich přípravě, zajišťovala by překlady zahraničních textů, případně nabídla ucelený plán pro biblické hodiny pro mládež jako je tomu u Nedělní školy.
    4. Domníváme se, že mládež nepotřebuje katechismus, ale právě zmíněné pomůcky, které ukáží směr biblické tradice víry a ponechají mladým lidem možnost se k tomuto nasměrování samostatně přiznat, dojít k němu, nalézt ho. To, co člověk sám objeví, prožije a najde, shledáváme jako nosnější než naučené odpovědi katechismu.
    5. Chceme pokračovat v organizovaní kursů, sjezdů, seminářů a zároveň rozšířit jejich nabídku tak, aby byly svým obsahem i umístěním přístupné mládeži různé spirituality a ze všech koutů republiky.
    6. Tam, kde je mladých lidí ve sboru málo, doporučujeme pracovat více na seniorátní a celocírkevní úrovni a také finančně podpořit tento diasporní způsob práce, který je nákladnější.
    7. Podle našich zkušeností mládež oceňuje, když se může aktivně podílet na přípravě a průběhu bohoslužeb a když jí kazatelé vycházejí vstříc např. tak, že zařazují písně z Dodatku k EZ a ze zpěvníku Svítá.
    8. Jakkoli je práce s mládeží často kolektivní, chtěli bychom zdůraznit důležitost individuálního duchovního vedení, pastoračních rozhovorů a zpovědi při práci s mladými lidmi.
    Celocírkevní odbor mládeže /COM/
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Literatura
    Klub zjizvených
    Filip Čapek
     
    Děj románu české prozaičky Ivy Pekárkové (1963) Klub zjizvených začíná v newyorské čtvrti Bronxu, odkud se pohledem zpět proti proudu času vrací do Čech, pak na delší dobu do Turecka, poté míří „balkánskou“ cestou zase do Českých zemí, aby mohl dále pokračovat stručnou pasáží z frankfurtského letiště a nakonec se navrátit zpět do New Yorku. Proč tak složitě?
        Hrdinka románu osmnáctiletá dívka Božena se krátce po listopadu 1989 vydává se svým chlapcem Danielem na výlet do Turecka. Vše by proběhlo dobře, nebýt heroinu v batůžku Boženy odhaleného na turecko-bulharských hranicích při zpáteční cestě. Boženu před trestem smrti „zachraňuje“ celník, který jí dodává bohatému bejovi kamsi daleko na východ od Istanbulu, kde slouží svému pánovi na tamní zeměpisné šířky běžným způsobem až do doby, kdy se pokusí uprchnout. Následuje trest, jímž je jizva na tváři. Druhý útěk se již vydaří, a tak dívka M., jak si hrdinka začala od nedobrovolného setrvání v Turecku začala říkat, zamíří blíž k Evropě. Dostává se do Istanbulu. Zde se opět stává obětí obchodu se sexem. Tentokrát končí ve „filmařské“ dílně, jejíž produkty lze sotva zhlédnout v běžné televizi. Opět útěk. M. zamíří zpět domů. V Praze však zjišťuje, že již žádný domov nemá. Proč, to nám nepoví, ale odpor M. vůči novinářům, poté co z jejího děsivého putování udělali bulvárně-pedagogickou stať o tom, čemu se při zahraničních cestách vyhnout („Výlet do Turecka, spojený s pašováním narkotik, by vám mohl přinést spoustu peněz. Ale také byste při něm mohli ztratit tvář a znehodnotit svůj život.“) naznačuje, že ji v Čechách již nic nedrží. Následuje frankfurtské letiště a „dobrodinec“ Henry, sběratel starožitností a obrazů, který M. bere s sebou za oceán. Z milovníka starých věcí se po čase vyklube perverzní sběratel různě zohyzděných dívek („Henryho doteky v sobě měly neosobnost profesionálního odhadce cenin.“) z chudých zemí světa, jemuž se M. hodí pro rozšíření kolekce. M. jej opouští, stěhuje se k přítelkyni Surayyie do Bronxu, s níž zažívá to, co „u mužů nenalezla“, a dále se protlouká sama jako pouliční prodavačka a doručovatelka pizzy, až se nakonec uchytí jako lékárnice. Tehdy potkává černošku Ednu, která má podobný osud. Manžel, narkoman, ji v záchvatu udělá na tváři jizvu. Stejnou jizvu, jakou má M.
        Spojnicí celé knihy je jizva, kterou M. hluboce a osudově vnímá jako postižení, ztrátu krásy, ztrátu a změnu identity, vydělení, objekt nejapných a krutě častých otázek. Edna a M. tvoří gang, „gang zjizvených“, jehož členky jsou spolu, jak se zdá, nerozlučně spjaty. To si však myslí pouze M. Společnice Edna ji zrazuje, když znovu, pro M. zcela nepochopitelně, uvěří svému manželovi, delikventovi, který ji soustavně bije. M. neopouští jen Edna, ale i žárlivá Surayya, a tak se hrdinka ocitá pod Washingtonovým mostem v plechové osadě „z vlnitého plechu a vodou omletých, vyplavených fošen“ u řeky Harlem, kde se jí ujímá pomatený hromotluk Pete.
        Zde, na místě odkud by společensky již nešlo klesnout níž, si M. může splnit svůj americký sen. Poté, co zachrání jakéhosi výrostka před utonutím, se z ní v novinářské okurkové sezóně stává mediální hvězda. Mohou se jí splnit všechna přání. Setkává se s novináři a ti ji v bulvárně-ignorantském výslechu znechucují stejně jako jejich čeští kolegové. Posuďte sami: „Ano, v Československu jsem závodně plavala. Moc mi to nešlo.“ „Ne, ne Čečensko! ne, to není v Jugoslávii! ne, není tam žádná válka. Kupte si mapu.“ „Ne, nedoplavala jsem ke svobodě. Jediný útlak, kterého se mi dostalo, byl způsoben tiskem.
        Nakonec se M. rozhodne využít získaných peněz, jež se k ní po plaveckém výkonu „nezištně“ ze všech stran hrnou, k odstranění jizvy, protože si postupně uvědomuje, že jizvu přestala skrývat a že se z ní naopak stalo předznamenání a cejch určitého životního osudu, který ji stahuje zpět tam, kam se sama nevědomky, jizvou označená, cítí náležet. Řečeno s hlavní hrdinkou: „Ta moje jizva, kurva, byla chobotnice, která mě svírala zevnitř svými chapadly“. K uskutečnění naprogramovaného amerického snu nedojde. Ten není nepodobný jizvě, také svazuje, naznačuje, co je správné dělat, jak žít. Randy, redaktor The Post, z M. odmítání šílí a nechápe: „Po tomhle přece touží absolutně každý! Natřeme pro vás ten dům jakoukoli barvou chcete! Můžete si vybrat jakého chcete manžela! Panebože! Lidé se celý život dřou a vy to máte dostat všechno zadarmo, a to jen proto, že je zrovna okurková sezóna.“ M. si trvá na svém a doufá, že po probuzení z narkózy a po oddělení od svého dřívějšího osudu začne žít znovu bez nutnosti vzpomínek na turecké, české, bronxské, novinářské a další jiné strasti: „Někde v tom vysněném životě amerického stylu, který pro mě tak velkoryse připravili, zabalili do plastiku a omotali mašličkou, musí být přece nějaký vyhnilý prkno, a tou dírou já se protáhnu zas ven.“
        Kniha Klub zjizvených má, dá-li se to tak říci, dvě roviny. První z nich představuje děj, tak jak jej hlavní hrdinka sama před čtenářem rozehrává. Na druhou, většinou pouze stručně a provokativně načrtnutou rovinu umisťuje dívka M. čtenáře samotného, aby jej usvědčovala ze senzacechtivosti, z šablonovitého románového myšlení, očekávání detailních pikantností namísto hlubokého soucitu s ní a s její životní zjizveností. Možná, že nejde ani tak o usvědčování, jako spíše o prosbu a zároveň nabízenou možnost vnímat věci plně v jejich syrovosti, tedy zbavené hravého romanopiseckého rozmachu, kdy se z lidských osudů stává neživá a necitlivá literární hmota vhodná k jakémukoliv zpracování.
    Autor je bohoslovcem
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Literatura
    Dvakrát Elie Wiesel
    Ondřej Macek
     
    Na pultech knihkupectví se před několika týdny objevily takřka současně dvě knihy Elieho Wiesela. První z nich vydal Odeon a jmenuje se SOUDCI. Druhá, PŘÍBĚHY O DŮVĚŘE, pochází z knižní produkce Portálu.
        Autora asi není třeba příliš představovat, protože od roku 1990 pravidelně vycházejí i u nás jeho knihy. Narodil se v roce 1928 na území dnešního Rumunska, a protože je Žid, prošel za II. světové války několika nacistickými koncentračními tábory, kde zahynuli jeho rodiče i sestra. Po válce se usadil ve Francii, studoval na pařížské Sorboně a dopisoval do řady francouzských a izraelských deníků. V padesátých letech odešel do Spojených států a začal zde přednášet na řadě univerzit. Celý svůj život se věnoval boji za lidská práva, odmítání násilí a rasismu. V roce 1986 mu byla udělena Nobelova cena míru.
        V češtině mu vyšly knihy reflektující zkušenosti z koncentračních táborů; ve strhujících příbězích svědčí o lidských osudech ve chvílích, které se popsat vlastně ani nedají. Zabývá se příčinami holocaustu i otázkami po Bohu, lidské existenci, které najednou nejdou odbýt... (např. Noc, Návrat do Singhetu). Druhá část jeho díla přibližuje evropské kultuře svět židovské (především chasidské) komunity, její legendy, její myšlení a život (Talmud - portréty a legendy, Svět chasidů, Příběhy proti smutku).
        První kniha SOUDCI nezapadá svým tématem přímo ani do jedné oblasti tvorby E. Wiesla. Let na trase New York - Tel Aviv - každý z pasažérů letí za svým snem, někdo za svou láskou, někdo za ztracenou pamětí, jiný strávit poslední dny a další zas utíká sám před sebou. Letadlo musí nouzově přistát a pětice naprosto různých cestujících se dostává do moci muže, který se prohlásí jejich soudcem. Atmosféra houstne, pocity jednotlivců gradují od úžasu přes zlost až do strachu o život. Najednou je každému z nich vnuceno hledání smyslu života, vlastní pravdy, rozlišení mezi snem a nadějí. Uprostřed dne a noci každý z cestujících najednou musí pohlédnout na svůj život z úhlu, před kterým utíká....
        Druhá kniha PŘÍBĚHY O DŮVĚŘE nese podtitul Eseje o velkých postavách židovské tradice. V deseti esejích o Noem, o Sáře a Hagar, o Lotově ženě, o Mojžíšovi, o Áronovi, o Miriam, o Nádabu a Abíhú, o Jeftovi, o Samsonovi, a nakonec o Rút, přibližuje E. Wiesel pomocí legend, midrašů a netypického pohledu, židovskou tradici. Čtenář není jen tím, kdo prolétne řádky, ale stává se součástí děje, i on je najednou dotazován, i on je nucen přemýšlet a hledat. Nejde jen o minulost, o temné dobové pozadí bible, ale každý z příběhů se děje dnes a tady. Nečekaně je to o přežívání, o mateřské lásce, o dívání se a ohlédnutí, o moci a samotě, o usmiřování, o zneuznanosti, o nemyšlení a nepromýšlení atd.
        E. Wiesel nepatří mezi jednoduché autory, může se stát, že vás strhne a unese prostředkem děje, ale rozhodně vás nenechá klidnými. Skoro s každým jeho slovem, s každou jeho myšlenkou, je třeba se nějak srovnat. A možná právě proto stojí za to jeho knihy číst.
    Autor je studentem bohosloví.
     
     
     
     
    Stručně a jasně
    Rozvod...
    Dalibor Titěra, člen pastýřské rady ČCE
     
     
    Jak se naše církev dívá na rozvod, druhý sňatek a soužití nesezdaných párů?
     
        Naše církev nemá takzvaný učitelský úřad, takže ani nemáme nic, co by se podobalo encyklice, která by mohla být považována za závaznou a tedy dodržování hodnou normu chování v určitých situacích. V různých dobách církev pověřovala nějaké moudré duše, aby sepsaly zásady, kterými se církev profiluje. I na posledním zasedání synodu se tyto hlasy ozvaly. Než však do nějakých nových zásad budeme moci nahlédnout, musíme o tom spolu hovořit, pročítat se Písmem, staršími verzemi zásad, případně jinými spisy a hlavně přemýšlet.
        Tak i já, jsa požádán redakcí, nemohu nic jiného, než vyslovit svůj názor, který jsem si však, přiznávám, sestavil z názorů nejen mých vlastních. Myslím si, že to stojí za diskusi delší a mnohohlasou. Zde tedy stručně, jak to vidí jedné manželky muž a tří velikých dětí otec.
        Manželství považuji za Bohem doporučenou instituci. V Genezi to čteme dost jasně. Z řady dalších míst v Písmu víme, že manželský vztah mezi mužem a ženou se hodí jako docela vhodný obraz pro vztah Boha k jeho lidu, respektive Krista k Církvi. A taky naopak. Manželská smlouva se dá docela vážně brát i jako paralela s Boží smlouvou s námi, starou i novou. Specifikem této smlouvy je to, že ač my lidé se k tomu stavíme často všelijak a ponejvíce nevěrně, Bůh nás stále miluje; je a zůstává věrný. Jestliže tedy věříme tomuto Bohu, můžeme potom v naší smlouvě manželské lásku ztotožnit s věrností. Toto pojetí pak mít denně na talíři, v posteli i na obzoru, a pokud se to daří, považovat to denně za obrovský důvod k radosti a k vděčnosti. Ze zkušenosti, naštěstí ne vlastní, ale taky vím, že se to dařit a podařit nemusí. Konce, pomineme-li snahy a návraty, jsou někdy strašlivé. Rozvod, jako menší zlo a východ z nouze, pak může být jakousi smutnou reálnou alternativou.
        Rozvod tedy rozhodně nepovažuji za nějaký běžný nástroj k řešení problémů, ale za vysloveně nouzové řešení. Není to ani provozní ani ruční brzda v autě. Je to takový ten štěrkový pruh vedle silnice z velikého kopce, kam zahnu, když se všechny brzdy pokazí a vím, že přitom zachraňuju holý život, protože rozbiju auto, sobě i spolujezdcům možná hubu, a ještě kdeco, a pojistku nemaje, všechno zaplatím.
        Protože si nesmírně cením jistoty Božího slibu, že milosrdenství je nade vším, věřím, že opakovaný sňatek lze přijmout a považovat jej za vyjádření upřímného pokusu o nový začátek. Jdi a nehřeš víc. To, že ale často nejsme schopni se poučit a padáme znovu do stejných pastí, vášní a chyb, je pak ještě smutnější a ještě smutnější.
        Celá řada mladých párů dnes žije spolu téměř zcela manželsky a sezdána není. Co je k tomu vede? Pohrdání papírem a úřadem? Ekonomické důvody? Nevím a pokaždé je to asi trochu jinak. Přesto si dovolím z odstupu těch dvaceti třiceti let vyslovit svůj názor a prosím, polemizujte klidně se mnou. Mně to připadá, že lidé se bojí dělat nezvratná rozhodnutí. K takovým nezvratným rozhodnutím má určitě patřit i vstup do manželství. Četl jsem názor, že neuvěřitelný rozmach počítačů, které vlastně nic nepočítají, ale hlavně se na nich píše, je podmíněn toutéž lidskou vlastností. Ta úžasná možnost, vrátit se do textu. Jednou, dvakrát, desetkrát, zase na začátek. Vylepšovat to reálně, graficky a virtuálně! To v životě nejde. Život není textový editor, ale kámen a majzlík s kladivem. Některé chyby už neopravíš. Opracovaný kámen ale, přiznejme si, vydrží o hodně víc než papír nebo soubor na disketě. A tak, navzdory rizikům, učme se dělat nezvratná a nepopulární rozhodnutí. (Mimochodem, v práci i v životě se na ta povedená vzpomíná velmi dobře.) A k těm veřejným nezvratným rozhodnutím patří i sňatek a manželský slib. Nebojme se, jsme na to vždycky nejmíň tři. To už se dá zvládnout.
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
    Faráři na zeleno
    Aleš Mostecký
     
    Labužníci budou zklamáni. Toto není návod na přípravu pochoutky typu kapr na modro či kuře a la bažant, ale několik postřehů a základních informací z vojenského cvičení duchovních. Cvičilo se pět dní na konci května v Havlíčkově Brodě a Bechyni. Devatenáct mužů (pouze, ačkoli v armádě jsou jinak i ženy) ze čtyř církví: ČCE, ŘK, ECM, CB. Jak si při své návštěvě povšimli a pochvalovali církevní představitelé, Pavel Smetana a Miloslav Vlk, maskáče dokonale zakryly konfesijní rozdíly a svou jednotností odkazovaly někam mnohem výš nad naše pozemské organizace.
        Ekumenický rozměr této akce však dosáhl mnohem dál než jen ke stejnému oblečku. Osobní společenství, společně prožitých pět dní a čtyři noci, okamžiky krušné i veselé, to je vcelku vydatná porce života, která člověku brání nasazovat druhým psí hlavu. Mám dojem, že chvíle, kdy se důstojní pánové drápali na horolezeckém trenažéru po balkónech do třetího patra a bez ohledu na církevní příslušnost se jistili a hecovali ke zdolání dalších decimetrů, byly ekumenismu neméně prospěšné jako ekumenické bohoslužby. Obdobně prospěšně, pro někoho to možná bude znít překvapivě, působily bolestně prožívané evangelické bohoslužby s večeří Páně na Kozím Hrádku a mše svatá na základně - právě proto, že nás vždy jedna skupina stála opodál a sledovala druhou, v tu chvíli přijímající část naší farářské čety. To abychom si nenamlouvali, že vše je v naprostém pořádku a vyřešeno několika milými úsměvy.
        Nejednalo se však o manévry ekumenické, ale vojenské. Takže i po této stránce jsme si přišli na své. Kromě zmiňovaného „horolezení“ i při osmnáctikilometrové podvečerní a noční „procházce“ po okolí Bechyně a pak především při hlavní náplni cvičení - vyškolení záložních kaplanů pro situace nevojenského (!) ohrožení, jako jsou živelné katastrofy nebo havárie většího rozsahu, při jejichž likvidaci by byla nasazena armáda. Největší pozornost byla, logicky, věnována u nás nedávným povodním, ale bouřit se nemusí jen živel vodní. Samozřejmě si nikdo nepřeje, aby nás jakákoli neštěstí potkávala, ale dojít k nim může. Pak bude potřeba rychle a účinně pomáhat, spolupracovat i s armádou. A na to se musí člověk připravit, aby se pokud možno vyvaroval zbytečných chyb, aby nebyl víc na obtíž než ku pomoci, aby nevyvolával chaos a paniku namísto organizování a zklidňování situace. Ačkoli toto není hlavní náplní činnosti ani armády ani církví, bylo to smysluplným jádrem právě tohoto cvičení.
        A na závěr malý kvíz: Co je to? Poměrně jasně sociologicky ohraničená skupina lidí, víceméně uzavřená, tvořící menšinu v naší společnosti, s poměrně malým společenským kreditem, používající ke své činnosti zvláštních budov a nástrojů (předmětů, techniky), které se málokdy hodí ještě k činnosti jiné, zřetelně označující své členy (všechny či alespoň některé) jednoúčelovým stejnokrojem? Správné odpovědi jsou minimálně dvě - církev a armáda. Možná nás z toho až zamrazí. Nízký kredit ve společnosti a uzavřenost asi trápí církve i armádu nejvíce, snad víc než nedostatek financí. Vzájemným otevřením se, možností poznávání a vzájemným odbouráváním předsudků začíná cesta ke zlepšení tohoto politováníhodného stavu.
    A.M. - jeden ze cvičenců
     
     
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Hudba
    Zvony milenia
    Daniel Dušek
     
    Přiznám se, že čas od času mívám chuť na onen v očích mnoha lidí asi poněkud pokleslý hudební žánr, který můžeme nazvat třeba postmoderní či eklektický nebo dokonce ten zatracovaný New Age styl. Mám na mysli třeba Enyu nebo Vangelise. Půvabným albem tohoto druhu je „The Millenium Bell“ Mikea Oldfielda. Jak sám autor říká, chtěl tímto dílem oslavit milenium. Prostřednictvím jedenácti skladeb, které jsou inspirovány některými dějinnými epochami a konkrétními událostmi, je posluchač nesen historií posledních 2000 let. Už přitažlivé názvy skladeb jako např. „Pokoj na zemi“, „Pacha Mama (Matka země)“, „Santa Maria“, „Sluneční světlo zářící skrze mraky“, „Dóžecí palác“, „Osvobození“ nebo „Jantarové světlo“ naznačují, že se od vzniku křesťanství v prvním století dostáváme přes říši Inků, objevení Ameriky, obchod z otroky, eleganci Benátek a romantickou epochu až do 20. století. Prohibice dvacátých let, deník Anny Frankové, W. Churchill nebo zrození medií a digitálního věku, to je nedávno minulé století, které je dovršeno hymnem směřujícím k nadějné budoucnosti.
        Mikeova hudba nese nejen prvky evropské, ale jsou zde výrazné i vlivy etnické a afro-americké hudby. Pro inspiraci autor neváhal zajet na autentická místa třeba do Peru nebo Senegalu. K autentičnosti přispívá v neposlední řadě i skutečnost, že působivé vokální partie jsou nazpívány londýnským Händelovým sborem, gospelovým souborem a mnoha sólisty.
        Nebyl jsem asi sám, kdo v uplynulém roce 2000 pociťoval jakousi vnitřní euforii. V tomto rozpoložení mysli mě Oldfieldova hudba oslovila. Už sám název alba mně připomíná zvon milenia umístěný v Římě, který byl odlit z roztavených zbraní zabavených policií v San Franciscu. Symbolika naděje. Zbraně se mění na zvon, jehož hlas zní do nového tisíciletí. Poslech alba ve mně vyvolává také živou vzpomínku na baleárský ostrov Ibizu s úchvatným skalním útvarem v moři (Es Vedra). V jeho blízkosti má Mike Oldfield svoje letní sídlo. Je zřejmě i místem inspirací pro jeho tvorbu. Tento ostrov působí jako malý ráj, byl vyhledáván skupinami hippies a dodnes má atmosféru kosmopolitního místa, místa tolerance a porozumění mezi lidmi z nejrůznějších koutů země. A to si myslím, že je i poselství hudby v albu „ Zvon milenia“ .
        Takže doporučuji. Asi bych měl být více „in“ - tak teda „ je to dost dobrý“ .
     
     
     
     
    Kreativita
    Tož tvoř
    Kristýna Žárská
     
    HRY
        
  • Rozdělte se do skupinek tak po třech lidech. Řekněte aktérům jednu větu, třeba: Kdysi žila Kim Ron Su, všichni muži ji milovali, jednou zmizela a nikdy se nevrátila. Teď dejte každé skupince jedno téma např. první skupince - jak Kim Ron Su vypadala, druhé - kde žila, třetí - o čem snila, proč odešla...
    V druhé variantě této hry si každý pro sebe vymyslí roli osoby, která Kim Ron Su nějak znala, byla s ní v kontaktu - třeba mladší bratr, pošťák, pokojská, bývalý milenec. Můžete si navzájem popisovat, jak jste ji znali, co jste spolu prožili, jaká byla, proč si myslíte, že odešla. Snažte se být konkrétní.
     
  • Potřebujete rtěnku a papíry. Obtiskněte rty co nejpřirozeněji na papír. Hádejte, které jsou čí. V druhé variantě je můžete našpulit, obtisknout, postup je stejný. Pokud to chcete mít snažší, můžete papír s obtiskem nějak domalovat a pak hádat, nic tam nepsat!
     
  • Zahrajte si tichou poštu, ale místo slov si posílejte grimasy. Srovnejte zkreslení porovnáním grimasy tvůrce a posledního.
  •  
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
    HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY
    Čteš rád/a Bratrstvo? Chtěl/a bys do něj také přispívat? Rád/a by ses navíc podílel/a na jeho tvorbě? Právě o Tvou spolupráci stojíme.
    Napiš: Bratrstvo, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1,
    e-mail: bratrstvo@evangnet.cz.
     
    Čísla 7-10 z roku 2005, celý ročník 2006, 2007 a starší čísla letošního ročníku jsou dostupná k prohlížení a čtení v PDF formátu.
     
    I letos pro Vás připravujeme instantní programy na setkání mládeže. Článek, kde se dozvíte více naleznete ZDE.
    První obraz stáhnete ZDE, druhý můžete najít ZDE.
     
    Vážení čtenáři, rádi bychom zlepšili naší práci v redakci. Proto se na Vás obracíme s prosbou o zpětnou reflexi vyplněním elektronického dotazníku. Děkujeme. Za redakci Jitka Čechová
     
    Bratrstvo 10.
    Tématem prosincového Bratrstva je Modlitba. Kdy, kde, jak se modlit? Činíme tak dostatečně, soustředěně? Modlitba v jiných tradicích.
    Dále se můžete těšít na rozhovor s písničkářkou Evou Henychovou a Elen Jurčovou, kandidátkou na Miss UK.
    Nebudou chybět recenze, biblické nakopnutí, komiksy a mnoho dalšího.
    Příjemné čtení.

    zpět na obsah