Bratrstvo - evangelický časopis pro mládež         číslo 1   ročník 44
archiv
 
 
Ročník 38/1997 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 39/1998 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 40/1999 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 41/2000 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 42/2001 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 43/2002 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 44/2003 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 45/2004 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 46/2005 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 47/2006 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 48/2007 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 49/2008 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 50/2009 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9  
Ročník 51/2010 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 52/2011 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5 Bratrstvo č.6 Bratrstvo č.7 Bratrstvo č.8 Bratrstvo č.9 Bratrstvo č.10
Ročník 53/2012 Bratrstvo č.1 Bratrstvo č.2 Bratrstvo č.3 Bratrstvo č.4 Bratrstvo č.5          

 
 
OBSAH:
Ahoj, bratři a sestry,
Zastavení
Blahoslavení chudí duchem
Neřesti a ctnosti
Upřímně o upřímnosti
Co o tom čteme v bibli:
Jak jsme si to představovali
Je upřímnost někdy na škodu?
Upřímnost nade vše?
Jabok
Věkový rozdíl
Elie Wiesel: Pátý syn
Konzum
Odevzdat se Božímu milosrdenství
Stříž
Nekonečně nepravděpodobné
Úplně normální Smradi
Co bylo
Co bude
Ono se to vrací jiným způsobem
Heidelberský katechismus v 21. století
Adopce na dálku
Svíčky po domácku
Hastrmánek Žouželka
Evangelický romantický film
Přijď již, přijď Duchu Stvořiteli
Otče náš, všemohoucí Pane
Zprávy a oznámení

 

Úvodní stránka
Grafická verze
PDF verze
Archiv
Rejstřík
E-mail
Objednávka
Návštěvní kniha

 
WEBowsky pocitadlo ZEAL
počítadlo ZEAL

 
 
 
 
Úvodník
Ahoj,
bratři a sestry,

Jan Skála
 
Ahoj bratři a sestry,
    otevíráte 44. ročník oblíbeného časopisu.
    Letos jsme se rozhodli, že budeme hodně slavit. Příležitostí je k tomu dostatek, například svátky. I když pomineme, že každý den pro nás může být svátkem, a zvláště pak neděle, máme hned na začátku roku potenciální mohutné (církevní) oslavy: Nový rok a i samo Zjevení Páně.
    Zjevení Páně je vždy šestého ledna a Nový rok prvého. Nacházíme se tedy stále v období vánočním, v čase, kdy slavíme Ježíšovo vtělení = narození. A protože počítáme léta zhruba od zimního slunovratu roku raz dva, kdy se Spasitel narodil, každý nový (i Nový) rok je rokem Ježíšovým, a to je vhodné si v Den obnovy samostatného českého státu připomenout.
    V pravoslavném kalendáři je tím rodným dnem právě šestý leden, svátek Epifanie, což nám dává možnost slavit Ježíšovo narození již napočtvrté: Štědrý den, Hod Boží vánoční, Nový rok, Epifanie. V naší západní tradici je pak při svátku Zjevení Páně kladen důraz na zjevení jeho slávy, moci a moudrosti. Narozdíl od slavení štědrovečerního chudého na seně. S šestým lednem se tedy pojí historka o třech mudrcích alias králích z pohanského východu, z nichž jeden je afro, a též se slaví a připomíná Ježíšův křest a zázrak v Káně Galilejské třetího dne (podle Janova evangelia).
    A proto pijme to víno všichni... a nalézejme v Bratrstvu pozoruhodné věci.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
 
Sluníčko svítí
na letní stráni.
Unička má je,
myslím jen na ni.
 
Na louce pasou
pasáci husy.
Do svatby naší
tlusté být musí.
 
Vydařil se
ten dnešní den,
zas je vidět
do dálky.
 
Já se těším
až přijde den,
kdy svět bude
bez války.
 
Mnogáček Zglublačenko
 
zpět na obsah
 
 
 
Blahoslavenství
Blahoslavení
chudí
duchem

Pavel Pokorný
 
Pane Bože, Tobě by se určitě líbilo, kdybych byl lepší křesťan. Lepší? Kdybych byl alespoň dobrý! (Ale jsem já vůbec křesťan?) A určitě by se Ti líbilo, kdybych Tě každého rána vděčně a upřímně chválil. Ráno? Od rána do večera, stále kdybych se k Tobě modlil! (I když mám někdy pocit, jako by ani zrovna nebylo proč a zač?) Určitě bys, Bože, rád, kdybych na Tebe pořád myslel. Myslel? Kdybys byl přítomen ve všem, co myslím, říkám a dělám! A kdybys v tom všem byl přítomen plně, kdybych s Tebou, kdybych Tebou žil naplno. (Pořád ale nevím, co to vlastně znamená!)
     Určitě by se Ti, Bože, líbilo, kdybych víc věřil, spoléhal na Tebe bez pochybností, kdyby moje víra byla jako skála, na které by se dalo stavět. A kdyby moji bližní se mohli o mne opřít, kdybychom mohli vytvořit krásné společenství, jako město na hoře ležící svítit, jako maják zářit poutníkům i zbloudilým.
     A určitě bys rád, kdybych dovedl vhodně promluvit, zaujmout i lhostejného, přesvědčit vzdorovitého, naplnit nadějí beznadějného, rozesmát smutného, uzdravit nemocného. (S takovým perfektním svědkem by tu tvoje království bylo jedna dvě!)
     Obávám se, Pane, že takový nejsem. A to jsem ještě nepřiznal, že tomu s tou obětí tvého Syna na kříži valně nerozumím a vzkříšení mne mate. Snad jen tuším, že se to mne i celého stvoření týká. A tuším, že se nás to týká víc, než tuším. A pro to tušení a touhu tu jsem, i když tak prázdný... Cože? Blahoslavený?
 
 
 
 
 
Neřesti a ctnosti
Ondřej Macek
 
Obklopují nás, jsou v nás, viditelné i neviditelné - naše ctnosti i neřesti. To dobré i špatné. To, čeho je možné si vážit, i to, co se raději neukazuje, a přeci to skoro vždy vypluje na povrch. Myslíme hlavou nebo srdcem? Jací jsme, když z nás sejmou šaty a masky, když odstraní závoje a plastiky? Když jsme, jací jsme...
     Články, které budete moci číst na těchto stránkách v novém ročníku Bratrstva, možná mohou malinko pomoci v orientaci, ve vyznání se ve světě, v sobě. Nemluvíme ani o velkých činech, ani o dějinných událostech, snažíme se mluvit o tom, co často stojí za nimi.
     Malíři, sochaři i básníci jen složitě hledají prostředky, kterými by šlo popsat celého člověka... a tak používají alegorie, podobenství. Nacházíme obrázky jednotlivých vlastností, jako např. lakoty - postavy s pevně utaženým měšcem, laskavosti - člověka, který rozdávává vše, co má,... Jen těžko totiž popsat, namalovat člověka, jak se nám jeví, jaký je, s tím vším, co je v něm ukryto.
 
 
zpět na obsah
 
 
 
Upřímnost
Upřímně
o upřímnosti

Petr Hudec
 
Co je vlastně upřímnost? Asi předně otevřenost a přímost. Co na srdci to na jazyku. Opakem je pokrytectví, možná falešnost. V srdci jed a na jazyku med. V inzerátech „ona hledá jeho nebo on hledá ji“ se často objevuje věta: „Hledám upřímnost.“ Podle toho by se zdálo, že upřímnost je jen pozitivní vlastnost a navíc - je to nedostatkové zboží. Ale já mám za to, že s tou upřímností je to složitější. Záleží na tom, ke komu upřímnost směřuje. Ke mně nebo k druhému, druhým? A také záleží na situaci. Jsou situace, které upřímnost vyžadují, jsou situace, v nichž upřímnost škodí. Jen s tou upřímností k sobě samému je to podle mně jasné: k sobě mám být upřímný vždy a za všech okolností.
     Ale co k druhému člověku? Třeba k své ženě, k svému muži. Mám před sebou výňatek z tisku, v němž skupina psychologů tvrdí: „Upřímnost škodí manželství“. Z 90 % s tím, co je v článku sice vřele nesouhlasím, ale s následujícími větami ano. „Nikdy nepřiznávejte manželce, že podle vás není dost elegantní a sexy. Také si dobře rozvažte, zda pochválíte před manželkou vzhled jiné ženy. V 80 % případů dojde nevyhnutelně k ostré hádce. Stejně tak není radno zpochybňovat vůdčí postavení muže nebo jeho zdatnost či inteligenci. V 90 % bude muž rozlícen...“ To je pravda. Taková upřímnost nikomu neprospěje, spíše uškodí. Někdo řekne: „Ale člověk má být pravdivý.“ Jenomže upřímnost není pravda. Upřímnost je nezbytným předpokladem pravdy, ale není s ní totožná.
     Myslím, že nad upřímností stojí prospěch bližního nebo prostě láska. Proto ji musí doprovázet empatie (vcítění a pochopení). A potom je také důležité, jak říká Ježíš, aby upřímnost k druhému následovala za upřímností k sobě samému. „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? …Pokrytče, nejprve vyjmi ze svého oka trám, a pak teprve prohlédneš, abys mohl vyjmout třísku z oka svého bratra.“ Tomu se říká sebekritika. Možná jsem teď narazil na něco základnějšího. Upřímnost, aby byla prospěšná, musí být ve službách lásky. Upřímnost totiž bývá dost často ve službách zlosti, ješitnosti, pýchy - a tady bych pochyboval, že by mohla přinést něco dobrého.
 
    Jenomže ono je to ještě mnohem složitější. Leckdy tomu bývá tak, že právě prospět bližnímu znamená povědět mu nepříjemnou pravdu. Někdy prostě člověk nutně potřebuje dostat „pár facek“, aby prohlédl. Ale do toho se nikomu moc nechce. Jak se z toho vykroutit? Člověk neudělá nic a alibi si najde paradoxně v přikázání lásky k bližnímu. To je pokrytectví, protože jsou situace, kdy je potřeba být i nepříjemně upřímný. Ale ovšem právě tady platí, že upřímnost musí jít ruku v ruce s empatií, s taktem a s předchozím vyndáním trámu z vlastního oka.
     O upřímnosti se dá rozvažovat z mnoha stran. Co třeba upřímnost v politice? Jeden moderátor politické rubriky doslova prohlásil: „Do politiky se upřímnost nehodí a do diplomacie už vůbec ne“. Něco pravdy na tom asi bude, bohužel. Je iluzí domnívat se, že ve vysoké politice může být člověk zcela nezávislý. Politik patří k určitému uskupení a v mnoha věcech musí být prostě loajální. A to znamená často neupřímný. V diplomacii pak tlumočí názor vlády, státu, který nemusí být totožný s tím, co si skutečně myslí.
     Upřímně o upřímnosti. Mám rád přímé jednání. Nemám rád chození kolem horké kaše. Kdybych si měl vybrat mezi upřímností a pokrytectvím, zvolím si mnohem raději upřímnost. I za tu cenu, že někdy ublíží, protože jí chybí láska. Upřímné excesy se dají ustát, ale falešnost je nesrovnatelně horší.
 
 
„Naši mi zakázali s tebou chodit...“
„To nevadí, já si najdu jinou.“
 
 
Upřímnost
Co o tom
čteme v bibli:

Aleš Mostecký
 
Co se píše v Bibli o upřímnosti?
     Bible nemluví příliš obecně, ale spíše ukazuje jasné příklady. A tak v ní nalezneme nejednu zmínku o tom, co působí taková upřímnost. Můžeme číst o „upřímném srdci“. (Ve SZ vlastně v žádném jiném spojení.) A tohle upřímné srdce se má především dotazovat Hospodina, ptát se po jeho vůli a slovu (1Kr 3,6; 2Pa 19,3 a 30,19) nebo bádat v Hospodinově zákoně (Ezd 7,10) a nebo být takto účastno bohoslužeb (Sk 2,46). Zcela opravdově a otevřeně má být srdce člověka nasměrováno k Bohu. Tak, aby srdce bylo schopné od Boha přijímat.
     A taky následně uvádět do života. Co na srdci, to na jazyku. Co srdce přijalo, to dělají i ruce. Už i ve SZ (2Kr 10,15) je tahle praktická stránka upřímného srdce známá. Ale nepřekvapí nás, že výslovně se to nejednou objeví hlavně v NZ: „Když jste nyní přijali pravdu a tak očistili své duše k nepředstírané bratrské lásce, z upřímného srdce vytrvale se navzájem milujte.“ Tak 1Pt 1,22 a podobně L 8,15: „Semeno v dobré zemi jsou ti, kteří uslyší slovo, zachovávají je v dobrém a upřímném srdci a s vytrvalostí přinášejí úrodu.“ A toto upřímné chování k druhým má svůj základ nejen v úctě k lidem, ale k samotnému Pánu (Ko 3,23; Ef 6,5).
 
 
Jak jsme si to
představovali

 
 
Ctnosti nám malíři i sochaři představují nejčastěji jako ženské postavy, ne však výhradně. V případě upřímnosti jsou však často na rozpacích, jak vyjádřit to, co je spíš myšlené, vyslovené, konané. Jen těžko tu hledat nějaký jasný, vždy společný, atribut - věc, zvíře. Hrdý, jasně formovaný a motivovaný postoj, otevřená ústa, poodhalený závoj. Dobře to ukazuje náš obrázek - odstraněné masky, odhalená nahota, pohled až ksrdci.
 
 
Upřímnost
Je upřímnost
někdy na škodu?

Anketa mezi mládeží
 
Osobně si myslím, že někdy je upřímnost i chybou. Někdy ta pravda vlastně ani říct nejde. Upřímní lidé jsou, ale je jich málo. Bohužel.
 
Používá-li se jako zbraň (chci-li pravdou někoho ranit nebo vydírat), tak asi ano. Ale jinak to bez upřímnosti nejde tak, jak by mělo.
 
Upřímnost je někdy na škodu. Například, když strážníkovi řeknete, že má špinavý nos.
 
Určitě někdy ano. Třeba když víme, že se nám budou za to vysmívat.
 
Ano tehdy, když druhý ví, že sám tím hodně ublíží, a právě proto to řekne. Třeba schválně zkazí radost. Závidí a nechce, abyste byl šťastný. Jinak je velice důležitá a mezi přáteli nezbytná.
 
 
 
zpět na obsah
 
 
Anketa
Upřímnost
Upřímnost nade vše?
   
Homer Simpson
pracovník jaderné elektrárny
 
„Jasně, já jsem ale při svém bádání došel k tomu, že se to dá chápat i naopak - vše nad upřímnost!“
 
Daniel Dušek
veterinář a varhaník, 34 let
 
Upřímnost cítím především v celkovém postoji k životu, sám k sobě, k ostatním, ve vztahu s Hospodinem. Ve vztahu s konkrétními lidmi je ale namístě citlivý přístup. Ona někdy ta tzv. naprostá upřímnost může překročit hranici taktnosti a být zraňující.
 
Marcela Švejnohová
redaktorka českého rozhlasu, 25 let
 
Snažím se být upřímná vždy a ke každému, na druhou stranu, když jsem jako malá upřímně řekla, že mi to jídlo nechutná, nebylo mi to nic platné,dojídat se muselo. Ale vážně: Asi bych přemýšlela, kdybych věděla, že člověku svou upřímností opravdu ublížím.
 
Dobromila Krupová
vedoucí peč. služby Diakonie ČCE, 51 let
 
Upřímnost bez lásky může být docela tvrdý klacek.
Je upřímná nenávist ctnost nebo neřest?
 
Marie Medková
studentka teologie, 20 let
 
S upřímností ve vztazích to je jako s kořením v jídle. Nesmí se s ní šetřit, protože dodává chuť a pomáhá růst mezilidským vztahům. Musí se dát pozor, aby se nevypálily chuťové buňky.
 
Jan Blažek
armádní kaplan, 43 let
 
Mám moc rád upřímné lidi. V armádě ČR jich je spousta a někdy dostanou člověka do úzkých. To se mi líbí. Méně už, když si někdo plete upřímnost a neomalenost.
 
Antoinette Steiner
farářka ve Švýcarsku, 30 let
 
Nevidím, jak by bylo možné bez ní tvořit vztahy.
 
Antonín Plachý
ředitel azylového domu, 46 let
 
Upřímnost je vlastností, která bez znalosti kontextu je bezhodnotová. Se znalostí kontextu může být však vlastností usnadňující výrazně komunikaci a vedoucí k přiblížení lidí. Podmínkou je, aby toho byli schopni a chtěli to.
 
Hanka Šormová
programový sekretář YMCA Praha, 47 let
 
Pořád si ještě myslím, že upřímnost je podmínkou skutečného přátelství a partnerství. Musíme si však dát pozor, abychom upřímnost nezaměnili za necitlivost a netoleranci. A především, abychom byli upřímní sami k sobě.
 
Filip Keller
tajemník - farář mládeže, 30 let
 
K sobě samému a před sebou samým ano. K druhému člověku také, ovšem ruku v ruce s ní musí jít citlivost, schopnost vcítit se do druhého a touha po vzájemném pochopení. Upřímnost bez citu, pouze pro princip, se stává ubíjející, narušuje vztahy a nikam nevede.
 
Hana Ryšavá
varhanice, 30 let
 
Jak je to těžké, když upřímnost není! Pak ledacos nefunguje, špatně se něco společně smysluplného dělá. Na druhé straně: jak často se vztahy odvíjejí od umění najít dobrou (vhodnou) formu sdělení!
 
Renata Bělunková
moderátorka a redaktorka Radia Proglas, 27 let
 
K sobě samé je to nutnost, v komunikaci s druhými ne za každou cenu. Upřímnost někdy může zranit i poděsit. Pokud vím, že člověk, ke kterému mluvím, holou pravdu neunese, snažím se vyjádřit co nejlaskavěji nebo nepříznivé sdělení odložit.
 
Darja Kocábová
klinická psycholožka, 72 let
 
Upřímnost je lícem falše, přetvářky a pokrytectví, které nás stále více obklopují. V základě slova je přímost, paralyzující vytáčky, komploty, intriky, nedává prostor lžím a záludnostem. Vědomě upřímný člověk ale ví o hranicích své otevřenosti, kterou nesmí své bližní zraňit.
 
 
 
 

zpět na obsah
 
 
 
Kam na školu
Jabok - Vyšší sociálně pedagogická a teologická škola

        Jany Konstantinové se ptala Eva Drozdová
 
Jabok si klade za cíl vychovávat a vzdělávat vychovatele a pracovníky v sociální oblasti, případně církevní pastoraci, a to přednostně pro mládež postiženou, narušenou a stojící na okraji společnosti nebo v tomto směru ohroženou. Jabok vychází z křesťanských hodnot a salesiánského výchovného stylu přátelství, dobroty a rodinné atmosféry. Tento program nabízí Jabok všem bez ohledu na názorové zakotvení a příslušnost k církevnímu společenství. Jabok je katolická škola ekumenicky otevřená pro všechny lidi dobré vůle.
     V červnu 1999 byla podepsána dohoda mezi Jabokem a Univerzitou Karlovou v Praze - Evangelickou teologickou fakultou o spolupráci při uskutečňování bakalářského studijního programu „pastorační a sociální práce“.

 
Proč jsi se rozhodla studovat Jabok?
     Již na střední škole jsem byla zklamaná. Učitelé byli těmi aktivními a my jen poslouchali, a „papouškovali“, nikoho nezajímal náš názor. No, prostě žádný Komenský, spíš Herbart, a když se mi dostaly do rukou informační materiály o Jaboku, zejména nabídka přednášek, seminářů a cvičení (např. znaková řeč, spolupráce s rozhlasem, arteterapie, bibliodrama atd.) a vyprávění kamarádky, která zde již dva roky studovala, byla jsem rozhodnutá.
 
Jabok je znám svým důrazem na kolektiv a osobní kontakty - daří se to?
     No, jéje. Na Jaboku probíhá nejen výuka, ale celá řada mimoškolních aktivit: Klub Vzducholoď, kde se setkávají studenti při akcích, které sami pořádají. Čajovna, kde probíhá literární dílna. Nově upravené sklepní prostory pro divadlo, tělocvična atd. Myslím, že studenti společně s učiteli vytváří velmi pevné přátelství, a to nejen v době studia, ale i po jeho skončení.
 
Jaké uplatnění může mít absolvent této školy v praxi?
     No, řekla bych velmi široké. Většina mých kolegů pracuje jako sociální pracovníci a kurátoři na úřadech, v neziskových organizacích, sociálních a pedagogických zařízeních, jako streetworkři, probační pracovníci (pomoc mladistvím, kteří se střetli se zákonem), sociální asistenti, kteří pomáhají ve školách při výuce nebo lidem s handicapem, vychovatelé v mateřských školách, internátech, dětských klubech, v dětských domovech, výchovných ústavech a jinde. Každý student Jaboku musí absolvovat sociálně pedagogickou a pastorační praxi v rozsahu 23 týdnů, kde je příležitost vše shlédnout a vyzkoušet.
 
Jak jsi na škole vnímala svou pozici jako evangelík?
     Vzpomínám si, že u nás v ročníku, kde nás bylo šedesát, bylo více než čtyřicet katolického vyznání, asi pět evangelíků a zbytek už nevím nebo bez vyznání. A to jsme věděli. Možná zpočátku a zejména v církevních dějinách a v liturgii jsme občas řešili některé historické události a někdy hlasitě debatovali, ale jinak jsem se necítila odstrčená, ba naopak, někdy jsme si povídali např. o večeři Páně u katolíků a u nás a respektovali se. Bylo to obohacující.
 
 
 
kontakt:
Salmovská 8,
12000 Praha 2
jabok1@volny.cz
http://volny.cz/jabok1
ředitel:
PhDr. Libor Ovečka, Th.D.
zřizovatel:
Salesiánská provincie Praha
 
formy studia:
denní studium 3 1/2 roku
dálkové studium čtyři roky (přednášky jeden podvečer v týdnu + případné sobotní semináře)
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
 
Ach ta láska...
Věkový rozdíl
Je mezi námi věkový rozdíl 12 let.
Všichni mi říkají, že je na mě moc starý.
Mám důvod k obavám?

Věra Pokorná, psycholožka
 
Úvodem musím povědět, že je obtížné odpovídat na dotaz, pokud o jeho pisateli není nic více známo. Proto se jen mohu domnívat, že správně čtu jeho řádky a rozumím obsahu jeho otázky. Tak tedy:
     Když čtu váš dotaz, a nic víc o vás a vašem příteli nevím, rozpadá se mi vaše otázka na několik částí.
     Předně musím říci, že netypický věkový rozdíl mezi partnery, statisticky vzato, spíše mluví pro pevnější manželské vztahy. Netypický znamená, když je partner starší o 6 let a více než partnerka, nebo když je partnerka starší než její muž. Taková manželství se procentuálně méně často rozvádějí. Snad právě proto, že oba spojuje něco více, než jen pouhá náklonnost. Ženy, které vstoupily do manželství se starším mužem uvádějí, že si vlastně jeho autentickými vzpomínkami prodlužují svůj život směrem dozadu. Jiné mluví o potřebě žít s někým, kdo je zkušenější, nabývají vedle něho větší životní jistoty.
     Tím ovšem nechci říci, že takový vztah je bez rizika a že je samozřejmě zapotřebí budovat a upevňovat jej stejně jako kterýkoli jiný.
     Druhá skutečnost, která je součástí vašeho dotazu, ukazuje na to, že jste závislá na mínění svého okolí. Nevím, kdo to jsou „všichni“. Snad vaši rodiče, vaši přátelé nebo kolegové v zaměstnání. Závislost na mínění druhých není v zásadě nic špatného. Každý z nás musíme brát ohled při jakémkoli rozhodování na své okolí. Jít proti proudu je velmi náročné a někdy i nerozumné. Ale vždycky jde o relativní vztah. Je to jedno z životních dilemat. Zda se pro něco rozhodnu proto, že to pociťuji jako významné, důležité, něco, za čím si stojím, a pak odlišnost od běžných postojů unesu. Nebo mám ještě další pochybnosti a pak neriskuji, protože nevím, jak bych svůj postoj obhájila. To neplatí jen při výběru partnera. Vaše rozhodování je rozhodování vážné a zásadní. Proto se ptejte nejprve sebe sama a buďte k sobě otevřená a upřímná.
     S předchozí úvahou souvisí i to, že vůbec otázku kladete a přidáváte poslední větu jako dovětek dotazu. Pokud se ptáte po důvodu k obavám, pak se vnucuje dojem, že si obavy o váš vztah připouštíte. Proto bych vám ráda řekla, abyste byla k sobě hodně upřímná, uvědomila si, proč vás váš přítel přitahuje, čeho si na něm vážíte, ale i čeho se obáváte vy sama, ne to, co říká vaše okolí. Období, kdy hledáme partnera pro celý život je obdobím náročným, protože naše volba je zásadním rozhodnutím. To jen zpětně ve středním nebo starším věku se zdá, že jsme byli v mládí vždycky veselí, bezstarostní, zdraví a krásní. Proto vám přeji, aby vaše rozhodnutí bylo rozhodnutím odpovědným, abyste ho nikdy nelitovala.
 
 
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
 
Literatura
Elie Wiesel: Pátý syn
Filip Dušek
 
„Buď požehnán Pane, buď požehnán: Toto jsou čtyři typy synů, jež uvádí Tóra: jeden je učený, jeden vzpurný, jeden mírný a jeden se neumí zeptat.“ (Pesachová Hagada) Těmito slovy začíná nová kniha Elieho Wiesla, kterou v roce 2002 vydal Odeon.
     Bez mála před šedesáti lety skončila druhá světová válka a teprve, když spojenečtí vojáci vstoupili do bran koncentračních táborů, když první přeživší vypověděli, pochopila světová veřejnost, jaký osud stihl několik menšin. Aby se mrazení v zádech nevytratilo tak rychle, svědčí dodnes ti, kteří přežili. Mnohé z jejich příběhů lze přečíst se zatajeným dechem, a pak jen strnout v uvědomění, že nejde o román, ale o životní příběh. Jiní zas píší „vymyšlené“ příběhy, aby čtenáři lépe pochopili, že v textu je ukryt opravdový život.
     Elie Wiesel (jak už jste mohli v Bratrstvu číst) vyzkoušel snad všechny žánry. Kniha Pátý syn vypráví příběh chlapce narozeného rodičům, kteří přežili. Teprve od rodinných přátel, řadu let po válce, se syn dozvídá o osudu rodičů. O životě v ghettu, kterému vládl nacistický důstojník Anděl, rozhodující o životě a smrti všech jeho obyvatel. Chlapec dospívající muž vstupuje do příběhu svého uzavřeného, mlčícího otce, do příběhu maminky, která bolestí zešílela. Za ně se chce vrátit do ghetta, s nimi vstupuje do jejich dávného příběhu, aby se setkal se svým nikdy nepoznaným bratrem, kterého Anděl zavraždil. Nakonec začne Anděla hledat, aby na něm vykonal spravedlnost, aby dokončil, co jeho otec nezvládl, aby pomstil svého bratra i všechny v ghettu zabité...
 
Kniha se, myslím, nečte jednoduše, prolínají se v ní časové roviny i vyprávěcí postupy - život v ghettu, v Americe, v poválečném Německu i dopisy, které píše otec svému zemřelému synu. Přesto bych vám ji rád doporučil, aby vás unesla do příběhů kolem nás i v nás.
     Ke knize je připojen velmi zajímavý rozhovor Arnošta Lustiga s Františkem Cingerem o E. Wieslovi, P. Levim, Bohu a jistotách, o svědectvích a o osudu Židů za druhé světové války, který je přetištěn z jejich knihy 3x18. Portréty a postřehy.
 
 
 
 
Okénko
Konzum

JanSkála
 
Jednou jsem se přistihl, že konzumuji hrady. Cestoval jsem vláčkem sem a tam po republice a když byl nablízku nějaký hrad, vystoupil jsem, vykonal prohlídku a udělal si další zářez na pažbě. Pak jsem zase nastoupil a pokračoval.
     Konzumovat se dá všelicos - třeba rohlíky, pobyty u moře, odborné publikace, noci s partnerem, sóla na bicí, procházky po poli, jogurty, utkání v pingpongu. Někteří intelektuálové hovoří o naší společnosti a civilizaci, o našem životním stylu, že jsou konzumní. Někteří intelektuálové dokonce s varovně vztyčeným prstem poukazují na to, že tady pomalu (a v Americe už opravdu) začíná vládnout diktatura konzumu, že nás zotročuje to, co nás baví, v čem hledáme potěšení a uspokojení.
     No jo, ale když to vezmu do důsledku, konzumovat se dá nejen všelicos, ale přímo všechno. Připadá vám stejně jako mně, že jdete do kostela nebo na setkání mládeže, abyste tam něco zkonzumovali? Já myslím, že i když se tam jdete třeba jen podívat na svoje kamarády (zkonzumovat je) bez většího náboženského prožitku (pokrmu), který nepřichází jen tak na zavolanou, i tehdy to má svůj smysl.
     Konzum je dobrý. Konzum je nutný. Konzum nás potěší. Jen je potřeba přijímat i za pomoci duše a ducha.
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
 
Dělníci víry
Odevzdat se
Božímu milosrdenství

Marie Svatošová - Hospice v ČR
Eva Drozdová
 
Původ slova „hospic“ je ze středověku a označuje útulek pro unavené poutníky. V hospici se poutníkům dostalo tělesné úlevy, byli jim ošetřeny putováním unavené nohy, naplněn žaludek, dostali léky a duchovní úlevu. I na našem území ve středověku vznikaly takzvané hospitály. Zřizovali je biskupové, kláštery a faráři, jejichž myšlenka vycházela z dob starokřesťanských a sloužily k péči o chudé, zestárlé, nemocné, sirotky o potřebné. Se zavedením domovského práva v Čechách (za vlády Františka Josefa I.) se rozvíjejí tato zařízení na úrovni obce. Vznikaly obecní chudobince a chorobince otevřené osamělým, starým a umírajícím. Péče zde byla zajišťována dobročinnými spolky a charitativními organizacemi. Tento systém byl funkční až do roku 1952, kdy vláda zrušila uplatňování domovského práva v obcích.
     Nyní je hospic chápán jako specializované zařízení, poskytující tzv. paliativní péči, tedy péči zaměřenou na úlevu zejména od bolesti, kterou postupující nemoc přináší, na rozdíl od standardní lékařské péče zaměřené na léčbu nemoci. Hospic je místo, kde je starým a nemocným lidem umožněno důstojně dožít. Hospic nemocnému garantuje, že nebude trpět nesnesitelnou bolestí, že v posledních chvílích nezůstane sám. Tlumení bolesti umírajícího je sledováno lékařem a tlumící prostředky jsou aplikovány s velkou péčí, se zamezením zbytečné návykovosti a omezením možného ovlivnění psychiky pacienta. Důraz v myšlence hospice se klade na kvalitu života nemocného, a to až do jeho posledních chvil.
     Iniciátorkou hospicového hnutí v České republice je MUDr. Marie Svatošová. Narodila se v roce 1942. Jako praktická lékařka se v Praze přes dvacet let věnovala rodinám, které chtěly svým umírajícím dosloužit doma. V lednu 1990 odešla z ordinace, aby mohla zrealizovat myšlenku hospice. V roce 1993 založila Ecce Homo - Sdružení pro podporu domácí péče a hospicového hnutí. V prosinci 1995 byl otevřen první hospic v České republice - v Červeném Kostelci. Marie Svatošová se aktivně věnuje vzdělávání laické i zdravotnické veřejnosti, připravuje setkávání zdravotníků a ošetřovatelů; jedna z jejích mnoha činností je také úloha vedoucí Edukačního centra při Hospici Anežky České. Výjimkou není ani organizování setkávání pozůstalých - protože jak ona sama říká, stejná péče jako o umírající musí být věnována i rodině, která prochází velmi náročným obdobím.
     Je autorkou několika desítek odborných článků a přednášek, vydala také dvě knihy: „Hospice a umění doprovázet“ a „Hospice slovem a obrazem“ (obě vydalo Ecce Homo), o knihy je obrovský zájem a dnes jsou k dostání už pouze na internetu nebo prezenčně v knihovnách. MUDr. Marie Svatošová dostala u příležitosti státního svátku 28. října 2002 z rukou prezidenta republiky řád za zásluhy v rozvoji hospicové péče v ČR.
     Marie Svatošová se sama řadí mezi věřící a svou smrt chce prožít při plném vědomí a plně ji prožívat, smrt je podle ní jeden z důležitých a klíčových okamžikům v lidském bytí. „Chtěla bych se vědomě odevzdat Božímu milosrdenství, na které jsme v životě vsadila.“
 
 
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
 
Povídka
Stříž
Miroslav Šichman
 
Malý Vojtíšek sedí přilípnout v holičském křesle. Vojtíšek je velmi malý a křeslo není ani pramálo holičské. Vojtíšek tedy nebude holen, bude stříhán, aby už nevypadal jako holčička.
     Proč pláče Vojtíšek a slzičkami skrápí igelitovou zástěru? Cosi mu našeptává, že bude
     a) o hlavičku kratší
     b) křeslo napájeno elektrickým proudem
     c) že se dostaví jiná nesmírně ukrutná bolest
     A tím vším je vinna strachvzbuzující mladistvá holička, která není ani pramálo holičkou. Říkejme jí raději kadeřnice, neboť krátí a deformuje kadeře, které jí kdo nastaví.
     Vidím v zrcadle děs v očích Vojtíška v křesle v pánském kadeřnictví, vidím malou hlavinku, jak se kroutí a snaží se zavrtat do uplakané zástěry a vidím misku plnou cucavých bonbónů lákavých na pohled.
     „Ale Vojtíšku, neplakej, to nebude bolet. Slečna není doktor. Drž pěkně hlavičku zpříma. No tak, Vojtí...“
     Žluté vlásky se třepotají v usedavém nářku. „Přitom u holiče už jednou byl, takže tu zkušenost má. Vojtíšku ... já ti slibuji, že tě to ani na okamžik nezabolí. Nesmíš hlavou škubat, nebo ti nůžky vjedou do spánku.“
     Vojtíšek se třese ještě víc. Jeho nevinná dětská představivost mu právě nabízí několik způsobů, jak nejlépe zabořit nůžky do jeho hlavy.
     „Vidíš, že to nic není. Ubližuje ti snad někdo? Pověz? Vojtíšku, Vojtíšku ... tobě to bude opravdu slušet. Neplakej.“ Břity nůžek křešou o sebe, až z nich létají vlásky.
     „Já tě nedám, vždyť jsi můj velký kluk.“
     Přichází na řadu holicí strojek. Vypadá jako malá kapesní motorová pila. Takovým náčiním lze snadno odřezat uši a nos a oddělit lebku od krční páteře, myslí si Vojtíšek a obrací očíčka vsloup .„Vojtíšku, neblbni, ty bledneš. Aby tak neomdlel. (plesk! plesk!) Vojtí, prober se!“
     Vojtíšek pláče i v bezvědomí. „No konečně, to jsem já, maminka, jsem tu u tebe, neboj se.“
     Obrovské slzy tvoří na podlaze kalužinotvorné hloučky. Plakáty se odchlipují od připínáčků, poněvadž je jim tuze vlhko. Krabatí se čela načesaných modelek a tak jako tak stárnou, když připínáčky rezavějí. Ještě chloupky na krčku. Krčíček se schovává pod zástěru. Krčíčku, ven! Bzin! Vojtíšek je lechtivý a stále stejně pláče. Zbývá toliko štětkou odmést uťaté vlásky, jenomže ve štětinách jsou zase zalezlí oškliví brouci a s jedovatými kusadly.
     „Vojtíšku, nebul, ty ostudo! Slečna je šikovná, krásně tě ostříhala.“
     Konec. Operace skončena. Slečna zapíná čerpadlo, aby odsálo Vojtíškovy slzy. Chlapec čile pobíhá kolem a shání se po bonbónech. Zůstaly jenom dva. Musím přiznat, že jsem byl poněkud nervózní. Vojtíšek se na bonbóny směje a bonbóny se smějí na něj. Rozbalují se téměř samy.
     „Další!“
     Cože?
     „Další! Haló, pane, copak neslyšíte?“
     Ach ano, samozřejmě, vždyť už jdu. Igelitová zástěra mi stahuje tepnu na ohryzku. V zrcadle se chvěje jakýsi ustrašený obličej. Kadeřnice zvedá obrovské nůžky. Šmik! To bylo teprve na nečisto. Ty slzy, ty slzy jsou ze zářivky. Nesnáším ostré světlo. U holiče už jsem byl, takže tu zkušenost mám ...
     „Pane, neškubejte hlavou, budete to mít křivý.“
 
 
 
 
 
 
 
 
zpět na obsah
 
 
 
Literatura
Nekonečně
nepravděpodobné

Samuel Titěra
 
Nakladatelství Argo snad konečně bude mít prostředky i trpělivost vydat v celku pentalogii, která doposud vyšla v češtině pouze jednou, a to ještě neuceleně a v příliš malém nákladu. Mohl by tak konečně být konec kopírování a shánění nelegálních digitalizací na internetu.
     Co je to za knihu, kterou (skoro) všichni tolik chtějí? Na první pohled naprostá absurdita, nesmysl, hloupost. Obálka vás nejspíš také odradí, grafické řešení předsádky jakbysmet. Snad jediné nesporně pozitivní vlastnosti jsou praktický dokapsový formát knihy a vlídný nápis na první stránce: Nepropadejte panice! (čti tvrdě s „n“).
     Stopařův průvodce Galaxií (The Hitchhiker´s Guide to the Galaxy) od Douglase Adamse je kniha založená na absurditě. Lépe řečeno: nic z toho, co na vás neustále útočí svojí nesmyslností, není de facto nesmysl. Jsou to jen věci krajně nepravděpodobné. A v tom je jejich kouzlo.
     Jestli se vám na příběhu pozemšťana stopujícího létající talíře napříč vesmírem budou vadit „sci-fi“ reálie, zkuste si užít skvělé dialogy plné suchého anglické ho humoru a hlavně nadhled, který vznesení se nad Zem umožňuje. Dozvíte se, že lidé jsou až třetí nejinteligentnější formou života na Zemi. Že nemají smysl pro širší souvislosti, a že jim nepochopitelně záleží na naprostých malichernostech (digitální hodinky, telefonní čísla a podobně). A pochopíte, jak důležité je vědět, kde máte svůj ručník (nebo alespoň působit dojmem, že víte).
 
 
Film
Úplně normální
Smradi

Petr Gallus
 
„Vesnice. Domy a domky, zahrady, věž kostela s hodinami - každý ciferník jde jinak. Vesnické hřiště. V jedné z branek stojí jediný menší a jediný „jiný“ kluk, osmiletý cikánek František. Vlasy a oči má černé, pleť snědou...“
     Tak začíná nový český film Zdeňka Tyce „Smradi“, natočený podle scénáře Terezy Boučkové. Je to úplně normální a všední příběh o jedné rodině s úplně normálními problémy. A těch problémů je dost: manželé Marek a Monika Šírovi (Ivan Trojan a Petra Špalková) mají tři děti. Dlouho nemohli mít vlastní, tak adoptovali dva cikánské kluky. Až potom se jim konečně narodil vlastní Matěj, který je astmatik. Kvůli svým „černobílým“ dětem a kvůli Matějově astmatu se přestěhují z Prahy na vesnici, kde doufají najít lepší klima pro svůj rodinný život. Jejich sen o svobodném a „přírodním“ prostoru však bere za své ve chvíli, kdy postarší soused s rasistickými názory primitivního vesničana obviní malého Františka z toho, že mu kamenem rozbil sklo u auta. Téma odlišnosti pleti až rasismu se tak jasně táhne celým filmem.
     Kluci sami však nejsou žádní andílci (jak už napovídá název). Nejstarší Lukáš je rebel, který dělá všechno všem na truc a jasně ukazuje, že je svým pánem a nenechá si poroučet. Prostřední František k Lukášovi vzhlíží jako ke staršímu bráchovi, ten jím ale opovrhuje, částečně pro jeho na první pohled patrný cikánský původ, částečně pro jeho nižší IQ. Astmatický Matěj je pak kvůli své nemoci v obavách hýčkané dítě, což však neznamená, že by starším klukům byla ze strany rodičů projevována menší láska. V důsledku této situace však vznikají klukoviny, konflikty, nedorozumění a složité situace, které jsou však naprosto normální a nijak nevybočují z toho, co my všichni prožíváme jako běžný rodinný život. Mezi křehkým zázrakem lásky a strachem z nenapravitelných chyb se tak rodí rovnováha všedních dní.
     Film nezachycuje nějak ucelený příběh. Staví divákovi před oči jeden výsek z života rodiny Šírových, který některé problémy dovede až k rozřešení, jiné však nově nastolí a ponechá otevřené. Právě proto, že jde jen o malou část celku, zůstává řada věcí nevyřčena. Srovnáme-li to s vlastním rodinným životem, zůstává mnoho aspektů zcela mimo hru. Život je však fenomén tak rozmanitý (a rodinný o to více), že zachytit celou realitu se všemi narážkami a možnostmi není na plátně možné. Přesto jsou však Smradi filmem, ve kterém se najdete, který přesto, že vypovídá o jedinečných lidech s jedinečným životem, je naprosto normální a obyčejný a tím je strhující.
      
     PS: Kdo na film půjdete, nenechte si ujít hudbu od Jablkoňe, je skvělá!
 
 
Co bylo
 
 
  • Stejně jako v předešlých letech se v kostele u Martina ve Zdi se 24. prosince konaly půlnoční bohoslužby s vysluhováním svaté večeře Páně.
     
  • Po českých zemích chodili Tři králové a vybírali peníze pro charitativní účely.
     
  • Liturgické knihy označují již od 4. století 6.leden jako svátek Zjevení Páně. Jeho spojení se Třemi krály je pozdějšího původu a je svou podstatou lidové. Tímto dnem nicméně končí vánoční doba v rámci církevního roku.
     
  • Česká televize odvysílala několik dílů večerníčku o Třech králích putujících do Betléma.
     
  • Z osmdesáti tisíc mladých účastníků setkání Taizé v Paříži byla více než polovina z postkomunistických zemí, především z Polska, z Česka, Maďarska, Ruska a Ukrajiny.Účastníci se scházeli na čtyřech stech shromaždištích k modlitbám a rozhovorům o „znameních naděje“. Setkání se konají od roku 1978.
     
  • Pod názvem „Ke slávě Ducha - Sedm století církevního výtvarného umění“ v královéhradecké diecézi byla otevřena výstava, na níž bude široké veřejnosti představena unikátní kolekce uměleckých děl. Výstava bude probíhat do 27.února.
     
  • Celopražská modlitební setkání se konala v rámci aliančního týdne modliteb (s tématem Setkání s Bohem) denně od 5 do 12.ledna. Setkání ve čtvrtek 9. budou připravovali vedoucí mládeže zvláště pro mladé.
  •  
    Co bude
     
     
  • 17.ledna v 19:00 v KD Barikádníků ve Strašnicích se po jedenácté uskuteční Báječnej Bál. Výtěžek z prodeje vstupenek (99 Kč) bude věnován na charitativní účely. V pátek 10. ledna v 19.00 hodin se v modlitebně ČCE v Nuslích budou taneční, k oživení či naučení tanečních prvků.
     
  • „Tanec, pokec, zábava, poslech hudby, setkání s mladými lidmi atd.“ Tak je inzerován III. ples Diecézního centra mládeže, který se bude se konat ve Společenském centru v Brně-Bystrci 14. února.
     
  • 31. ledna pořádá SHM Klub Újezd u Brna maškarní zábavu pro mládež, akci bez cigaret a alkoholu.
     
  • Ekumenické setkání křesťanů (Kirchentag), které se bude konat v Berlíně od 28.5. do 1.6. letošního roku, by se podle pražského arcibiskupa kardinála Miloslava Vlka mělo stát „svatodušní událostí“ s ekumenickým dosahem.
     
  • Španělská kulturní organizace MULTILATERAL (multilateral@inicia.es) shání dobrovolníky pro projekt „The Way to Satiago at Aragón“, která se bude konat od května do října letošního roku.
     
  • Chystáte-li u vás cokoli, co by mohlo zajímat i další lidi - zde máte prostor! Tato rubrika Vám umožní dát o sobě vědět. Napište do 20. předešlého měsíce!
  •  
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Rozhovor
    Ono se to vrací
    jiným způsobem

    Rozhovor s Janem Jirků, režisérem a scénáristou
    Filip Dušek
     
    Zajdete-li do pražského divadla Minor, můžete natrefit na inscenaci Janka Jirků, mladého režiséra a scénáristy plného elánu a chuti dávat něco ze sebe druhým. Mimo tuto loutkovou scénu, kterou umělecky vede, se občas zjeví na Vysočině v blízkosti Jimramova či příležitostně v nějakém jiném divadelním kusu.
     
    Mladý umělec-bohém, platí to i o tobě?
         Ne, já jsem slušně vychovaný... Chovám se normálně, přirozeně, a ty lidi tady v divadle jsou jen takoví upřímní. Možná to někdy vypadá, že to je bohémský. Ale je pravda, že když se zkouší, ve škole nebo v divadle, je to docela náročné, protože začínáš v osm ráno a končíš v deset večer. Pak to je jako po volejbale, taky si člověk zajde na pivo.
     
    Projevuje se u tebe tvůj víceméně venkovský původ a zázemí farářské rodiny?
         Moc. Jezdím rád na venkov, na Vysočině mám hluboké kořeny, a to že má člověk rodiče, to má na celý život. Velkoměsto mě štve teď tím, že jsem se za poslední tři měsíce dostal jenom dvakrát ven. A je trochu otrava chodit jenom po kamenech a po asfaltu. Jinak jsem Praze vděčný za práci, kterou tu můžu dělat.
     
    Jak tedy byla „trnitá“ tvá cesta k umění (v Praze)?
         No nevím, trnitá? Na gymplu jsem dělal dramaťák, chtěl jsem dělat faráře a ve třeťáku mě napadlo, že by to chtělo i jinou možnost. Na DAMU jsem to šel víceméně zkusit a oni mě vzali, což jsem nečekal. A pak už to nějak šlo a veskrze to trnitý nebylo. To nebyla cesta, to je cesta, ale není k umění. To je cesta k sebevyjádření a ještě pro jiný lidi. A je to na furt. U divadla je příjemná jedna věc: ono je pořád živé. Vždycky se pozná, jestli je to blbý nebo fajn, protože se buďto nudíš, nebo tě to baví. A když vidíš, že za tebou lidi choděj a říkaj, „je to super“ nebo „to mě to tak strašně rozzlobilo“, tak je to krása. Ještě jedna věc na divadle je pěkná: Je ekologické. Zahraje se, a nic po něm nezbude, akorát pocit nebo vzpomínka.
         Ve své hře Vánoce aneb příběh o narození oživuješ vánoční tradici a kristovskou legendu. Je vůbec možné v dnešní době budovat umění na tradicích?
         Já myslím, že je možné všechno. Ty představení, co dělám, vycházejí z toho, co žiju, a jak to srovnávám s minulostí, s tradicí. A pak přemýšlím, jak to udělat nově - zajímavě. Co se týče Vánoc, já jsem znal ty farářské věci, ty biblické věci, co se hrajou v evangelickém kostele každý rok - v Jimramově jsem to dělal často - a chtěl jsem udělat představení, kterým bych to pro sebe uzavřel a zhodnotil.
     
    Druhým zdrojem byly lidové hry, ke kterým jsem se dostal na DAMU, dějiny divadla a česká historie vůbec. Vánoční téma - příběh, je v dnešní roztěkané době něčím, co spojuje a něčím, co je v širším povědomí, ať křesťanském nebo světském. (Je to jak ve starém Řecku, kdy se hrála představení na témata náboženských mýtů, které všichni znali, a tak byli zvědaví na dramatika, na chytráka, co s tím asi udělá.) Mě zajímalo, jak se nad tím příběhem budou dojímat lidi teď. Nechtěl jsem dělat žádný skanzen, lidové tance. A jsou na naše zpracování dvojí reakce: Zvláštní, že většinou bývají naštvaní lidi z nekřesťanského prostředí (?).
         Jsme dětské divadlo. Děckám samozřejmě nedojde, že některé věci jsou v tom vánočním příběhu pozměněný nebo posunutý, ale když se nakonec zabíjí Herodes a Brouček se ptá maminky, proč se to všecko děje, tak jim to v hlavičkách přece trošičku zapaluje. Tohle představení je pro rodiče s dětmi, aby si z toho vzali něco i ti dospělí.
     
    Je tedy tvorba pro děti náročnější než tvorba pro dospělé?
         Pokaždý je to těžké udělat dobré představení, a pro děti je to strašný porod. Těžší o to, že člověk musí najít nějakou míru, výrazový prostředky a formu, jak to děckám zajímavě podat a vůbec najít pro ně samotný příběh nebo téma.
         Zároveň se nedá hrát jenom pro děti, potřebuješ dospělého diváka, abys nezblbnul a na věky nešišlal. Proto chystáme představení i pro dospělé, které by však mělo vycházet právě ze zkušenosti výtvarného divadla pro děti.
     
    Píšeš si i scénáře, jsi víc scénárista, nebo režisér?
         Myslím, že obojí. Mě baví dělat to takhle dohromady. Časem chci režírovat i nějaké vážnější a pevnější kusy, ale zatím mě v takovém naivním pololidovém druhu divadla baví i ty věci psát.
     
     
    Dokáže umění - divadlo, režie, scénáristika - mladého člověka uživit?
         V mým případě je to úplně v pohodě. Když k tomu dělám ještě kostelničení v Klimentě, což dělá teda hlavně moje žena, pak už to vlastně jde: je na chleba i na další věci. Ale pro mé spolužáky to není tak jednoduchý, a musí si shánět další výdělky jako pinglování po kavárnách nebo reklamy - mě trochu mrzí, že se tady na to kouká skrz prsty - oni se snaží jenom uživit, aby mohli dělat práci, která je naplňuje. Na druhou stranu divadlo přináší velkou svobodu. A to je k nezaplacení. Spousta lidí oželí víc peněz, jenom když můžou dělat takovouto práci. Ono se to vrací jiným způsobem, je třeba počítat i potlesk.
     
    Díky.
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Kdysi dávno
    Heidelberský katechismus v 21. století
    480 let od vydání - 19. ledna
    Ladislav Beneš
     
    Katechismus představuje stručné shrnutí základních článků víry, které v raných dobách církve uváděly adepta křtu do křesťanské víry. V době, kdy se stal běžným křest nemluvňat, katechismus opět vede pokřtěného k pochopení a přijetí toho, co se s ním ve křtu stalo.
         Katechismů vznikla celá řada. Ale vůbec nejpopulárnější a prý nejrozšířenější je vedle Lutherova Malého katechismu právě Katechismus heidelberský. Tvoří ústřední část Falckého církevního řádu, vydaného Fridrichem III. dne 19. ledna 1563 v Heidelbergu.
         Falc byla v té době zmítána četnými spory mezi zastánci jednotlivých reformačních proudů, přicházejících ze Švýcarska (žáci Kalvína a Zwingliho), Štrasburku i Nizozemí, a zároveň i stranou luterskou. Smír mezi nimi hledal učenec mimořádného nadání, Filip Melanchthon.
         Fridrich III., zvaný „Zbožný“, byl prý skutečně hoden svého jména. Do noci studovával Bibli a komentáře, aby mohl diskutovat s heidelberskými profesory. Spolu s představiteli církevních oblastí je pověřil sestavením řádu, který by ujednotil rozpolcenou církev. Měl za to, že reformační učení je třeba přinést dětem, mládeži i dospělým, a toto učení musí nalézt odezvu v uspořádání bohoslužebných pořádků i podoby a uspořádání církve. Žádná svévole nemá vládnout, ani náhoda, ale poslušnost evangeliu.
         Nový řád a především katechismus neměl sloužit žádné straně protestantského tábora, měl být „prostě evangelický“. Nejznámějším z autorů byl tehdy devětadvacetiletý Zachariáš URSINUS, narozený ve Vratislavi, vynikající žák Melanchthonův, profesor dogmatiky v Heidelbergu. Druhým známým byl Kašpar OLEVIAN. Katechismus v konečné podobě je však možno spíše označit za dílo větší komise.
         Bylo již mnohokrát zjištěno, že katechismus se objevuje ve Falckém řádu mezi ustanovením křtu a večeří Páně. Naše vyznání a naše křesťanská existence se odehrává v „prostoru“ mezi tím, co Bůh pro nás již udělal - jak nám to dosvědčuje křest, a jeho záchranném jednání v budoucnu - jak nám je dosvědčuje večeře Páně. V této časnosti a v této naší existenci, ve které máme osvědčit poslušnou víru, žijeme z jistoty „potěšení“, že v tomto životě, světě a stvoření nejsem odkázán pouze na sebe. Kristus mi to dosvědčil ve křtu a znovu mě o tom ujišťuje při večeři Páně, že drží a nese můj život, že nejsem vydán všanc ani osudu ani náhodě. To je obsahem první otázky: Co jest tvým jediným potěšením v životě i v smrti? - Mým jediným potěšením v životě i v smrti jest, že nejsem sám svůj, ale svého věrného spasitele Ježíše Krista, který svou drahou krví za všechny mé hříchy dokonale zaplatil, mne ze vší moci zla vykoupil a tak mne ochraňuje...
         V dalších 128 otázkách, kde se postupně vykládají tři hlavní, klasické součásti katechismu - Apoštolské vyznání víry, Desatero a Otčenáš - nečiní katechismus nic jiného než výklad toho, co tato základní jistota a opora mého života znamená.
         Katechismus by byl falešně chápán, kdybychom jej chtěli považovat za souhrn objektivních vět, které je třeba se naučit, abychom se stali křesťany. Spíše nás s celou naší existenci staví na pevnější základ, než který můžeme postavit svému životu (i se smrtí!) my sami.
         Hojné biblické citáty u každé odpovědi (uvedené opět na popud Fridricha III.) naznačují, že katechismus nedělá nic jiného, než že vykládá obsah Písma a zase nás zpět do něho uvádí. Abychom rozuměli lépe a lépe si přivlastnili, co je vlastním obsahem Písma: přece ono neuvěřitelné potěšení, že Bůh nebude počítat ani vzpomínat ani ty nejhorší hříchy, se kterými zápasím celý život. Nikoli pro mé výkony, ale pouze pro Kristovy zásluhy (otázka č. 56). To je jistota, která mě smí provázet celý život a která mě provede i samotnou smrtí.
     
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Co potřebují potřební
    Adopce
    na dálku

    Rozhovor s vedoucí projektu Lenkou Černou
    Tereza Kellerová
     
    Často jsem si kladla otázku, jak může člověk ze západní bohaté rozvinuté kultury konkrétně pomoci lidem z rozvojových zemí, kteří trpí hladem, nemocemi, špatným přístupem ke vzdělání, zdravotní péči apod. Projekt „Adopce na dálku“ mne velmi oslovil - obrací se s podporou v konkrétních potřebách ke konkrétním lidem. Protože je to projekt, který si rozhodně zasluhuje zájem, zeptala jsem se na podrobnosti vedoucí projektu Lenky Černé.
     
    Proč vznikl projekt Adopce na dálku?
         Sponzorování dětí z rozvojových zemí existuje ve světě již několik desetiletí. V České republice přišla s touto činností v roce 1993 jako první Arcidiecézní charita Praha a založila projekt s názvem Adopce na dálku®. Cílem projektu bylo umožnit dětem z nejchudších rodin v Indii získat vzdělání. Později se projekt rozšířil do Litvy a v lednu roku 2001 také do africké Ugandy.
     
    Co je smyslem projektu?
         Adopce na dálku® jsou rozvojovým projektem. Pomáhají tedy rozvoji celých oblastí v potřebných zemích prostřednictvím financování jednotlivých dětí. Pomocí příspěvků „adoptivních“ rodičů platíme dětem školné, školní pomůcky a zdravotní péči. Projekt většinu z nich zachrání od negramotnosti, pomůže prožít lepší dětství a připraví je na to, aby se postavily na vlastní nohy. Většina dětí jsou sirotci - rodiče jim zemřeli na AIDS - nebo pochází z těch nejchudších rodin, které si nemohou dovolit školu platit. Vizí projektu je vzdělaná oblast, která již nepotřebuje žádnou rozvojovou pomoc ze zahraničí.
     
    Jaká je výše příspěvku „adoptivních“ rodičů?
         Příspěvek na dítě v Ugandě je 7 000 Kč, v Indii 4900 Kč a v Litvě 6900 Kč. Zaplacením minimální částky pomůže adoptivní rodič dítěti na jeden rok. Po té se vždy svobodně rozhoduje, zda chce ve sponzorování pokračovat.
     
    Jak konkrétně vaše práce probíhá?
         V každé ze tří zemí máme partnerské organizace, které jsou zodpovědné za fungování projektu a hospodaření s penězi. Vybírají v jednotlivých vesnicích děti k „adopci“ a zaměstnávají sociální pracovníky, kteří dětem pomáhají ve škole (často tak nahrazují rodinu), píší s dětmi dopisy pro „adoptivní“ rodiče a každý rok posílají roční zprávy s vysvědčením. Také řeší veškeré problémy dítěte, pomáhají s volbou povolání atd. Arcidiecézní charita Praha je s těmito organizacemi v úzkém kontaktu a pravidelně je navštěvuje za účelem kontroly.
     
    Kdo a podle čeho vybírá země a děti zařazené do projektu?
         Země vybrala Charita nejen podle potřebnosti, ale také podle kvality našich partnerských organizací. K tomuto projektu jsou nutní důvěryhodní a dobře fungující partneři. Děti do projektu vybírá komise volená vždy místními lidmi přímo v té které vesnici. Je to velmi demokratický proces, kde se minimalizuje šance, že by pomoc šla do špatných rukou.
     
    Jaký je mezi lidmi u nás zájem dítě „adoptovat“?
         Lidé v České republice jsou myšlence „adopcí“ velmi nakloněni. Myslím si, že na rozdíl od jiných národů třeba v západní Evropě jsou Češi velmi emotivní a dítě „adoptované“ na dálku berou spíše jako člena rodiny. Svědčí o tom dojemné dopisy, které dětem zasílají.
         Potřebovali bychom zvýšit povědomí o našem projektu, protože mnoho lidí o adopcích ještě nikdy neslyšelo. Jejich reakce jsou většinou kladné, z toho usuzuji, že mezi námi žije mnoho potenciálních „adoptivních“ rodičů. Naším úkolem je tyto lidi o této krásné možnosti informovat.
     
    Je možný nějaký kontakt „adoptovaného“ dítěte a „adoptivních“ rodičů?
         Ano, jak jsem již zmínila, především prostřednictvím dopisů, které dítě píše minimálně 2x ročně. Návštěva dítěte v České republice není z mnoha důvodů možná, ale „rodiče“ mohou dítě navštívit kdykoliv. Do Indie se za „svým“ dítětem podívalo již přes 20 rodičů a do Ugandy zatím 2.
     
    Co Vás k Vaší práci přivedlo?
         Především touha vytvořit kvalitní rozvojový projekt, kde by sponzor měl jistotu, že se peníze „neztratí“. Strávila jsem rok v Ugandě, kde jsem pomáhala adopce zakládat. Za úspěch děkuji především Bohu, který mě celou dobu vedl, chránil a naši práci požehnal.
     
    Co Vás těší a co trápí?
         Nejvíce mě těší výsledky naší práce - šťastné děti se svým prvním školním vysvědčením, vyléčené děti, studenti středních škol, kteří by se bez svých „adoptivních“ rodičů museli s dalším vzděláním rozloučit. Také naši dárci, kterým tato forma pomoci přináší obrovskou radost a nesmírně je obohacuje. Trápí mě především 2.000 dotazníků dětí čekajících zde v Arcidiecézní charitě Praha. Čekají na svojí životní šanci získání „adoptivního“ rodiče.
     
    Kam se případný zájemce o váš projekt může obrátit?
         Budeme velmi rádi, když nás jakýmkoliv způsobem kontaktujete. Rádi odpovíme Vaše dotazy a nezávazně pošleme informace.
         Arcidiecézní charita Praha
         Projekt Adopce na dálku®
         Londýnská 44
         120 00 Praha 2
         tel:224 25 09 85
         fax:00420-224 25 09 85
         http://www.charita-adopce.cz
         adopce@charita-adopce.cz
     
     
     
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Ručně a stručně
    Svíčky
    po domácku

     
    Advent a vánoce - čas svíček - jsou již za námi, ale možná budete chtít i v novém roce rozžehnout také nějaké světélko. Vlastnoruční výroba svíček nevyžaduje příliš práce ani materiálu. Lze přitom postupovat různými způsoby. V každém případě budete potřebovat knot. Ten musíte koupit v řemeslnických potřebách (obchodě zvaném „Kutil“). Vosk můžete použít různý: zbytky barevných a bílých svíček nebo včelí vosk, který zase koupíte ve včelařských potřebách.
         Na odlévání svíček budete potřebovat formu. Buď ji vyrobíte z kousku plechu ( stočíte z něho kužel, ohnete jej do jehlanu, do ruličky nebo do mnohohranu ), nebo ji vytvarujete ze zbytku jemného drátěného pletiva či drátu, které před odléváním pevně obalíte alobalem, nebo můžete použít například lepenkové trubičky od toaletního papíru. Pokud se nejedná o kužel či jehlan, jehož vrcholem knot protáhnete a zavážete na uzel, přiložíte na dno formy kousek lepenky, v jehož středu uděláte dírku a knot opět protáhnete a zavážete. Přes druhou stranu formy položíte špejli nebo drát a na ně knot uvážete tak, aby byl napnutý středem formy. Potom v plechovkách ve vodní lázni rozpustíte vosk. V každé plechovce můžete mít jinou barvu. Pokud nemáte barevné zbytky svíček, můžete vosk dobarvit třeba nastrouhanými voskovkami. Do připravené formy potom nalévejte jednotlivé barevné vrstvy. Každou vrstvu vždy až bude hladina předchozí zatvrdlá. Když budete formu před nalitím další vrstvy naklánět, vzniknou na svíčce šikmé pruhy. Až bude všechen vosk důkladně ztuhlý, sejměte formu. Mělo by to jít snadno. Kovové formy lze mírně zahřát. U drátěných zůstane pletivo součástí svíčky. Nakonec odstřihnete uzly na konci knotu, popřípadě nožem zarovnáte základnu svíčky.
         Svíčky můžete vyrobit i namáčením. Ve vodní lázni musíte mít dostatečně hlubokou plechovku s voskem (nejlépe včelí, do kterého přidáte zbytky bílých svíček). Potom si pouze ustřihnete knot a namáčíte jej do rozpuštěného vosku. Před každým namočením musí být předešlá vrstva dostatečně zatuhlá. Na závěr seříznete nožem základnu svíčky. I namáčené svíčky můžete zdobit. Před závěrečnou vrstvou je omalujete a posledním namočením pak malbu zafixujete.
         Tak ať svítí vaše světlo před lidmi a hlavně jim pro radost.
     
     
     
     
    Literatura
    Hastrmánek
    Žouželka

    Eva Drozdová
     
    Byl to takový pokus - poprosit vydavatelství o recenzní výtisk. Odvážnému štěstí přeje.
     
    Na adresu Bratrstva přišla naditá obálka a v ní malinká knížečka v brčálově zeleném obalu a nic víc. Žádný průvodní dopis nebo vzkaz.
         Hastrmánek Žouželka je miniknížečka se třemi pohádkami, které napsal Pavel Žalman Lohonka. Jak se píše v edičních poznámkách - pohádky pocházejí z monografie Michala Huvara Takový Žalman, kde se objevily jako ukázka dosud nepublikované literární tvorby tohoto písničkáře.
         Romantika žalmanových písniček je čitelná i v těchto poetických příbězích o vorařích, smíškovi s hastrmanem a vlastně i v pohádce na dobrou noc o duši, mozku a srdci. Jsou to naivní, úsměvné, idylické příběhy psané krásnou češtinou. Když nic jiného, tak udělají radost.
         I takto lze dát o sobě vědět. Na adrese http://www.carpe.cz najdete spoustu další knížek, které nakladatelství Carpe Diem vydává.
     
     
     
     
    zpět na obsah
     
     
     
    Nápadník
    Evangelický
    romantický film

    Tomáš Fér
     
    „Takže, pozóór! Záběr! ... Davide, tvař se trochu víc rozzuřeně a nesměj se pořád!“ (...z natáčení druhého evangelického romantického filmu...)
     
    A co říká mládežnická encyklopedie poděbradského seniorátu?
         Evangelický romantický film je série diapozitivních snímků (fotoseriál) před stavující závažnou evangelickou zápletku. Příběh sám se vyznačuje prezencí takzvaných postelových i kostelových scén.
         První film byl natočen (tj. nafocen) na seniorátních dnech v říjnu 1998 v Mladé Boleslavi. Věhlas filmu „Legenda o krásné Priscille a statečném Georgovi“ se po prosincové premiéře šířil v širokém okolí a vyžádal si několik repríz...

     
    Co je k uskutečnění třeba? Vymyslet příběh a zápletku, promyslet detaily, vše rozpracovat do jednotlivých záběrů, sestavit scénář s poznámkami o kostýmech, rekvizitách a podobně. Dále uskutečnit konkurs na obsazení hlavních a vedlejších rolí, připravit kostýmy, rekvizity a natáčení začíná. Po městě, v uličkách, v parku, na nábřeží, v interiérech kostelů, hospod či ve farářském bytě. Čím víc improvizace, tím víc zábavy. Každý záběr je potřeba detailně připravit, nezapoměňte také na „titulní“ záběr.
         K hotovým diapozitivům lze přidat titulky okopírované na folii. Zbývá film „nazvučit“ (ke každému snímku vybrat několik vět z příběhu k předčítání) a nakonec přidat podmanivou a dramatickou filmovou hudbu. A přichází premiéra...        (redakčně upraveno)
     
     
     
     
     
    Přijď již, přijď Duchu Stvořiteli
    David Balcar
     
    Přijď již, přijď Duchu Stvořiteli
    i k nám - do naší církve, do našich sborů,
    do našich mládeží.
    Přijď Stvořiteli a tvoř mezi námi nové, překvapivé věci.
    Tvůj svatý průvan ať u nás vyvětrá a dá věci
    do pohybu.
    Přijď už, ať se konečně rozhostí tvůj vliv - Kriste
    a svět se promění v nové stvoření, a my s ním
    a přijdou nové lidé a nová mládeže sdružení.
     
    My mladí roztěkaní a nesoustředění, a přece taky unavení a líní prosíme:
    Nezanech nás bez pomoci, daruj pokoj svůj.
    Probuď svých dechem kosti suché, zažeň temnotu,
    probuď svým Duchem církevní kostlivce a tmáře,
    i to zkostnatělé, strnulé a zatuchlé v nás,
    i to temné.
    Ty - Světlo - likviduješ temnotu. Likviduj a sviť, prosíme.
     
    Ať je to, co děláme, celé to naše církevní
    a mládežní podnikání k dobru zbloudilým
    a hledajícím, i těm, co už nic nehledají.
    A hluchým - těm co už žádnou, natož dobrou, zprávu nečekají.
     
    Duchu pravdy - prosazuj se v lidských srdcích,
    v našich předně, probuď svědomí otupené.
    Duchu jednoty - sbližuj národy, národnosti, generace, sousedy, křesťany různých vyznání, sbližuj i ty, co jsou spolu v jedné církvi, v jednom sboru. Sbližuj věřící různých náboženství. Sbližuj lidi chudé a bohaté, mocné a bezmocné.
    Duchu svobody - zavěj, vnikni tam, kde je tě nejvíc potřeba, kde jsou lidé uvěznění, stísnění
    a spoutaní - různými nelidy i všelijakými silami, které chtějí získat, ochočit a zotročit.
     
    Pane chceš-li, jsme-li k něčemu, vezmi nás do své služby - do práce pro smíření, jednotu
    a svobodu, do práce na probouzení uschlého, větrání zatuchlého, osvobození závislého, hledání ztraceného...
     
    Předně tě ale prosíme:
    Duchu Svatý, nás svou moci v lásce obnovuj,
    nezanech nás bez pomoci, daruj pokoj svůj.
     
     
    zpět na obsah
     
     
    HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY
    Čteš rád/a Bratrstvo? Chtěl/a bys do něj také přispívat? Rád/a by ses navíc podílel/a na jeho tvorbě? Právě o Tvou spolupráci stojíme.
    Napiš: Bratrstvo, Jungmannova 9, 111 21 Praha 1,
    e-mail: bratrstvo@evangnet.cz.
     
    Čísla 7-10 z roku 2005, celý ročník 2006, 2007 a starší čísla letošního ročníku jsou dostupná k prohlížení a čtení v PDF formátu.
     
    I letos pro Vás připravujeme instantní programy na setkání mládeže. Článek, kde se dozvíte více naleznete ZDE.
    První obraz stáhnete ZDE, druhý můžete najít ZDE.
     
    Vážení čtenáři, rádi bychom zlepšili naší práci v redakci. Proto se na Vás obracíme s prosbou o zpětnou reflexi vyplněním elektronického dotazníku. Děkujeme. Za redakci Jitka Čechová
     
    Bratrstvo 10.
    Tématem prosincového Bratrstva je Modlitba. Kdy, kde, jak se modlit? Činíme tak dostatečně, soustředěně? Modlitba v jiných tradicích.
    Dále se můžete těšít na rozhovor s písničkářkou Evou Henychovou a Elen Jurčovou, kandidátkou na Miss UK.
    Nebudou chybět recenze, biblické nakopnutí, komiksy a mnoho dalšího.
    Příjemné čtení.

    zpět na obsah