Bratrstvo - evangelický časopis pro mládež         číslo 8   ročník 42
 
OBSAH:
Zastavení
Největší je láska aneb všechno špatně, zpátky na stromy
Potřebujete kolem sebe lidi podobných názorů a zaměření?
Bratry sestry potkávám
Pečovat a být opečováván
Křest
Nechte dítek jíti ke mně
Dietrich Bonhoeffer
Grafiti rules
Terorismus
Rodný dům
Čechomor a další...
Kurzy běží dál
Bílá vdova
Kde budeme spát?
Reklamní sebereflexe
Co prej bude s mojí duší
Zprávy a oznámení

 

Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha

 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL

 
 
 
 
 
Bože!
Bolí mě hlava,
venku prší,
moc přemýšlým,
a tak je mi smutno.
 
Bože!
Každý den večer si matně vzpomínám,
že bych se měl pomodlit,
jenže těžko ti něco řeknu,
když ty stejně všechno víš.
 
Bože!
Občas mi někde povědí,
miluj Pána Ježíše,
ale já nemiluji sebe, jeho ani tebe,
tak mi to prosím odpusť.
AMEN
 
 
zpět na obsah
 
 
1. Korintským 13,13
Největší je láska aneb všechno
špatně, zpátky na stromy

Michal Kitta
 
''A tak zůstává víra, naděje, láska, ale největší z té trojice je láska,'' napsal apoštol Pavel. Ovšem jako by se stalo.
    Chcete-li něco zdiskreditovat, vylepíte to na každý sloup. Víra, láska, naděje. Kříž, srdce a kotva. Přívěsky na krk, záložky do knížek, dečičky, ubrousky, výšivky. Láska snad nikdy nebyla tak profláknutá, jako teď. Make love, láska na E 55, ach, ta láska nebeská! Když se řekne: první Korintským třináct, všichni vědí. A přesto jsme vůči těm slovům zabednění a totálně imunizovaní.
    Když je něco největší, tak je to prostě největší. Musí to být někde vidět, poznat, nebo ne? Nemohu si pomoct, ale já to nikde kolem sebe tak nevidím, necítím.
    Podezírám křesťany, že se lásky bojí. Nevěří tomu, že by z Pavlových slov vy-plývalo něco víc pro život. Mají plná ústa Boží lásky, ale ta je, co naplat, dokonalá, obrovská a je vždycky snadné říct, že na to nemáme. Nebo vytěsnili lásku do rodin, do privátna či ji přikázali sestrám milosrdným.
    Když je něco největší, tak to má největší váhu, je to argument nad argumenty. Zvedne se prst a kdokoli se může zeptat: ''A co láska? Pamatovali jste na to?''
    Myslím, že křesťané záhy obrátili Pavlovo pořadí - největší není láska, ale víra, respektive dogmata, pojmy, způsoby, folklóry víry. Rozštěpení církví nenastalo proto, že by někdo málo nebo špatně miloval, a proto bylo nutné se oddělit, aby láska zůstala zachována. Reformační, evangelikální církve a po nich letniční církve se oddělovaly kvůli pocitu, že lidové církve málo věří. Naopak to vždy vedlo k ohňostrojům nelásky, nenávisti, pomluv a nepřátelství, kdy je vám militantní ateista bližší než bratr katolík.
    Jonathan Swift to v Guliverových cestách krásně zesměšnil, když popisoval, proč spolu Liliputáni válčí: jedni se domnívají, že je potřeba jíst vařená vejce od špičatějšího konce a druzí od tlustšího. To je naše víra, nic víc. Ubohá fraška, divadlo pro anděly, při kterém se však chechtají hořce přehořce. Podjednou? Podobojí?
    Když si vyslanci římského papeže a konstantinopolského patriarchy vyměnili buly, kterými se vzájemně prokleli, šlo mimo jiné o jediné slůvko - filioque. Vychází Duch svatý pouze z Otce nebo i ze Syna? Proč jim láska nepomohla přenést se přes věroučný spor? Je největší jen na papíře.
    Potkal jsem letos zabedněného baptistu a přátelského katolíka. Další katolík mnou pohrdnul. Kvůli domácím víry, evangelíkům, jsem zažil mnoho nepříjemných chvil a ošklivých snů. Tak už se nevzrušuji otázkou, jak kdo věří. Moc mě to nezajímá, celkem nic z toho nevyplývá. Když v člověku není láska, potřebuje po-moc, nebo se stane nebezpečným. Pak jsou slova víry bezcenná.
    Dívám se na lidi, jestli je v nich Ježíš. Zda mi ho připomínají. Ale ne tím, že odříkávají jeho řeči, nýbrž zda je u nich patrná nějaká celistvá plnost lidství. Jestli mají v srdci místo, srdce z masa, nekopírují nějaké systémy, ale dokáží upřednostnit v pravou chvíli lásku víc než poučky a církevní příslušnost. Ježíš je pro mě člověkem s velkým Č. Vždyť poznávacím znamením lásky byl právě Ježíš. A tak mám víc bratří a sester, než jsem si myslel.
    Když se dostanu do nějakého karambolu, moc mi to pomáhá vědět, že největší je láska. Čeho bych se bál?
 
 
 
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
Anketa
Potřebujete kolem sebe lidi podobných názorů a zaměření?
   
Zdeněk
Bárta

senátor
51 let
 
Ano, jsem tvor, který existuje jen ve společenství.
 
Dušan
Vančura

člen Spirituál
kvintetu, 63 let
 
Ne, jednota mě děsí. Potřebuju se spíš trochu hádat.
 
Jiří
Weinfurter

studentský farář
39 let
 
Jistě je to někdy příjemné, člověk má pocit, že není sám, vydělen, odloučen. Na mnohem hlubší dimenzi vzájemnosti a sounáležitosti mne ale přivádí apoštol Pavel - není postavena na stejnosti, ale na poutu, které k sobě přivádí různé a rozmanité, odlišné i protikladné spojuje (1K 12). V tom poznávám mnohem větší bohatství života. I když to něco stojí.
 
Václav
Hurt

armádní kaplan
44 let
 
Mít kolem sebe takové lidi je pochopitelně příjemné. Ale myslím, že jsem schopen nějaký čas žít i bez tohoto zázemí. Mám za sebou delší čas v prostředí armády, které se dost odlišuje od prostředí církevního. Je pro mne však důležité, že takoví lidé někde jsou.
 
Vít
Marčík

loutkoherec
 
 
Ano, potřebuji. I když pak od nich utíkám domů.
 
Táňa
Fischerová

herečka
 
 
Ano. I když člověk může mnoho věcí táhnout i dělat sám, ze společenství stejně smýšlejících lidí může čerpat sílu a naději a spolupracovat.
 
Miroslav
Rada

akademický malíř
75 let
 
Ne stále. Dostaví-li se nějaká krize, např. pochybnosti o smyslu mé práce, potřebuji podporu lidí podobných názorů a zaměření.
 
Michal
Kitta

farář v Hrově
33 let
 
Stejně jako lidi nepodobných názorů a zaměření ...
 
František
Radkovský

plzeňský biskup
62 let
 
Bůh si přeje, aby náš život byl obrazem jeho, trojičního života, tedy života odlišnosti v jednotě. Snažím se proto žít podle Augustinovy zásady: ''v tom, co je nutné - jednotu, v tom, co není jisté - svobodu, ve všem - lásku''.
 
Dan
Pikálek

ved. arcidiecézního
katechet. střediska
29 let
 
Určitě ano! Člověku není dobře samotnému - potřebuje někam patřit, potřebuje, aby ho někdo potvrzoval, aby mu někdo pomáhal...
 
Jana
Trusinová

v domácnosti, matka
osmi dětí, 41 let
 
Nepotřebuji kolem sebe lidi stejných názorů. Ale kdybych kolem sebe měla jenom lidi, kteří nemají podobný názor, a já své názory musela neustále obhajovat, to by mne ubíjelo.
 
Miroslav
Vlk

pražský arcibiskup
70 let
 
Velmi. Právě s takovými lidmi lze účinně spolupracovat. A tak spolupráce přináší nejen úspěch, ale i radost. Tím však nemám na mysli lidi, kteří jen ''přikyvují''. Pro každé dílo je ale prospěšná i opozice jiných názorů.


zpět na obsah
 
 
Katechismus?
 
 
Bratry
sestry
potkávám
 

Samuel Titěra
 
Není to jednoduché, míti ve vyznání víry pěkně po kralicku napsáno věřím v svatých obcování. ''Tak vy taky věříte na svatý? A to jako že spolu spěj? Ha ha ha!''
    Když se nám po menších peripetiích podaří dokázat, že podle kralických není obcování jenom záležitost pohlavních pudů (Kdož by pak obcoval s hovadem, smrtí umře, a hovado zabijete. Leviticus 20,15), ale také a hlavně communio, společenství, obecenství, zbudou nám nesrozumitelní jen ti svatí. A co s nimi?
    Když přijede, dejme tomu na biblický kurz, někdo zvenčí, dříve nebo později si postěžuje: vždyť vy jste všichni nějak příbuzní! Jak já tomu mám rozumět, jak se mám zapojit, když se pořád spiklenecky bavíte o tom, kdo je čí bratranec, kdo s kým kde byl, kdo koho zná od malička, čí dědečkové byli nejlepší kamarádi, vzpomínáte na dětství, předchozí kurzy a vů-bec. Jak se já, ubohý ''newborn'', netradiční evangelík, mám stát vaším bratrem, vaší sestrou? Jak mám s vámi obcovat, když neznám vaše písně?
    Tak bychom si měli pomalu začít říkat: kdo s kým tady vlastně obcuje? Jak je to s těmi vtipy o křesťanském incestu? Je to všechno jeden rodinný podnik? To by bylo dost trapné. Ne-patříš k nám, nejsi náš bratr, sestra, bratranec z třetího kolene, prastrýc z matčiny strany? Přižeň se, přivdej, a bude to! Získáš mohutné tradiční kořeny, získáš téma k hovoru, a hned ti bude lépe.
    Ještě štěstí, že takhle to není. Jak tedy?
    Aha, co takhle: ''společenství svatoušků''. Křesťané by přeci měli být svědomím své doby! Takovou tou morální autoritou. Jo tak ty kouříš a piješ? A to nejste svoji, když spolu takhle bydlíte?! Hele promiň, ale to nejsi křesťan, když se takhle chováš. Sorry, ale hřích je nakažlivý, víš, já bych to nerad chytil. Tak se měj.
    Naštěstí je tahle představa pro nás (doufám) ještě ujetější než ta rodinná. Takže do třetice.
    V jednom pražském sdružení (či na mládeži) se sešli lidé různých zaměření: bohoslovci, ovšem, ale i filologové, technici, pracující, umělci. Lidé z různých koutů Čech i Moravy, z různých tradic, příbuzní i nepříbuzní. Dohromady je sehnaly školy a práce. Lidé někdy docela dost odlišných názorů, hlavně co se tatranek a fialové barvy týče (to je pokus o vtip). A do-cela spontánně se jednou z nejoblíbenějších písní (která byla posléze kvůli ohranosti nucena ustoupit do pozadí) stala 199 ze Svítá, Jedno jsme v Duchu svatém. Ne, nejen proto, že zní úžasně za doprovodu basy.
    Co jsem chtěl říct: že věřím, že to, co nás dává dohromady, na čem je postaveno naše obecenství, je společná autorita. Jedinečná autorita našich životů. Ale nikoli přísná autorita morálních představ našich předků. Ani autorita našich církevních a jiných představených. Ale autorita tkvící přímo u kořene slova, autorita autorská. Věříme autorovi celého nádherného stvoření, autorovi první i druhé smlouvy milosti a spasení. Směrujeme své kroky ve světle autority, která nenadiktovala svatému Prorokovi, Moonovi či Josephu Smithovi, co bylo třeba a dost, ale takové autority, která se nebojí neustále znova a znova aktivně inspirovat všelijaká pestrá a rozdílná svědectví lidských životů.
    A proto se nebojím vyjíždět do Křížlic, na Blažkov, do Rakouska či Holandska hledat lidi jiného zaměření, jiné kultury, jiných názorů. Stejnak už mi v tom mém útulném pelíšku bylo trochu těsno.
    Setkání napříč věkem, Evropou, i profesemi je jedním z nejkrásnějších plodů skutečné svaté církve obecné.
 
    A na závěr bych si přál jediné: aby nám Duch dodal tolik odvahy, že se jednou odvážíme vydat se na cestu mezi bratry a sestry ostatních křesťanských denominací, s touhou obje-vovat, že přes všechny vnější rozdíly i tam reálně vládne autorita jediná, autorita svrchovaná, skrze Písmo zjevená. Jak říká apoštol Pavel v epištole Římanům 1,11-12: Toužím vás spatřit, abych se s vámi sdílel o některý duchovní dar, a tak vás posílil, to jest abychom se spolu navzájem povzbudili vírou jak vaší, tak mou.
 
 
 
 
 
 
Co znamená obcování svatých??
    Obcování svatých především znamená, že všickni věřící a každý jednotlivě mají jako údové obecenství s Kristem Pánem a podíl na všech jeho pokladech a darech. Pak, že každý má vě-děti o své povinnosti k ostatním údům, aby jim ochotně a radostně sloužil svými dary k prospěchu a spasení.
Heidelberský katechizmus
 
To je pro mě personifikovaná tradice víry. Svou víru nežiju jako solitér a ve vzducho-prázdnu. Okolo mě jsou sestry a bratři a taky před námi tu byly generace a generace těch, kteří nám víru předali. Apoštol Pavel rád užíval sportovní metafory, já bych to přirovnal ke skupinovému štafetovému běhu napříč věky, mění se okolní krajina, mění se trať, mění se i dresy a vybavení běžců, i ten štafetový kolík doznává během doby všelijakých změn. My ale pořád běžíme, zatímco ti, co nám štafetu předali a už doběhli, nám drží palce a fandí; a my zas běžíme kvůli sobě, ale i pro ně a kvůli nim, že se nadarmo nenamáhali. Vždyť tu štafetu měl v ruce už Abraham a taky Origenes a Jákob a taky Zwingli ...
Ondřej Stehlík, farář v Praze-Libni
 
Společenství blízkých si osob s jednotícím prvkem víry; společné prožívání strastí i radostí a vzájemná podpora ve víře i praktickém životě.
Filip Dušek, student učitelství
 
 
Potřebujete kolem sebe lidi podobných názorů a zaměření?
 
  • Ano.
  •  
  • Je vždycky příjemný mít okolo sebe ''spřízněné duše'',někoho, s kým na-jdeš společnou řeč. Na druhou stranu jsem ráda za lidi, kteří si stojí za svým názorem a umí ho obhájit, přestože jsou třeba v menšině. Myslím, že takoví lidé můžou člověka obohatit.
  •  
  • Určitě, i když jich nemusí být moc - pak je důležité a příjemné mít kamarády názorů i hodně odlišných. (Samozřejmě záleží na tom, jak široce se chápe to zaměření - něco společné-ho asi lidi mít musí, aby se spolu vůbec chtěli bavit...)
  •  
  • Najdou-li se tací, mám z toho radost. Hovořit o ''potřebě'' mi ale trochu zavání stádovostí. Vlastně teprve když se názory a zaměření různí, začíná se něco dít.
  •  
  • No asi jo, lépe sa s nima povídá a aj ma jsou schopni víc pochopit, i když různorodí lidé mají zase čím sa obohatit, prostě si předajú nové ''věci'' ze sebe.
  •  
  • Jistě. Je snad někdo, kdo by je nepotřeboval? Zároveň si ale stále uvědomuju, že vůbec není samozřejmé takové lidi mít, a vážím si toho.
  •  
  • Nejlepší konstelace je - lidi podobného zaměření a rozdílných názorů.
  •  
  • Jednoznačně ano. Bez nich bych se zbláznil buď já a nebo ti okolo.
  •  
     
    zpět na obsah
     
     
    Diakonie
    Co to k čertu je
    ta Diakonie

    Hana Prchalová - sociální pracovnice v Brně
     
     
     
    Pečovat a být opečováván
     
     
    Každý člověk je ''svým pečovatelem'' - stará se sám o sebe. A když nemůže nebo na to nestačí, žádá o pomoc ostatní, ale pouze do té míry a po tu dobu, kdy péči o sebe nemůže zvládnout. Vždy je důležité, aby pečovatel nechával pečovanému místo. Místo, aby se mohl projevit, zda je spokojen či nikoliv. Každý chce být vždy, alespoň pokud má postačující sílu soběstačným. Je jen velmi málo lidí, kteří se okamžitě dokáží sžít s myšlenkou, že jsou odkázáni na péči druhých. Je nutno ponechat možnost volby. Co zvládnu a co nikoliv. Ponechat možnost vykonávat určité činnosti i za cenu, že výsledek není dokonalý. Pečovatel se má stát ''podpěrou'' a je-li to možné, tak berlí, kterou je možné na čas odložit, nechat někde stát a stále nepřipomínat. Nepřipomínat: to už nemůžeš, nezvládneš, nedokážeš. Pečovat o někoho znamená pomáhat mu kvalitně žít.
        Lidé, kteří se na nás obracejí, se dostali do nějaké tísně, problémů. Onemocněli oni sami, onemocněli nebo jim odešli blízcí, zůstali sami. Potřebují pomoc někoho jiné-ho. Rodina má své povinnosti a přes den není možné, aby někdo babičce připravil oběd, došel na nákup nebo ji doprovodil k lékaři.
     
        Proto tu jsou naše pečovatelky, denně se setkávají se seniory, kteří potřebují jejich péči. Pomáhají s údržbou domácnosti, zajistí nákup, pomůžou s přípravou oběda, nebo třeba vezmou noviny, na chvilku si s babičkou sednou a povídají si. Mají chvilku jenom pro ni. Nikam nemusejí spěchat, nemusí do ''práce''.
        Mnohdy není pro seniora ani tak důležité vědět, že bude mít v poledne teplé jídlo. Mnohem důležitější bývá to, že se kolem poledne u nich zastaví Maruška, ''jejich sestřička'', která jim, mezi tím než ohřeje oběd, řekne, jak je venku, co dělají její děti, zeptá se jich, jestli je něco nebolí, jak se vyspali. Chvilku je zde někdo jenom pro ně a oni se mají komu vypovídat a s kým promluvit.
        V mnoha případech je právě pečovatelka jediným člověkem, který k nim během dne přijde. A samota není dobrá pro nikoho z nás. Ani ten největší mrzout, který nemá rád lidi, není spokojen, když je stále sám.
        Komunikace je důležitá v každém věku. A staří lidé potřebují právě vidět lidi a dění kolem sebe. Právě tím, že zůstanou doma sami, začnou přemýšlet o problémech, nemocích a přepadají je chmurné myšlenky.
        Když vědí, že za nimi někdo přijde, usměje se na ně a bude zde kvůli nim, tak ani oni nezůstanou celý den v pyžamu, i když by to pro ně bylo pohodlnější.
        Každý občas potřebuje být opečováván. Je důležité pečovat o dítě, mladého člověka, seniora. Každý vyžaduje péči jinou, ale důležité je vědět, že tu vždy je někdo, kdo nám v dané chvíli pomůže.
        Stáří je spojeno s problémy týkajícími se zdraví a nemocí. Zdravý senior se stává výjimkou. Je nutné si však uvědomit jednu ze základních věcí: stáří není nemoc.
        Nikdo z nás nevíme, jací budeme právě my, až zestárneme. Každý by si přál, aby prožil krásné stáří, užíval si penze, mohl se těšit z vnoučat, jezdit na výlety, navštěvovat přátele. Nikdo ovšem nemáme zaručené, že právě nám se vyhnou nemoci spojené se stářím. Že nezjistíme, jak těžké je se rozcvičovat po cévní mozkové příhodě, že právě my nepoznáme, jak nepříjemné se může stát zapomínání, dezorientace, že my nepoznáme, co to je být sám.
        Péče o seniora je náročná. Není dobré, když se péče o seniory přirovnává k péči o dítě. U dítěte je vidět posun vpřed. U paní, které se blíží 85 let, která prodělala druhou mrtvičku, je upoutána na lůžko a nepozná, jestli přišla dcera nebo pečovatelka, nemůžeme spoléhat na zázrak. Lásku a něhu jí ovšem věnovat můžeme. I ona nám bude vděčná, když si k ní sedneme, chyt-neme ji za ruku a budeme poslouchat její vyprávění, i když to nebude třeba dávat smysl. Pro ní to v daném okamžiku smysl má. Někdo tu s ní je a drží ji za ruku.
     
        Pečovatelské a ošetřovatelské službě se v Diakonii ČCE ve větší míře věnují střediska: v Brně, Dvoře Králové, Libici, Ostravě, Písku, Příboře, Rýmařově, Valašském Meziříčí a některá další střediska při své hlavní činnosti.
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
    Rodinné stríbro
    Křest
    Kristýna Žárská
     
    Křest vlastně nepatři k rodinnému stříbru, z toho se už stává spíš rodinný pazourek, křest tu máme od dob první církve. Jeho ustanovení najdeme v Mt 28,19-20, kde Ježíš říká: ''Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali vše, co jsem vám přikázal.'' Evangelický zpěvník nám ke křtu říká toto: ''Základní podoba křtu svatého podle Písma je křest dospělého. Příprava dospělého ke křtu se děje v rozhovoru s bratry a sestrami, kteří mu byli pomocníky na cestě ke Kristu a s kazatelem sboru. Konáme rovněž křest nemluvňat, poněvadž věříme, že i pro ně Kristus zemřel. Křest se koná zásadně ve veřejném shromáždění sboru. Za pokřtěné děti nesou před Bohem odpovědnost rodiče i celý sbor.
        Jak vy vnímáte svůj křest? Byli jste pokřtěni jako velcí, nebo malí? Souhlasíte se křtem dětí? S překřtíváním? Vedli vás vaši kmotři skutečně ve víře?

     
     
    Nechte dítek jíti ke mně
    Jan Zahradníček
     
    Křest souvisí s vírou v Ježíše Krista, Syna Božího, a to tak úzce, že bez ní není vůbec možný. I dítě je jí obklíčeno, když rodiče je v této jistotě odevzdávají svému Pánu. V ovzduší zvěstování Ježíše Krista se křest stává celoživotním přivlastněním všech rozměrů Boží lásky i darovaným ujištěním: ''jsi navždycky můj. Tvoje cesta končí v mém světle.'' (Luděk Rejchrt - Věřím)
     
        V Novém Zákoně je křest chápán jako znamení účasti na Božím sklonění k lidem v Ježíši Kristu. Jednotlivé důrazy mluví o podílu na Kristově smrti a vzkříšení, očištění od hříchu či připojení k ''tělu Kristovu''. Bralo se to tehdy celkem samo-zřejmě - pokřtěn byl jednoduše ten, kdo uvěřil. Křest ne-mluvňat se v církvi objevuje až později. Souviselo to se změ-nou chápání dědičného hříchu a působení milosti. Kritici dětského křtu proto často poukazují na jeho ''nebibličnost''. Je pravda, že v Písmu bychom konkrétní zmínky nacházeli jen velmi těžko - i o těch několika místech, např. když byl pokřtěn ''celý dům'' (Sk 16,15.33), se vedou spory.
        Myslím ale, že Bible nám neukazuje především, jak máme co dělat - jak přesně má vypadat křest (je tolik důležité ponoření, nebo stačí pár kapek?), večeře Páně (kvašený chléb, nebo nekvašený?) nebo třeba výzdoba kostelů. Jejím hlavním posláním je svědčit o Boží milosti, která všechno převyšuje. Tato milost se nám stává měřítkem všech ostat-ních věcí. Vždyť jsou i vážnější otázky, na něž se těžko nalézá odpověď. Třeba křest dospělého člověka s mentálním postižením, chápáním někdy i na úrovni nemluvněte.
        Přemoženi Boží milostí máme velikou svobodu. ''Měj upřímně rád a dělej co chceš,'' je výrok Augustinův. A právě toto odhalení (nanejvýš evangelijní!) a také osvobozující uvědomění, že to nejsem vposledu já, na kom moje spása visí, vedla a do dneška vede mnoho lidí k tomu, že nechají svoje dítě pokřtít již v době, kdy se k tomu nemůže samo roz-hodnout, ba o tom ani neví. Věříme-li, že je to sám Bůh, kdo ''smlouvu'' zpečeťuje a který se za ní zaručuje (a to i ve chvílích, kdy my ji porušujeme!), můžeme tak učinit s klidným svědomím. Nijak nás to ovšem nevyvazuje z povinnosti dítě k víře vést - naopak. Ale rozhodně tu nechci snižovat jednání těch, kteří nechávají rozhodnutí o křtu na svých dětech, až k tomu samy dospějí. Zde má panovat svoboda a úcta k pře-svědčení druhého.
        ''Pro mne je křest věcí služebnou,'' vysvětloval nám na biblické škole jeden stařičký učitel. ''Má sloužit - vést člověka k víře, lásce a naději.'' Zářil přitom radostí a svobodou. To je pro mne odpovědí na otázku po způsobu křtu. Jestliže ''slouží'', je vše v pořádku. Problém však skutečně nastává, pokud se člověk v dospělosti s tím, že jej kdysi kdesi někdo pokropil a řekl k tomu pár slov, nedokáže ztotožnit. Myslím, že kdybych byl do takové situace postaven, za určitých zvláštních okolností bych s klidným svědomím pokřtil nějakého člověka znovu - překřtil bych jej. Nevěřím, že by se Bůh hněval pro něco, co může někomu velmi pomoci k víře a lásce... To jsou však výjimečné případy, které se sotva dají postihnout zrakem víry, natož církevními řády. Jinak samozřejmě platí, že křest se děje jednou a je ze své podstaty neopakovatelný.
        Myslím, že řešení problémů jako nespokojenost se křtem či jeho úplné nepochopení - které se bohužel objevují i v naší církvi, nemusí spočívat v nějaké zásadní změně křestní praxe. Spíše bychom se měli nejprve zamyslet, zda se svátost křtu někdy neuděluje příliš lehkomyslně. Bez dostatečného seznámení rodičů se závažností tohoto kroku. Zda v rodinách podporujeme atmosféru, ve které je dítěti křest připomínán a postupně odhalován jeho význam. Zda skutečně pomáhají kmotři a kmotry. Zda jsou křtěnci i jejich rodiny dobře přijí-máni ve společenství sboru. A konečně zda naše konfirmace poskytuje mladému člověku v době, kdy nachází svůj vlastní vztah ke Kristu, možnost uvědomit si (a prožít - nebojme se toho slova!) jeho význam - že byl skutečně přijat ''z milosti do radosti''.
    autor je studentem ETF UK
     
    Zůstává dozajista riziko bloudění a zmarněného života. Ale křest u víře v Syna Božího mi vposledu nevývratně dotvrzuje, že odpovědnost za můj křehký i dychtivý život si vzal sám Bůh. (L.R.)
     
     
     
     
    Anketa          
     
    Tato anketa vznikla přes prázdniny v mnohých rozhovorech na mnoha místech. Anketních lístků jsem zpracovala 25. Tady je výsledek:
     
    Co je to křest, jaký má význam?
    Křest je uzavření smlouvy s Bohem; přijetí do společenství církve; znamení toho, že člověk uvěřil a přijal Pána Ježíše Krista. Zřeknutí se starého života, přiznání se k Bohu; zbavení se prvotního hříchu; odpuštění hříchů
     
    Proč se při křtu používá voda?
    Symbolika očištění od hříchu,; bez vody by nebyl život, vše by uschlo. Symbolika smytí hříchu, tradice - vymyslela si to první církev; používal ho už Jan Křtitel. Protože jsme lidé tělesní a symbolika pro nás má význam; připodobnění k přechodu přes Rudé moře.
     
    Vidíte rozdíl mezi křtem v kostele a křtem duchem Svatým, jaký?
    Ne, vždy je člověk křtěn Duchem Svatým (křtím tě ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého); je to propojené; v bibli se dočteme o obojím způsobu, myslím, že jsou rovnocenné, ale přesto různé. Problém vidím v tom, že je ČCE spojuje - zaměňuje.
    Myslím, že je to stejné, ale rozdíl bývá chápan tak, že křest Duchem svatým je letniční (velká radost, zážitek, ponoření do vody, pláč) a křest v kostele je brán spíš jako suché pokropení.
     
    Je dobré, nebo není křtít malé děti?
    NENÍ - nerozhodly se proto samy; neodvážil bych se vzít rozhodnutí svých dětí na sebe; chci, aby k tomu došly samy; je to pro člověka pak těžší přijmout.
    JE - Pokud vyrostou v křesťanské rodině a budou vedeni k víře; je to věc rodičů.
    Člověk to pak může potvrdit osobně konfirmací, ale myslím, že není správné, aby lidi byli ke křtu nuceni, pokud chtějí konfirmovat.
    Je to dobré, protože se to dělá odjakživa; je to dobré i pro ty, co nejsou křesťansky vychováváni, protože pak mají šanci se nad tím zamyslet, proč byli pokřtěni.
    Může to být dobré;
     
    Souhlasíte s překřtíváním?
    Ne, jen když člověk cítí, že ten první křest neprožil a chce to zpečetit znovu.
    Pokud člověk zůstane ve stejné církvi, pak jeden křest stačí.
    V jistých případech je to dobré
    Nevadí, jsme svobodní lidé.
    Pokud to potřebuje, ať se znovu pokřtí, ale ať neodsuzuje ty, co svůj křest z dětství přijali.
    Kvůli svému prožitku ano.
    Týká se to bytostně někoho druhého.
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Křesťanští mučedníci 20. století
    Mučedníci současnosti
    Dráža Havlíčková
     
     
     
    Dietrich Bonhoeffer
    Církev je církví pouze tehdy, je-li tu pro druhé.   
     
    Osobní odvaha však může vyrůst jen ze svobodné odpovědnosti svobodného muže. Němci začínají teprve objevovat, co to znamená svobodná odpovědnost. Spočívá na jediném Bohu, který žádá svobodnou odvahu víry k odpovědnému činu a který tomu, jenž přitom zhřeší, slibuje odpuštění a útěchu.''
        Tyto řádky, které jsou svědectvím o duchu, v němž lidé tehdy jednali a pak i trpěli, napsal Dietrich Bonhoeffer na přelomu let 1942- 43, tedy v době, kdy mu již hrozilo zatčení, a věnoval je nejbližším přátelům jako vánoční dárek. Tyto řádky přečkaly domovní prohlídky a bomby mezi střešními taškami a spárami, jejich pisatel však hrůzu a běsnění 2. světové války nepřečkal.
        Narodil se 4. 2. 1906. Již ve třinácti letech se rozhodl stát kazatelem, ač jeho rodina nijak zvlášť k církvi netíhla. Otec byl spíše agnostik a do kostela chodili jen o svátcích.
        Starší bratři Dietrichovi jeho rozhodnutí rozmlouvali. Říkali, že církev je zaostalá a nudná instituce. Dietrich jim prý odpověděl: ''Tak tedy já tu církev zreformuji.''
        Bonhoeffer začal studovat r. 1923 na věhlasné württemberské univerzitě v Tübingen, ale již po roce se vrátil do Berlína, kde byl r. 1927 promován. R. 1928 se stal výpomocným kazatelem v Barceloně.
        Po roce se vrátil opět do Berlína, kde se habilitoval a přijal nabídku k dalšímu studiu v New Yorku. Jeho ''španělská a americká zkušenost'' mu pomohla překonávat vědomí německé nadřazenosti.
        Po návratu z Ameriky začal r. 1931 vyučovat na berlínské fakultě a horlivě se účastnil mírového hnutí a začínal si uvědomovat zhoubnost německého nacionalismu. V té době také prožíval hlubokou vnitřní změnu ''obrat od teologa ke křesťanu''. Teologie pro něho přestala být pouze předmětem akademického zájmu. Stále více se stávala životem víry.
        A právě tato niterná víra byla zdrojem jeho odhodlání a síly pro budoucí zápasy.
        Doba zápasů nastala, když se r.1933 Hitler dostal v Německu k moci a začal ji využívat s bezpříkladnou bezohledností a krutostí. Jedinou Bonhoeffrovou možností byl nekompromisní odpor. Soustředil se především na oblast církve, která z větší části podlehla nacistické nákaze.
        Brzy proti sobě v Německu stálo tzv. hnutí německých křesťanů (neboli říšská církev), tedy většina, která viděla v ''nacionálním socialismu'' obrodu německého národa, a vyznávající církev, tedy menšina, která poli-tiku ''třetí říše'' otevřeně odsuzovala.
        Bonhoeffer, jeden z vůdců vyznávající církve, spolu se švýcarským teologem K. Barthem bojoval zejména proti tzv. árijské propagaci. Udělat v tomto bodu sebe-menší ústupek bylo podle něho ''zradou a zapřením křesťanské víry.'' Byl velmi zklamán, když jiní vůdcové vyznávající církve přistupovali na některé kompromisy i v této otázce. Rozhodl se odejít do Londýna, kde zastával úřad kazatele jedné z německých farností. Snažil se o situaci v Německu správně informovat německé evangelické duchovní v Británii a během svého krátkého pobytu našel mnoho přátel a spojenců.
        Do Německa se vrátil r. 1935 na žádost vedení vyznávající církve, která tehdy zřizovala kazatelské semináře. Bonhoeffer se stal ředitelem jednoho z nich. R. 1937 byl však seminář policejně zavřen a fungování vyznávající církve bylo dál více ohrožováno.
        Ještě r. 1936 vedení vyznávající církve podalo Hitlerovi neveřejné memorandum, které jasně odsuzovalo antisemitskou nenávist a koncentrační tábory. Duchovní vyznávající církve ho přečetli ze svých kazatelen v době berlínské olympiády. To byl velmi odvážný krok, ale Bonhoeffrovi se stále vnucovala otázka, zda to stačí tváří v tvář vládě, která se vysmívá základním hodnotám a pojmy jako spravedlnost a svědomí jí jsou jen pro smích.
        Odpovědí na tuto otázku bylo přesvědčení, že je nutno Hitlera v zájmu národa a státu odstranit. A tak se Bonhoeffer ve chvíli svého zklamání nad selháváním vyznávající církve začal zajímat o protihitlerovské hnutí odporu, k němuž patřili jeho bratři a švagr.
        Ještě v březnu 1939 odjel navštívit svou sestru do Anglie, kde byl také svědkem okupace Československa. Tehdy mu mnozí přátelé nabízeli, aby zůstal v Anglii, ale on k jejich překvapení všechny nabídky odmítl a vrátil se do Německa. V dopise prof. Niebuhrovi své rozhodnutí odůvodnil takto: ''Křesťané v Německu brzo budou stát před strašnou volbou: buď chtít porážku svého národa, aby byla zachráněna křesťanská civilizace, nebo chtít vítězství svého národa a tím zničení této civilizace. Vím, kterou z těchto možností musím zvolit, ale nemohu to učinit v zabezpečeném závětří.''
        Tak v Bonhoeffrovi zřejmě dozrálo rozhodnutí podílet se na tajné protinacistické činnosti. A to je jeho druhý obrat - ''obrat k odpovědně jednajícímu současníku''.
        Jeho spolupráce spočívala v několika cestách do Švýcarska a Švédska, kde informoval zahraniční kruhy o duchovní i politické situaci v Německu; někdy také pomáhal uniknout ohroženým ''neárijcům''.
        Všechny atentáty na Hitlera skončily neúspěchem. Hrůza se stupňovala. Válka se stala peklem. Spravedlnost a svědomí byly umlčeny.
        Po dalším neúspěšném atentátu v dubnu roku 1943 gestapo zatklo mezi jinými i Dietricha Bonhoeffra a Hanse Dohnanyiho a jeho manželku. Tak se Bonhoeffer dostal do vězení. Z útrob vězeňské cely psal krásné a působivé dopisy o tom, že ''moc předivná nás tiše obestírá.''
        Počátkem října 1944 převedlo gestapo Bonhoeffra z poměrné mírné tegelské věznice do tvrdé a přísné izolované vazby. Pár měsíců před koncem války byl s řadou jiných vězňů odvezen do koncentračního tábora v Buchenwaldu, kde se setkal s některými prominentními válečnými zajatci. Když se k Buchenwaldu blížili Američané, byli tito prominentní vězňové
        deportováni dále na jih do koncentračního tábora Flossenburgu nedaleko československých hranic.
        V neděli 8.4. 1945, kterou strávili v jedné vesnici, konal Bonhoeffer na přání spoluvězňů krátkou pobožnost a v pondělí 9.4. 1945 byl na zvláštní Hitlerův rozkaz spolu s dalšími popraven.
        Podle svědectví táborového lékaře šel Bonhoeffer na popraviště po vroucí modlitbě klidně a statečně.
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Literatura
    Grafiti rules
    Jan Bačina
     
    Tato kniha je o našem světě, hlavně však o našem městě. A je jedno, jestli žijeme ve velkém městě nebo na vesnici. Stačí se rozhlédnout. Na omítkách autobusových za-stávek, skladišť, mostů, na autobusech či v metru nalezneme kresby různých barev a tvarů. Někdo to nazývá klikyháky, jiný uměním. Nebudu rozebírat původ a smysl graffiti: Kniha, o které píšu, mluví o těch, kteří jsou jeho tvůrci.
        Je to příběh o mladých lidech dnešních dní. Parta studentů gymnázia, která prožívá své každodenní příběhy. Hlavním hrdinou je gymnazista Petr, sprejer. Spolu se svými přáteli se o večerech vydává ven, aby svým barevným poselstvím poznamenal vagóny metra, tovární komíny nebo zdi různých průjezdů. Dalším hrdinou knihy je ředitel Petrova gymnázia, Tomáš. Tento učitel je skutečným přítelem svých studentů. Nebazíruje na vykání a dalších přihlouplých formalitách vynucovaných jinými lidmi. Žel, i on má své problémy. Musí řešit spory se svou chamtivou manželkou a bláznivým tchánem.
        Kniha se odehrává v průběhu školního roku. Velmi poutavě popisuje denní život současné mládeže. Výpravy za tvorbou graffiti prokládá autor mnoha dalšími příběhy, např. prvními milostnými zkušenostmi, diskusemi s rodiči a učiteli nebo i prvními zkušenostmi s alkoholem a marihuanou. Autor napsal knihu tak, aby i neznalý čtenář pochopil různé slangové termíny a výrazy. Na výpravách totiž chlapce doprovázejí děvčata, která řadu věcí nechápou, a tak jim je musí kluci vysvětlit. Stejně tak i rozhovory mladých studentů poskytnou okénko do názorů mladých lidí, které může být, podle mě, třeba pro učitele nebo pracovníky s mládeží velmi užitečné. Navíc také zprostředkovává pohled na názory sprejerů, které jsou mnohdy ve sdělovacích prostředcích dezinterpretovány v jejich neprospěch.
        Kniha končí jednou noční výpravou na smíchovské nádraží s cílem ozdobit kresbami vagóny mezinárodního rychlíku. Při pokreslování však na sprejery zaútočí bezpečnostní služba a donutí je k útěku. Při zmateném úprku srazí Petra vlak. Naštěstí jej však nepřipraví o život. Petr skončí v nemocnici.
        Knihu bych doporučil především lidem, kteří se profesionálně věnují mládeži, tj. psycho-logům, sociálním pracovníkům atd. Jde o skvělé svědectví o nekonformní mládeži doby telenovel a hypermarketů, která odmítá přizpůsobit se většinové společnosti a hledá alternativní cesty, jak o sobě dát vědět.
        Knihu napsal Tomáš Houška, vydal Tomáš Houška v Praze r. 2000, cena 126,- Kč.
     
     
     
     
    Stručně a jasně
    Terorismus
    Miloš Rejchrt, seniorátní vikář ČCE, nezávislý novinář
     
     
    Jak se bránit terorismu?
        Jak kterému. Určitě zvýšením monitoringu, jak se rádo moderně říká, tedy povědomost pověřených institucí o tom, co lidé na světě vůbec dělají. Terorismu velmi posluhuje mýtus absolutní individuální svobody. Musíme unést, že nás i na záchodech na letišti bude sledovat kamera.
        Jakékoliv zbraně budou monopolem státních institucí.
        Zneškodňování musí býti cílené, omezené na konkrétní osoby teroristů (viz atentát na Heidricha), jinak hrozí nastolení nekonečného řetězce pomsty a protipomsty těch, kdo se cítí být nevinnými obětmi. Neustále je třeba šířit přesvědčení o tom, že jakákoliv nenávist je cestou do pekel - tedy i nenávist vůči pachatelům zla. Láska k teroristům je mimo hru, myšlenka spravedlnosti však musí chladit hlavy i těm, kdo by chtěli vůči teroristům najít jakési ''konečné řešení''
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Literatura
    Rodný dům
    Tereza Kellerová
     
    ''Dětství je čas objevů na běžícím pásu. Je to však také čas, kdy se naše mysl podobá panenské půdě, do níž jsme dosud - nezatíženi vším, čemu nás později naučí, co odposloucháme a přijmeme od druhých - nestačili zasít zrnko vlastní zkušenosti, aby v té panenské půdě vzklíčilo. Nejednou je pak v tomto čase nových dojmů, zažitků a zkušeností tolik, že trvá chvíli, než to človíček stačí ze všech stran prohlédnout, očichat, omakat, přežvýkat a strávit. A k tomu je nám třeba dvou zdánlivě protichůdných věcí. I když, jak jsem už řekl, si každý z nás musí na každou otázku nalézt odpověď nakonec sám, potřebuje k tomu přece někoho, s kým se může o všem tom novém poradit. A za druhé je nám třeba už i v dětství, stejně jako pak v celém životě, trochu samoty, v níž můžeme všechno promyslet a domyslet.''
        Vypravěč knihy, Viktor Fischl, se vrací ve vzpomínkách do dětství - věku jedenácti- až čtrnáctiletého - a do rodného domu. Díky Fischlovu nádhernému a citlivému vyjadřování je čtenář vtažen do hlubin duše dospívajícího, do tajů jeho pochybností, tužeb i otázek, které s sebou zmíněný věk přináší, do jeho radostí i trpkých zklamání, se kterými se učí žít. Čtenář nahlíží očima dítěte do ''běžných'' osudů nejbližších lidí, na nichž je vždy něco neběžného, zvláštního, poučného.
        Dětství a dospívání je někdy dospělými považováno za bezstarostné a šťastné období, jako by ti, kteří si to myslí, již zapomněli na to drama, jakým tento věk je. Každý si může uvědomit - a kniha Rodný dům tomu napomáhá - že je to napínavá doba mnohých objevů, rozličných otázek, často nezodpovězených i nezodpověditelných, vyrovnávání se s rodičovskou i jinou autoritou, doba radosti i zklamání z přátelství i prvních lásek, čas hledání vztahu k vlastnímu tělu, vyrovnávání se se zlem i smrtí...
        Čistota dětské duše, opravdovost hledání, schopnost dítěte upřímně se divit, radovat i plakat je pro mě vždy znovu velkým podnětem. Proto jsem se s takovou chutí ponořila do příběhu hlavní postavy Fischlovy knihy, a tím i do příběhu vlastního dětství. Kdo vidí v dětství svém i jiných inspiraci, tomu knihu doporučuji.
        ''Neboť dětství, jak jsem řekl už někde na počátku tohoto vyprávění, je dobou nejmocnějších objevů a zážitků tak hlubokých a nezapomenutelných, že jakkoli krásné, jakkoli hrozné a otřesné bývá to, co následuje, nic nesmaže naše dětské prožitky, myšlenky a objevy. Zůstává to někde na samém dně v nás a nepřestává žít až do samého konce.''
     
    Viktor Fischl: Rodný dům,
    nakladatelství Hynek, Praha 2000
     
     
     
     
    Co mne zaujalo
    Čechomor a další...
    Slávek Klecandr kapelník skupiny OBOROH
     
     
    Co mě zaujalo v poslední době v hudbě?
        Čechomor s Českou filharmonií. Zatím jsem slyšel jen ukázky na Vltavě a v jednom nočním pořadu na Praze a úplně mě to okouzlilo. Musím se porozhlédnout po cédéčku.
        Podobné to mám i s nedávno vydaným sólovým albem mého kamaráda Karla Markytána z AG Fleku. Několik písniček jsem slyšel ve zlínském studiu ''V'', kde jsem nahrával desku Protější břeh a kde pomalu a opatrně vznikalo v průběhu několika let i Karlovo album. Před několika týdny jsem náhodou zaslechl pár písniček z této desky v Českém rozhlasu Hradec Králové a došlo mi, že se k téhle muzice chci vracet. Po Čechomoru teda další past na moji peněženku.
        Díky tomu, že jsem měl letos možnost zahrát si na řádce letních festivalů, viděl jsem i spoustu koncertů, na které bych se jinak asi nedostal.
        Na festivalu ''Slunce'' ve Strážnici mě dostala Jana Kirschner. Na rozdíl od českých ženských pop hvězd se nijak uměle nestylizuje a nepitvoří. Nepotřebuje to. Prostě velice dobře zpívá velice dobré písničky.
        Neodolatelný pro mě byl i mix humoru malé kytarové muzičky kapely Ty syčáci a ''fyzické básnění'' její hlavní postavy Petra Váši. Na Syčáky jsem narazil na poslední noci letošních ''Prázdnin v Telči'' nazvané ''Od soumraku do svítání''.
        Krásné bylo i společné vystoupení Slávka Janouška se skupinou Cymbal Classic na festivalu ''Muzikanti na plovárně'' v Ústí nad Orlicí.
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
    Mládež
    Kurzy běží dál
    Samuel Titěra, Magdalena Stolařová, Karel Matějka, Irena Škeříková
     
     
    Biblické ''kurzy''?          
     
    Většina z nás ví, co se tím názvem myslí. To proto, že už s tím máme nějakou zkušenost, někdy jsme v Křižlicích, v Hradišti či jinde byli. Nejdříve buď s nějakým kamarádem, nebo na doporučení rodičů či faráře - ti vědí, oč jde, z doby, kdy byli v našem věku. Znovu už jsme jeli sami od sebe. A nebylo třeba přemýšlet nad tím názvem. Zkuste ale vysvětlit, co to je ''biblický kurz'', někomu zvenčí nebo někomu, kdo o tom jaktěživ neslyšel. Má to něco společného s kurzem vyšívání? Nebo se školením pro úspěšné podnikatele? Pramálo, kromě toho, že se také něco dozvíme.
        Tak zbývají už jen dva významy toho slova. Ten první: kurz jako hodnota něčeho. Setkávání se nad hodnotami vyzkoušenými a doporučenými, ale i pochybnými a spornými. Hádání se vzájemné i vnitřní, boj o pevnou měnu, o něco, co obstojí.
        Ten druhý: kurz jako směřování. Silně se mi tenhle význam asociuje s představou lodi. Lodi, na které jsme všichni pohromadě, z které nejde jen tak odejít. Lodi, která nám všem na chvíli dává společný směr, společný cíl. Lodi, na které můžeme snadno dostat mořskou či ponorkovou nemoc. Lodi, na které je vždycky někdo nablízku. Lodi, na kterou někdo vstoupil možná s tím, že nechá (na chvíli?) všechno minulé na břehu za sebou a popluje kupředu. Lodi, na které každý může využít šanci být jedním ze členů posádky, členem jedinečným a nezastupitelným. A nakonec: představa Archy, která, byť na chvíli, nabídne útočiště před lijákem venku.
        Zážitek ze společného pobytu na lodi bývá velice intenzivní. Většinou stojí za to.
    Samuel Titěra
     
     
    Co jsou biblické kurzy?          
     
    Z názvu si člověk nevytvoří obraz buď žádný nebo asi velmi zkreslený. Když se od někoho dozví, co je jeho základní náplní (dvě přednáškové řady - jedna biblická a druhá v podstatě na jakékoli společenské téma, může být i více aktivní - filmování, literární činnost...), není většinou o moc moudřejší, a proto...
        Kurz je týdnem, kdy se někde sjede skupina mladých lidí (nejlépe trochu dál od velkých měst a blíže přírodě) spolu s několika o něco staršími a moudřejšími, kteří se snaží předat, nejen ve svých přednáškách, alespoň část svého vědění, názorů či dovedností.
        Kurz bývá časem intenzivních prožitků, týden s kamarády či s lidmi, s nimiž by člověk neměl příležitost se ani potkat, natož bavit. Tady jste s nimi téměř bez přestávky, často v jednom velikém rozhovoru, ve kterém nemáte moc času nechat si v hlavě všechno v klidu usedět. Často se sejde výborná parta lidí a to, že si s někým člověk ne úplně rozumí, vyžaduje ''jen'' patřičnou dávku tolerance a vzájemného pochopení. Valí se na vás spousty myšlenek, informací a prožitků. Týden s chvílemi pocitu naprostého štěstí, síly, zoufalství a vyčerpání. Kurz může být časem hektičnosti (ne té, kterou člověk potkává celý rok, ale takové, ze které se dá dříve či později čerpat síla) nebo pohody a klidu, případně obého dohromady. Pokud se najde dostatek nadšení, může se člověk těšit jak z hudebních zážitků (často se sejde více hudebních nástrojů než jen několik kytar), tak ze sportovních výkonů (výlety pěšky či na lyžích, fotbal, volejbal a všechno, na co jsou prostředky a chuť) i zajímavých her. Celkově zkrátka plně využitý týden.
    Magdalena Stolařová
     
    Jeden příklad za všechny          
     
    ''Akce! Kamera!'' ''Kamera jede'' (TICHO, tři, dva jedna, akce začíná...)
        ''STOP! Tak takhle by to nešlo. Teď jste se určitě nevešli do kantny. Ještě jednou! Co kdybychom to zkusili vzít amerikou? Připraveni? Pozor, akce, kamera...''
        Takových a jiných podobných ''hlášek'' byl onen křížlický kurz pro starší mládež (zima 2000) prošpikovaný skrznaskrz. Dva konkurenční nezávislé štáby, čítající vlastního scénáristu, kameramana, střihače, režiséra, herce (od opravdových ''star'' po příslovečné statisty v komparsu) a disponující improvizovaným studiem s mixážním pultem, se svérázně (a s vervou) potýkaly s výzvou natočit svůj originální krátký film podle předlohy vzniklé na místě.
        Samotnému natáčení předcházela technická instruktáž od opravdového kameramana-profesionála (Luboš Vencl) za účelem ledacos si vlastnoručně ''na sucho'' vyzkoušet (roz-hodně ne každému se dostane běžně do ruky profesionální kamera) a také, jaksi mimo-chodem, pochytit patřičný žargon. V průběhu týdne se s námi navíc dělil o své hojné zku-šenosti s médii a křesťanskými pořady farář Michael Otřísal. Když jsme se pak poslední večer všichni sesedli ke společnému promítání našich výtvorů, byli jsme sami mile překvapení, co se nám podařilo za tak krátkou dobu stvořit. Neméně zábavné byly následující ''veselé příhody z natáčení'', v nichž došlo i na nesestříhané záběry, jež věrně uchovaly ne-chtěně vzniklé a vlastně svým způsobem nenapodobitelné momenty, bezděčná gesta a komentáře.
        Ke kurzům patří, že nejsou jednostranně orientované. Kdyby se zde měli vyjádřit všichni účastníci, co si z onoho pobytu odnesli, ukázalo by se, že to zdaleka nebyl jen mediální rychlokurz, kdy se seznámili s tím, co je to transfokace, zlatý řez, nájezd, pravidlo osy, jaký je rozdíl mezi asemblovým a inzertním střihem, či jak se pracuje se světlem, ostrostí, hloubkou nebo úhlem.
        Někomu se možná spíše vybaví biblická přednášková řada (farář Tomáš Pištora z Teplic denně vykládal proroka Ozeáše) a zejména následné někdy snad až příliš živé diskuse ve skupinkách, někomu také zimní radovánky (sjezdování, běžkování, výlety a procházky), večerní programy (od sledování Scorseseho filmu ''Poslední Kristovo pokušení'', přes poslech Bernsteinovy ''Mše'' a promítání obrázků z Řecka či Rumunska, až po společné hry a zpěv), noví přátelé, rozhovory, pobožnosti, závěrečná večeře Páně nebo také relaxace a možnost ''přijít na jiné myšlenky''. Jenom se zpětně nechce věřit, co všechno se vešlo do jednoho týdne, ve kterém se také (aspoň někdy) muselo spát...
     
    Quo vadis?          
     
    Jaké budou další kurzy a co si z nich kdo odveze? Zda budou takzvaně super, nebo ''jen'' záživné (aby tak ještě dokonce nudné?!), se nedá nikdy s jistotou povědět předem. Na první pohled by se obecně (jistě správně) dalo soudit, že záleží ''na partě'', na počtu a u starší mládeže pak i na věkovém složení, ale mnohem důležitější je, s jakým očekáváním, otev-řeností pro nové a ochotou spolupracovat účastníci ten který rok na kurz přijedou. Z velké části totiž platí, že jaký pobyt si udělají, takový ho mají - a právě v tom je každý kurz neopakovatelně jedinečný. Krásná příroda, dostatečné vybavení, zaběhaná (a přesto se měnící) fungující organizace a výborná kuchyně jsou ovšem (nejen křížlickými) konstantami a tudíž zároveň velmi slibnými předpoklady, aby kurzy úspěšně běžely dál.
    Karel Matějka
     
    A slovo nakonec...          
     
    Kurzy pro mládež jsou velmi důležitá forma setkávání mládeže v naší církvi. Jsou tak důležité, že bez nich by někteří z nás vůbec nenašli církev ani Pána Boha. Říkám to z vlastní zkušenosti.
        A není nejpodstatnější téma kurzu, ani jak mi vyhovují přednášky, ani jestli se kurz koná v Krkonoších nebo v Jeseníkách, jestli jsou k dispozici teplé sprchy a dobré jídlo. I když si myslím, že všichni angažovaní na přípravě kurzů se snaží, aby všechny tyto také nezanedbatelné podmínky byly vždy splněny dokonale.
        Nejpodstatnější, co člověka ovlivní a nasměruje, jsou společné zážitky s lidmi, kteří křesťanství mají pod kůží, kteří je žijí. Setkáním s takovými lidmi se člověk jakýmsi tajemným způsobem setká s Bohem i sám se sebou. Já sama jsem v životě potkala několik takových lidí (nechci říct osobností, protože to zavání individualismem). Přístup k bibli, ke druhým lidem, pokora a velkorysost, to jsou ty podstatné vlastnosti lidí, kteří poznamenali mé směřování, mé hledání a moji zkušenost
     
    s Bohem a právě na kurzech pro mládež. Byl to zejména tajemník synodní rady pro mládež Kája Trusina a skvělá Marta Kačerová. A kdy-bych byla mládež ještě v dnešní době, jistě bych k nim musela přiřadit ještě Bonďu. Všichni tito tři obětovali kurzům a setkávání mládeže své soukromí, podřídili svůj život naplno ve prospěch druhých a stali se dokonale zpřítomněním Božím v této české zemi na konci 20. století.
        Myslím, že se mnou všichni budete souhlasit. Kája Trusina nám zůstává přítomen ve vzpomínkách v srdci a v těch několika nádherných písních v našem zpěvníku. Marta Kačerová oslavila nedávno své významné životní jubileum (ještě jednou srdečně blahopřejeme!!!) a Bonďa? Ta se od letošního září vydává na novou cestu. Srdečně jí za všechnu péči, lásku a otevřenost děkuji! Sama za sebe, za své děti i za všechny mládežníky, jimž se stala výraznou směrovkou. Bude nám na kurzech i na SR chybět, ale všichni jí držíme palce! A ještě malý vzkaz na konec: Bonďo, budiž, přeju Ti ten dobrý pocit z čerstvě ostříhaných vlasů!!!
    Irena Škeříková
     
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Film
    Bílá vdova
    Petr Siska
     
    ...aneb marjánko, marjánko, marjánko má...
     
        Pozor, pozor! Rozhodně není nutno ustávat ve čtení, i když se teď dozvíte, že hlavní hrdince nechybí mnoho do důchodového věku. To už se tak někdy vyvrbí, že hlavní postava filmu není mladá, krásná a úspěšná, neb Štěstěna ze svého rohu hojnosti zjevně rozhazuje jen mezi horními deseti tisíci. Ostatně, u koho se všechny uvedené kvality vyskytují v dostatečné kvantitě? Jste v podobné situaci? Jste žena? Jste...? Popusťte ještě trochu uzdu své fantazii...Tááák, to stačí... A aby toho nebylo málo, jednoho dne vám třeba zemře partner a vy se až ex post dozvíte, že to byl pěkný filuta a kvítko, který nadělal dluhů jako... Každý den přicházejí ''tajemné obálky'' od bankovních ústavů, dožadující se, kdy už, milá zlatá, kdy už zaplatíš. A jednoho dne se vám v domě objeví agent realitní kanceláře, kterého jste si nepozvali... a že prý je váš dům na prodej. A jiného dne zase zmizí v útrobách stěhovacího vozu váš nábytek, co leštíte od svatby, a za ním putuje sekačka na trávu. Úhledný anglický trávníček před domem (který už vám tak napůl nepatří) se stává minulostí. Patová situace, říkáte si...
        Ne tak pro hlavní hrdinku filmu, nezdolnou Grace. Kde jiné odjišťují kapesní revolvery značky Smith&Wesson ráže 7,62 mm, tam ona nachází řešení. Ano, na dámu v letech, ctnostnou vedoucí spolku důchodkyň, poněkud nekonvenční. Začne ve svém skleníčku ve velkém pěstovat to, čeho je u nás dovoleno vlastnit jen ''menší než malé množství.'' A aby toho nebylo málo, vydává se na stezky zločinu jako dealerka svých výpěstků. A poněvadž je to žena důkladná, usiluje o nejvyšší mety: vypěstovat ''matroš'' v takovém množství a kvalitě, aby jí umožnil návrat mezi nás, normální smrtelníky, kteří se s každým zazvoněním ne-obáváme, že minulou noc jsme ve své posteli spali naposledy.
        Výše uvedené napovídá, že o hlubokou studii do sociální situace vdov půjde asi jen těžko. Naštěstí víte, že Bílá vdova je komedie, a tam to většinou bídou v přeplněném starobinci nekončí. A pokud je film přece jen ze starobince, je to nějaký náramně veselý, kde jsou všichni mladí duchem a k ''podzimu života'' přistupují aktivně. Nejinak je tomu i v tomto případě. V poslední době se stává filmovým stereotypem, umísťovat halucionogenní látky jen do končetin teenagerů, kteří tak říkajíc vykouří vše, na co přijdou (což je také jeden ze stereotypů). A v tomto Bílá vdova nudná klišé boří, následkem čehož jsou velmi vtipné scény toho, jak to vypadá, když se o konopí začne aktivně zajímat generace ročník 1940. Jestliže se čtenář bojí, že jednání nebohé Grace je návodné, je toto dobrá příležitost říci zde rezlutní ''ne''. Více však prozradit nemohu, poněvadž o pointu vás připravit nechci. Film Bílá vdova vypráví příběh s nadhledem, s dobře vybalancovaným smyslem pro míru a vkus. Kromě hlavní hrdinky sice nikdo příliš prostoru ke hraní nemá, ale tak už to v komediích chodí, že jsou zaplněny spíše typy, které zosobňují nějakou vlastnost či rozšířený nešvar, než reálné postavy z masa a kostí. Pokud však divák na hru přistoupí, není co řešit. Hlavní aktérka v podání britská herečky Brendy Blethynové na plátně jakoby ožívá. Ač není obdařena uhrančivou krásou '' ála Sophia Loren'', časem se ukáže, že je obdařena šarmem jiným, hlubším, takže jí časem všichni ''drží.'' Jak se vyjádřil jeden můj kamarád: ''Takovou babičku bych chtěl.'' Osobně mi ve své tragikomické kreaci připomínala naši českou královnu tohoto typu rolí, Ivu Janžurovou. Jestliže vám tato poloha sedí, není co řešit. Za poslední roky je to jedna z nejlepších britských komedií.
     
     
     
     
    Internet
    Kde budeme spát?
    Luboš Kratochvíl
     
    ..někdo spí doma, někdo v posteli, zpívá v jedné ze svých starší písniček Jarek Nohavica. K tomu, abyste nemuseli zůstat s mládeží doma, ale zároveň mohli spát v posteli, dobře poslouží internet. Až moc dobře. Protože na síti se to stránkami ubytovacích zařízení jen hemží. Bohužel, neexistuje mnoho vypracovaných rozcestníků jako třeba v případě posledně uváděných her. Světlých výjimek je málo, naštěstí se ale najdou. Jednu představuje adresa http://www.hotel.cz, kde v několika jazycích dostanete informace o ubytování i možnosti trávení volného času. Na této adrese se za lomítkem a slovem church (http://www.hotel.cz/church) nachází také informace o křesťanském penzionu, který sídlí v pražské budově Synodní rady. Můžete se k němu dostat také přes: http://web.telecom.cz/churchp/
        Bezkonkurenčně nejlepší způsob vyhledávání nabízí adresa Evropské databanky http://hotely.edb.cz, která nabízí výběr i podle takových kritérií, jako konstatování, zda v objektu jede celou noc diskotéka a kolik míst mají v denní vinárně. Nespící podivíni se dozvědí, jestli mohou v místě lovit ryby. Přehled levného ubytování je také na adrese http://volny.cz/robbie.brno/ubytovani.htm, jeho filtrování ale není tak jednoduché jako na hotelech. Další možnost hledání střechy nad hlavou nabízejí všechny internetové portály (http://www.atlas.cz, http://www.seznam.cz, htp://www.centrum.cz...).
        Nakonec jeden námět pro tvůrce Evangnetu - nebylo by špatné najít na našem církevním rozcestníku seznam sborů, které disponují volnými ubytovacími kapacitami, jako je třeba škola v Hradišti v chrudimském seniorátu. Zaslechl jsem, že už se na tom pracuje. Tak se snad dočkáme.
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Stretnutie bez hranic
    8. stretnutie českej a slovenskej mládeže
     
    vo Vrbovciach 15. - 17. júna 2001
     
        Pre veriacich ľudí by hranice nemali byť žiadnym veľkým problémom, keď chcú zažiť spoločenstvo a nechať sa povzbudiť a osloviť. Dôkazom toho bolo i 8. stretnutie českej a slovenskej mládeže, keď sa na Vrbovciach zišlo vyše 200 mladých ľudí, ktorí museli prekonať nielen hranice medzi Českom a Slovenskom, ale i hranice okresu, seniorátu ba dokonca i dištriktu. Vyše 50 mladých ľudí z Čiech a Moravy a asi 160 zo Slovenska tak strávilo trojdňový požehnaný víkend v pohraničnej dedinke vo Vrbovciach, ktorá týmto stretnutím ožívala a v piatok podvečer vítala svojich návštevníkov kresťanskými melódiami z miestneho rozhlasu.
        Mladí ľudia sa stretli, aby spoločne hľadali Božiu vôľu pre svoj život, tak totiž znela téma celého stretnutia: ''Buď vôľa Tvoja.'' Celé sobotné doobedie sme sa nad touto témou zamýšľali spolu s dvomi prednášajúcimi. Prvý z nich brat farár Daniel Blažek z Břeclavi sa zaoberal Božou vôľou z hľadiska starozmluvného príbehu o Jóbovi a novozmluvný pohľad na Božiu vôľu veľmi zaujímavo predniesol brat farár a zároveň prednášajúci na EBF UK v Bratislave Doc.Dr. Ján Grešo. Z ich prednášok vznikli mnohé podnety k panelovej diskusii, kde sa mladí ľudia mohli spýtať na všetko to, čo sa v ich hlavách počas stretnutia zrodilo.
        Zatiaľ čo sme pri prednáškach zamestnávali svoju myseľ a ducha, celé poobedie sme využili k aktívnemu oddychu pri rôznych športových disciplínach (napr. futbal, volejbal, stolný tenis) a väčšia skupina sa vybrala na turistickú prechádzku k zrúcanine hradu Branč. Väčšinu času sme strávili v kultúrnom dome, kde sme sýtili svoje telo výbornými jedlami, ktoré pripravili domáce sestry, a tu sme strávili spoločne i obidva večery. Prvý večer sme privítali medzi sebou dvoch vzácnych hostí. Najskôr mnohých mladších vekom príjemne prekvapil slovenský spevák Martin Madej a hneď po ňom známy skladateľ kresťanských piesní Josef (Pepík) Hurta. Druhý večer sme sa viac smiali a zabávali pri divadelnom vystúpení domácej mládeže, ktorá už po dvaciatykrát vystúpila so satirickým príbehom plného intríg i vzájomného odpustenia z dedinského prostredia ''Pomsta''.
        Celé stretnutie vyvrcholilo spoločnými bohoslužbami s Večerou Pánovou a spevom jednotlivých mládežníckych skupín. Mladí ľudia odchádzali s viacerými túžbami, s to jednak s túžbou, aby sme Božiu vôľu vedeli hľadať vo svojom živote a plniť a aby sme o rok mohli my Slováci prekonať hranice a navštíviť bratov a sestry v Čechách.
    Iveta Vojtková - farárka ve Vrbovciach
     
     
     
     
    Kreativita
    Tož tvoř
    Kristýna Žárská
     
  • Přeplavte jezero s otevřeným deštníkem či zapálenou svíčkou v ruce, aniž byste deštník namočili či svíčku zhasli.
  • Dejte dvěma členům (každému z jiného družstva) rukavice, neoloupaný brambor, škrabku a špendlíky, ať brambor s rukavicemi na rukou co nejrychleji oloupou a vyrobí z něj ježečka zapícháním všech špendlíků.
  • Dejte družstvu sirky a vajíčko, ať ho co nejrychleji uvaří tři metry nad zemí. Což znamená sehnat si vodu, dříví, ešus...
  • Zhotovte si ze dřeva golfové hole, jako míčky použijte tenisáky, vyhlubte si jamky na rovném terénu...
  • Na výletě nasbírejte do sklenky bahno, nechte ho tak hodinu usadit, pak slejte vodu do usazeného bahna, přimíchejte trochu černé tempery, místo štětce použijte klacky a můžete malovat na látku pravěké obrazy.
  •  
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
    Reklamní sebereflexe
    Luboš Kratochvíl
     
    Beru do ruky jedenácté číslo společenského týdeníku, jak jeden z nejčtenějších českých časopisů označuje sám sebe, a očekávám mohutné rozšíření svého analfabetického obzoru.
        Live your life, vyzývá mě nápis u podivného obrazu hned na druhé straně obálky. Proč ne, ale trochu mě u té životní výzvy mate nápis následující vzápětí. Ministr zdravotnictví varuje: Kouření způsobuje rakovinu.
        Budu se nad sebou muset zamyslet. Jestlipak se v mém srdci najde Místo pro nový Passat Variant? Prestižní vůz si totiž zaslouží prestižní místo! Snad mu dám přednost i před Marlboro Adventure Team, ačkoli ten znamená spojení divoké přírody, nezapomenutelných zážitků a přátelství. Ale přece i v divoké přírodě existují smrtelná nebezpečí. Ostatně znovu mě Ministr zdravotnictví varuje: Kouření způsobuje rakovinu.
        Ne, nebezpečí není pro mě. Radši zůstanu v teple svého redakčního mikrosvěta. Podmínky pro život v něm jsou totiž navýsost příhodné, vždyť už byl Pronájem softwaru zahájen! Navíc Software, který si pronajmete, vám nezestárne! Jak je možné, že jsem na to já pitomec nepřišel dřív, když jsem přepaloval cédéčko s poslední verzí své oblíbené hry.
        Vykouřená slečna opodál nabízí v tričku se znakem Gauloises Liberté toujours! Už mě skoro přesvědčila, ale do třetice Ministr zdravotnictví varuje: Kouření způsobuje rakovinu!
        To snad radši nabourat se v Peugeotu 607, který je Inspirován vášní. Pořídit si ho není ani při jeho milionové ceně nikterak těžké, protože Stačí ukázat a Citibank kreditní karta vám nabízí nejenom vysokou prestiž a vysoké kreditní limity, ale také až na 45 dní půjčku zdarma s nejnižšími měsíčními splátkami.
        A když už budu mít to nové auto jeden a půl měsíce zdarma, tak si Vyberu taky svý Go. Třeba Nový tarif Fun Go! Ostatně - my jsme všichni tak trošku GoGo. V superfáru mě
        určitě ráda uvidí i Magdalena Kožená v Rudolfinu. Radost ze mě musí díky zakoupenému mobilu mít i její Generální partner EuroTel. Jen doufám, že v podzemních garážích u Rudolfina nepracují redaktoři nového auto-moto speciálu. Rozebereme auta do poslední šroubku, tvrdí!
        Začínám pomalu trpět schizofrenií. Kdo se chce usadit, drží partu s Fox Plus. Ale co nadělám, když Mitsubishi je Nesrovnatelná jízda. Snad mi poradí Chlapi sobě. To pracovní tempo mě jednou zabije. Už mám zase nový vůz. Tentokrát je to Kia Carnival. Maxi van, ve kterém se hodně spěchá. Dokonce i Poštu vyřídíte rychleji, než vám číšník přinese kávu. Mimochodem, číšníka si nemohu vynachválit. Prakticky se dá říct, že ani Nemusíme k sobě patřit, abychom vytvořili pár. Nová měřítka pro registrované partnerství dovolí člověku hodně...
        V novém Renaultu Příštích dvanáct let můžete klidně parkovat v bazénu. Značka: Kastle nerezaví. Nevím, jak by po takové době rochnění dopadla moje kastle. Nevím dokonce, Kam až můžete zajít při nahrávání vašeho vyzváněcího tónu. Upřímně řečeno ani mě to moc nezajímá. Je to Váš problém. Go create!
        Já jen Chci mít svůj e-mail všude! Na nočním stolku, na brýlích, na ponožkách, na slipech i na čele. Ať každý vidí, že na to mám. Mimochodem - Viděli jste už někdy plakat dospělého muže? Já ano. Naposledy myslím nad cenou jedné lahve kanadské whisky Crown Royal.
        Snad se přesvědčil o tom, že reklamě není dobré zcela podlehnout. Ale je to docela dobrá inspirace pro blábol, jaký jste právě dočetli. Já a všechny použité firmy děkujeme za pozornost.
    Autor studuje žurnalistiku.
     
     
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
    HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY
    Čteš rád/a Bratrstvo? Chtěl/a bys do něj také přispívat? Rád/a by ses navíc podílel/a na jeho tvorbě? Právě o Tvou spolupráci stojíme.
    Napiš: Bratrstvo, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1,
    e-mail: bratrstvo@evangnet.cz.
     
    Čísla 7-10 z roku 2005, celý ročník 2006, 2007 a starší čísla letošního ročníku jsou dostupná k prohlížení a čtení v PDF formátu.
     
    I letos pro Vás připravujeme instantní programy na setkání mládeže. Článek, kde se dozvíte více naleznete ZDE.
    První obraz stáhnete ZDE, druhý můžete najít ZDE.
     
    Vážení čtenáři, rádi bychom zlepšili naší práci v redakci. Proto se na Vás obracíme s prosbou o zpětnou reflexi vyplněním elektronického dotazníku. Děkujeme. Za redakci Jitka Čechová
     
    Bratrstvo 10.
    Tématem prosincového Bratrstva je Modlitba. Kdy, kde, jak se modlit? Činíme tak dostatečně, soustředěně? Modlitba v jiných tradicích.
    Dále se můžete těšít na rozhovor s písničkářkou Evou Henychovou a Elen Jurčovou, kandidátkou na Miss UK.
    Nebudou chybět recenze, biblické nakopnutí, komiksy a mnoho dalšího.
    Příjemné čtení.

    zpět na obsah