Bratrstvo - evangelický časopis pro mládež         číslo 1   ročník 43
 
OBSAH:
Bratrstvo pro celé léto Páně 2002
Zastavení
Za správný konec, vlastně za začátek
Co o tom čteme v bibli:
Andělé, lidi a čerti rohatí
Potkal jste někdy anděla?
Jak jsme si to představovali?
Co o tom vyznáváme?
Seraf
Chaim Potok Zebra a jiné povídky
Co si pod tím představujete ???
Neznám žádnou oficiální definici
Jak se dělá sjezd
Zkouška vztahu?
Nechte dítek jíti ke mně
Lucian Tapiedi
Dvě reakce na Stručně a jasně
J.Ch.Kridel Concert - Arien
Baz Lihrman Moulin Rouge
Křesťané a židé
Nový církevní zákon
Výroba ručního papíru
Soutěž
Hora Karmel
Zprávy a oznámení

 

Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha

 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL

 
 
 
 
Úvodník
Bratrstvo pro celé
léto Páně 2002

Filip Dušek
 
Byly Vánoce a jak to o takových Božích svátcích chodí, jistě jste potkali i nějakého toho anděla.
Že ne? No to se sice nedá dost dobře omluvit, ale mnozí z vás to napraví tak jako obvykle: něco o andělech zhlédnou v kině či na videu, najdou si na internetu, poslechnou nebo, nedej Bože, si přečtou. No a po Vánocích přišla kocovina nového roku; s ní ruku v ruce změny vizáže, u někoho i noví lidé v okolí nebo ve vedení nejedné instituce, a hlavně nová předsevzetí. Stačí jednoduchá, typu: ''Tak letos se budu snažit dodržovat přikázání, třeba... třetí!?!''
 
    Není nad to začít znova od počátku například na biblickém kurzu, tak jako prvňáček ve škole a jeho učitel při práci s tímto novým přírůstek do systému vzdělávání, ať už ryze sekulárního nebo snad říznutého církevním prostředím. No jo, škola to je přec takové soutěžní prostředí a kolik vtipů se tam človíček doví či sám si vymyslí...
 
    Andělé, Boží přikázání, pohled do školy, vtipná soutěž a noví lidé s novou skořápkou a ''ještě novější'' náplní že to nemá nic společného?! Chyba lávky, i to je uvnitř toho plátku, co držíte v ruce (teda ti noví lidé v redakci jsou spíše za ním).
    Á propos, nezapomněli jste peníze sice nejsou vše, ale stojí až na prvním místě, tudíž se přiblížila jedinečná možnost opět si předplatit Bratrstvo pro celé léto Páně 2002.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
 
Utíkám, prchám
jak ta voda
Jenomže nemám
jako ona
kam
 
Kéž každý
komu na mně záleží
mě aspoň občas dožene
 
A kéž se nebe přimluví
a zbrzdí mě
ať počkám
 
 
zpět na obsah
 
 
 
Přikázání
Za správný konec,
vlastně za začátek

Jiří Hoblík
 
Někdy je to k podivu, když začne člověk místo od začátku zprostředka. Třeba od sebe (''Já si myslím...''). Anebo jak to kdysi dělali misionáři začínající od hříchu (''Bídný člověče...''). Lepší navazovací bod v řeči sice najít umíme, ale tady jsme opravdu na samém začátku: totiž Desatera a na začátku dávného příběhu. A k tomu si domysleme: taky na začátku stvoření. Desatero to bere za správný konec, vlastně za začátek.
    Dobře, ale jak se toho začátku chopit? Ach ouvej, ty můj rozume, tolik let se tě už snažím cepovat, ale jak jen tě vynést až nad nebeskou báň?
    A to prr, to bychom nezačali začátkem, to bychom skákali před začátek, kam se nedá doskočit. Co bylo před začátkem všech začátků? A jaký má začátek? Ach ouvej, ty můj rozume, nechtěj být jiný než takový, jak tě Pán Bůh stvořil!
    A podívej, jaké myšlenky se do tebe plíží: že prý má Bůh podivný monopol na božství a že nebe je daleko, tak proč ho neprivatizovat? Vezmu si z něho kousek a doma si ten kousek strčím do piksličky. Co mi kdo do toho má co mluvit? A vůbec: co vlastně na tom záleží, jestli je Bůh jeden nebo jestli je bohů tisíc... A jak to dokázat? Že vyvedl Izrael z Egypta?! Vždyť jsme to ani nebyli my ani naši předkové, koho Bůh z Egypta vyvedl. Ale to je přeci legenda a co my o tom víme? A taky neválčíme s Kenaanci a s tím jejich Baalem, to spíš sami se sebou.
    Suma sumárum: když už je člověk jednou křesťan, první přikázání vzaté doslova už asi nepotřebuje. Mít jiné bohy - to by napadlo leda nějakého keltomilce, ale křesťana? Není to ani přikázání proti ateismu, s tím je to jinak: Ateismus (neříkám: ateisté) je skrumáž blešek na hřbetě velryby-víry, kterou ty blešky nikdy nepochopí, ale s jejich chutí žít hned tak něco nehne. Proč? Ta velryba je ušpiněná až do hloubi duše, takže se bleškám dobře daří, i když je to k nevíře. Tak co tedy?
    Ještě, že tě, můj rozume, mám, když se vůbec ptáš: Proč ten zákaz jiných bohů? Vždyť to si jeden naráz neuvědomí, kolika mocnostem (dnes říkáme také vlivům), dobrým i nedobrým, pravdivým i falešným dobrovolně i nedobrovolně podléhá. Jen když se chce vymluvit, tak si na některou vzpomene. Ale která ze všech mocí je nejdůležitější a nejmocnější a největší? Ono je to totiž přesně tak jako s největší láskou: největší láska může být jen jedna.
 
 
 
 
Andělé
Co o tom
čteme v bibli:

Jan Keřkovský
 
Anděl je někdo, kdo nese zprávu. Posel, vyslanec. Když panovník nemůže být všude, pošle velvyslance nebo aspoň delegaci. Zkrátka někoho, kdo přinese důležitou zprávu, poselství, vzkaz.
    Za Abramem přišli takoví vyslanci, poobědvali, předali zprávu, zachránili sodomského Lota a zas šli. A čtenář přesně neví: Byl to sám Hospodin? Nebo poslové? Takových nejistých návštěvníků bylo v bibli víc (v Gn, Ex atd.), třeba Jákob s jedním zápasil.
    Až později přišly otázky jako: kolik mají andělé křídel, jaký mají dolet, jestli umějí být neviditelní... Ti, kdo přinášejí vzkaz Boží, přece musejí být zvláštní, ne? Bujná fantazie si tu najde výběh, a autoři, kteří se v představách drží spíš při zemi, budou psát o vidění anděla ve snu anebo raději použijí jiné slovo. U jiných autorů už mezitím andělé dostali jména (nejznámější jsou Gabriel a Michael) a jsou z nich třeba patroni národů a možná předchůdci andělů strážných. Pár andělů má prý i ďábel.
    Že by anděle v Bibli někdo uctíval, to ne. Jinde snad, vyskytují se v kdejakém náboženství - někdo přece musí nosit Boží vzkazy.
    Nesrovnatelně důležitější než posel je ovšem ten vzkaz.
    Víc se dočtete třeba v Biblickém slovníku A. Novotného (heslo anděl).
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
 
Andělé
Andělé, lidi a čerti rohatí
Michal Plzák
 
Anděl očima evangelia
Ježíš přijímal existenci andělů tak, jako my běžně počítáme s existencí koček. Jsou zde, netřeba spekulovat. Pravda, andělé nejsou tak vidět, ale proto jsme i ušetřeni reklam na jejich krmení. Škoda, že překladatelé ekumenické bible nedokázali přijímat anděly tak prostě, jako Ježíš Kristus. Ve svém překladu nahradili kde to jen trochu šlo anděla poslem. Dá se tomu kroku rozumět: báli se zřejmě, že by to příliš zavánělo představami barokních opeřených baculáčů, že by to vedlo ke spekulacím o vyšším světě duchovém a tak podobně. Možná je to tak srozumitelnější i církevní otec Augustin jasně říká, že anděl není bytost, nýbrž úkol, ale stejně si raději představím pohádkově nadpozemského pošťáka evangelia v zářivě bílém šatu než messengera, poslíčka, příliš svázaného s lidskou postavou. Anděl je přece víc než posel od Boha.
    Ježíš říká svým učedníkům: Mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těchto maličkých. Pravím vám, že jejich andělé v nebi jsou neustále v blízkosti mého nebeského Otce. Známe populární dětskou večerní modlitbu Andělíčku, můj strážníčku. To není prosba o vzkaz, ale o ochranu: Ochraňuj mi mou dušičku. Proto žádné Andělíčku, můj poslíčku. Anděl chrání, anděl je přidělený Boží pečovatel, osobní nebeský bodyguard, vyslaná Boží moc.
 
Nemusíme na něj věřit, ale můžeme ho potkat
Není třeba rozvíjet nějaké učení o andělích, není nutné v ně věřit, je ale možné zakusit, že jsou při nás. Nemusíme si je nijak představovat, i když ta tradiční křídla se mi zamlouvají, protože svědčí o jejich domovském přebývání, nadhledu i rychlém pohybu: musí toho stihnout opravdu hodně. Hlavně z nich naše smysly zachytí sotva víc než jen téměř neslyšitelné zašustění křídel.
    Je blahodárné si uvědomit, že se v životě nepotýkáme jen se zástupy ďasíků, blbů, s armádou ďáblovou. Jsme obklopeni i mocí, která je dobrá a přeje nám. Mocí, která nám otvírá srdce pro Boha, která umí varovat i těšit to jsou andělé. Anděl něco činí při mně to vím, mám svého anděla (ale možná se ve službě střídají, nevím, jak to mají organizované). Myslím si dokonce, že malé děti opravdu vidí anděly jako viditelné bytosti, to když je jim sotva pár měsíců. My už pro ně ztratili smysl. Ještě že oni pro nás smysl mají a otvírají ho.
 
Anděl vrátný
Třeba takový populární a mocný prorok Bileám, on anděla neviděl. Šel pevně za tím, co si usmyslel učinit. Vydal se cestou, kterou měl za důležitou. Ale začne se mu nedařit. Cesta je zablokovaná. Zákaz vjezdu. Měli bychom se s velkým prorokem ptát, zda se nám do cesty nepostavil anděl Páně, aby nás varoval Nech toho. Místo toho mlátíme ubohou oslici. Jenže ona anděla vidí. Anděl nás chrání před špatnou cestou, i když jej nevidíme, prosazujeme svou a divíme se, že to nejde. Jakoby měla být pro nás každá cesta možná a schůdná. Určitě vděčím svému andělu za to, že mě nepustil na mnohé cesty, do různých mých podniků. Ale nepátrám po tom, které to byly. Jindy zase se zdá, že nebe je zatažené, že svět Boží se scvrkl a stěny našich bytů a bytování se povážlivě zužují. Utíkáme před Bohem jako Jákob, proto se nám svět zmenšuje. Ale může se stát, že právě tam, kde jsme vnitřně v koncích, kde už nemůžeme dál, otevře anděl nebesa a učiní náš život opět průhledným směrem k Bohu. To jsou ti andělé na žebříku z Jákobova snu. Kmitají nahoru a dolů a když se štvanec probudí, ví, že to nebyl jenom sen. Protože teď ví, že všechno dobře dopadne. Dostal v noci andělskou zprávu asi proto tam máme v ekumenickém překladu zase ty posly.
    Snad vždy až s časovým odstupem zjišťujeme, že spousta překážek, o které jsme klopýtali, o které jsme se přímo přeráželi, na které jsme nadávali a brečeli nad nimi, se nám proměnila v místa požehnání. Když přes ně padáme, to si jen stěžujeme a vidíme nebe zavřené. Ale může se stát, že poznáme, že právě v tomto klopýtnutí, právě zde se v nás zrodilo něco nového, že právě tady k nám dolehl hlas shůry a začali jsme zrát. Příběh prchajícího Jákoba mluví o tom, že náš anděl je při nás i ve chvíli, kdy zakopáváme a padáme a že právě v tu chvíli se nad námi odemykají nebesa, aby nás naplnila Božím požehnáním.
    Moje prateta říkávala, že kdyby byli démoni viditelní, nebylo by přes ně vidět slunce. Ale mně se zdá, že andělé by v nich světelné průduchy úspěšně prosekávali.
(mezititulky redakce)
 
 
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
Anketa
Andělé
Potkal jste někdy anděla?
   
Jiří
Suchý

básník, textař
70 let
 
Potkat anděla s křídly a unylou tváří, tak jak se maluje, se mně zatím nepovedlo. Pokud je slovem anděl myšleno, jak už to obvykle v teologické terminologii bývá, cosi transcendentálního, chybí mi patřičné vzdělání. Jinými slovy nevím. Možná, že s anděly obcuji dnes a denně. Aniž bych si toho byl vědom.
 
Gabriela
Horáková

farářka ČCE
27 let
 
Anděla? Setkala jsem se s někým nebo něčím, co mi do určité situace vneslo poselství odjinud. Co mi přineslo radost, povzbuzení, upozornění, napomenutí. Byl to anděl? Nebyl to anděl?
 
Miroslav
Konvalina

rozhlasový reportér
38 let
 
Pro mě byl anděl od dětstvi ten, který se klepal, zavěšen na drátku nad naším vyřezávaným betlémem. Stále padal, tak jsem ho musel kontrolovat. Andělé na klenbách kostelů jsem moc nebral, protože nepadali a jaksi mě nepotřebovali. Dnes už mám jiného anděla. Je jím moje žena, ale je to jinak než dřív: anděl pomáhá mně, když se klepu a padám...
 
Daniela
Elisová

ekonomka
v domácnosti
53 let
 
Každý nový den, který je mi darován, je andělem. Potkávám se s ním tedy denně.
 
Leo
Pavlát

ředitel Židovského
muzea, 52 let
 
Andělé jsou svým hebrejským označením poslové a mohou mít i lidskou podobu. Chápu je jako ty, kteří nám určitě nenáhodně sdělují cosi zásadně důležitého, pro náš život rozhodujícího a určujícího. Kdo může říci, že někoho takového nepotkal?
 
Václav
Vacek

katolický farář
55 let
 
Potkal. Anděl je posel. Může byt dvojího druhu. Pokaždé je darem od Boha. Nemá křídla a nemusí mít vždy plochý hrudník. Někdy má vousy.
 
Jana
Šilerová

biskupka CČSH
 
Potkávám je díky Bohu často. V lidech, skrze které určitě pracuje Duch svatý, protože vyzařují pokoj srdce, jsou veselí, rozdávační, ochotni pomáhat, tolerantní, milosrdní, spolehliví... Kdo jiný by to mohl být než andělé?
 
Vítězslav
Vurst

předseda správ.
rady nadace
ADRA, 52 let
 
Pokud rozumím slovu ''anděl'' v jeho významu, tj. ''posel, poslaný'', pak jsem jich už potkal mnoho. Jednalo se vždy o lidi, kteří se nechali použít Bohem k něčemu. I já bych chtěl být někdy, pro někoho, na nějakém místě, Jeho andělem.
 
Martin
Müller

režisér a produkční
studia Velehrad
37 let
 
Ano, potkal a potkávám a věřím, že potkávat budu. Jen podotýkám, že neměl křídla.
 
Ruben
Kužel

farář ČCE
38 let
 
Dostkrát v lidech v určitém okamžiku jednání, setkání. Párkrát anděla smrti ve tvářích. Jako duchovní postavu provázející člověka v asi metrové vzdálenosti.Také jsem slyšel vzkaz, který mi přinesl na rozvodněné řece.
 
Lea
Brodová

psychiatrička
47 let
 
Pavla Milcová zpívá: ''Ještě že nejsou andělé, lidé by jim jinak ubližovali.'' Já říkám: ''Ještě že jsou andělé neviditelní.'' A naše pětiletá Zuzka říká: ''Namalovat se může všecko.'' Takže potkala nepotkala, učesaná neučesaná vím já?
 
Rychlonožka
 

člen klubu
Rychlé šípy
 
Mňo, jednou už ano. Byl jsem se tenkrát proletět na svém klikoletu a u mléčné dráhy jsem potkal jejího výhybkáře - anděla. Byl to náš pan ředitel...


zpět na obsah
 
 
 
Andělé
Jak jsme si to
představovali?

Jiří Gruber
 
Anděl (z řeckého angelos posel) je buď člověk nebo bytost od člověka nerozeznatelná, která předává Boží poselství nebo zastupuje Boha samotného. Může to být i nebeská bytost, která přebývá v bezprostřední Boží blízkosti. Andělé vystupují v mnoha příbězích Starého i Nového zákona (např. vyhnání z ráje, zvěstování Panně Marii). Čteme o andělech trestajících (2Kr 19,35) i chránících (anděl strážný: Mt 18,10, Sk 12,9). O zvláštních nebeských bytostech mluví apoštol v Ko 1,16. Jak si nebeské bytosti představovali, proroci se dozvíme u Iz 6 nebo Ez 1.
    Křesťanská církev uznávala existenci andělů s výhradou, aby na sebe nepoutali příliš velkou pozornost. Od 5. století rozděluje církev anděly do devíti kategorií. Nejvyšší hierarchii, která obklopuje Boha, tvoří serafové, cherubové a trůny. Druhou skupinu, která vládne hvězdám a živlům, tvoří panstva, síly a mocnosti. Nejnižší kategorii tvoří knížactva, která chrání pozemské říše, archandělé a andělé.
 
    Devět andělských kůrů se stalo vhodným námětem k zobrazení nebe. Serafové jsou červené postavy s křídly a svíčkou, cherubové modří nebo zlatožlutí s knihou. Trůny nesou trůny, panstva mají koruny a žezla, síly poznáme podle lilií, mocnosti a nižší kategorie andělů mají brnění.
    Archanděly známe z bible i jménem: Gabriel ( Bůh je silný Da 8), Michael ( Kdo je jako Bůh? Da 10), Rafael (Bůh uzdravuje Tob 3).
    Za anděly jsou považováni všichni ostatní Boží poslové. Pro rozlišení mají obvykle křídla. Křídla jsou symbolem příslušnosti k nebeskému světu. Měla je už babylonská posvátná zvířata a poslové římských bohů (Viktoria, Merkur či Isis). V renesanci dostávají andělé svatozář. Všichni známe barokní andělíčky zobrazované jako okřídlené malé děti, kteří jsou k nerozeznání od antických amorků.
 
 
 
Andělé
Co o tom
vyznáváme?

Helvetské vyznání
 
    ( O andělích a ďáblu .) Mezi všemi tvory vynikají andělé a lidé. O andělích prohlašuje Písmo Boží: Kterýž tvoří posly své duchy a služebníky své oheň plápolající (Žalm 104, 4). Nebo i (Žid. 1, 14): Zdali všickni nejsou služební duchové, kteří bývají posíláni k službě pro ty, kteří mají dědičně obdržeti spasení?
    O ďáblu však svědčí sám Pán Ježíš: On byl vražedník od počátku, a v pravdě nestál; nebo pravdy v něm není. Když mluví lež, ze svého vlastního mluví; nebo lhář jest a otec lži (Jan 8, 44). Učíme tedy, že jedni andělé setrvali v poslušenství a že jsou určeni k věrné službě Bohu a lidem; jiní však že svévolně padli a vrhli se do záhuby, i stali se nepřáteli všeho dobrého i věřících, atd.
 
 
Andělé
Seraf
Jan Skála
 
    Levituje vždy před samoobsluhou asi tři metry nad zemí, je totiž duchovně na výši. Nevím, jestli existují ještě jiné odrůdy andělů, ale tohle je zaručeně seraf. Má šest křídel, dvěma si zakrývá hlavu, dvěma nohy a za poslední dvě visí ve vzduchu. Projevuje o mě zájem, když jdu náhodou okolo, a tradičně přidá pozdrav: jak se máš?, how do you do? a podobné fráze ze základů konverzace. On je duchovně na úrovni, plynule mluví jazyky. Vždycky mu odpovídám, že se mám dobře, což je pravda. Kdykoli se s ním vidím, mám se dobře a lhal bych, kdybych tvrdil, co není pravda. Chodím zvláštní shodou okolností nakupovat velice často.
    On určitě původně jen oslavoval Boha, ale v tomto oboru je silná konkurence a prosadí se jen ti nejpokornější, a tak byl tenhle efektní třpytivý showman exhibicionista zavěšen před naši samoobsluhu. Ale není tam za trest. Je tam přece proto, aby oslavoval mě. Promiňte, oslovoval.
    Ve věcech víry je samoobsluha k ničemu. Člověk se sám neobslouží. Proto jsou alespoň paní na pokladnách a anděl před vchodem. Kdybych se mu svěřil, že se bojím, určitě by mi (i když je divnej) odpověděl neboj se a to je přesně to, co potřebuju slyšet.
 
 
zpět na obsah
 
 
 
Literatura
Chaim Potok
Zebra a jiné povídky

Tereza Kellerová
 
Kniha Zebra a jiné povídky je souborem šesti příběhů dospívajících lidí. Příběhy jsou různé, mnoho však mají společného. Mladí lidé na rozhraní dětství a dospělosti procházejí těžkými životními situacemi, hledají, jak je řešit, hledají někoho, kdo by jim byl nablízku a pomohl jim v jejich nejistotě a tápání. Mají řadu otázek na své rodiče a jiné blízké lidi okolo sebe, tyto otázky však zůstávají často nezodpovězené. (Nutno říci, že se zdají často nezodpověditelné.) Vnímají tajemství i napětí okolo sebe a nechápou mnohdy jeho příčiny a tak se ptají. Odpovědí jim však často bývá mlčení či přehlížení problému. Jsou snad oni nebo jejich problémy považovány za malé nebo snad nikdo odpovědi ani nezná?
    Hlavní hrdinové prožívají VZTAHY, nové i staronové, posilující i nejisté. Setkávají se se smrtí, bolestí a trápením a hledají kolem sebe oporu, které by se přidrželi. Stěžejním tématem všech příběhů je tedy VZTAH a POTŘEBA KOMUNIKOVAT, a to na všech různých úrovních, v rozličných strastech a radostech, z různých úhlů pohledu.
    Kniha Zebra a jiné povídky mne hodně zaujala. Ptám se sama sebe, jak moc si vzájemně se sobě blízkými lidmi rozumíme, jak dovedeme rozumět otázkám a pochybnostem druhých, jak jim dovedeme naslouchat. Jak dokázat být s druhým člověkem v jeho nejistotě a nouzi, jak před úzkostmi nezavírat oči, uši, srdce i rozum. Naslouchat a snažit se porozumět je jedna strana, na té druhé je odvaha klást si otázky a pokoušet se odolávat při hledání odpovědí na ně neporozumění, mlčení či vyhýbavým odpovědem okolí i sebe sama.
    Myslím, že čas dospívání čas ptaní a hledání může být inspirací pro každý věk. Proto i tahle kniha je inspirací pro čtenáře.
    (V českém překladu již vyšly knihy Vyvolení, Jmenuji se Ašer Lev a Dar Ašera Leva a nejnověji Na počátku.)
 
 
 
 
Andělé
Co si pod tím
představujete ???

Anketa
 
1) Anděl - to je naštěstí nezřídka moje slečna. A naštěstí ne neustále. Neboli: andělství je věcí určitého času. 2) Bůh řekne dobré slovo a to sestoupí do blízkého člověka. 3) Pán Bůh nemůže být přeci sám.
Anděl je posel. To znamená někdo (kdokoliv), kdo mě nasměruje správným směrem, nebo (ještě lépe) vyžene odněkud, kde nemám co dělat.
Vystupují a sestupují tady u nás hned vedle kostela. Vidí je ale jen ten, kdo se na ně nedívá, zato dobře slyší.
Boží posly. Posly, které k nám Bůh posílá - na naše cesty, aby nám něco předali. Takovým andělem je pro mě třeba má milovaná kamarádka. Ztotožňuji se s pojetím E. Koháka (Hesla mladých svištů).
Já mám již několikerou životní zkušenost s anděly. Byli to lidé, kteří mi přišli do cesty a něco mi vyřídili přesně podle biblického textu tak mnozí, aniž to tušili, měli za hosty anděly (Židům 13:2). Možná, že v tu chvíli ani oni nevěděli, že tuto roli mají. A jednou mi zase jeden přítel důvěrně sdělil, že před dávnou dobou jsem mu zase já přišel říct velmi důležitý, jakoby andělský vzkaz. Zajímavé, že o tom si zase já už nepamatuju nic. Takže: andělé, jakožto Boží poslové, se asi na světě hemží a je třeba jim naslouchat.
Hlas, píseň, báseň. Křehké stvoření s křídly; čistá, dobrá duše žádné baroko, ale renesance! Pocit bezpečí a klidu.
Je to takový Boží člověk, průvodce vším dobrým i zlým, který chce pro nás jen to dobré. Je úplně jedno, jakou má podobu, důležité je jeho vystupování, to, co nám chce sdělit.
Pod slovem anděl si představuji jako první typického muže s velkými křídly a svatozáří, protože jsem anděly odjakživa viděla jen takhle. Když se nad tím víc zamyslím, představím si nějaký neviditelný, svatý přízrak, nebo tak něco. Něco, co je možné vidět v Božím království nebo při nějakém vidění.
Často si myslím, že je krásná představa anděla strážného.
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
 
Mimo kostel
Neznám žádnou
oficiální definici

Rozhovor s Janou Kašparovou, zástupkyní ředitelky EA Brno
Marie Stolařová
 
Na závěr bohoslužeb zpíváme často píseň, kde je prosba požehnej vycházení, požehnej též i vcházení. Rozumíme tomu tak: Prosíme o požehnání v práci mimo kostel, která je inspirovaná tím, co slyšíme v kostele, a zase nás přiváděj zpět, abychom se nechali posílit.
 
    Jana Kašparová začínala jako paní farářka. Když později byla obdarována dětmi, stala se z ní pouze paní farářová. Ale paní farářová nemůže a nechce být jen ženou v domácnosti podílela se na všem ostatním, co se ve sboru dělalo, jenom neoblékala talár. Měla pro to dobré schopnosti, a tak není divu, že ji práce mimo kostel nakonec zcela zaujala a pohltila.

 
Byla jsi u zrodu Evangelické akademie v Brně. Můžeš trochu popsat to nutkání do něčeho takového se pustit? Byla v tom touha vrátit něco, co dřív bylo, nebo dokázat, že se mladí lidé mohou vzdělávat jiným způsobem, než jak jsi to zažívala sama či u svých dětí, anebo pocit, že na trhu práce chybí absolventi podobných škol?
    Nebyla to touha vrátit něco, co bylo dřív, a už není, nýbrž vytvořit něco nového. Pokud vím, evangelické školy neexistovaly ani za první republiky. Ty staré, toleranční, se staly po roce 1918 státními či obecními. Vzpomínám si, že s několika lidmi, kteří se u nás ve Vanovicích objevovali a kteří před 89 učili, ale nemohli to, co by chtěli a jak by chtěli, jsme za dlouhých zimních večerů vymýšleli soukromou školu. Spíš ale jakýsi elitní gympl než to, co pak v Brně vzniklo. Není se tedy čemu divit, že u zrodu stály osobnosti jako Jana Nechutová, Eva Malířová, Hana Librová. Oficiální verze vzniku školy ovšem zní jinak. Ale zpět k tvé otázce: v evangelickém školství nebylo na co navazovat, všechno vznikalo nově, hodně charismaticky a taky chaoticky. Máš však pravdu v tom, že nám šlo o nový způsob vzdělávání (dát víc na prožitek než sbírat vědomosti), ale i o to, nabídnout nový typ pracovníka tehdy pečovatele a vychovatele pro postižené, ať už dospělé či děti. V této oblasti jsme viděli velké vakuum. Proto se také první obor jmenoval: pečovatelské a sociální práce.
 
Jaká je idea společná všem evangelickým akademiím?
    Neznám žádnou oficiální definici, ale myslím si, že především nabídnout kvalitní vzdělání, pak individuální přístup ke studentům, snaha vést je k samostatnému a kritickému myšlení a odpovědným postojům. Samozřejmě nabídnout jim setkání s křesťanstvím, s církví či církvemi. Žádná škola z EA se nedefinuje jako konfesijní, ale jako ekumenicky otevřená. A to je důležité.
    Studentstvo se od samých začátků alespoň na naší škole dělí na praktikující a horlivé křesťany z různých církví často až v dospělosti uvěřivší na křesťany vlažnější a lidi bez křesťanské víry. Každý očekává od školy trochu něco jiného. Někdo přímo duchovní vedení od učitelů, jiný jen porozumivost, vstřícnost a laskavost kantorů, mírnost ve známkování a omlouvání všech prohřešků.
 
S křesťanskými kantory nevystačíte na dalších školách to bude asi ještě horší jak se vůbec dá udržet to, že je to škola křesťanská?
    Nemám obecně platný návod, je to asi na každé škole jinak (nevím např. jak to dělají katolíci). U nás se o to snažíme po několika liniích: základní učitelský kádr je křesťanský, tito kantoři nedeklarují především svou víru, ale jakési postoje, o nichž jsou schopni diskutovat. Dbáme na to, aby třídní učitelé byli praktikujícími křesťany a to se u nás daří. Pravda, nejsou všichni z ČCE.
 
A kdo to hlídá a jak se to hlídá?
    Žádného hlídacího psa fakt nemáme, takže to nikdo nehlídá, jde to jaksi samo. To je výhoda desetiletého trvání, že už se vytvoří jakési renomé, a tak se o nás ucházejí lidé, kteří už vědí, co jsme zač. A když si my někoho sháníme, tak chceme, aby byl dobrý odborník a pedagog a měl alespoň minimální znalost toho, co to křesťanství je, a měl pro ně pochopení. Obsah výuky: v každém ročníku je zařazen předmět související s křesťanstvím (základy křesťanství a křesťanská etika) kde jsou studenti co možná nejobjektivněji informováni o křesťanství v různých polohách: dějiny, věrouka, etika, u nás především biblistika.
    Život školy je zarámcován církevními svátky, takže tu je zprostředkován i jakýsi prožitek. Zdá se, že z toho má užitek i kantorstvo nekřesťanské, které se těchto věcí účastní docela s chutí. Velké pedagogické porady zahajujeme biblickým slovem a modlitbou a dodnes je to zcela neformální a nosný prvek společného usilování.
 
Je důležité sepětí s církví?
    Pro nás ano. Nevím jak pro církev. Zda si to vůbec nějak uvědomuje a potřebuje.
 
Oslavili jste letos 10 let činnosti jaká je bilance?
    Bilancovali jsme nejenom my, učitelé, ale i absolventi a zdá se, že pozitiva vysoko převyšovala negativa. Většina absolventů pracuje v oboru, někteří pokračovali ve studiu dál nebo se dále specializovali. Na školu vzpomínají rádi. Mrzí nás pouze to, že absolventi původních oborů (rodinné a sociální péče a pečovatelské a sociální práce) nenašli na trhu práce uplatnění tak, jak byli na práci připraveni. Profese zdravotně výchovný pečovatel (jako je např. v Německu) u nás nevznikla a tak nadále smějí s handicapovanými pracovat buď zdravotníci nebo speciální pedagogové. Proto jsme byli v polovině 90. let nuceni změnit studijní obory a to: v nižším cyklu na zdravotnické obory: zdravotní sestra a ošetřovatel/ka a dvouleté pomaturitní studium změnit na vyšší odborné - sociálně právní činnost. S těmito změnami se malinko vytratil tvůrčí duch školy. Museli jsme přijmout předem pevně dané limity a obsah studia. To nás trochu mrzí.
 
Ubírá se dnes vývoj škol jiným směrem?
    My jsme neměli přesnou představu o tom, jak se má škola vyvíjet. Od samého počátku jsme byli otevřeni všem podnětům a nápadům, jak věci změnit k lepšímu. Ve srovnání se stavem před deseti lety je vidět rozdíl, posun. Tehdy bylo cítit na každém kroku, jak se všichni radují z toho, že je možno chodit do takové školy a učit na ní, dnes je to samozřejmé. Studenti jsou mnohem náročnější a spoustu věcí berou zcela samozřejmě. Ubylo možná spontaneity, nadšení, přibylo kritiky, a to je dobře.
 
 
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
 
Mládež
Jak se dělá sjezd
Radka Včelná
 
Jak to vypadá na sjezdu mládeže, to každý dobře ví. Co všechno se ale musí stát, abyste první říjnový víkend mohli někam přijet, setkat se se známými, vybrat si program, koupit si tričko, dostali najíst a vyspali se v tělocvičně? A kdo je za tím vším? Sjezd vymýšlí a připravuje celocírkevní odbor mládeže, zajišťují ho pracovnice odboru výchovy Ústřední církevní kanceláře (dlouhá léta to byla Bonďa Blažková, teď Evka Drozdová a Petra Randáčková), neobejde se bez pomoci celé řady dobrovolníků a hlavou za všechno ručí Květa Šilarová. Jak asi vypadá příprava jednoho takového sjezdu, na to jsem se zeptala Evky Drozdové.
 
Kalendář                    
 
Říjen      Je necelý měsíc po minulém sjezdu. Na poradě COMu se bod po bodu hodnotí, jak se povedl. Ze zpracované ankety se snad vyvrbí, jaké téma by si účastníci přáli pro příště a kde by se měl další sjezd konat. Místo pro sjezd musí splňovat tyto podmínky: střídají se Čechy a Morava, musí tam být sbor ČCE, prostor pro 1000 lidí (ale ne sportovní hala), kino, jídelna, katolický kostel a aspoň pět škol k ubytování. Poznámka pro ty, kteří do anketních lístků neustále píšou Prahu: je to zbytečné, tu COM jednou provždy zavrhl.
 

Listopad      Zkontaktuje se farář ve vytipovaném místě a ten se začne vyptávat a rozhazovat sítě.
 

Prosinec, leden      Ujasňuje se téma sjezdu, navrhují se řečníci a jednotlivé programy.
 

Únor, březen      Program je hotový, všechno se dojednává s řečníky. Vymýšlí se název , je to docela dřina aby byl stručný, vtipný výstižný. Řeší se, jestli bude seznamka, kdo bude prodávat literaturu. Už se ví, kolik bude stát pronájem, koncert, jaká bude cena jídla a podle toho se stanoví sjezdový poplatek.
 

Duben      Pracuje se na návrzích loga. Žhaví se telefony obvolávají se všechny instituce a sjednávají se dohody o dohodách budoucích.
 

Květen      Dolaďují se poslední detaily programu a vybírá se logo. Už se ví, kolik nás to všechno bude stát. Členové COMu si mezi sebou rozdělují úkoly, služby, moderování.
 

Červen      Připraví se konečná grafická podoba pozvánky. Všem mládežníkům v databázi (jsou jich asi čtyři tisíce) a do všech sborů a do ekumeny se rozesílají dopisy s programem sjezdu, přihláškami a úvodními informacemi o sjezdu.
 

Červenec      Tiskne se logo na trička. Na synodní radě se sbírají výtvory na výstavu a letos i do literární čajovny.
 

Srpen     Přicházejí první přihlášky. Největší nával je poslední týden před uzávěrkou (ta stovka na sjezdovém poplatku dělá své).
 

Září      Definitivně se uzavírají smlouvy. Celý COM a hlídači škol jedou na místo určení domlouvají se podmínky ve školách a v kulturáku, v kině, v bazénu, kontaktuje se místní policie, radnice, nádraží. Samozřejmě i místní sbor.
Září v kanceláři: rozesílají se dopisy všem přihlášeným je v nich poslední verze programu, plánek, informace, co se kde bude dít a o čem to bude. Tiskne se 1000 obálek, potvrzení, odpovídající počet stravenek, vstupenek, všechno se pytlíkuje. Vyrábí se letáky, program bohoslužeb, mapky. Všechno se neustále počítá a řadí podle abecedy. Rozdělují se služby mezi dobrovolníky z řad mládežníků. Balí se tu nádobí, technický materiál, výstava, loga, příjmová kancelář jsou toho dvě auta s vozíkem.
 

Pátek P      Začíná se ve 13.00. Nejdříve všichni organizátoři projdou kulturák, potom se každý chopí svého úkolu a jde po své práci. V 16.00 se otevírá příjem, návaly jsou podle příjezdů vlaků a autobusů. Do noci počítají a odevzdávají dobrovolníci na příjmu vybrané peníze. Každý člen COMu odpovídá za nějakou místnost, kterou poté, co se účastníci (pod vedením dalších dobrovolníků) rozejdou na nocleh do škol, musí uklidit a zamknout.
 

Sobota S      Všechno funguje, jak má, každý ví, co má dělat. Pokud jsou nějaké problémy, svolají se organizátoři mobily nebo je předseda COMu oběhne. Nejdůležitější místností v zákulisí je štáb. Tady se setkává COM, všichni účinkující a pomocníci. Je tu všechen technický materiál a Květa s celou obrovskou agendou. Honza Dus kontroluje, aby se u baru neprodával alkohol. Zvukaři jsou tradičně Tomáš Jun a Tomáš Blažek, pouze na koncert si někdy kapely přivezou vlastního zvukaře, to se pak nesmí nic nahrávat. Jinak je vše, co jde na mikrofon, nahráváno pro dokumentaci a případný přepis do sborníku.
 

Neděle N      Pořad bohoslužeb připravil už dávno předtím kazatel, víno a chleba k večeři Páně chystá někdo z COMu pro zajímavost, je potřeba pět bochníků chleba a osm litrů vína. Po bohoslužbách každý uklidí svou místnost. Mládež se doborovolně hlásí na úklid sálu a pomáhá s nádobím. Každý do štábu odnese vypůjčený materiál. Jsou toho dlouhé seznamy, které se stále procházejí. Počítá se sbírka, odevzdávají klíče, balí všechny věci (ty dvě auta s vozíkem zase musí odjet). Nejpozději ve 13.00 se musí opustit kulturák.
 

Po sjezdu      Po příjezdu do Prahy se vybalí bedny, do dvou dnů je všechno uklizeno. Dává se do pořádku databáze - jen tak se zjistí přesný počet účastníků (každý rok přijede asi stovka nepřihlášených a zhruba tolik přihlášených nepřijede). Zpracovává se anketa a statistika. Začíná vznikat sborník ze sjezdu. Dělá se vyúčtování a všichni jsou rádi, že je to za námi.
    Jenomže to už je tu zase říjnová porada COMu a všechno začíná znova.
 
Dojmy                    
 
...úplného nováčka
Člověk se tam potká s lidmi, které dlouho neviděl, a má taky možnost poznat spoustu nových lidí. Program se mi líbil, protože jsem měl možnost sám si vybrat, kde bych chtěl být, co bych chtěl slyšet. Takže každý si našel to, co mu vyhovuje. Příjemným zpestřením pro mě byl koncert Hradišťanu. Jediné, co se mi nelíbilo, byl film, který se promítal. Celý sjezd se mi líbil a když to půjde, pojedu na něj i příští rok
Pavel Ježík
 

...ostříleného účastníka
Rok jsme se neviděli. A je tu sjezd skvělá příležitost setkat se s někým ze vzdálených končin, pokecat, zajít na jedno, dvě, tři, čtyři... A to, že sjezd má téma třeba Zbožnost má možnost, to je až druhotné, o co se zajímáme. Hlavně nás zajímá, kde budeme spát a s kým, co a kde budeme jíst a kde jsou záchody. A všichni nasáváme tu kouzelnou opojnou atmosféru sjezdového života, sjezdového bloumání a kmitání, prostě tu milou, usměvavou atmosféru, kdy se lidi setkávají, baví se, shánějí někoho, bloudí, zdraví se se známými a jsou zdraveni neznámými (skleróza je strašná věc)... Po vyčkání fronty na zaplacení za identitu, za lístky na kus žvance a na hudbu a na zaplacení sjezdového poplatku, jen tak plujeme (tedy pokud je čas) prostorami ke společnému přebývání vyhrazenými s jediným cílem: vidět co nejvíc věcí a potkat co nejvíc známých lidí a všem jim říct, že jsou v blbé škole, když nejsou s vámi. A při tom všem nasáváme a nasáváme. Pak přijde program, zakončení dne a rozejití se do škol na pár hodin spánku a pořád nasáváme a bavíme se. Ráno nejprve zanadáváme lidem, kteří nás probouzí tak proklatě brzo, a už se ženeme za žvancem a pak na program. A nasáváme a nasáváme. Z programu za žvancem a pak program a program, žvanec, duchovní uspávačka (výborný koncert duchovní hudby). A nasáváme a pořád nasáváme. Po duchovní uspávačce přichází skvělý koncert nějaké populární hudby (Hradišťan) a zase nasáváme a nasáváme. A nedá se už nic dělat, je tu zakončení dne a spát. Opět ráno zanadáváme, pak rychle na žvanec a pozor, opět nasáváme. Ztišení, bohoslužby a je konec. Pomalu končíme nasávání a nakonec jsme paradoxně vysátí. Domů přijíždějí mrtvoly, dva dny se sbírají z posjezdové kocoviny (ze všeho nasávání) a trpí posjezdovou depresí a únavou.
Tomáš Groll
 

...členky COMu
Účastník sjezdu si může dopřát různých radovánek. Oproti tomu takový organizátor má na sjezdové dění pomyšlení, ale času mu nezbývá. Převážně vše zpovzdálí sleduje a zřídka bývá přítomen na programu, pokud ho sám nemoderuje. Přesto hlavním a důležitým řídícím centrem všech informací se stává štáb. Místnost, kde se účinkující spolu s organizátory mohou na chvíli pozastavit, občerstvit a prohodit několik slov o aktuálním či akutním stavu, kde co hoří, pohořelo nebo zazářilo.
    Již před sjezdem jsou každému kladeny na starost povinnosti. Jakmile jedna skončí, vzápětí nastává druhá nebo jich běží několik najednou. Člověk se sotva stačí pozdravit se svými přáteli, a to jich ještě řadu potká, když předbíhá frontu na oběd. Není nám to příjemné, ale na omluvné projevy není příliš času. Únava je brzy patrná na každém z nás, ale největší spánková krize přichází až po skončení samotného sjezdu cestou domů.
    Letošní sjezd, aspoň se domnívám, nabízel bohatý program, který se odehrával v poklidné atmosféře. Bylo to znát nejen mezi mladými lidmi, ale i mezi samotnými organizátory a pomocníky. Nepozorovala jsem výrazně nervózní a napjaté situace a jsem za to velice vděčná.
Marie Jirků
 
 
 
Anketa          
 
Jak rozumíte názvu sjezdu ''Zbožnost má možnost''?
  • Moc tomu nerozumím, tak jsem přijela sem - tomu porozumět.
  • ''Zbožnost má možnost'' je, že víra má cenu.
  • Rozumím tomu asi tak, že je to možnost se teď ve svobodném světě vrátit k něčemu, co tady bylo, co je nám blízké. Vrátit se k víře v Boha, což v naší společnosti není asi jednoduché, ale jde to.
  • Že je to otevřená možnost pro všechny lidi, kteří chtějí slyšet a kteří chtějí být vnímaví a otevření, pro ty, kteří chtějí žít pravdivě.
  •  
     
    Jsi zbožný/zbožná? Jak se to projevuje?
  • Já myslím, že nijak moc zbožnej nejsem.
  • Jak se projevuje zbožnost? Tak třeba, že chodím do kostela, že se snažím chovat se dobře, dodržovat desatero. Snažím se mít na mysli, že Bůh je tady pořád se mnou. Ale pořád se mi to rozhodně nedaří.
  • Zbožnost se projevuje v tom, jak se člověk chová, co cítí. To není jenom v tom, jestli chodí do kostela. A jestli jsem zbožný? To je taky podle okolností - když má člověk nějaké trable, tak často bývá zbožný. Když je mu dobře, tak většinou ne. Já osobně si myslím, že moc nejsem.
  • Myslím si, že jsem věřící, ale nejsem zbožná v tom smyslu ''dávání víry najevo''.
  • V sobě sama jsem zbožná.
  • Věřím v Boha a nestydím se to přiznat.
  • Zbožnost pro mě znamená otevřenost k druhým - snažit se je pochopit, být k nim tolerantní, mít je rád. Je mi cizí taková ta zbožnost, která se lidem vnucuje a svým způsobem je i omezuje.
  • Pokládám se za zbožného, ale ne nějakou ''modlitební pannu''. Moje zbožnost se projevuje jako snaha (asi opravdu jenom jako snaha) o dosahování přímého a upřímného vztahu k Bohu.
  • Jak kdy. Čím jsem starší, tak tím víc. Snažím se dívat na věci z Božího pohledu, perspektivy.
  •  
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Ach ta láska...
    Zkouška vztahu?
    Existuje podle Vás v partnerském životě něco jako zkouška vztahu?
    Je dobré si takovou zkoušku i cíleně připravovat?

    Marta Kovářová, psycholožka
     
    Podle mě jsou v životě věci, s nimiž se experimentovat nedá. Prostě proto, že by to bylo příliš nebezpečné - že by mohl být ohrožen život sám. Mezi takové ''věci'' počítám lidské vztahy, protože ty nedílně k životu patří, bez nich by život ztratil kvalitu a důstojnost hodnou člověka. Při tom ale slýcháme čím dál častěji o tzv. soužití na zkoušku. Tento jev přestává být něčím výjimečným, stává se ''normálním''. Pouze ale ve smyslu normy pojímané statisticky. Důležité ovšem je to, co zaznívá ve druhé položené otázce, totiž zda je to ''dobré'', tj. normální podle normy v jejím vlastním slova smyslu, tedy tak, jak by to mělo být. Podle mě to v tomto slova smyslu normální a tedy dobré není.
        Soužitím na zkoušku vyjadřujeme svoji nejistotu stran trvalosti či odolnosti vztahu. Tato nejistota se pak projevuje naši neochotou říci k němu jednoznačné ''ano'' a volíme proto obojaké řešení z říše pohádek (viz Chytrá horákyně).
        Z čeho může ona nejistota pramenit? Společným jmenovatelem často bývá úzkost, tedy nedostatek pocitu bezpečí ve vztahu, konkrétnějšími obavami pak např.: - strach z vlastního selhání (co když to nezvládnu a nebudu dobrou manželkou /manželem, co když později potkám někoho, kdo se mi bude líbit ještě víc ?...) - strach ze zranění ( kdyby došlo k rozvodu - často jako následek bolestných prožitků z rozvodu rodičů nebo jiných blízkých osob nebo kdyby došlo k odmítnutí po té, co se druhému vnitřně otevřeme a vydáme - sebeodhalení je aspektem komunikace) - strach z nesplnění nadměrných očekávání a požadavků (podle Karen Horneyové jsou projevem ''neurotické pýchy'') - nárok absolutní jistoty stran volby partnera, stran dokonalosti vztahu apod.
        Všechny vyjmenované překážky jsou vlastně projevem nedostatku důvěry - v sebe, v partnera či vztah - s různým podílem. Důvěra je ale základem všech vztahů a jednou z podmínek zdravého života vůbec. Je-li soužití na zkoušku motivováno uvedenými pohnutkami, pak je těžko zkouška sama změní a bylo by účinnější vyhledat pomoc u člověka k tomu povolaného.
        Psychologickou pastí je totiž právě ona nedůvěra, která jako by předem kalkulovala se špatným koncem vztahu. Ta může vyvolat efekt tzv. sebenaplňujícího se proroctví, vyjadřovaného pak slovy: já jsem to říkal/a (čekal/a, věděl/a...)
        Když jde o člověka a lidské věci, nikdy nic není na 100% - tedy dokonalého, absolutního, nemůžeme chtít jistotu, ale smíme věřit a mít důvěru - a ta má převažovat. Jinak bychom do spousty věcí vůbec nešli.
     
        Nedávno mě zaujal jeden příklad: představte si, že byste byli vyzváni ke vstupu do letadla slovy pilota, že se bude snažit, aby vás dopravil tam a tam. Stačila by takto formulovaná výzva vzbudit vaši důvěru? Sotva. Potřebujete ujištění, že letoun letí a doletí tam a tam. Fakticky jde o situaci úplně stejnou, psychologický rozdíl je ale veliký.
        Člověk se sám v ničem v životě zcela zajistit nemůže a není ani v jeho moci takto zajistit někoho z lidí. Tuto skutečnost musí dospělý a zralý člověk nahlédnout, přijmout a snažit se s ní vyrovnat a unést ji. Věřícím je v tom pomocí jejich víra v Boha a v zaslíbení jím daná. Nejde ale jen o zaslíbení, nýbrž i o výzvy na nás. Za jednu z nějtěžších výzev pokládám právě ono ''nebát se'', ale mít odvahu brát na sebe zodpovědnost. Právě za naše vztahy s lidmi. S těmi nejbližšími především. A věřím, že Pán Bůh této naší odvaze k lásce žehná a požehná.
     
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Reakce
    Nechte dítek jíti ke mně
    Mikuláš Vymětal k článku Jana Zahradníčka ( Bratrstvo 8/2001)
     
    Bratr (a kamarád) Jan Zahradníček uvedl ve svém článku o křtu několik vět, jež ve mně budí chuť s ním polemizovat. Píše: ''Problém však skutečně nastává, pokud se člověk v dospělosti s tím, že jej kdysi kdosi pokropil a řekl k tomu pár slov, nedokáže ztotožnit. Myslím, že kdybych byl do takové situace postaven, za určitých zvláštních okolností bych s klidným svědomím pokřtil nějakého člověka znovu - překřtil bych jej.''
        Podle mého názoru zde Jan křest poněkud podceňuje a současně přeceňuje. Křest přeci není to, že člověka ''kdysi kdesi někdo pokropí a řekne k tomu pár slov''. Křest se koná ve sboru, dítě nesou ke křtu věřící rodiče (či alespoň jeden rodič nebo prarodič), u křtu jsou přítomni svědkové křtu - kmotři a křesťanský sbor, který se společně za dítě modlí - také za to, aby jednou dokázalo samo víru přijmout. Víru těch, kdo byli pokřtěni v dětství, lze tedy chápat jako odpověď na tuto modlitbu - i když si uvědomuji, že k ní někdy vede dlouhá a složitá cesta. Křest, který není vnímán v tomto kontextu víry ostatních, je vnímán nedostatečně. Podle mého názoru je potom úkolem pastýře citlivě, ale zřetelně, dovést v dětství pokřtěného zájemce o druhý křest k tomuto pochopení. Že tedy i křest v dětství je platný a naopak, právě jeho víra může být odpovědí na tuto událost. To si ostatně uvědomují i různí novokřtěnci v našich zemích, a tak např. součástí křestní agendy v Křesťanských společenstvích byla (a možná stále je) následující formule: ''Odříkáš se liturgického úkonu, který na tobě byl proveden v dětství?'' Odpověď zní: ''Odříkám''.
     
        Křest je přeceňován tehdy, když se mluví o zážitku. Samotné polití vodou (či koupel v bazénku nebo řece) přece žádný zvláštní zážitek neposkytuje. Co je na křtu výjimečné, je potvrzení vztahu k Bohu. To však jde provést i jiným způsobem - např. dobře připravenou konfirmací, slavnostním přijetím do sboru, obnovou křestního závazku, jak se praktikuje v katolické církvi, požehnáním. Nevěřím tomu, že by křest dospělého byl magičtější či účinnější než křest dítěte.
        V křesťanství ovšem jsou velmi výrazné rozměry bližního a společenství - a kdo víru přijímá a přiznává se k ní tak, že se chce nechat pokřtít, uznává jistě i tento rozměr víry. Nechat se tedy pokřtít podruhé znamená začínat svůj křesťanský život hned negací - popřením víry a modlitby společenství, v němž byl první křest vykonán. To pokládám za špatný druhý start do křesťanského života. Křesťan přece má vidět před Bohem nejen sebe, ale také druhé a brát vážně i jejich víru. Druhý křest je tedy podle mého názoru hříchem, porušujícím jednotu Ducha a svazek pokoje (Ef 4,1-6). Hříchem, jehož se dopouští ovšem i evangelický farář, který takto překřtívá. Pro mě samotného by nebylo poté snadné podívat se do očí někomu ze sboru či farnosti, jehož bývalé ovečky jsem překřtil.

        Křest ovšem nepokládám za to nejdůležitější v křesťanském životě - tím je přeci víra, láska a naděje, jak také správně zdůraznil Jan ve svém článku. Překřtívání podle mého názoru ovšem víře, lásce a naději příliš neslouží. Pokud něčemu slouží, tak touze po zážitku.
        Zatím za mnou nikdo již pokřtěný se žádostí o překřtění nepřišel. Kdyby by k tomu však došlo a nedokázal ho přesvědčit ani argumentem ''počkej rok a pak sám uvidíš'', poslal bych ho, klidně s požehnáním a bez výčitek, do církve provozující novokřtěnectví -anabaptismus. Vždyť každý křesťan přece nemusí být českobratrský evangelík. Druhý křest chápu jako dosti vážný hřích, ale beru také vážně Boží milost, kterou Bůh dává právě hříšníkům. Tak i novokřtěnce mohu vnímat (stejně jako sebe) jako omilostněné hříšníky a tedy i své bratry ve víře. Tím ovšem nechci nijak podporovat postoj zlehčování 'prvního křtu'', který se sluší nazvat ''náboženským egoismem''.
    S pozdravem starokřtěnec
    Mikuláš Vymětal.
     
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Mučedníci současnosti
    Lucian Tapiedi
    Ve věku agrese
    Dráža Havlíčková
     
    Ostrov Nová Guinea, jehož západní část patří politicky k Indonésii a východní část tvoří samostatný stát Papua-Nová Guinea, je třetím největším ostrovem na světě (po Austrálii a Grónsku). Leží mezi rovníkem a 11. rovnoběžkou a tvoří hranici mezi dvěma světy - ze severu a západu sem doléhá asijská kultura, z jihu a východu pak kultura australská. Je to hornatý ostrov s úrodnou půdou a mnoha pralesy.
        Tyto husté tropické pralesy se staly domovem mnoha izolovaných kmenů, které měly s okolním světem pouze minimální kontakt, o čemž svědčí také to, že první misionáři dorazili na ostrov teprve koncem 19. století.
        Aby se omezila soutěživost mezi jednotlivými denominacemi, ostrov byl rozdělen na několik ''sfér vlivu'' - anglikáni působili zejména na severním pobřeží, metodisté na východě a severovýchodě, Londýnská misionářská společnost měla svou základnu v hlavním městě Port Moresby a na jižním pobřeží. Římsko-katolická církev a luteráni působili zejména na západě.
        Zřejmě největší zkouškou pro misionáře a nové konvertity byla 2. světová válka, při níž došlo k obsazení ostrova japonskými vojenskými silami. Více než 300 křesťanů přišlo o život.
        V misionářské stanici v Sangaře stojí řada hrobů: jeden patří Mavis Parkinsonové - australské učitelce, druhý May Haymanové, australské zdravotní sestře a ten třetí Lucianu Tapiedi, papuánskému učiteli a misionáři.
        Lucian Tapiedi Kaimogiee se narodil r. 1921 ve vesnici Taupota na severním pobřeží Papui-Nové Guineji. Jeho otec byl kouzelník či spíše šaman, což bylo v tradiční papuánské společnosti vysoké postavení. Když zemřel, jeho žena vzala své dva syny Luciana a Maclarena a vrátila se ke svým rodičům. Konvertovala ke křesťanství. Když onemocněla a léčila se v misionářské nemocnici, řekla jedné sestře: ''Své dva syny zasvěcuji Bohu. Za to, co jste pro mě učinili, vám je svěřuji do péče.'' Nakonec se uzdravila.
        Lucian začal chodit do školy teprve v r. 1931, to už mu bylo 10 let. R. 1932 nastoupil na Kolej sv. Aidana, kterou založil biskup Sharp. Pojmenoval ji podle anglického svatého, o kterém se traduje, že velmi pečlivě vzdělával 12 anglických chlapců, aby se v budoucnosti mohli stát vůdci jeho lidu. Stejný cíl měla škola, kterou navštěvoval Lucian.
        R. 1941 Tapiedi své vzdělání ukončil a začal pracovat v Sangaře jako učitel a misionář.
        Začátkem prosince 1941 byla však v Pearl Harbor leteckým útokem Japonců zničena většina americké tichomořské válečné flotily a ve stejném měsíci Japonci obsadili Malajsko. Britské síly se stáhly do Singapuru a v únoru 1942 kapitulovaly. V dubnu byli Američané poraženi na Filipínách, poté byli Britové vytlačeni z Burmy a nakonec japonské jednotky obsadily Novou Guineu. Napadly severní provincii a snažily se probít až na jih k hlavnímu městu. V cestě jim však bránilo vysoké pohoří Owena Stanleyho.
        Misionáři sledovali celou situaci se strachem a obavami. Vyvstala otázka, zda zemi co nejrychleji opustit a utéci do bezpečí, či zůstat s ohroženým národem až do konce.
        Biskup Strong, který byl biskupem celého ostrova již 5 let, se touto otázkou donekonečna zaobíral a nakonec došel k rozhodnutí, které ohlásil v lednu v rozhlase:
        ''Myslím, že svou práci musíme vykonávat za jakýchkoli okolností a nezáleží na tom, co to pro nás osobně bude znamenat. Bůh to od nás očekává. Naše církev, která nás sem vyslala, to od nás očekává. Církev obecná to od nás očekává. Misionáři, kteří byli věrni svému úkolu až do smrti, to od nás očekávají. Lidé, kterým sloužíme, to od nás očekávají. Nikdy bychom se jim nemohli podívat znovu do očí, kdybychom zradili Krista pro vlastní bezpečí; kdybychom utekli, ve chvíli kdy na ně dotírají stíny smrti a utrpení. Ne, moji bratři a sestry, spolupracovníci v Kristu, ať se děje cokoliv, my nemůžeme odejít.
        Nemohu vám slíbit, že vše dopadne dobře, že všichni přežijeme, ale jedno vám slíbit mohu, a sice pokud my nezapřeme Krista zde v Papui v jeho těle, v jeho církvi, on nezapře nás.''

        Australská učitelka Mavis Parkinsonová (24 let) a čerstvě zasnoubená zdravotní sestra May Haymanová pracovaly v misionářské stanici v Goně. Jejich rodiče je žádali, aby se vrátily domů, ale ony se rozhodly zůstat, ať se stane cokoliv.
        May Haymanová namítala: ''Co by se stalo s mými pacienty, kdybych opustila nemocnici?'' Mavis Parkinsonová namítala: ''Co by se stalo s mými žáky, kdyby je jejich učitelka opustila?'
     
    Koncem července 1942 Japonci začali bombardovat vedlejší vesnici, obě ženy spolu s knězem utekli do buše, kde se skrývali několik týdnů. Nakonec se k nim přidalo 5 australských a 5 amerických vojáků. Někteří z nich byli zastřeleni, ostatní byli vydáni papuánskými zrádci Japoncům. Mavis a May byly zastřeleny na plantáži.
        Dalším misionářem na útěku byl Henry Holland, překladatel bible do jednoho papuánského jazyka a konstruktér několika silnic a mostů v severní Papui. Brzy se k němu přidali další mezi nimi i Lucian Tapiedi. Tito odvážní muži a ženy se sice skrývali v papuánské džungli, ale vždy v neděli vylézali ze svých úkrytů a sloužili ve vesnicích bohoslužby.
        Po nějaké době byli dopadeni Japonci a zastřeleni. Lucian Tapiedi byl však zavražděn domorodcem, příslušníkem kmene Orokaiva. Jeho vrah se jmenoval Hivijapa; později konvertoval ke křesťanství a při křtu přijal Tapiedovo jméno Lucian. Jako projev svého pokání nechal vystavět kostel, který mu zasvětil.
        Anglikánská církev v Papui-Nové Guineji jmenovala Luciana Tapiediho národním světcem. On a ostatní melanéští mučedníci napomohli zničit dávný obraz křesťanství jakožto náboženství bílých lidí, převážně Evropanů.
        Jeho smrt se také stala zdrojem úcty mezi mnoha kmeny a rovněž zdrojem inspirace, jak vyřešit své dávné konflikty, které byly pramenem nepřátelství a násilím mezi lidmi.
     
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Reakce
    Dvě reakce
    na Stručně a jasně

    Marie Medková, Samuel Titěra
     
    Vážená redakce
        přečetla jsem si článek H. Pfannové z čísla 10, který se týkal výsledků sjezdové ankety, a byla jsem překvapena. Autorka vysvětluje, že nebylo zveřejněno hodnocení jednotlivých přednášek, sportovních akcí a tvůrčích dílen - a to s ohledem na přednášející a pořádající.
        Nechápu, proč nejsou výsledky ankety otištěny v Bratrstvu. Ještě minulý rok se nad hodnocením jednotlivých přednášek nikdo nepozastavoval. Tímto rozhodnutím a odůvodněním nezveřejnit hodnocení programu staví COM sebe i jiné do špatného světla. Na naši otázku: Proč? totiž takto dostaneme tyto odpovědi:
    1/ Dotyční jsou ješitní autoritáři, kteří nesnesou kritiku, natož pak srovnání s druhými.
    2/ Sjezd byl ohodnocen tak negativně, že výsledky nelze zveřejnit.
    MM
     
    Nelámej hůl dokud nepřeskočíš
        Moc jsem se po letošním sjezdu těšil zase na nějaká ta číslíčka a shrnutí. Mám ankety a statistiky moc rád dávají mi nahlédnout na věci z jiného úhlu. Třeba ne objektivně, ale přeci jen jinak, než jak to vidím já sám, často namočený v dění až po uši, neschopný vnímat o mnoho víc než své vlastní zážitky.
        Podílel jsem se také na přípravě jednoho z programů sjezdu, a tak jsem byl moc zvědav, jak to dopadlo, jak to viděli spoluúčastníci. Mě se to líbilo...
        To, že konkrétní výsledky nebudou zveřejněny, mě mrzí. Proto, že se z nich nemohou poučit případní neúspěšní řečníci a aktéři (a do příště se zdokonalit, lépe připravit, odhodlat k novým formám ap.), ale jen organizátoři (příště neúspěšné prostě nepozvou a basta). Není to trochu škoda?
    Na závěr: připravujeme jako vždy sborník ze sjezdu. Zdá se, že bude nad jiné obsáhlý a zajímavý. Texty všech přednášek a reflexe na jednotlivé body programu mi při jazykových korekturách prošly rukama. Do jednoho jsou skvělé! Některé trochu delší, jiným trochu kulhá interpunkce, ale jinak jsou to do jednoho pestrá, hluboká a krásná svědectví moudrosti a víry. Klobouk dolů před všemi, jejichž program nebyl jedním ze zveřejněných nej, za jejich otevřenost, práci, moudrost a shovívavost s námi, kritickými a neklidnými mláďaty.
    ST
     
     
     
     
    Hudba
    J.Ch.Kridel
    Concert - Arien

    Martin Šanda
     
    Nebývá častým zvykem doporučovat v Bratrstvu nahrávky vážné hudby. Přesto si dovolím vám jednu takovou předložit.
        Nahrávka šesti kantát Johanna Christopha Kridela (*1672 +1733) je totiž počinem pozoruhodným. Pokud vám jméno tohoto skladatele nic neříká, není to důvod k opakování hudební výchovy. Jméno tohoto rumburského varhaníka totiž donedávna nebylo známo ani renomovaným muzikologům.
        Jak již napovídají letopočty uvedené u Kridelova jména, žil tento autor v období baroka. Ovlivněni Jiráskem, nazýváme je doba temna. Pokud budeme hodnotit baroko z hlediska čistoty biblického učení, má takové označení své opodstatnění. Přičteme-li k tomu ještě křivdy učiněné v té době protestantům, dostaneme obrázek vskutku značně temný.
        Není proto divu, že často baroko vnímáme jako období naprosté duchovní planosti. To, že je to obraz často mylný a křivý, dokazuje například právě Kridel. Jeho kantáty jsou nejen plné úžasné barokní muziky, ale také hutného a biblicky čistého poselství v podobě Kridelových textů. Jejich jistým handicapem může být to, že jde o texty v němčině. Ovšem český, a také anglický překlad textu naleznete v bookletu.
        Stojí za to si jej pročíst. Přes občasné ''barokní odbočky'' v něm zní jasná slova: ''Jedině Ježíš je spasitel, jedině on vysvobodí, jen on je Pán...''
        Co k tomu dodat? Sluší se ještě říci, že nahrávka je ve špičkové, dobově autentické interpretaci Anny Hlavenkové a souboru Musica Florea.
        A také to, že dárkem můžeme někomu udělat radost i po Třech králích.
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Film
    Baz Lihrman
    Moulin Rouge

    Petr Siska
     
    Režisér Baz Luhrmann, který v r. 1993 zahájil éru netradičních filmových přepisů Shakespeara svou gangsterskou verzi Romea & Julie s Leonardem DiCapriem a Claire Danes v hlavních rolích tentokrát zaktualizoval mýtus nejslavnějšího pařížského kabaretu konce 19. stol. A nejen tento mýtus. Sečtělí diváci postřehnou i odkazy na mýtus orfeovský či na již zmíněné Romea & Julii. Baz Luhrmann si byl vědom toho, že chce-li ve věku MTV a všech možných zkratek uspět, musí tento muzikál udělat jinak. A opravdu udělal. Jak? Řeklo by se postmoderně - a opravdu, hlavní hrdinové zpívají - oproti předpokladům - songy z hudební scény 60.- 90.let dvacátého století (od rockových Qeenu, přes Bowieho až po hvězdy současného showbusinessu jako Madonna či Christina Aquilera). To se vám pro kostýmní muzikál, odehrávající se v 19. století, může zdát divné, ale časem si zvyknete. Když hlavní představitelé v podání Nicole Kidmanové a Ewana McGregora (oba dva opravdu zpívají, žádný playback) začnou zpívat song na melodii Evity (to je postmoderní citace: muzikál cituje muzikál!), celé kino se směje (a taky má). Když však závěrem zní queenovské ''Show must go on'', už nikdo ani nedutá. Váš zážitek bude tedy násoben i tím, nakolik se na současné hudební scéně vyznáte a jak ji hodnotíte. Proto snad malé varovaní, že pro milovníky muzikálů jako ''Hello, Dolly'' či ''Čarodejný hrnec'' není Moulin Rouge tou nejlepší volbou. Po projekci by si totiž nemuseli být úplně jisti, zda to byl regulérní film a nebo dvouhodinový videoklip na MTV, což diváka mladšího jistě neodradí. Jako u každého díla, které se vymyká běžným schématům, je škála hodnocení od ''naprostá blbost'' k ''největší filmový zážitek letošního podzimu''. Co k tomu dodat...
    Snad jen, že píšu-li o tomto filmu, je jasné, co si o něm myslím. A necháte-li se nalákat a budete v tom správném diváckém rozpoložení, možná zahlédnete, že Moulin Rouge je o Pravdě, Kráse, Svobodě a... (neprozradím). Tedy o tom, o čem by život měl být a mnohdy není Ve filmové podobě je to podáno jaksi srozumitelněji a s větší naléhavostí. Prostě živěji než život sám. Inu, mýtus...
     
    P.S. Doporučuji zůstat v sále až do konce titulků, které mají tentokrát ''dost dobrý'' drive!
     
     
     
     
    Zprávy
    Křesťané
    a židé

    David Šmída
     
    O prvním víkendu v listopadu proběhlo v Neratovicích Libiši setkání mládeže Poděbradského seniorátu.
        Sjeli jsme se sem uvažovat o vztazích mezi křesťany a židy. Pomáhal nám v tom farář Mikuláš Vymětal. Jeho přednášku o vztazích mezi těmito dvěma náboženstvími bych mohl shrnout do slova DIALOG. Ten začal mezi křesťany a židy po druhé světové válce nějakou dobu po tom, kdy křesťané začali přemýšlet, zda se spolupodíleli na holokaustu. Dospěli k názoru, že jsou spoluodpovědni za násilí, kterým židé prošli. Proto se rozhodli vést s nimi dialog. Bylo jim jasné, že tam, kde dialog chybí, narůstá odcizení a nenávist vůči partnerovi. V dnešní době se dialog mezi židy a křesťany mění na trialog. Tím třetím účastníkem rozhovorů je islám.
        Navečer jsme přivítali Mikulášova dědečka, pan Václava Berdycha, který strávil 4 roky v koncentračním táboře v Mauthausenu, odkud se vrátil málokdo. Požádali jsme ho, aby se s námi podělil o své zážitky. Apeloval na nás, abychom si uvědomili, že každý z nás je malým kamínkem zapadajícím do jednoho velkého celku. Uvolní-li se jediný kamínek, naruší celý celek; ten již není tak pevný a odolný. Proto máme zabránit novým válkám, vzniku nových a stále se zdokonalujících zbraní. Je tedy na nás, na mladé generaci, tomu zabránit naší prací i svým životem. Toto vyprávění můžeme shrnout do slova ODPOVĚDNOST.
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Stručně a jasně
    Nový
    církevní
    zákon

    Luboš Kratochvíl
     
    Celkem poklidné vody života církevních charit a diakonií zčeřil koncem uplynulého roku nový církevní zákon. Nařizuje církvím přeregistrovat (přesněji přeevidovat) do konce ledna všechna zařízení typu charit a diakonií k ministerstvu vnitra jako jakékoli jiné občanské sdružení.
        Celý problém spočívá v tom, že dosud se církevní zařízení chovala jako zvláštní subjekty uvnitř církví, které jsou samy o sobě registrovány u ministerstva kultury. To ale odmítá nést odpovědnost za to, že v rámci církví existují právnické osoby, které jednají s třetími stranami, to znamená, že například středisko diakonie uzavře smlouvu s pekárnou nebo prodává výrobky z chráněné dílny síti obchodům s keramikou. Církve se ale brání, že je tato změna zbaví kontroly nad jednotlivými organizacemi pro potřebné, dokonce je budou muset zrušit, protože jejich diakonie například právě z obavy nad ztrátou kontroly přestane financovat zahraniční sponzor. Podle ředitele diakonie ČCE Pavla Vychopně spousta lidí pracuje u diakonie právě proto, že jde o církevní organizaci. Investoři se prý mohou zdráhat vložit církevní peníze do necírkevní organizace.
        Další kritiku v Poslanecké sněmovně přednesl zástupce horní komory parlamentu (která zákon zamítla), senátor Daniel Kroupa: ''Změna evidence by znamenala nové postavení těchto organizací a není jisté, zda by se podařilo udržet či obnovit důvěru veřejnosti v podporu, kterou jim až dosud poskytovala. Navíc by vznikla nutnost vytvořit stovky, ne-li tisíce nových smluvních vztahů a tyto organizace by byly zatíženy administrativou, na kterou dosud nejsou vybaveny.''
        O novém zákoně jednaly s církvemi v době jeho příprav komise na vládní a později i ministerské úrovni. Jednání skončila poměrně silnou shodou, ale jak řekl v poslední MF DNES roku 2001 plzeňský biskup František Radkovský: '' ...nakonec se do zákona dostaly věci, o kterých už se nejednalo nebo o kterých jsme říkali: To tam nedávejte.'' Naopak zastánci zákona se podivují, proč žádná z církví nezavalila v době projednávání sporného zákona sněmovnu dopisy a peticemi.
        Ministr kultury Pavel Dostál se při jednání ve sněmovně velmi podivoval nad církevním odporem. ''Nevidím žádný důvod, proč by měly mít církve jako zřizovatelé jiné podmínky pro provozování charitativních zařízení než ostatní občanské subjekty. Mám-li být konkrétní, nerozumím tomu, proč by církve měly mít menší vliv na charitu, změní-li se její právní forma. Církve jsou vždy zakladateli církevní charity, která se ale musí řídit stejnými podmínkami danými písemně. Je jedno, zda to jsou stanovy, nebo je to zakladatelská smlouva. Také se proto nic nezmění ani co do daňových úlev, ať se týkají charit a diakonií, kde tyto úlevy jsou stejné a musí být stejné pro celý neziskový sektor v případě charitativní činnosti,'' prohlásil Dostál.
        Tvrdě se proti zachování současného stavu vyslovil také poslanec Jiří Payne. ''Jestli chce církev dělat byznys, ať se zaregistruje podle podnikatelských zákonů. Pak může provozovat takový subjekt hotely, přepravní služby, cokoliv. Jestli chce poskytovat duchovní služby ... pak se musí vzdát veškeré podnikatelské činnosti. To bylo téma číslo jedna české reformace - církev má být chudá. ... Chce-li církev podnikat, ať to dělá regulérně podle podnikatelských pravidel jako každý jiný podnikatelský subjekt. ... Ten problém je o tom, zda církev smí provozovat právnické osoby, které jsou napůl podnikatelským subjektem, mají všechny možné výhody podnikatelů, na druhé straně jsou napůl církevním subjektem a mají všechny možné výhody církve. A to je myslím si zakázáno,'' řekl Payne.
        Právě historickým posláním církve, která má pomáhat nejen vlastním věřícím, ale také (a především) všem ostatním potřebným, argumentoval ve sněmovně šéf KDU-ČSL Cyril Svoboda.
        Poslanci nakonec prezidentem odmítnutý zákon definitivně schválili, takže od 1. ledna platí. Podle zástupců církví ale nové nařízení vrací poměry do dob totality pod plnou kontrolu státu, a proto se chtějí obrátit na Ústavní soud, který by mohl nařídit novelizaci zákona. Budou argumentovat tím, že zákon omezuje jejich svobodu tradičně působit v sociální a charitativní oblasti.
    Luboš Kratochvíl
     
    (s využitím stenozáznamů z jednání Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, www.psp.cz)
     
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Ručně a stručně
    Výroba
    ručního
    papíru

    Zdeněk Šorm
     
    Chcete si sami vyrobit papír?
    Co budete potřebovat: staré noviny, plastové umyvadlo, houbičku, ruční mixér, síto ( 4 laťky, kus drátěného nebo plastového pletiva do oken proti hmyzu, připínáčky, pár hřebíčků ), kartóny (nejlépe šedivé ze starých krabic, které jsou savé).
        Vezměte staré noviny a natrhejte je na malé kousky do umyvadla. Napusťte na ně vodu a nechte přes noc namočené. Druhý den je rozmixujte, aby vznikla hodně řídká kaše. Z latěk si vyrobte rámeček o velikosti asi 20 x 30 cm a na něj napněte pletivo proti hmyzu. Takto vzniklé síto ponořte do řídké papírové kaše tak, aby ho kaše úplně pokryla. Potom síto pomalu vytahujte. Na sítě zůstane vrstvička, kterou nechte okapat a síto pak překlopte touto vrstvičkou na kartón. Přitlačte je a houbičkou vysajte vodu, která sítem prostoupila. Opatrně pak síto zvedněte. Po usušení sejměte ruční papír z kartónu.
        Ruční papír můžete různě zdobit.
    Do papírové kaše můžete přimíchat usušené květiny nebo listy. Můžete ji také rovnou přibarvit. Když vytáhnete síto s papírovou kaší, lze na něm z kaše, než ji přiklopíte na kartón, odebíráním vytvořit různé tvary. Do vrstvy kaše na sítu můžete také vložit vytrhané obrázky z ubrousků a podobně. Samozřejmě můžete hotový papír pokreslit nebo pomalovat. Počítejte ale s tím, že se inkoust, tuž nebo vodové barvy budou víc rozpíjet.
     
     
     
     
    Soutěž
     
     
     
    Vymyslete k tomuto obrázku text tak, aby z něho vznikl kreslený vtip
    a zašlete jej redakci Bratrstva do konce ledna.
    Nejvtipnější nápady v Bratrstvu otiskneme. Z nich potom vždy po třech číslech vylosujeme a oceníme výherce
    1. cena: CD (např. od Karla Vepřeka, Slávka Klecandra, Sváťi Karáska či od Beranů)
    2. cena: předplatné Bratrstva na další rok
    3. cena: knížka (z nakladatelství Eman, Mlýn, Středokluky, Kalich)
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
    HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY
    Čteš rád/a Bratrstvo? Chtěl/a bys do něj také přispívat? Rád/a by ses navíc podílel/a na jeho tvorbě? Právě o Tvou spolupráci stojíme.
    Napiš: Bratrstvo, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1,
    e-mail: bratrstvo@evangnet.cz.
     
    Čísla 7-10 z roku 2005, celý ročník 2006, 2007 a starší čísla letošního ročníku jsou dostupná k prohlížení a čtení v PDF formátu.
     
    I letos pro Vás připravujeme instantní programy na setkání mládeže. Článek, kde se dozvíte více naleznete ZDE.
    První obraz stáhnete ZDE, druhý můžete najít ZDE.
     
    Vážení čtenáři, rádi bychom zlepšili naší práci v redakci. Proto se na Vás obracíme s prosbou o zpětnou reflexi vyplněním elektronického dotazníku. Děkujeme. Za redakci Jitka Čechová
     
    Bratrstvo 10.
    Tématem prosincového Bratrstva je Modlitba. Kdy, kde, jak se modlit? Činíme tak dostatečně, soustředěně? Modlitba v jiných tradicích.
    Dále se můžete těšít na rozhovor s písničkářkou Evou Henychovou a Elen Jurčovou, kandidátkou na Miss UK.
    Nebudou chybět recenze, biblické nakopnutí, komiksy a mnoho dalšího.
    Příjemné čtení.

    zpět na obsah