Bratrstvo - evangelický časopis pro mládež         číslo 6   ročník 43
archiv
 
 
Ročník 38/1997 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 39/1998 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 40/1999 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 41/2000 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 42/2001 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 43/2002 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 44/2003 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 45/2004 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 46/2005 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 47/2006 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 48/2007 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 49/2008 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 50/2009 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9  
Ročník 51/2010 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 52/2011 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 53/2012 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5          

 
 
OBSAH:
Poslední soud anebo soudek
Zastavení
Dusilo mě to, tlačilo se to na mě, tak jsem otevřel dveře
Co o tom čteme v bibli:
Neobléknu Boha do černého taláru
Bojíte se Božího soudu?
Jak jsme si to představovali?
Co o tom vyznáváme?
Co si pod tím představujete?
Homosexualita v manželství?
Proces je důležitější než produkt
Prameny-Sources Dalibor Štrunc
Vysvědčení: Bát se, či nebát?
Svět podle Prota
Rok ďábla:
Rostock měl smůlu
Proč ten oheň tolik stál?
Chvála údivu
Třebechovické okénko
Životní styl
To není válka dvou náboženství
Telefon
Chilkiášovy jarní svitky
Camphill České Kopisty
Kavárna Vesmírna
Evangeličtí svatí
Drátkování
Soutěž
Muž, Bohem stvořený
Zprávy a oznámení

 

Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha

 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL

 
 
 
 
Úvodník
Poslední soud
anebo soudek

Petr Gallus
 
Není to trochu hloupý? Rozpučelo se jaro, pomalu přichází léto a tady se bude mluvit o posledním soudu? Uprostřed roku, kdy všecko konečně pořádně žije, končí škola, začínají prázdniny, prostě konečně život, jak má být! Jasně, vypadá to, že tohle prostě naprosto nepasuje, totální anachronismus: teď jsme přece právě u toho rozjezdu, tak co se zabývat něčím posledním a ještě k tomu soudem? Spíš než k soudu zamíří leckdo z nás spíše k soudku (že bychom tedy změnili hlavní téma čísla a psali o posledním soudku?). S nějakým posledním soudem se dnes spíš nepočítá. Vypadá to, že je daleko předaleko, až jednou... Jen aby to jednou náhodou nebylo hned zítra nebo ještě dnes. K tomuhle soudu nechodí obsílky, prostě je před něj člověk postaven. Nemělo by tedy smysl, se u toho prázdninového soudku trochu zamyslet, jestli by se člověk neměl nějak připravit? Sehnat argumenty, opatřit si alibi - pokud to ovšem bude něco platné. Mám totiž pocit, že si člověk ani nemůže vybrat advokáta, protože je přidělován ex offo, tedy přímo soudem. A co víc: proti rozsudku neexistuje odvolání. Na první pohled vypadá tahle situace celkem bledě: prázdniny v kýblu, radost ze soudku v háji a na krku oplétačky se soudem a ještě ke všemu posledním. Snad do toho tohle Bratrstvo vnese trochu světla.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
 
Přichází
jako příslib jara
tepe ve spáncích
 
Strhnula řetězy
bosýma nohama
pošlapala ostnatý dráty
s hlavou v oblacích
tančí v obilí
lisuje víno, láme chléb
směje se ve slunci
a zpívá - Radost - zpívá
o Bohu a svobodě
o ženě a bratrství
 
''Ale vždyť my všichni
přece toužíme po štěstí...!''

 
Jan Zahradníček
 
zpět na obsah
 
 
 
6. přikázání
Dusilo mě to,
tlačilo se to na mě,
tak jsem otevřel dveře

Hana Pfannová
 
Kain a Bůh stojí proti sobě a tiše spolu hovoří. Kain ještě drží v ruce nůž.
''Kaine, kde je tvůj bratr Ábel?''
''Pane, ty víš, že to nevím. Je mi to jedno. Ten chlap mě nezajímá. Nestarám se o něho. Je to jeho život.''
''Ale Kaine, on přece nežije. Zkrvavená země křičí. Slyšíš?''
''Pane, ale... já jsem vlastně ani nechtěl. Však jsme tady docela normálně žili. Každý jsme si dělali svoje. Až tehdy... Jak to, že jsi mu dal přednost? Štvalo mě, jak se na něj usmíváš. Jak hledíš na tu jeho ubohou oběť. Takový pápěrka, nikdy nic pořádného nedokázal. Pořád ty jeho ovce... A co já? Měl jsem čekat, kdy si mě všimneš? Dostal jsem vztek. Chtěl jsem mu za něco pořádně vynadat. Hledal jsem, čím bych ho pošpinil, trochu mu tu radost pokazil. Co mně je do jeho života? Nepřeju mu nic zlého, ale... Proč by na tom měl být lépe než já?
Pane, asi jsem ani nechtěl. Ale najednou se po mně sápala nenávist a závist. Dusilo mě to, tlačilo se to na mě, tak jsem otevřel dveře... Nechtěl jsem ho zabít. Jenom jsem měl vztek. Chápeš to? Copak jsem nějaký ochránce jeho života? Nic mi do něj není.
Ale pak tam byl ten nůž... Už se to nedalo zastavit.
Ano, Pane, máš pravdu. Zabil jsem ho.
Pane, teď se na mě díváš. Co se mnou bude?''
    A Hospodin poznamenal svého smutného syna Kaina, navěky už tuláka bez pokoje, znamením, aby jej nikdo, kdo ho najde, nezabil.
Protože NEZABIJEŠ. Neponížíš, nezraníš, neupřeš lásku, důstojnost, svobodu. Nebudeš ničit život. A když, pak věz, že to taky odneseš.
 
 
 
 
Boží soud
Co o tom
čteme v bibli:

Jan Keřkovský
 
Bible začíná tím, že Bůh stvořil svět. Pak ho člověku svěřil do správy, ale sám zůstává svrchovaným Pánem nad tím vším. A tak se rozumí samo sebou, že až to tu jednou bude končit, je na Bohu, aby vynesl soud, jaké to bylo. Soud nade všemi, včetně těch, kdo v Boha nevěří (tak to aspoň vnímali starozákonní proroci).
    Když se v Bibli řekne soud, skoro jedním dechem slyšíte taky: milosrdenství (třeba v Iz 42). Jaký kdo je, to se teprve ukáže. Mrtví jednou vstanou a Boží spravedlnost vyjde najevo až pak. Teď je na to ještě brzy (sr. Dan 12).
    Lepší bude trochu se pojistit, usoudili lidé, lepší bude shromažďovat dobré skutky, ať je čím vyvážit hříchy. Ježíš to ovšem vidí jinak: pyšné zásluhy neospravedlňují, zato pokání ano (sr. Lk 18,9-14). Pokáním se rozumí životní nasměrování: Kdo věří v Krista, není souzen, vždyť Bůh neposlal Syna, aby svět soudil, ale aby byl svět spasen (J 3,17n). Kdo si místo světla zamiluje tmu, už je odsouzen. Velmi podobně mluví kniha Zj: Kristus už vyhrál (soud už byl), teď jen ďábel ještě trochu řádí, tak se k němu nedávejte, už to nestojí za to.
    A že se ty nebeské boje týkají docela obyčejných věcí: přečtěte si podobenství v Mt 25.
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
 
Boží soud
Neobléknu Boha do černého taláru
Tomáš Matějovský
 
Vepředu stůl. Kousek před ním katr. A já za katrem! Čelím řadě nepříjemných otázek: ''Pane obžalovaný, odpovězte proč, zač a nač... Nezapomeňte, že cokoli před námi řeknete, bude jistě použito proti vám!''
    Obžaloba se činí. Vědí všechno. Už to pomalu praská! Jedno mé tajemství za druhým. Vědí, kam jsem zabloudil v myšlenkách a kam na internetu. Mluví o tom, na koho jsem se vykašlal a koho jsem srazil z cesty. Na čele mi vyvstává ledový pot: Obžaloba ví opravdu všechno! Očima hledám obhajobu. Místo ní jen prázdná židle! Posměšně se šklebí: ''Braň se sám, chytráku! Co sis nadrobil, to si pěkně vyžer!'' Tak se honem dívám, kdože tady tomu předsedá? Za nejvyšším stolem sedí sám Pán Bůh! Aby pak nevěděli všechno! Obžaloba si čte z knihy života, kterou pro ni sepsali práskači s křídly. A všichni tady ''jedou'' po mých nepravostech! Vzpomínám si na všechno a tak si pro sebe říkám: dostaneš křeslo! To elektrické, které tě sveze rovnou do pekla! TAK DOST! TAKHLE NE!
    Zkusím to znovu od začátku. Neobléknu Boha do černého taláru. Nechám mu podobu milosrdného otce, který s otevřenou náručí běží vstříc ztracenému synu. Nechám mu podobu dobrého pastýře, který se naklání nad propastí, aby zachránil ztroskotanou ovečku. Ale mám problém! Může milosrdný otec soudit ztraceného syna? Může dobrý pastýř soudit ovečku, která se mu zaběhla? Může! Být dobrý a milosrdný - to není slabost, která před našimi chybami zavírá oči. Boží soud je skutečnost. Nemohu ho prostě nevidět. Nemohu se tvářit, že to Pán Bůh vlastně ani tak nemyslel. Bible nám jasně říká: Nic neujde Božímu soudu. Je to realita!
    Ano, realita, ale jaká? Z Bible slyším krásnou větu: Pán Bůh je láska. A právě tato láska se zajímá o to, jak žiji. Ptá se na to, kdy jsem žil poctivě a kdy jsem se jen tak poflakoval. Zkoumá, co se stalo se mnou - s jeho dobrým stvořením. Kde je moje láska k Němu (z celého srdce a mysli a všech sil)? Kde je moje láska k bližnímu (jako ke mně samému)? Tak nějak si to teď představuji. Vím, že neobstojím. Málo se modlím. Málo miluji Boha. Málo o něm vyprávím. Málo dělám dobré skutky! A mnoho lidí nechávám ležet v příkopu u cesty. Mnoho lidí nechávám být bez lásky. Jak si to jen zodpovím? Existuje vůbec nějaké přijatelné vysvětlení? Nemilosrdně přesnými slovy pojmenovává Bůh můj hřích. Mám ještě nějakou naději...?
    Mám! Boží soudy nejsou beznadějné. Tam, kde smíme vidět Boží milost a odpuštění, je naděje vždycky. Ježíš svým věrným slibuje pomoc a záchranu: Budete vysvobozeni ze svých vin jako ochrnutý mládenec z Markova evangelia. Smí uslyšet osvobozující větu: ''Synu, odpouštějí se ti hříchy!'' Spustili ho na nosítkách dolů, aby byl uzdraven. On i jeho blízcí možná čekali jen nápravu tělesného neduhu. Ale stane se víc. Ježíš nad tělem nemocného prohlásí, že Boží milost je mocnější silou než všechny síly tohoto světa.
    A já se dívám proraženým stropem na mladíka vstávajícího z nosítek a raduji se, že i v Božím soudu vítězí odpouštějící láska.
    Opouštím představy soudní síně s černým talárem soudce, s obžalobou i obžalovaným. Tento obraz poněkud vybledl. Ztratil na aktuálnosti. Nahradil ho obraz jiný. Obraz Otce, který přesně zná moji potřebu být jen sám svůj. Zná moji touhu dělat to, co se mi zlíbí. Přesně pojmenovává můj hřích a mé sobectví. Vede mě k soudnímu dvoru a tam čeká dobrý pastýř, aby mě zavedl domů do svého stáda.
 
 
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
Anketa
Boží soud
Bojíte se Božího soudu?
   
Jiří
Suchý

básník, textař
70 let
 
Ne - podle mých představ jsem hříšník jen mírného kalibru a nemyslím si, že by Bůh byl přísný.
 
Gabriela
Horáková

farářka ČCE
27 let
 
Neuvědomuji si nějaký strach, spíš odpovědnost, kterou mám za sebe, své vztahy, svou práci, svůj život.
 
Miroslav
Konvalina

rozhlasový reportér
38 let
 
Snažím se žít tak, abych se před žádný soud, pozemský ani jiný, nedostal. Co se týče Božího soudu, tak na mě je to trochu pozdě. Bojím se více jiných věcí.
 
Dana
Elisová

ekonomka
v domácnosti
53 let
 
Bojím, ale budu mít s sebou toho nejlepšího advokáta - Ježíše Krista. Mám to slíbené a zpečetěné.
 
Leo
Pavlát

ředitel Židovského
muzea, 52 let
 
Ke slovesu ''bát se'' si mohu přiřadit substantivum ''bázeň'' nebo ''strach''. V souvislosti s danou otázkou je mi bližší první z nich.
 
Václav
Vacek

katolický farář
55 let
 
Vyhlížím jej jako dovršení všeho dobrého. Mám obavy, že je mé svědomí povrchní. Nechávám se těšit, že Bůh je větší než naše svědomí, které nám oprávněně vytýká.
 
Jana
Šilerová

biskupka CČSH
 
Není to strach jako spíše bázeň. Smíšená s ostychem a studem, s níž jen doufám v Boží milost. Měřítka posledního soudu pokládám za nanejvýš ekumenická. Nebudeme tázáni na své náboženství nebo církevní příslušnost, ale na to, zda jsme dali napít, najíst, navštívili jsme, zastali jsme se...
Z toho na nás už dnes musí padnout bázeň.
 
Vítězslav
Vurst

předseda správ.
rady nadace
ADRA, 52 let
 
Pokud věřím, že Boží soud je jediné místo, kde mohu být Ježíšem Kristem provždycky ospravedlněn, pak je to událost, se kterou je spojena má naděje.
 
Martin
Müller

režisér a produkční
studia Velehrad
37 let
 
Křesťan by měl být člověkem radostným a jeho víra nemůže stát na sloupech strachu. Věřím, že mě má Bůh rád, i když jsem hříšný.
 
Ruben
Kužel

farář ČCE
38 let
 
 
Vědomě se nebojím. V nevědomí však vláčím představu Boha, který je nejen dynamickým zdrojem života, ale zároveň člověka drtí a dusí. S touto destruktivní tváří Boha i vlastní duše se nyní potýkám.
 
Lea
Brodová

psychiatrička
47 let
 
Ne. Jednak mám pocit, že mi Bůh nadržuje, jednak si myslím, že on to s tím soudem myslí jinak. Tak jinak, že to nelze chápat lidským rozumem, možná některé srdce by si trouflo?
 
Rychlonožka
člen klubu
Rychlé šípy
 
''Náhodou máme pro strach uděláno!''


zpět na obsah
 
 
 
Boží soud
Jak jsme si to
představovali?

Jiří Gruber
 
Myšlenka Božího soudu se poprvé objevuje u SZ proroků. Týká se pohanských národů i Izraele. Apokryfy ji rozšiřují o soud nad mrtvými, kteří jsou k tomu účelu vzkříšeni. Nový zákon svěřuje poslední soud Ježíši Kristu, před nímž poklekne každé koleno.
    Ve východní (pravoslavné) tradici připomíná Boží soud tzv. Deesis, obraz soudícího Krista, u jehož nohou se za nás přimlouvají Marie a Jan Křtitel, kterého někdy nahrazuje svatý Mikuláš. Symboličtější je tzv. Etimasie (Připravenost na Kristův příchod). Je na ní zobrazen prázdný trůn, který čeká na příchod Krista - Soudce. Na trůnu, který střeží Michael a Gabriel, leží kniha nebo kříž.
    V západní tradici se poslední soud nejčastěji objevuje na vstupním portále románských kostelů a gotických katedrál. Každý, kdo vstupoval do chrámu, jako by vždy znovu podstupoval Boží soud. Ústřední postavou je Kristus sedící na trůnu obklopený apoštoly. V rukou má knihu, v níž jsou zapsány lidské činy. V gotice pozvedá Kristus ruce, aby byly vidět jeho rány, které odkazují na to, že ke spáse nám nepomohou dobré skutky, ale víra v Kristovu oběť. Spasené symbolizuje lilie nevinnosti, zavržené trestající meč. Nedávno byla restaurována velkolepá mozaika posledního soudu na jižním průčelí chrámu sv. Víta v Praze.
    Poslední soud bývá také zobrazen podle podobenství z Mt 25 jako oddělení ovcí a koz. Vyvolení jsou od soudce vpravo a zavržení vlevo (pro diváka naopak). Oblíbený je motiv vah, na nichž archanděl Michael váží duše. Spravedliví jsou těžší a klesající dolů, přestože se démoni snaží váhy vychýlit v jejich neprospěch.
    Proslulé je Kristovo výhružné gesto na Michelangelově obraze v Sixtinské kapli. V antice se tak zobrazoval trestající Jupiter, ale gesto může také souviset s odhalením Kristových ran. K poslednímu soudu patří i andělé troubící na polnice, kterými budí mrtvé.
 
 
 
 
Boží soud
Co o tom
vyznáváme?

Augsburské vyznání
 
Učí též, že (náš Pán Ježíš) Kristus při skonání světa zjevně přijde soudit a vzkřísí všechny mrtvé; zbožným vyvoleným dá život věčný a neustávající radost; bezbožné lidi však a ďábly zatratí (do pekel), aby se bez konce mučili.
 
 
Boží soud
Co si pod tím
představujete?

Anketa
 
Jak si představujete Boží soud?
(Co se bude dít při Božím soudu?)

 
  • Jasnou představu Božího soudu nemám. Asi bude Bůh s Pánem Ježíšem po pravici soudit všechny lidi podle knihy života. Asi tak nějak, jak je to napsáno v knize Zjevení. (studentka, 16 let)
  •  
  • Ježíš bude rozdělovat všechny lidi: po pravici / po levici - podle toho, zda uvěřili v jeho oběť na kříži za jejich hříchy a obrátili se od své staré cesty. Bůh se nebude ohlížet na to, jestli člověk proseděl 50 let v kostele nebo byl pokřtěn v té či oné církvi - bude se dívat do srdce a ne na skutky. Ti po pravici budou navěky přebývat s Bohem. Ti druzí půjdou do pekla. Zlatá střední cesta neexistuje. (studentka,18 let)
  •  
  • No snad je lépe si takové věci nepředstavovat. Myslím, že to bude maximálně spravedlivé. Technické záležitosti jsou mi neznámy - dít se budou divy. (studentka, 18 let)
  •  
  • Bude to drsné pro pokrytce a vlažné členy církví a nádherné pro upřímné, kteří dali Ježíši své srdce. (na volné noze, 26)
  • Radši si jej nepředstavuju. (soudce, 41 let)
  •  
  • Asi mi to vyrazí dech. Budou se dít móc velký věci. (student, 19 let)
  •  
  • To poznám asi až nastane. (student, 21 let)
  •  
  • Pro mě je to nepředstavitelné a spíš se toho bojím. (studentka, 22 let)
  •  
  • Velká místnost, v níž bude Beránek sedět po pravici Boží, kde bude umístěno velké promítací plátno, na němž poběží film našeho života, který uvidí každý, kdo nás kdy potkal. Budeme uznáni vinnými, ale tomu, kdo uvěřil, poví Pán: Jsi omilostněn, neboť tvůj trest jsem nesl já. (student, 24 let)
  •  
  • Boží soud si představuju jako nejintimnější setkání s ''tváří'' Boha. A co se bude dít? Vím, že budu souzen, a vím, že budu souzen s láskou. (student - překladatel, 24 let)
  •  
  • Boží soud = odsouzení hříšníků, ale my křesťané máme svého přímluvce, Ježíše Krista. (student, 27 let)
  •  
    Skutečně melou Boží mlýny pomalu ale jistě?
     
  • Občas rychle a občas pomalu, ale vždy jistě! (studující, 14 let)
  •  
  • Jistě, a mnohdy ani ne tak pomalu... (studentka, 18 let)
  •  
  • Musím říct, že v těžkých časech o tom dost pochybuju, ale na druhou stranu si říkám, že musím být trpělivá, protože náš čas je nesmírně malý a krátký v poměru k času Božímu. (studentka, 19 let)
  •  
  • Ano, i když se nám někdy zdá, že melou až moc pomalu. (studentka, 16)
  •  
  • Melou... viz vznik Izraele, návrat Židů do vlasti (na volné noze, 26 let)
  •  
  • ''Pomalu a jistě melou Boží mlýny a ty půjdeš příště nebo někdo jiný!'' (Kryštofovy staré věci)
  •  
  • Občas i rychle. (soudce, 41 let)
  •  
  • Myslím, že určitě občas tady na zemi a na 100 % po smrti, při vzkříšení. (studentka, 23 let)
  •  
  • Boží mlýny melou jistě a nezávisí na lidském čase - lidský čas je jim lhostejný. (student - překladatel, 24 )
  •  
  • Bůh je věrný a spravedlivý = každému náleží, co si zaslouží. (student, 27 let)
  •  
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Ach ta láska...
    Homosexualita v manželství?
    Občas je slyšet o případu, kdy člověk, který se oženil (vdala) si po několika letech manželství uvědomí svou homosexualitu. Jak je možné, že si ji neuvědomil dříve?
    MUDr. Jan Zbytovsky, sexuolog a psychiatr
     
    Je to možné prostě tak, že si svou homosexualitu do té doby nebyl schopen plně uvědomit. Nebo se s ní nedokázal ztotožnit. Oba tyto mechanismy se obvykle prolínají.
        Už je to tak, že u člověka v průběhu jeho individuálního vývoje (od narození) nic není jednoznačné, přímočaré, černobílé. To si jen namlouváme, že by to tak mělo být. Rodíme se s určitými vrozenými dispozicemi, které se pak v průběhu života více či méně projevují. Proto je tak důležitá výchova a další vnější vlivy, které tyto vrozené dispozice různě formují či kultivují. O homosexualitě dnes víme, že jako základní dispozice je vrozená - ale představte si kolik a jakých vlivů na takového jedince od narození z vnějšku působí. A u homosexuality jsou všechny tyto vlivy negativní. Společnost takové tendence většinou různými prostředky potlačuje. Tak se stane, že na takto disponovaného jedince nepůsobí v dětství a dospívání nic, co by mu pomohlo si jeho odlišnou orientaci uvědomit, a naopak působí na něj skoro všechno, co mu brání tuto svou dispozici přijmout, ztotožnit se s ní. Čím sexuálně represivnější prostředí na něj působí, tím větší problémy má. Většinou celoživotně. Doslova zápasí se svou odlišnou sexuální orientací po celý život. Samozřejmě zápasí beznadějně. Nikdy nemůže vyhrát. Nikdy se nemůže stát heterosexuálním. Může nanejvýš svoji sexualitu potlačit a žít jakoby ''asexuálně''. Ani to se však nikdy nemůže podařit úplně. Dokonce to nejde ani po kastraci (pokud k ní z nějakých důvodů dojde).
        Tak se skutečně někdy stává, že se člověk ožení (vdá) v dobré víře a teprve později (někdy i po létech, takže už má třeba dvě děti) definitivně zjistí, že je orientován homosexuálně. Vždycky se to však nějak projevuje už předtím, přinejmenším od puberty. Třeba tím, že má problémy v sexuálním životě, většinou ve smyslu malé vzrušivosti, nedostatečného zájmu o partnerku (partnera) a pod. Neschopností vytvořit plnohodnotný heterosexuální vztah. Dokonce někdy tito lidé vyhledávají pomoc v ordinacích a poradnách v domnění, že jsou impotentní. Nebyli však schopni si plně uvědomit a ztotožnit se s tím, že příčinou všech těch potíží je jejich homosexualita. Když si pak plně uvědomí svoji odlišnost, jsou jen dvě možnosti: buď v manželství setrvají, ale manželství je dále většinou nefunkční a nešťastné, nebo se rozvedou.
        Horší varianta je, když člověk o své homosexualitě ví, a přesto se ožení (vdá), aniž informuje svou partnerku (partnera). Je to podvod a vždycky to skončí špatně.
     
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Mimo kostel
    Proces je důležitější
    než produkt

    Rozhovor s Michalem Opočenským, vedoucím Ten Singu
    Samuel Titěra
     
    Zkratka YMCA je odvozena z anglického ''Young Men´s Christian Association'', což se překládá jako '' Křesťanské sdružení mladých lidí''.(založeno v Anglii 1848) Jedná se o sdružení křesťansky orientované, dobrovolné, nepolitické, nevýdělečné, které usiluje o to, aby mladí lidé žili plnohodnotným životem. Jde o sdružení otevřené všem lidem, bez rozdílu pohlaví, věku, vyznání, národnosti, rasy a politické a sociální příslušnosti. Působí ve 124 zemí celého světa. YMCA se zabývá téměř všemi druhy programů (kultura, sport, výchova). Jedním z mnoha programů, které YMCA přinesla i k nám, je Ten Sing. Je to hudebně-sociální aktivita, otevřená všem mladým lidem od 13 let, která stojí na třech Ká: Kristus, Kreativita, Kultura.
    Ten Sing na první poslech zní jako asijské jméno, s Čínou či Vietnamem však nemá nic společného. Co to vlastně to znamená?
        To je z anglického teeneger - singing a znamená ve volném překladu - zpívání puberťáků. Je to aktivita, která poskytuje mladým lidem možnost realizovat se v oboru zpěv, tanec, drama, sociální a lidské vztahy. Vznikla v Norsku někdy na konci 60. let.
     
    Znamená to, že nikdo, komu je víc než devatenáct, nesmí do Ten Singu vkročit?
        Nee. Je to skupina otevřená všem lidem. Nezáleží na pohlaví, na vyznání, na přesvědčení, na názorech. Věk je spíš doporučující než omezující. Pohybuje se tam spousta lidí, kterým je nad dvacet.
     
     
    Jak vznikl mělnický Ten Sing?
        Mělnický Ten Sing vznikl v roce 98, jeden můj kamarád nás pozval na koncert krabčického Ten Singu, já mám hodně sester, těm se to moc líbilo, a tak dojížděly na jejich zkoušky. Když jsem se setkal s Ten Singem poprvé, tak mě moc nezaujal, připadalo mně to takové střelené a ulítlé. Ale postupně jsem do toho nějak spadal. A ona se ta práce dá dělat různými způsoby, to pole je široké.
     
    Co musíš dělat navíc jako vedoucí na rozdíl od ostatních členů?
        Ten Sing funguje tak, že všechno si ti mladí lidé dělají sami. Od návrhů písniček, po aranžmá, kulisy, přípravu koncertu, aparaturu, techniku atd. Vedoucí jenom koordinuje práci nebo když se vyskytne nějaký problém, hledá řešení.
     
    Kolik ''puberťáků'' musíš zvládat?
        Jak kdy. Je to od 20 do 25 lidí.
     
    Co děláte kromě muziky?
        Ten Sing není jenom o muzice, je to také divadlo a tanec. Jednou týdně se scházíme všichni - to zpíváme, připravujeme se na koncert a zkoušíme s kapelou. A pak se ještě v týdnu nebo po skončení sboru scházejí tzv. workshopy, které pracují na svých projektech, což jsou různé scénky, tance atd.
     
    Kde berete inspiraci, repertoár?
        Inspiraci sami ze sebe. Ten Sing pracuje na principu - Co si uděláte, to máte. Kdo co přinese, s tím se pracuje. Když někdo slyší písničku v rádiu a líbí se mu a chce, abychom ji zpívali, tak přinese nahrávku a další člověk, který je schopen k tomu udělat hlasy, připraví noty pro kapelu. To samé s tancem, když někdo má nějaký nápad, tak ho dál vymýšlíme.
     
    Máte veřejná vystoupení?
        Je to motivace pro lidi, že jednou za půl roku se dělá velký koncert, kde se představuje celá práce tensingové skupiny za minulé období. Koncert, divadlo, tanec. Když má celé vystoupení nějaké téma, tak je všechno laděno do toho tématu.
     
    Kdo na ty vaše koncerty chodí?
        Poslední dobou máme už problémy najít nějaký sál, kam bychom se vešli. Škála posluchačů je různorodá.
     
    Jakou máte odezvu? Co na to lidé říkají?
        Myslím, že se jim to určitě líbí. Snažíme se je do toho tak trochu vtáhnout, abychom nebyli na jedné straně my a na druhé oni, kteří se dívají, proto je občas nějaká interaktivní vsuvka pro obecenstvo. Vždycky při koncertu říkáme, že je to skupina otevřená, a vždy potom přijde tak 5 až 10 lidí se podívat na zkoušku.
     
    Jak to děláte s lidmi, kteří přijdou, mají velkou chuť zpívat a moc jim to nejde? Nejsou cvičeni?
        No jo, to byl vždycky problém. Trochu boj o Ten Sing. Jestli má být sborem zpěváků, kteří jsou perfektní, nebo jde spíš o to být spolu, i když někdo zpívá falešně. Jedním z hesel Ten Singu je, že ''proces je důležitější než produkt''. Takže jde spíš o to, aby se lidi dokázali tolerovat, pomáhat si a pak, když to třeba na koncertě někomu ujede - tak se to bere v pohodě. Je pravda, že taky spousta lidí, co k Ten Singu přišla, říkala, že neumí zpívat, že budou jenom tancovat nebo hrát divadlo, pak zkusili zpívat ve sboru a pak časem zkusili i sólo. Bylo to jenom tím, že měli strach, že si nevěřili. Ten Sing je otrkal.
     
    Jsou mezi vámi také nějací profesionálové, co by vás trénovali?
        To Ten Sing nemá. Je tam pár lidí, co mají třeba ještě kapely nebo chodí zpívat i do jiného sboru s vyšší úrovní. Občas rada, která se stará o všechny Ten Singy v ČR, uspořádá nějaký seminář, jak dirigovat, jak vést sbor, jak připravovat materiály, podklady.
     
    Máte kontakty do zahraničí?
        Kontaktů do zahraničí máme spoustu. Nejvíc do Norska a do Německa. V Norsku Ten Sing vznikl, YMCA se tam o něj dobře stará, tím způsobem, že podporuje skupiny, které vysílá sem do Evropy, do západní i do východní. Ty týmy mají připravené projekty na podporu vzniku a působení dalších skupin v různých zemích. V Mělníku byly dvě takovéhle skupinky lidí, chodily tady po školách, propagovaly Ten Sing, tím nám hodně pomáhaly v počátcích a i později, když to moc nešlo - stačilo se obrátit na to ústředí, které má takové věci na starosti.
     
    Podařilo se vám s vaším mělnickým Ten Singem vyjet za hranice?
        Děláme takovou akci, která se jmenuje Ten Sing Česká republika, což je vlastně tábor, kam se přihlásí místní skupiny a dohromady se cvičí program koncertu a pak se jede na turné. Byli jsme např. na Slovensku a pak v Hannoveru před dvěma lety.
     
    Plány do budoucna máte?
        Pojede se do Norska. Ten kontakt zprostředkoval mělnický Ten Sing, je to však akce celého Ten Singu České republiky.
     
    Jak souvisí práce Ten Singu s prací ''zbytku'' Ymcy? S jinými činnostmi?
        YMCA je zastřešující orgán. Ten Sing na oplátku zase pro YMCA dělá propagaci, různé kulturní akce.
     
    Jak je to vlastně v Ten Singu s tím K - Kristus ?
        Já myslím, že o tom byla v Ten Singu vždycky trochu diskuse. Do jaké míry to má být evangelizační prostředí a jak to udělat ''přijatelné pro všechny'' - v Ten Singu je totiž jen asi třetina křesťanů. Na schůzkách a před koncerty se dělají takzvaná ''zamyšlení'' (nejsou vždycky biblická - nemívají je vždy křesťani), která většinou připravují lidé, kteří by měli dbát o duchovní stránku celé skupiny. Často je to pomocí různých scének nebo nějakého ''kreativna''. Snažíme se to dělat co nejpřitažlivější. Myslím, že tak se dají lidé oslovit a že to funguje. Hodně také záleží na rozhovorech - když někoho něco zaujme, osloví...
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Hudba
    Prameny-Sources
    Dalibor Štrunc

    Samuel Titěra
     
    Ta muzika mě zasáhla nebývale hluboce, přestože je jemná a nevtíravá. Sestoupila někam hluboko, kam se jen tak něco nedostane. Možná se dotkla nějakých kořínků. Poprvé jsem ji slyšel na sjezdu v Olomouci první den v noci, po náročném dni. Přišla jako balzám, ale i provokace a osvěžení.
        Album Prameny-Sources cimbálisty Dalibora Štrunce stojí na cimbálu, ale nepadá s ním. Aniž jsem si to zpočátku uvědomoval, každá ze skladeb je plná energie a nápadem nabité doprovodné instrumentace od baskytary přes klarinet a banjo po vokální dvojhlasy. Taky jsem si poprvé uvědomil, že cimbál znamená i neznamená jen ''cimbálovku''. To, co se ozývá v cimbálových zvonečkách Dalibora Štrunce, sahá mnohem hlouběji, snad opravdu až k pramenům. Jestli jsou to prameny hudby nebo lidské duše, nechci přemýšlet - ale ta nevtíravost a přirozenost, se kterou se propojují kapičky maďarsko-moravské, možná české, ale i irsko-keltské, si zaslouží pozorné ucho i otevřené srdce.
        Neméně pozoruhodný je i původ alba: bylo vydáno v roce 2000 jako sedmnácté v malém brněnském nakladatelství Gnosis. Na internetu jsem našel ukázky, podrobný popis desek, kontakt i možnost elektronické objednávky. Album přišlo poštou spolu se složenkou asi za týden - už když jsem ho poprvé zběžně poslouchal, až jsem si říkal, že ta částka na složence byla zbytečně nízká.
        I booklet vás potěší. A vůbec: není na škodu občas dopřát uším odpočinek, trochu se ztišit, ztlumit hlasitost, nechat se unášet a užívat si technickou dokonalost (kam se hrabou rockoví kytaristé!) a živost hudby, která se nevychloubá, ale je hrozně naléhavá.
     
     
     
     
    Sručně a jasně
    Vysvědčení:
    Bát se, či nebát?


    Věra Pokornádocentka na pedag.
    fakultě v Praze
     
    Očekáváme hodnocení a současně si přejeme, abychom vysvědčením nebyli ani my rodiče, ani my děti traumatizováni. V našich kulturních podmínkách a tradici hraje vysvědčení velmi významnou roli. Děti zprvu vnímají jedničky jako projev přízně paní učitelky a cení si dobrých známek, protože z toho mají rodiče radost a dostane se jim satisfakce.V pozdější době záleží více na ocenění vrstevníků. Pak se třeba ukazuje, že nesmím mít lepší vysvědčení, než můj kamarád.
        V rodině, kde je vysoká prestiž vzdělání, se nedá nad špatným vysvědčením mávnout rukou, i když by se rodičovské očekávání školních výsledků mělo přehodnotit. Naopak v rodině, kde se vzdělání necení, se nad vysvědčením rukou mávne a je to pro dítě škoda.
        V prvních postupných ročnících je vysvědčení převážně pro rodiče; později pro rodiče i děti. Jak tedy ocenit práci ve škole? To souvisí se systémem hodnocení v rodině. Měl by se oslavovat konec školního roku a začátek prázdnin. Hlavně oslavovat.

    A ještě názor:
    Kateřiny Vašinové, (začínající) učitelky
    na 1. stupni ZŠ v Praze
    Děti přikládají obecně známkám větší význam než jejich rodiče. Vzájemně mezi sebou neustále soupeří. Na druhou stranu rodiče motivují své ratolesti odměnami různého druhu za pěkné známky, takže děti se mají proč snažit. Myslím si, že největší odměnou pro dítě je správně mířená pochvala.
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Film
    Svět podle Prota
    Petr Siska
     
    Aneb ''jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže''
     
        Některých filmů je mi opravdu líto. Ne snad kvůli tomu, že by se nepovedly a ve své podstatě byly k smíchu. Právě naopak. Mají zajímavý příběh, děj má spád, kamera doslova maluje, dialogy nepostrádají vtip a nadhled, herci hrají jako o život... a přece... přece si je divák nenajde. Chybí buď drahá reklamní kampaň, která leckdy vynese do první ligy počin, který by se měl raději zaprášen krčit na nejodlehlejším regále videopůjčovny; a nebo je film špatně načasován. V kinech třeba tou dobou běží ''bohatější bratříček'' s podobným námětem a nebo nastal kinařův postrach - letní prázdniny. A to raději nezmiňuji to, že divák sám je neprobádaný světadíl a distributor nikdy neví, jak se zachová. Co všechno jen si vymyslí, aby do kina nemusel! Ale prázdniny, na ty se žádný provozovatel kina netěší...

     
        Nechci být prorokem vůbec ničeho, ale obávám se, že takový osud zapomenutého filmu čeká i skvostný příběh Svět podle Prota (v orig. K-PAX) britského režiséra Iaina Softleyho. Do kin totiž vstupuje právě 25.července, kdy se polovina národa bude pozvolna opékat na chatách, letních bytech, u moří a oceánů a ti nemajetní alespoň na balkónech svých panelákových bytů.
        A přitom Svět podle Prota má vše, čím by potenciálního diváka mohl zaujmout. Scénář se opravdu mimořádně vydařil, je o čem hrát, je o koho se strachovat i s kým se smát. Jak kamera, která mapuje zdánlivě samozřejmý fenomén světla (vzpomeňte si!), tak herecké výkony Kevina Spaceyho a Jeffa Bridgese nabízí zážitek, který má šanci ve vnímavém divákovi rezonovat ještě dlouho. Jakkoliv příběh nabízí v zásadě dvojí čtení - (Je to civilní sci-fi o opravdovém mimozemšťanovi, který je zavřen do ústavu pro duševně choré, a nebo příběh muže, který ani v léčebně není schopen vyjít ze své sebestylizace?) - zachovává si až do posledního okamžiku své tajemství. Je to příběh a la Přelet nad kukaččím hnízdem či Starman? Kde je ''pravda'' tohoto příběhu? V tobě, diváku! Každý totiž může odejít s vysvětlením, které je bližší jeho naturelu.
        Jenže tohle všechno vy neuvidíte. Zrovna se totiž někde budete smažit. Alespoň se pořádně namažte, spálená záda, to je prevít!:)
     
        P.S. Pro vás ostatní: od 25.července!!!
     
     
     
     
    Film
    Rok ďábla:
    Anna Kejřová
     
    Vzhledem k tomu, že skupina Čechomor a písničkář Jarek Nohavica patří k mým oblíbencům, směle jsem se vydala do kina zhlédnout film Rok ďábla. Reklamní slogan ''film pro lidi, kteří umějí slyšet melodie'' mne sice poněkud odradil, zato ukázky v televizi vypadaly nadějně.
        Je obvyklým trikem vybrat ukázky, které zachycují stěžejní momenty filmu, takže nic nového návštěvou kina nezjistíte. A pravděpodobně těch několik scén je to nejlepší, co mohou nabídnout. Rok ďábla je však film s novými souvislostmi. Ukázky mnoho nenapoví a nepřipraví vás tak o překvapení, kterých se dočkáte hojně. Jenže uprostřed filmu zjistíte, že ukázky došly, takže nyní už se opravdu nemáte o co opřít a nezbývá než čekat, co přijde! Neočekávaná spojení jsou pro tento film velmi typická - a to je snad jedna z mála věcí, jež můžete říci jednoznačně, protože každý bude mít svůj vlastní jedinečný zážitek, který se těžko vyjadřuje slovy. Možná i to ''chtěl básník říci'': některé věci nejsou vypověditelné řečí a musíme využívat jiné prostředky (například melodie a filmové záběry).
        A ještě k větě z reklamy: Pokud neslyšíte melodie lidí okolo, možná bude stačit, když budete pozorně poslouchat, co říkají.
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Odjinud
    Rostock měl smůlu
    Marta Sedláčková
     
    Co tady?!          
        Kde se studuje nejlépe? U moře! Nevím přesně proč, ale ta dívka na reklamním plakátu, kráčící bosky po liduprázdné pláži s deskama pod paží, mě štve.
        Že by proto, že naše cesta na sever byla přece jen poněkud prozajičtější? S Davidem, to je můj muž, studujeme teologii a hledali jsme dvě stipendijní místa do jednoho města. A tak to dopadlo tak, že jsme jednoho říjnového rána vystoupili na rozkopaném nádraží Rostock, země Mecklenburg-Vorpommern, severní Německo: Ne, tohle není krásný Heidelberg, ne, tohle není multikulturní Berlín! Tohle je normální, šílený socialistický panelákový město! Maloměsto. První dojmy hrozné.
        Rostock měl svým způsobem smůlu. Kdysi ve středověku to bylo výstavní město Hansy, s velikým přístavem a čilým obchodním ruchem. Pak za druhé světové války bylo vybombardováno asi ze čtyřiceti procent, v sutinách skončily nádherné měšťanské domy cihlové gotiky. Smůla tohohle města však pokračovala dál. Komunistická moc rozhodla, že z Rostocku udělá námořní bránu do světa (co taky měla dělat, když Hamburg a Lübeck byly na Západě...), a tak vystavěla loděnice a průmysl a město se rázem rozrostlo o nekonečná paneláková sídliště. Jenže tady smůla nekončí, ale co se týká dnešního stavu, spíše začíná. Po spojení Německa byly všechny loděnice rázem zbytečné (máme Hamburg a Lübeck...) - a tak byly zavřeny. Město má dvacetiprocentní nezaměstnanost a za posledních deset let 19% úbytek obyvatelstva. Co tady? Řešení se nabízejí dvě, a tak jedni odcházejí pracovat na Západ a ti druzí leží v nemocnicích se zde poněkud fádní diagnózou - cirhóza jater (jak potvrdili kamarádi medici).
     
    Můžete objevovat          
        Nakonec člověk objeví svéráznou poetiku tohoto města. Začne to tím, že k moři jezdí vlak i autobus, a to je pro nás suchozemce pořád ještě ohromující věc. Na tu šplouchající slanou spoustu by se člověk mohl dívat věky... Když se konečně vyznáte v podivném půdorysu města a trefíte na teologickou fakultu a dokonce objevíte přednáškový sál, který je od fakulty vzdálen asi pět minut ostré chůze, když se do toho města vžijete, objevíte spoustu starých domů, které přece pamatují slávu středověku, najdete zbytky hradeb, staré brány, krásné gotické kostely. Objevíte nádherné vily ze začátku století a přesvědčíte se, že i ty šílené paneláky na sídlišti opravené docela ujdou.
     
     
    Studentský sbor          
        Objevu hodné jsou v Rostocku i další věci. Například místní studentský evangelický sbor. Pro nás to byla na začátku jistá záchrana od zmatenosti a samoty. Studentské sbory mají v Německu tradici - ten rostocký žije již přes padesát let, udržel se přes celou komunistickou éru a ve své činnosti zdárně pokračuje. Nad společenstvím bdí toho času farářka Christiane a pět odpovědných ''starších''. Hlavní program se odehrává ve středu, kdy se schází společenství k pobožnosti - bohoslužbám, k programu, který většinou připravují pozvaní zajímaví hosté (událostí tohoto semestru byla návštěva teoložky Dorothee Sölle) a pak samozřejmě k večeři a skleničce vína či piva. V zbylých dnech týdne se schází několik skupin na nejrůznější akce, od biblické hodiny, přes filosofický kroužek až k tancování a páteční liturgické modlitbě. Musím přiznat, že jsem sborem celkem nadšená. Máme tu přátele a řekla bych, že i obrovské zázemí. Pocit, že má člověk někoho v zádech, kdyby se něco dělo. Myslím, že to cítíme nejen my. Také třeba Imam, kurdský uprchlík z Turecka, který je v Německu nelegálně a sbor ho podporuje a chrání.
     
    Co mi bude chybět          
         Vcelku se nám ale potvrdil názor, že místní lidé jsou poněkud uzavření a celkem nekomunikativní. Na koleji se tedy člověk spíše než s Němcem dá do hovoru s Iráncem, Rusem nebo Švédem. Na druhou stranu taková všeobecná slušnost, jako zdravení a děkování, je tady rozšířenější a já se stále nemohu nabažit toho, že mě prodavačka pozdraví, dvakrát mi poděkuje a ještě se se mnou rozloučí. I další věci mi budou po návratu chybět. Třeba počítačové učebny, kde je vždy volné místo, mensa v výborným výběrem volně kombinovatelného jídla. Nebo knihkupectví s obrovskou nabídkou knih, kde si člověk může sednout, libovolně dlouho listovat v knize a když má chuť, tak si k tomu dát šálek kávy či čokolády. Najdou se i lidé, kteří v knihkupectví knihu celou přečtou, a prodavači dobře vědí, že jestli se jim bude líbit, tak si ji stejně koupí. Budou mi asi scházet i metaři, kteří každé ráno zametají universitní náměstí, aby tu bylo hezky. Nebo profesoři, kteří rozdávají své přednášky studentům po každé hodině nakopírované. Ti štědřejší zdarma. A nebo mnoho obrovských billboardů, které nejsou reklamou v pravém slova smyslu, ale nejrůznější kampaní proti hladu, bezpráví nebo třeba za větší rodiny. Možná, že jste zachytili v církevním tisku, že tu mají i velkoplošnou reklamu na církev. Nevím, jestli úplně povedenou, ale zkuste si to tak pro legraci představit v Čechách, že církev na plakátech nabízí možnost rozhovoru třeba o tom, co znamenají Velikonoce, nebo jestli je člověk jen to, co vydělává.
     
     
    Pohled zvenku          
        Ač se mi sem na začátku vůbec, ale vůbec nechtělo, teď bych řekla, že by cestu za hranice naší republičky na nějakou delší dobu měl každý absolvovat povinně. Třeba s partnerem nebo kamarádkou, když má obavy jet sám (samozřejmě to má také nevýhody ponorkové nemoci a ve výsledku horších jazykových znalostí). Ale pohled z venku a jinou optikou je nad jiné užitečný. Právě v době, kdy se vám každý politik snaží namluvit, že za hranicemi číhají hordy nepřátel. A taky k tomu, abyste zjistili, že jsou doma i věci, na které můžeme být pyšní.
        Je jaro, končím, jdu na pláž. Aha, už vím, co mě štve na tom plakátu. Když je teplo tak, abych mohla chodit po pláži bosky, nikdy tam není liduprázdno!
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Mučedníci současnosti
    Proč ten oheň tolik stál?
    Jan Palach ( 11.8.1948 - 19.1.1969 )
    Jan Zahradníček
     
    Ticho, a lidé proudí ulicí
    a málokdo se smál...

     
    Je mrazivý lednový den. V horní části Václavského náměstí v Praze chodí lidé a koukají se do země. Již pátý měsíc zůstává Československo okupováno vojsky Varšavské smlouvy, rozbíhá se éra ''normalizace'' - násilného udušení započaté demokratizace v naší zemi. Ticho náhle přeruší výkřiky. Od Národního muzea vybíhá hořící člověk. Před Domem potravin padá na zem, nějaký muž na něho hází kabát. S těžkými popáleninami je převezen do nemocnice, kde po třech dnech umírá.
        Syn cukráře ze Všetat Jan Palach se narodil v bouřlivém roce 1948. Otec je postupující komunistickou mocí zbaven své živnosti a musí pracovat jako dělník v pekárnách. Jan chodí na základní školu ve Všetatech, je tichým a nadaným žákem, zajímá se o přírodu a historii, hodně čte. Rád naslouchá otcovu vyprávění o velkých postavách českých dějin. Otce si velmi váží a jeho smrt v roce 1962 jej hluboce zasáhne. Rok na to nastupuje Jan na mělnické gymnázium. Mezi spolužáky i učiteli je znám jako člověk se smyslem pro spravedlnost, nenávidící křivdu a připravený zastat se slabšího. Po maturitě se hlásí na Filosofickou fakultu UK, ale není přijat. Začne tedy studovat na Vysoké škole ekonomické, po dvou letech znovu zkouší FF, tentokrát je úspěšný a nastupuje na obor dějepis - politická ekonomie.
        To už se však píše rok 1968. Pražské jaro i jeho násilné přerušení srpnovými událostmi Jan velmi intenzivně prožívá. Nehodlá se smířit s postupující rezignací svých spoluobčanů. ''Někdo by měl národu sáhnout na svědomí. Probudit lidi z beznaděje. Zastat se národa proti tomu bezbřehému násilí.'' Stává se členem skupiny dobrovolníků, kteří tak chtějí učinit sebeobětí. Jan je určen losem jako první v pořadí. V předvečer svého činu zaslechne v libišském evangelickém sboru, jehož je členem, slova evangelia: ''Blahoslavení, kteří trpí pro spravedlnost...'' 16. ledna 1969 se stává ''první pochodní''. 25. ledna jeho čin zopakuje Jan Zajíc a postupně si takto berou život ještě další čtyři lidé.
        Z chodníku před Národním muzeem nenápadně vystupuje malý pomníček. Těžko jednoznačně hodnotit takovýto čin. Bratr Hejdánek, profesor filosofie, sice se vší úctou k Palachovi, k jeho skutku cituje Masarykovo ''Je snadnější pro nějakou věc zemřít, než pro ni celý život pracovat.'' Co k tomu dodat? Dávám si ruku na ústa. Nanebevzetí Palacha není ostatně záležitostí nikoho z nás, ale pouze Pána lidí - mrtvých i živých.
     
    ...zemřel živý člověk
    a mrtví zůstali žít...
     
    pozn.: Nadpis a verše jsou z písně Ticho od Bohdana Mikoláška.
     
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Literatura
    Chvála údivu
    Miloš Hübner, farář a senior
     
    Původně jsem koupil knížky o Harry Potterovi své neteři k svátku, ale po jejich přečtení jsem jim beznadějně propadl. Odhaduji, že jsem na tom dost špatně. Na titulní stránku své učebnice němčiny jsem si nakreslil přepážku mezi nástupištěm devět a deset a představuji si, že až jednou plynně promluvím německy, tak tou přepážkou projdu. Možná o tom rozhodlo, že už žiji sám bez rodičů, kterých bych se strašně rád zeptal na tolik věcí, ale už k tomu nebudu mít příležitost. Vztah Harryho ke světu svých rodičů, které si nepamatuje, ale s nimiž je bytostně spjat, neustálé otázky a objevování návaznosti generací se mi proto líbí a zároveň mě citově zasahují. Je to potřebný protilék na existenciální otázku, která trápí tolik mladých lidí: jak mohli mít tak omezení a nemožní rodiče tak výjimečné a skvělé děti.
        Filmové zpracování jsem viděl až po přečtení knih a možná proto mám na film jiný názor, než vyjadřuje ve své recenzi Petr Siska (Bratrstvo č.3, 2002). Myslím si, že pokud tu existuje tak silný a zároveň křehký příběh, jaký dostáváme do ruky, zaslouží si filmové zpracování podle možnosti věrně podle knihy. V této věci rozumím paní Rowlingové, že se snaží udržet otěže pevně v rukou a zůstat jedinou autorkou příběhu i pravidel fungování světa své fantazie. S filmy ''na motivy'' románových předloh jsou zkušenosti různé. Pro mne bylo otřesem filmové zpracování Tří mušketýrů, kde tělo kardinála Richelieua končilo probodené, prostřílené a utopené ve vodách pařížské stoky. Paní Rowlingová hájí i svou tvůrčí svobodu, protože pokud tu je projekt sedmi filmů na sedm dílů knihy a pokud by se osudy a typy filmových hrdinů rozešly s knižními, představovalo by to pro dopsání posledních dílů těžký problém. Paní Rowlingová je jistě zdatná obchodnice, ale v zájmu svého díla ví velice dobře, co musí dělat, já jí držím palce, aby svůj záměr dotáhla až do konce podle své vlastní představy.
        Petr Siska pokládá za slabý článek filmu představitele hlavní role Daniela Radcliffa: ''Typově je vybrán dobře, avšak celý film má pouze jeden výraz - překvapený. Ani se nechce věřit, že je žákem čarodějné školy, kde jsou čáry na denním pořádku.'' Také zde mám názor přesně opačný: myslím si, že schopnost na správných místech žasnout je na této postavě půvabná a odpovídá jedinečnosti Harryho údělu, kolem kterého se všechno točí. Problémem dětských knih (nejen potterovských) ovšem je, že dialogy jsou psány daleko rozuměji a vyspěleji, než odpovídá udávanému věku dětí. Pro film bylo nutné dialogy zjednodušit a možná se tak zastřelo, čemu se Harry neustále diví. V knize především tomu, že žije, (název první kapitoly ''Chlapec, který zůstal naživu''), že ho každý zná, že dostane k narozeninám pletený svetr (opět mě to dojalo: jedna sestra ze sboru mi upletla také pravý ''weasleyovský'' svetr) a nejvíce tomu, že má pro někoho v kouzelnickém světě svoji lidskou cenu: ''všeho nejvíc však Harryho na životě u Ronových rodičů udivovalo nikoli mluvící zrcadlo či hlomozící ghúl, nýbrž to, že všichni v domě ho zřejmě měli rádi.'' Jinými slovy, když objeví uprostřed kouzelnického světa právě ty prosté lidské hodnoty, které mu byly ve světě mudlovském odepřeny.
        Harryho údiv mě inspiruje, stejně jako spousta dalších motivů v celém příběhu, které všechny zmínit nemohu. Moji stavovskou ješitnost plně uspokojilo, že Draco Malfoy vypadá na školní slavnosti ''jako nějaký farář''. Oceňuji pevné meze, které vtiskl světu kouzel zdravý skotský rozum paní Rowlingové (''Žádné kouzlo nedokáže vzkřísit mrtvé,'' povzdychl si ztěžka Brumbál.) Za rozbor by stálo mnohovrstevnaté pojetí zla, kdy např. prof. Snape je sice krajně nepříjemný a místy odporný, ale nakonec patří poněkud nečekaně také k těm, kterým poskytl ředitel Brumbál novou životní šanci. S napětím, které není úplně příjemné, očekávám, v jaké podobě se bude opakovat stále přítomný motiv oběti z lásky, aby někdo druhý přežil. Kdykoli sloužím na pohřbu a vidím nepřítomné uslzené pohledy na rakev, které se mi nedaří rozjasnit, moc si přeji, aby přítomným zazpíval pták fénix: ''Pro Harryho znamenal naději. Byl to ten nejkrásnější a nejvítanější zpěv, jaký kdy v životě slyšel. Zdálo se mu, že nezní jenom kolem něj, ale přímo v něm... bylo to, jako kdyby mu přítel šeptal do ucha.''
        Musím se přiznat, že pokud by Harry opustil bradavickou školu jako perfektně vyškolený čaroděj neschopný údivu, případně jako PŽ (''přemoudřelý žvanil''), byl bych zklamán. Ostatně ani v církevním prostředí mě nepřitahuje typ faráře profesionála, který by raději umřel, než aby veřejně přiznal, že ho něco může ještě překvapit nebo že něco přesahuje jeho rozum.
        Tyto ne úplně souvislé poznámky nelze brát samozřejmě ani vážně ani objektivně, protože na to jsem příliš silně okouzlen. Zatím se mi však vždy podařilo, alespoň pro účely nedělních bohoslužeb vrátit se do světa reality, napsat kázání a přesvědčit sebe i druhé, že jsem opět (opravdu?) naprosto normální, ano, děkuju za optání.
     
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Třebechovické
    okénko

    Filip Dušek
     
    Mezi kostelem a orlovnou se náhle pohybují dívčí postavy zahalené šátky a pánové s turbany. Že by invaze muslimských fundamentalistů do řad naší církve? Místní raději ani nevycházejí na náměstí. Jedna zahalená dívka naší redakci prozradila, že jde do čajovny Blízkého východu. Při nahlédnutí do oken fary, kam tiše vplula, je zřejmé, že mluvila pravdu. To už přibíhá talibánský policista a provádí kontrolu. Co se to v Třebechovicích pod Orebem, kterýžto kopec je jen taková vyvýšeninka v rovině, děje??
        Dle plakátku se dovídáme, že se scukla mládež ČCE nejen ze dvou sousedních seniorátů východních Čech. Významný představitel, snad sám Prorok (aspoň tak vypadal), nám prozradil: ''U vousu Prorokova! My se také chceme něco dovědět o Mohamedovi, bratřích muslimech, kteří už žijou i u nás. A hlavně o jejich pojetí víry. Podívejte, spojuje nás Abraham, tak to máte jasné!'' Tato spojitost křesťanství a islámu nás zavádí do tělocvičny, kde mladí rozebírají právě část příběhu o Abrahamovi. Naše redakce byla přítomna odhalení tajemství neočekávaného Sářina těhotenství, které udivilo celý Blízký východ a snad nejvíce samotného otce Abrahama. Vše souvisí s návštěvou poslů Božích a hlavně je to plné pohostinství, víry a humoru Boha, Sáry i Abrahama.
        Vracíme se na náměstí, kde ještě doznívají z kostela se linoucí poslední tóny muzikálu čáslavské mládeže Jen si mluv, já ti stejně nerozumím. Právě zde se po nedělních bohoslužbách ukazuje, že skutečně vše byli jen mládežníci jedné malé středoevropské evangelické církve, kteří si tu hráli hry, poslouchali přednášku o islámu a muslimech, provozovali snad všechny možné sportovní hry a míče kopali až na sousedovic dvorek, obdivovali místní betlémy i bílé daňky, rukodělně tvořili, občas s chutí jedli, prý nenasytně naslouchali čtení na dobrou noc a hlavně zpívali písně nejen nábožné. Toto odhalení přináší úlevu nám i místním obyvatelům, kteří tedy nemusí své manželky schovávat a nechávat si narůst plnovousy.
        Filip Dušek, Třebechovice pod Orebem
        o víkendu na konci dubna
     
     
     
     
    Reakce
    Životní styl
    Jan Zahradníček, student ETF
     
    V letošním 3. čísle Bratrstva vyšla reakce Terezy Pavelkové na článek Evangelický life-style (10/2001). Dovolím si shrnout, že její hlavní výtkou je, že evangelická mládež v pohledu Samuela Titěry se stará o vše možné, jen ne o to ''jedno potřebné''. Chtěl bych se autora zmíněného článku zastat; částečně však musím dát za pravdu i sestře Pavelkové.
        Především je třeba říci, že článek chtěl popsat pouze onen zmíněný ''life-style'', tedy jakýsi souhrn vnějších projevů mladých pražských evangelíků jako sociální skupiny (alespoň tak jsem to pochopil). Nedělal si tedy nárok postihnout evangelickou zbožnost - jejím různým aspektům byly věnovány předchozí díly seriálu Rodinné stříbro. Asi je také dobré rozpoznat, že bratr Samuel Titěra psal s určitou nadsázkou a lehkým ironickým humorem. (To zvláště vyniklo v porovnání se stylem článku z archivu ''Typ sdružence'' - supermana; to v tom 30. roce opravdu mysleli vážně?!) Myslím, že tohle k evangelické zbožnosti také patří - že se raději zlehčíme, než abychom plýtvali velkými slovy a riskovali jejich vyprázdnění. Potud má obrana Samova článku.
        V něčem ale sestra Pavelková přece míří do černého. Někdy to s tou ''světskostí'' fakt přeháníme. Má naše víra vliv na náš život? Umíme ji, když je třeba, jasně vyznat? Umíme se ve víře (včetně modlitby) sdílet? Uvědomuje si dnešní mladá generace evangelíků, že musí hledat (ostatně jako každá před ní) nové cesty? Potřebujeme se vyrovnat s komunistickou minulostí. Najít postoj víry k novým tématům jako jsou drogy, ekologie, gobalizace,... Měli bychom pozitivně zhodnotit naši církevní tradici, rozpoznat, co je nosné a nebát se opustit, co už je jen přítěží. Vyrovnat se také s katolickou spiritualitou na jedné straně a evangelikálně-charismatickou na straně druhé - obě nám mají co dát a také my můžeme být přínosem. Prostě bychom se neměli bát nahlas a jasně říci, že naše církev potřebuje obnovu a nezůstat jen u slov.
        Budu vděčný za jakoukoli Reakci na Reakci na Reakci...
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Rozhovor
    To není válka
    dvou náboženství

    Rozhovor s Jiřím Schneiderem
    Jan Keřkovský, Zdeněk Šorm
     
    Jiří Schneider je ženatý, má tři děti, pracuje na Ministerstvu zahraničních věcí (v letech 1995-98 byl velvyslancem ČR v Izraeli), nyní se zabývá procesem vytváření veřejné politiky v rámci ročního grantu nadace Open Society.
     
    Začněme dvěma názory: První praví, že Izrael je Svatá země, vždycky tam Židé byli a je jasné, že jim ta země patří. Druhý názor praví, že má Evropa po druhé světové válce špatné svědomí (vůči Židům) a rozhodla se to řešit - že tam teď bydleli Palestinci, to je jejich smůla. Máš, Jiří, nějaký třetí názor, nebo se přikláníš k jednomu z těch dvou?
        Oba dva názory mají nějakou oporu, ale jak to bývá u historických sporů o území neexistuje jen jediná pravda. Zájmové skupiny se vždycky snaží vykládat historii tak, aby vyhovovala jejich zájmům.
        V Evropě před 100 lety vzniklo sionistické hnutí, jež tvrdilo, že program asimilace Židům nepomůže a že Židé nebudou mít pokoj, dokud nepřijmou koncept národního státu, tak jak jej přijaly v 19. století evropské země, a dokud nevybudují svůj národní stát.
        Od začátku 20. století už probíhalo přistěhovalectví do (dnešního) Izraele - nacismus a holocaust (přesněji šoa) jen dodaly další mohutný impulz. Zvažovala se i možnost vybrat pro židovský stát jiné, nekonfliktní území - ale nakonec převážil historický argument. Je ovšem pravda, že tam Židé žili na přelomu letopočtů, jenže od té doby tam byli jiní obyvatelé, ten prostor nebyl prázdný (sionisté ovšem nikdy nechtěli ovládat nějaký jiný národ)
    Kolik Židů tam bylo po válce (v roce 1948)?
        Méně než milion. Dnes je to asi 5 milionů.
    Je dnes sionismus ještě živý?
        Prošel určitým vývojem a jeho prvotní motivace je pryč. Čím dál víc Izraelců chce žít v normálním svobodném státě a nestojí o žádné ideologické zdůvodnění. Hodně jich z Izraele odchází (něco takového si otcové sionismu vůbec nedokázali představit).
     
    Na jednání musí být dva          
    Vnímáš izraelsko-palestinský konflikt jako konflikt dvou náboženství?
        Ne. V Izraeli žije část Židů zbožných a část sekularizovaných a obě skupiny zahrnují zastánce smířlivého řešení i ty, kdo by spor řešili vojensky. Náboženství je v tomto konfliktu až druhotné.
    Když ne náboženství, co je tedy prvotní příčina konfliktu?
        Spor mezi přistěhovalci a domácími (někteří to přirovnávají americkému dobývání divokého Západu).
    V Izraeli jako by se snaha jednat střídala s pokusy o tvrdší postup - ty sám jsi zastáncem ''holubic'', nebo ''jestřábů''?
        Určitě to není tak, že jsou holubice hodné a jestřábi zlí. Takzvaní jestřábi vyjadřují zklamání nad tím, že nefunguje žádná jiná cesta a že jednání jsou opakovaně neúspěšná. Je třeba dodat, že na Blízkém východě je síla důležitá: se slabým partnerem se nejedná, pouze se silným. Poslední vzmach k jednání rostl z přesvědčení, že je Izrael dost silný na to, aby si mohl dovolit vyjednávat. Jenže na jednání musí být dva, musíte se mít na koho spolehnout. A to, k čemu dochází v posledních měsících, je krize důvěry. Oboustranná a hluboká.
     
    Bez Ameriky to nepůjde          
    Čím to je, že se zrovna USA tímto konfliktem tak zabývají?
        Amerika má zájem na ropě, ale nejen to: V Americe žije víc Židů než v Izraeli a navíc je tu zájem, aby na Blízkém východě byl aspoň jeden demokratický stát.
    Je pro obě strany Amerika přijatelný partner?
        To není otázka přijatelnosti. Nikdo jiný na světě nereprezentuje takovou moc a nemá takové prostředky. Bez Ameriky to teď prostě nejde.
    Jak v tomto konfliktu vnímají Čechy?
        My jsme prodávali zbraně Izraelcům i Arabům - obě strany za to mohou být vděčné, obě nám to mohou i vyčítat, záleží na tom, jak se to vezme. Snad můžeme v něčem být věrohodnější než velmoci, protože nás sotva někdo bude podezírat z prosazování našich vlastních zájmů. Abychom však byli schopni něčím přispět, museli bychom být ekonomicky silnější a taky mít víc lidí, kteří by v daných otázkách byli skutečně experty.
     
    Vstanou noví sebevrazi (?)          
    Izraelský premiér i Arafat jsou staří pánové, palestinští vrhači kamenů jsou mladí kluci. Hraje nějakou roli generační vývoj?
        Při intifádě v 80. letech se dvacetiletí izraelští vojáci ocitli v pozici zlých utlačovatelů, proti kterým stojí kluci s kameny. Většina tehdejších vojáků se s tou rolí těžko smiřovala. Na arabské straně se s nenávistí a s nutností boje sžívají stále mladší a mladší generace (ti starší jim to tak předkládají). Bez zásahu zvenčí konflikt nezmizí.
    Zlidovělý názor, který se občas objeví, praví, že co Arab, to terorista.
        Araby samozřejmě nelze cpát do jednoho pytle, v každé společnosti žijí různí lidé. Je pravda, že v charitativních zařízeních, vedených Hamasem, probíhá brainwashing už u malých dětí. Ale to neznamená, že to platí o všech a všude, podobný názor musí dospělý člověk prostě odmítnout.
    A kde se berou ti mladí sebevrazi?
        Psychologové zkoušeli pracovat na psychologickém portrétu těchto pachatelů - jenže ti lidé jsou tak různí, že podobný ''portrét'' udělat prostě nelze. V každé skupině lze vytipovat lidi, kteří po určitém vymývání mozků budou dostatečně náchylní k jednání podle vložených vzorců. Problém je, když takový jeden vliv nemá žádnou alternativu. Není to záležitost arabského světa (tam to jen teď víc vnímáme), kamikadze fungovali podobně a nemuseli k tomu být nijak geneticky předurčeni.
     
    Hlavně se nesmí zlomit hůl          
    Další názor (taky bývá slyšet) praví, že židé i muslimové zůstali kdesi u Starého zákona, zatímco my křesťané... Dovedeš si asi doplnit pokračování.
        K islámu se nechci moc vyjadřovat, tak podrobně ho neznám - ale i tam jsou myslím různé tendence a směry, není jen jeden islám. Různé skupiny jsou i v židovství, včetně reformního hnutí, jež hledá interpretaci Starého zákona pro dnešní svět. Zkrátka: Bylo by to hodně zjednodušené tvrzení, z něhož jako sláma z bot čouhá přesvědčení, že my jsme ti nejvyspělejší... Stačí se podívat do dějin křesťanství, aby se člověk pokorně stáhl, než začne vynášet podobné jednostranné soudy.
        Je otázka, je-li islám schopen provést něco podobného, co přišlo po křesťanských válkách (nový vztah náboženství k světské moci jako důsledek reformace a osvícenství) - o tom se teď vedou spory.
    Smíření vypadá jako hudba dost daleké budoucnosti...
        Nad tímhle konfliktem se hlavně nesmí zlomit hůl (''ať se tam teda povraždí navzájem''). Většina lidí - z obou stran! - o konflikt nestojí, nestojí o nejistotu, o ponížení. V tom teritoriu žije kolem pěti milionů Židů - a tří milionů Arabů - v tak malé společnosti se stovky mrtvých a tisíce raněných týkají každého: Každý zná někoho, kdo tím byl zasažen - a to celou společností prorůstá. Obě strany se snaží traumata nějak zpracovat a někdy se chovají iracionálně. Proto se nedá začít smířením - musí se začít snížením násilí na hodně nízkou úroveň, protože dokud násilí eskaluje, jsou lidé, kteří žádají dialog, považováni na obou stranách za zrádce.
    Díky za rozhovor.
     
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Povídka
    Telefon
    Miroslav Šichman
     
    ''Víte, pane Červinko, já o šábesu nikdy nezvedám telefony. Ono se může stát, že po mně budou chtít nějakou práci anebo přijde řeč na peníze, toho já nemám zapotřebí, o šábesu musí bejt klid, rozumíte, starosti nechat těm druhejm a hlavně žádný prudší pohyby. Ale tenhle telefon vám zvonil tak úpěnlivě, až nezvykle dlouho, mě se zdálo, jako by ten telefon přímo naříkal, uši mně to rvalo... no, jenomže já mám spolubydlícího, asi už jsem vám o něm vyprávěl, oni mu volávají ty jeho slečny, nevěřil byste, jakou mají některý z nich výdrž, to se prostě někdo narodí jako Casanova a celej život je pak na roztrhání, ženy si ho žádaj a dokážou vyzvánět kliďánko o půlnoci, a to si člověk myslí, že se třeba něco stalo, letí k telefonu jako pominutej, ale ona jenom nějaká cácorka potřebuje slyšet hlas toho mýho spolubydlícího, nic víc, někdy musím proti svý vůli poslouchat to tlachání, Casanova má takovej zvučnej hlas a když slyšíte, co křičí do sluchátka, hnedle si domyslíte i druhou část rozhovoru a divíte se, že si můžou lidi tak nekonečně dlouho povídat o ničem, zrovinka jako ten indián, co mu říkali Xebeče a staral se o mrtvýho muže... tedy já jsem si představil, že za tím dlouhým vyzváněním nebude než zase nějaká slečinka, zas jenom zbytečná námaha, člověk se pak hněvá na svoji zakrnělou intuici, která ho donutila nadarmo zvednout sluchátko. Ono se to má totiž tak, pane Červinko, že můj spolubydlící věčně běhá někde po venku a já pak musím zvedat jeho telefony. Víte, já jsem osamělej pěšák, ne že bych z toho měl kdovíjakej požitek, ale Pán Bůh už mě takhle zaopatřil, s tím nic nenadělám. Mně lidi nevolají, já nemám přátele, kdopak by si na mě vzpomněl, a já ty telefony zvedám, jelikož mám takovou mrňavou naději, že mě na druhým konci drátu bude někdo potřebovat, a to ne kvůli parnose, ale prostě tak jako člověka. Ale ona ta naděje jde taky vocamcaď pocamcaď, víte, někdy milej telefónek nechám pěkně zvonit a myslím si, ať mi ty slečny vlezou na hrb. A to samý jsem si, pane Červinko, myslel i v případě toho šábesovýho telefonu. Co vám budu povídat, já to nemám rád ani ve filmech, jak něco zvoní, hned jsem nervózní, když to nikdo nezvedá, je to hrozná lež, člověk se zapírá, dělá, že je někde jinde, neví o telefonu, neslyší ho, córa sem córa tam, a teď si vemte, že tenhle telefon drnčel snad půl hodiny, ať jsem škodnej o dvě procenta, jestli přeháním, dyť já už byl zalezlej v koutě, já jsem duše outlocitná, na mě se můžete přeptat u nebeskýho dvora, já jsem cejtil velikou vinu, to zvonění mě propalovalo až k játrům, najednou jsem věděl, že to není jenom tak, že se něco doopravdy stalo, ale nedokázal jsem se pohnout, jenom jsem zíral tupě před sebe a telefon zvonil a ne a ne přestat. Celkem chabě jsem se chlácholil, pořád jsem si opakoval, že za prvý je šábes, za druhý volá nějaká slečna, za třetí neděje se nic a za čtvrtý se nic neděje. A když už jsem začínal mít pocit, při kterým lidi lezou po stěnách a vyskakujou z oken, tak bylo najednou ticho jako když utne, konečně ticho, všecko napětí povolilo a já jsem se svalil na zem, natáhnul jsem se na koberci a dejchal zhluboka a trvalo mi hodnou chvíli, než jsem se krapet uklidnil.. Pak už nebylo nic. Úplně mi to vypadlo z hlavy - no, nebudu se přece trápit s nějakým telefonem - člověk má na každým kroku vždycky dost córes, který ho přinutěj, aby měl ten život svinskej aspoň trošku pestrej a nedopřál si nudnou chvíli. Nu a proč to vlastně povídám, pane Červinko, druhej den zvoní znova telefon, tak vám ho zvednu a ve sluchátku slyším uplakanej ženskej hlas, byla to choť mýho kamaráda ze studií a říká mi: Tady je Eva. Mám pro tebe smutnou zprávu... Luďa umřel... já jsem ti včera volala... ale nikdo to nezvedal...''
     
     
     
     
    Cosi syčí na vařiči
    Chilkiášovy
    jarní svitky

    podle Aničky Pospíšilové
     
    Toto pečivo se podle důvěryhodných neověřených zdrojů peče na památku znovuobjevení knih písma. (2. Královská 22)
        Zaděláme kynuté těsto asi z 1/2 litru mléka, 2-3 žloutků, 2 malých sběraček tuku (sádla nebo olej), asi 4 dkg droždí, kmínu, polohrubé mouky. Necháme nakynout.
        Z vykynutého těsta upravíme 6 obdélníků, na které položíme uzené maso, zelí, klobásy či párky. Balíme jako svitky z obou stran proti sobě, pak zarolované konce upravíme a zamáčkneme dovnitř. Klademe na pomoučený plech, potřeme rozšlehaným vejcem a můžeme posypat sekanými mandlemi, sezamem nebo mákem. Jemně posolíme. Pečeme na 200°, opatrně, případně uprostřed pečení přikryjeme pergamenovým papírem, aby se mandle nepřipálily.
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Potřební
    Camphill České Kopisty
    Eva Drozdová
     
    Počátky hnutí Camphill spadají do doby, kdy doktor König (jeden ze zakladatelů) s rodinou a svými spolupracovníky odcházeli z Hitlerem okupované Vídně do Velké Británie. Již několik let předtím nalezli svoje životní poslání v péči o děti různým způsobem mentálně postižené. Když darem získali usedlost Camphill ve Skotsku, stáli na začátku nové etapy své práce. V této první komunitě, která vznikla v r. 1940, byla už zahrnuta většina prvků charakterizujících dnešní hnutí. Základem je soužití všech osob bez rozlišování na zdravé a nemocné, klient a správce. Camphilly jsou vlastně ekologické zemědělské farmy, kde spolu s celou rodinou (i několika) žijí a pracují lidé s mentálním postižením a další pomocníci. Osoby s postižením pracují podle svých sil a možností a jsou činné také v různých dílnách (keramika, dřěvoobrábění, tkaní) a při pomocných pracích v domácnosti.
     
    Velmi příjemný den u Nejtků          
        Na Bílou sobotu o těchto Velikonocích jsem navštívila České Kopisty, kde se rodí první Camphill v České republice. Přivítali mne manželé Nejtkovi, rodiče Petra Nejtka, který za tím vším stojí. Provedli mne po bývalém statku, se podepsalo socialistické budování. U oběda mi vyprávěli, jak zde dřív celá rodina (Strádalovi a Nejtkovi) skoro na 40 hektarech hospodařila, ale také o tom, jak k nim v roce 1941 z nedaleké Malé pevnosti v Terezíně chodili vězňové se svým dozorcem. Vzpomínali, jak zde byl slyšet dětský smích a hukot zemědělských strojů. Vyprávěli také o tom, jak si v padesátých letech museli během 24 hodin sbalit nejnutnější a odejít na státní statek do Litomyšle, vrátit se mohli až za tři roky. Se špatným kádrovým posudkem se tehdy jen obtížně studovalo - jejich syn Petr Nejtek odešel v roce 1968 do Norska studovat techniku, založil rodinu a poznal myšlenky anthroposofie a camphillské hnutí. Po listopadových změnách byl jeden z prvních, kteří pomáhali vznikajícímu ekologickému zemědělství v ČR. Tehdy v něm také začala zrát myšlenka vytvoření léčebně pedagogického domova typu camphill v České republice. Mluvili jsme spolu také o podpoře z okolí - jak budou osoby s postižením a tento ''zvláštní'' druh aktivity přijímáni obyvateli v Kopistech. Myšlenka se prý setkala s příznivým ohlasem i v litoměřickém regionu a na terezínském obecním úřadě. Mluvili jsme také o Benešových dekretech, o pomoci druhým, o lidech s postižením, o reciprocitě vztahů, o víře v Boha a o naději. Bylo až neskutečně hřejivé poslouchat optimistické vyprávění o budoucích plánech s celou farmou z úst devadesátiletého mladíka. Pětaosmdesátiletá dáma se srdcem mladé dívky se o nás přímo maminkovsky starala.
     
    Začíná se také v Čechách          
        Nejprve se musí zrekonstruovat stávající budovy a postavit další dvě nové. Předpokládá se, že v usedlosti budou žít tři rodiny s mentálně postiženými, jedna v rekonstruované stávající budově a dvě v nově postavených domech. Jeden mladý manželský pár (Eva a Zbyněk Houskovi) se už přes tři roky zaučuje v jednom z norských camphillů. Hlásí se stále více zájemců. Ve staré budově budou také společenské prostory a pokoje pro pomocníky, praktikanty a hosty. Součástí camphillu budou dále různé dílny (keramická, truhlářská, kovodělná), pekárna atd. a také stáje pro hospodářská zvířata. Obyvatelé společenství budou v rámci svých možností pracovat nejen v dílnách, ale také v biodynamickém zemědělství, což je speciální druh zemědělství ekologického. Polnosti, na kterých se bude hospodařit, potřebují ''čas na zotavenou''.
        Plány jsou velké a práce je víc, než se předpokládalo. První finanční pomoc poskytli jednotlivci v Norsku, ale hlavně nizozemské a norské camphilly. Jedna z vesniček, Hogganvik, ležící na západním pobřeží Norska, je ''kmotrem'' projektu. Pomoc však přichází i z České republiky: dary od soukromých osob, sponzorské příspěvky firem anebo také výtěžky jarmarků pořádaných různými organizacemi. Svaz ekologických zemědělců PRO-BIO se sídlem v Šumperku .nabídl pomoc organizační). Na počátku roku 1999 vzniklo občanské sdružení Camphill České Kopisty, které zde chce realizovat myšlenku léčebně pedagogického domova pro mentálně postižené. To má dnes téměř 40 členů a jedním z čestných členů je i evangelický duchovní, senátor Zdeněk Bárta.
     
    Kontakt          
        Já jsem se o Camphillu dozvěděla díky své zvědavosti vlastně náhodou. Veškeré informace o historii myšlenky a o smělých projektech najdete na adrese http://www.camphill.cz. Tady jsem také čerpala některé informace pro tento článek. Bližší informace také získáte na adrese občanského sdružení od jeho správce Radomila Hradila: Camphill, Nemocniční 53, 787 01 Šumperk, tel.: 0649-214586, e-mail: radomil.hradil@pro-bio.cz
     
    Na shledanou          
        Teprve až při loučení, slunko už se blížilo k západu, hlas pana Nejtka zjihl: ''čeká nás tu hodně práce a je také možné, že se toho už nedožiju''. Pak ale jeho hlas opět přešel do pevných tónů a řekl: ''Já to mám ale dobrý, já budu v nebi. Babička říká, že já můžu být jenom tam, kde mají svatou trpělivost - a ta v pekle není''.
     
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Co mne zaujalo
    Kavárna
    Vesmírna

    Filip Dušek
     
    V nenápadné výloze jsou kostrbatě malované kameny, na skle černobílá cedule ''Vesmírna'' a ''zkušební provoz'', a že provozovatelem je společnost ''Máme otevřeno''. Otevřeno skutečně měli, a tak jsem vešla.
        Usedla jsem do velmi příjemné kavárny, kde vám z očíslovaného jídelníčku nabídnou několik druhů kávy a čajů, mají zde výběr z nealkoholických nápojů, víno a pivo. Připraví vám výborné zeleninové či ovocné saláty, sýrový nebo zeleninový sendvič. Ke kávě si můžete dát buchetku domácí výroby. Asi si říkáte, že to není nic neobvyklého, ale - vše vám v nádherném nádobí přinesou usměvaví postižení lidé. Ti jsou tu spolu se svými přáteli /asistenty. Hlavním cílem projektu je dát lidem především s mentálním postižením možnost pracovat a učit se sociálním dovednostem s potřebnou podporou v přirozeném prostředí.
        Pokud nebudete vědět, kam pozvat své přátele, budete mít hlad a nebo se budete chtít prostě jen potěšit, tak navštivte Vesmírnu!
        Kavárna
    VESMÍRNA
    Ve Smečkách 5, Praha 1, 02/22 21 23 63
    http://www.mameotevreno.cz
     
     
     
     
    Reakce
    Evangeličtí svatí
    Petr Gallus
     
    Trošku mě popíchla poslední věta v článku J. Zahradníčka o M. Horákové (Bratrstvo č. 5): ''I evangelíci mají své svaté.'' Proč to? Pomíjím skutečnost, že článek vyšel v rubrice, která přináší portréty nejrůznějších lidí z nejrůznějších církví, a že tedy již z toho ekumenického hlediska není na místě nějak se konfesijně vymezovat. Pomíjím i to, že svatým rozhodně nemusí být jen mučedník.
        Nezaznívá však v této větě jakýsi pocit evangelické méněcennosti? Na koho míří ono ''I''? Netrpíme jako evangelíci ve své nepočetnosti jakýmsi napoleonským komplexem, který se projevuje touhou vyrovnat se svým početnějším bratřím všude a ve všem nebo je nejlépe ještě trumfnout? V klidu přijmu větu, že jako evangelíci žádné svaté nemáme. A troufám si tvrdit, že M. Horákové o evangelictví vůbec nešlo. V jejím případě byly rozdány jiné role: stála jako oběť před svévolným monstrem diktatury, kde nerozhoduje, zda je někdo svatý nebo ne, ani zda je katolík, evangelík nebo pravoslavný. Rozhodující bylo, že Milada Horáková věděla o spasení v Kristu, které je nabídnuto všem.
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Ručně a stručně
    Drátkování
    Eva Drozdová
     
    Potřebujeme kamínek, včelařský drát (nebo tenký měděný drátek) a štípací kleště nebo nůžky.
        Připravíme si asi metr drátu.
        První řada: na konci drátku vytvoříme malé základní oko (na špičku kamínku), do kterého vypracujeme asi šest ok stejně, jako když vyšíváme smykovacím stehem. Oka vzniknou provlečením drátku směrem shora do základního oka. Pak pokračujeme dál síťovým vzorem. Už u druhé řady jím po spirále omotáváme kamínek, až ho celý odrátkujeme.
        Z odrátkovaného kamínku můžeme také dotvořit rybičku nebo motýla. Dva drátky spolu zkroutíme - tím vznikne pevnější okraj ploutví či křídel. Tyto drátky připevníme na síťku na kamínku a vytvarujeme do požadované podoby plochu dotvoříme křížek krážem vpleteným drátkem, různě pokrouceným, můžeme je dozdobit malými barevnými korálky.
     
     
     
     
     
    Soutěž
     
     
     
    Vymyslete k tomuto obrázku text tak, aby z něho vznikl kreslený vtip
    a zašlete jej redakci Bratrstva do konce června.
    Vybereme nejlepší a z nich vylosujeme a oceníme výherce.
    V 8. čísle budou otištěny vybrané nejlepší vtipné komentáře z předešlých 3 čísel.
     
    1. cena: CD (např. od Karla Vepřeka, Slávka Klecandra, Sváťi Karáska či od Beranů)
    2. cena: předplatné Bratrstva na další rok
    3. cena: knížka (z nakladatelství Eman, Mlýn, Středokluky, Kalich)
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
    HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY
    Čteš rád/a Bratrstvo? Chtěl/a bys do něj také přispívat? Rád/a by ses navíc podílel/a na jeho tvorbě? Právě o Tvou spolupráci stojíme.
    Napiš: Bratrstvo, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1,
    e-mail: bratrstvo@evangnet.cz.
     
    Čísla 7-10 z roku 2005, celý ročník 2006, 2007 a starší čísla letošního ročníku jsou dostupná k prohlížení a čtení v PDF formátu.
     
    I letos pro Vás připravujeme instantní programy na setkání mládeže. Článek, kde se dozvíte více naleznete ZDE.
    První obraz stáhnete ZDE, druhý můžete najít ZDE.
     
    Vážení čtenáři, rádi bychom zlepšili naší práci v redakci. Proto se na Vás obracíme s prosbou o zpětnou reflexi vyplněním elektronického dotazníku. Děkujeme. Za redakci Jitka Čechová
     
    Bratrstvo 10.
    Tématem prosincového Bratrstva je Modlitba. Kdy, kde, jak se modlit? Činíme tak dostatečně, soustředěně? Modlitba v jiných tradicích.
    Dále se můžete těšít na rozhovor s písničkářkou Evou Henychovou a Elen Jurčovou, kandidátkou na Miss UK.
    Nebudou chybět recenze, biblické nakopnutí, komiksy a mnoho dalšího.
    Příjemné čtení.

    zpět na obsah